Fotografický blog Humans of Prague publikuje portréty lidí z pražských ulic. Snímky a doplňující texty jsou svědectvím letmých setkání mezi fotografem a neznámým člověkem. Cílem blogu je seznamovat čtenáře s rozmanitostí lidí, jejich myšlenek a příběhů v současné Praze.

Humans of Prague

1. "Já jsem dítě štěstěny. Měla jsem krásné dětství a krásně jsem se vdala. Moc ráda vzpomínám na dobu, kdy jsem manžela potkala – než jsme se vzali, tak jsme spolu tři roky chodili. Bylo mi tehdy osmnáct až jednadvacet, studovala jsem, měla zázemí u rodičů, zatím nic nemusela řešit. Jen tu naši lásku. Chodili jsme do divadla, na koncerty, na procházky, jezdili jsme se koupat. On je velký romantik, takže mi pořád nosil kytky, obrázky, dárečky. Ale celé ty tři roky jsme spolu nic neměli! Já jsem věřící, takže jsme čekali až po svatbě. Vím, že dnes na to ti mladí skočí hned na diskotéce, ale podle mě se hrozně okrádají. My jsme sice dlouho čekali, což nebylo snadné, ale byli jsme si potom vzácnější. Více jsme o sebe usilovali, i po svatbě, kdy přišly různé starosti, kdy udeřila realita."

"Manžel sice Valentýna moc nedrží, to je novodobější svátek, ale mě to dnes trklo do očí. Všude samá srdíčka. Ale tam vám někdy mají hrozné nápisy! Třeba: Za sex. Jak to nějaká holka může přijmout? No, já jsem koupila tohle: Pro radost. Protože to si s manželem říkáme pořád – hlavně abychom měli radost."

Humans of Prague

2. "V pětadvaceti letech jsem se jednoho dne probudil a cítil, že se mi ten čas krátí. Říkal jsem si, že jsem tady už čtvrt století, a nebyl jsem spokojený s tím, co jsem za tu dobu v životě stihl. A nechtěl jsem, abych se probudil zase za pár let a cítil se stejně. A tak jsem si tehdy položil takovou tu základní otázku: Co mohu udělat pro to, abych byl lepší? Já jsem byl tehdy docela líný, měl jsem špatnou a špatně placenou práci a moc jsem si sám sebe nevážil. Když jsem se na sebe podíval do zrcadla, tak jsem se nedokázal respektovat. Mě vždy lákalo studovat vysokou školu, být mezi inteligentními lidmi, ale z různých důvodů se mi to nepovedlo. Místo toho jsem se pohyboval v ne úplně dobré skupině lidí – mnoho z nich jsem později odstřihl. Protože jsem si řekl, že se zbavím všech svých závislostí, a společnost lidí byla jedna z nich. Také jsem přestal s kouřením i s alkoholem. Začal jsem na sebe být tvrdší – dnes dělám i to, co se mi zrovna nechce. Jako třeba teď, když jdu do posilovny. Vidím na sobě, že jsem odhodlaný se změnit, že dokážu některé těžké věci zapomenout, že se nevzdávám. Dál dnes dělám číšníka, ale na velmi dobrém místě. Šetřím si peníze a chtěl bych se dostat na školu, jít studovat psychologii. Ze všeho nejvíc bych ale jednou chtěl mít plnohodnotnou rodinu, kterou jsem sám neměl. A uvědomuji si, že člověk nemůže udělat někoho jiného šťastným, pokud není šťastný on sám."

Humans of Prague

3. "Před dvěma lety jsem vyhořela v práci. Jsem zahradní architektka a předcházelo tomu to, že jsem třináct let pracovala sedm dní v týdnu, patnáct hodin denně. Jela jsem v kuse – velké zakázky, budování firmy. Rodiče ve mně výchovou vybudovali určitou ctižádost, a tak jsem si po studiu říkala: Tak, teď jsem dostudovala tu druhou vysokou školu, teď se musím uplatnit! Být úspěšná! Ale když jste šikovný a ta práce vám jde, tak jí máte víc a víc. A vy si to ani neuvědomujete. Protože si nejdřív říkáte: Ty jo, to jsem ale pašák! Mám zakázky, mám úspěch, lidem se to líbí! Díváte se na to, jak vás ostatní oceňují, a postupně zapomenete na sebe. Z vaší mysli se vytratí myšlenka, že práci děláte proto, že se vám líbí, že vás baví, a jen jedete jako stroj a děláte pro druhé. I když mezitím třeba vybudujete vlastní firmu."

"Myslím, že když je člověk těsně před vyhořením, tak si to vůbec neuvědomuje. Máte takový drajv a pořád vám přijde, že zvládnete tohle a tohle a ještě tohle. Dělala jsem pro jednu velkou stavební firmu, veškeré sadové úpravy u jejich bytových domů. Přibírala jsem si další a další projekty a připadalo mi, že to je úplně v pohodě. Pak jsem ale jednoho dne dělala na zakázce, byla s klientem, a najednou mi začalo být hrozně úzko. Bylo mi i špatně od žaludku, dělali mi různé testy, ale zjistili, že to bylo psychického původu. Začala jsem tedy navštěvovat psycholožku a ta mi pomohla. Na začátku jsem ale byla ve stavu, kdy se mi nechtělo vůbec nic. Jela jsem k rodičům na hory a prvních čtrnáct dní jsem jen spala. Po nějaké době jsem začala chodit do lesa na procházky, ale jinak jsem jen naplňovala základní potřeby. Psycholožka mi řekla, že musím postupovat krůček po krůčku. Pro mě, která jsem byla vždy zvyklá jít mílovými kroky, to bylo těžké. Znamenalo to přijmout fakt, že příští týden nebudu zdravá. Že úspěch bude už jen to, když ráno vstanu z postele a vyčistím si zuby. Nebo když zavolám kamarádovi a půjdu s ním na pivo. Musela jsem si začít uvědomovat malé věci, abych pak někdy zase mohla dělat ty velké."

"S prací jsem začala velmi pomaloučku. Vzala jsem si dvě zahrady a ověřovala jsem si sama na sobě, jestli to půjde. Protože jsem nevěděla, jestli u té práce vůbec budu moci zůstat. Naštěstí jsem zjistila, že to vyhoření nesouviselo s tou danou prací jako takovou, ale spíše s tím, jak jsem ji dělala. Přestala jsem třeba spolupracovat s velkými firmami, více si dnes vybírám klientelu. Neberu ty, kteří spěchají – protože to jsou ti, kdo vás dostávají pod stres. Pak se člověk samozřejmě znovu dostane do stadia, kdy té práce přibývá. To jsem si ale velmi rychle uvědomila a další zakázky, na které bych už neměla kapacitu, přehazuji na kolegu. Mám už hranici. A užívám si, že u menších klientů mám daleko osobnější zpětnou vazbu. Celkově pro mě strašně důležité bylo poznání, že tu práci nemusím dělat. Že ji chci dělat."