Seděl jsem zabořený do křesla a hleděl na dva mladíky na pódiu. To, co předváděli, připomínalo parodii nějakého komediálního filmu odehrávajícího se v Silicon Valley. Ale ani těch moc neviděli, obávám se. "To je Petr a z nás dvou je to ten, který je génius," řekl mladík v džínách a červených teniskách. A ukázal na kolegu.

Druhý mladík, který se na génia zřejmě kvalifikoval brýlemi s výraznými obroučkami a tričkem s motivem Star Wars, zareagoval s několikavteřinovým, trochu rozpaky budícím zpožděním. Na oplátku představil on zase toho prvního. "Tohle je Honza. Machr na čísla a marketing," řekl hlasem o pár tónům vyšší, než by znělo přirozeně.

Červené tenisky si zase vzaly slovo. "A teď vám oba ukážeme, na čem pracujeme. A co dost možná změní svět!" Následovaly tři snímky z powerpointové prezentace, jejichž obsah si už nepamatuji. Prezentování čtvrtého snímku přerušil zvuk signalizující vypršení časového limitu.

Není důležité, jak se jmenovali a kterým produktem svět chtěli změnit. Nabízeli jeden ze zhruba stovky startupových projektů, které jsem za posledních dvanáct měsíců viděl na nejrůznějších soutěžích, finálových prezentacích a podobných akcích. Několikrát i jako porotce.

Ne že by to byla nějak důležitá role. Když chce někdo rozjet vlastní firmu a byznys, aplaus poroty k tomu nepotřebuje. Ano, když vás porota ocení, máte šanci dostat trochu peněz a zviditelníte se před investory, médii či potenciálními zákazníky. Ale pokud vám porota ukáže dlouhý nos, bude to možná důležité nakopnutí, díky kterému posunete své startupové hrátky směrem k serióznímu byznysu. Protože ve finále to nejsou plakety ani obří šeky na pár tisíc, co odlišuje firmy úspěšné od neúspěšných. Tím jsou jen a jen čísla.

"Tenisky" a "brýle" neuspěly a dnes, půl roku po oné prezentaci zeje jejich zánovní web prázdnotou. Ale pokud se mi to podařilo dobře vygooglovat, tak už oba pracují na nějakém dalším startupovém projektu. Proč ne.

Vzpomněl jsem si na ně minulý týden, když mě organizátoři ostravského inkubátoru GreenLight požádali o krátký proslov na téma českých start-upů. V Česku teď v tomto ohledu zažíváme cosi jako konjunkturu. Zatímco ještě před pár lety jsme byli vděční za každého odvážlivce, který se do podnikání pustil, dnes jsou to stovky projektů. Skvělých, dobrých, průměrných i mizerných. Jak se takový nadějný a potenciálně úspěšný start-up pozná? Co potřebuje? Zde je pokus o odpověď.

Nápad

Věc, jaká tu ještě nebyla. Nový produkt nebo služba, o nichž dosud nikdo netušil, že je potřebuje. Nebo nové řešení starého problému. Revoluční, překvapivé, omračující.

Jenže takových nápadů moc není. Navíc převratnost nových myšlenek často není zřejmá na první pohled. Nositelé nápadů se mohou utěšovat tím, že jejich velikost docení až budoucnost. Příklady samozřejmě jsou.

"Američané možná telefon potřebují, ale my ne. Máme dostatek poslíčků," tvrdil slavně v roce 1876 William Preece, šéfinženýr British Post Office, a v roce 1903 rozmlouval prezident Michigan Savings Bank právníkovi Henryho Forda, aby investoval do jeho firmy: "Automobil je jen módní novinka, ale kůň tady bude vždycky".

No jo, ale přesvědčte o tom investory! Že zrovna vy jste Grahamem Bellem a Henrym Fordem. Navíc ani geniální nápad negarantuje úspěšný byznys. Je strašně jednoduché ho okopírovat nebo ukrást. Nositelé nápadů na to ne vždy myslí. A ne vždy to lze.

Nápady se přeceňují. Protože mít nápad není nic zas tak těžkého. Mnoho lidí má spousty nápadů, každý den, každou hodinu. Nedá se vyloučit, že nás napadnou věci, které pak později realizuje někdo jiný. Už se vám to stalo? Vítejte v klubu.

Ale nervěte si vlasy. Mít nápad je důležité, ovšem nestačí to. Mnohem důležitější je takový nápad rozpoznat a začít realizovat. Jenže to už je řeč o něčem jiném.

Dobří lidé

Nápad je poeticky řečeno polibek múzy. Něco, co se nedá moc naplánovat, protože to buď přijde, anebo ne. Ale mít nápady v principu není těžké. Naproti tomu realizovat nápady je dřina a nuda. Trvá to měsíce nebo spíš roky a zahrnuje to spoustu práce, probdělých nocí a nekonečných porad. Ne každý to zvládne.

Nápad ostatně ani nemusí být původní, můžete si ho vypůjčit. Od jiné firmy, z jiného oboru nebo i jiného kontinentu. Úspěšné firmy jako Slevomat, Dámejídlo nebo Rohlík nejsou založeny na originálních nápadech. Přesto mají něco společného. Spojuje je talent a tvrdá práce jejich českého realizátora Tomáše Čupra.

To nejdůležitější je sestavit kvalitní tým a dobře ho řídit. Zkušení investoři vám řeknou, že lidé jsou to nejdůležitější. Jinými slovy, že budou radši investovat peníze do dobrého týmu se špatným nápadem než do špatného nebo i průměrného s nápadem dobrým.

