Představím se: Jsem klidný, vyrovnaný člověk.

Varování: První věta tohoto textu je samozřejmě sarkasmus. Jsem prchlivý, nesnášenlivý magor, který moc nemá rád lidi, neustále hledá důvody, proč mu lezou na nervy a už je nikdy nechce vidět.

Taky ne. První věta je myšlena vážně. Nebo… víte co? Vyberte si sami. Každopádně, toto je článek o tom, jak mě dokáže vyvést z míry tak obyčejná a zdánlivě nevinná věc, jako je slovo.

Ovšem nejen to − jak něco tak nevinného jako slovo dokáže vyvést z míry hodně lidí. Opravdu, ale opravdu hodně.

A nikoliv, to slovo není vulgarismus, nadávka ani žádný útok proti mně. Je to obyčejné slovo s běžným významem. Nebo krátké slovní spojení. Společné mají to, že nejsou úplně obvyklá, případně jsou použitá v nečekaném kontextu.

Třeba? Já nevím, třeba "lepík". Jestli nevíte, co to je, tak "lepík" se říká takovým těm barevným papírkům Post-it od firmy 3M, které se používají v korporacích.

"Ahojky mládeži! Hezké ráno všem a než začneme, každý si vezme jeden lepík a napíše na něj, co si od dnešního mítinku slibuje."

(Následující odstavec byl z finálního textu vyřazen, protože obsahoval příliš drastické scény. Pokračujeme záznamem soudního líčení.)

Soudce: "A pak jste vzal hlavu poškozeného a začal jste s ní mlátit do kovové konstrukce flipchartu?"

Já: "Ano."

Soudce: "A proč?"

Já: "Použil slovo lepík."

Soudce: "Odsuzuji poškozeného k deseti rokům nepodmíněně ve druhé nápravné skupině. Do výkonu trestu nastoupí hned po propuštění z nemocnice!"

Šum v sále, ozývají se výkřiky.

Soudce (mlátí kladívkem do stolu): "Jestli z publika uslyším ještě jednou slovo lepík, nechám okamžitě vyklidit soudní síň!"

Takže asi už víte, co mám na mysli. Další slova tohoto typu jsou:

- omajda

- písnout

- podprda

- semka

… a mnohá další.

Status s přibližně tímto obsahem jsem dal na Facebook počátkem minulého týdne. A doplnil ho laskavou prosbou o případné rozšíření seznamu iritujících slov.

Reakce byla… jak to napsat?… zcela omračující. Za více než deset let na Facebooku neměl žádný můj status víc než tisíc komentářů. Až tenhle. Spočítal jsem, bez nároku na přesnost, kolik asi slov lidé celkem navrhli, a bylo jich kolem 1200.

Z čehož usuzuju, že nejsem jediný klidný, vyrovnaný člověk, který má sem tam problém s určitými slovy či slovními spojeními. A že je to mnohem významnější, než si myslíme.

Hodně slov se opakuje, ale řekl bych, že je to do značné míry mou "sociální bublinou". Že se prostě u mého statusu sešli lidé, které iritují podobné věci a spojují si je tím pádem se stejnými slovy.

Chytře to popsal v komentáři publicista Jakub Horák: "Tohle jsou takové sondy do podvědomí každého z nás. Mě například příšerně vytáčel člověk, co se mi stará o mořské akvárium. Je to takový pomalý týpek, co se tam patlá s těmi rybičkami, čistí to, odsaje tu vodu a pak ji zase hodiny napouští, další hodinu čistí řasu na stěnách, pak doplňuje zásobníky se stopovými prvky. A ten si − nevím proč − usmyslel, že mě bude zatahovat do svých rodinných záležitostí. Takže vždycky vytáhl nějaké fotky svého ročního děcka a ukazoval mi je.

Na fotce ročního děcka samozřejmě nepoznáte, jestli je hezké, chytré, nebo ošklivé a hloupé − prostě ty děti vypadají všechny podobně. A vždycky, když mi vnutil ty fotky a já jsem zdvořile mumlal něco o tom, jak je to dítě úžasné, tak pak začal: Jakube, a kdy ty si pořídíš nějakého sviště? Takže moje iritující slovo je: svišť."

To je celkem logické vysvětlení, prostě nám nevadí ani tak slova, jako lidé, kteří je používají. Ale všechno tím asi vysvětlit nelze. "Docela by mě zajímal psychologický mechanismus, který způsobuje, že dost lidem něco vadí," píše v jednom komentáři Marek Prokop.

A nezajímalo by to jen jeho, agresivitou vyvolávanou slovy se opravdu zabývaly také různé vědecké studie. "Slova mohou způsobit větší a trvalejší bolest než rány pěstí," tvrdí například titulek článku na Novinkách z roku 2008, který popisuje výzkumy vědců hned ze čtyř zahraničních univerzit.

Což ale zase není až taková novinka (ani Novinka), protože podobně to vnímal už dávno spisovatel Jiří Dědeček. Ten měl v knize Oběžník kapitolu nazvanou Slova, která způsobují bolest.

Jistě, v osmdesátých letech nás iritovala slova jiná (třeba "fouňa" nebo "drinky") než v letech devadesátých (seznam k dispozici nemám, ale matně si pamatuju, že na pranýři byly všechny ty počeštěné termíny z "ofisu" jako "mítink" nebo "dedlajn") a samozřejmě než dnes.

S pomocí tisícovky spolupracovníků ze své sociální bubliny jsem připravil cosi jako předběžný seznam pro rok 2017. Dávám ho vám, laskavým čtenářům, k nahlédnutí.

A pokud některá z těchto slov používáte, dávejte na sebe pozor. Ju?