Znám i případy, že schopný tým po dohodě s investorem "vyměnil" původní nápad za jiný. Důležitá je i sestava zakladatelů. Anekdota říká, že ideální počet společníků zakládajících firmu je liché číslo menší než tři. Pro start-upy to ale neplatí. Podle jednoho výzkumu mají firmy s jedním zakladatelem statisticky nejmenší šanci na úspěch.

Naopak největší šanci mají, když jsou zakladatelé dva. Z vlastní zkušenosti vím, že je to také nejčastější počet. Mívají to rozdělené tak, že jeden je ten "s nápadem" a druhý má na starosti "exekuci". Ten první má ekonomku a rozumí marketingu, ten druhý je programátor. A myslí si, že jim to bude fungovat.

Někdy ano, jindy ne. Založení start-upu je víc "živelní pohroma" než nějaký racionální akt. A zakladatelé rozhodně nesplňují kritéria ideálních zaměstnanců, a už vůbec ne manažerů. Bývají umanutí, sebestřední, posedlí, bezohlední. Nejsou to lidé, které by zaměstnali personalisté. Ale pokud uspějí, budou jednou naopak oni zaměstnávat personalisty.

Štěstí

Ve starém vtipu hledá ředitel nového zaměstnance. Přijde mu hromada přihlášek, on půlku vezme a hodí do koše. Sekretářka se podiví, proč to dělá. Co když byla mezi těmi vyhozenými přihláška ideálního kandidáta? "Nebyla," odpoví ředitel. "Hledám člověka, který má štěstí, ne smůlu."

Bez štěstí to nejde. V byznysplánech však o něm nenajdete zmínku. Bere se to tak, že štěstí buď máte, anebo nemáte, ale rozhodně se s tím nedá nic dělat. Do kalendáře si ho jako novou událost nenaplánujete.

Ale to je obrovský omyl! Nejen proto, že platí staré úsloví "štěstí přeje připraveným", případně takové to trochu šejdířské, že se musí "jít štěstíčku naproti". Je to však ještě mnohem jednodušší.

Štěstí není nějakou vnější okolností, která se vám přihodí. Poeticky řečeno je štěstí stavem duše. Angličané pro to mají termín "mindset", tedy cosi jako mentální nastavení. Je to věc vašeho rozhodnutí.

Ovšemže to není tak, že se rozhodnete, že vyhrajete sto milionů v Sazce, a ono se to stane. (Pokud tuto schopnost náhodou máte, kontaktujte autora článku.) Ale každý den se stane spousta událostí, které za šťastné náhody můžete považovat. Seznámíte se se zajímavými lidmi, dozvíte se důležité informace, blesknou vám hlavou podnětné nápady.

Mít štěstí znamená, že se takhle díváte na vlastní život. Čekat na to, že jednou pojedete ve výtahu s Billem Gatesem, je hloupost. Stačí brát události v životě jako příležitosti, které buď můžete, nebo nemusíte využít. Pak to "velké" štěstí přijde samo.

Vím, zní to jak z laciné motivační příručky. Ale marná sláva, je to tak. Když John Steinbeck vysvětloval, proč v Americe nikdy nezvítězí socialismus, napsal, že se tam chudí lidé nepovažují za proletáře, nýbrž za "momentálně indisponované milionáře". Je to paušalizace, jistě. Ale kdo tak uvažuje o svém životě, vykročil k úspěchu.

Vášeň

Nejdůležitější ze všeho však je, že to musíte chtít. Na rozdíl od nápadu nebo schopnosti ho realizovat vidíte na mnohých zakladatelích start-upů vášeň na první pohled. A to odděluje ty potenciálně úspěšné od ostatních.

Ale odbočím. Zkuste odpovědět na otázku, kterou před pár týdny položil na Facebooku Jiří Hlavenka. Představte si, že máte následující nabídku. Buď dostanete milion hned, anebo můžete získat pět milionů, ovšem s pravděpodobností padesát procent. To znamená, že si o těch pět milionů například hodíte korunou. Co si vyberete?

Hlavenka, sám úspěšný podnikatel už z devadesátých let a dnes mimo jiné investor start-upu Kiwi.com, píše, že pro něj je to "no brainer". Prostě ani vteřinu nepřemýšlí a bere šanci bojovat o pětkrát větší sumu.

Ale většina lidí volí naopak tu první, "bezpečnou" možnost. Mají pro to perfektně racionální vysvětlení. Třeba: radši si vezmou jistý milion a ty zbývající čtyři s jeho pomocí zkusí vydělat. Nebo: nejsou gambleři a nevezmou si na svědomí, aby o ty peníze riskováním připravili svou rodinu. A tak dál.

Většina se shoduje na tom, že jde o sumu, která může změnit jejich život k lepšímu. Zatímco pro člověka třeba i s lehce nadprůměrným příjmem v řádu desetitisíců už zas takový rozdíl mezi milionem a pěti miliony není (tím spíš, že původní částky v otázce byly v dolarech).

Položil jsem tuto otázku v pondělí na Twitteru. Hlasovalo asi 1150 lidí, jistě nijak reprezentativní vzorek české populace, a 71 procent volilo "jistou" variantu. Našel jsem na Googlu, že v podobných výzkumech odmítá riskovat dokonce osmdesát až devadesát procent dotázaných.

Přiznám se, že bych po milionu sáhl i já. A tím spíš mám respekt k těm ostatním. Jsou to lidé s vášní pro svůj sen, odhodlaní si ho splnit. Lidé, kteří nerozumí přísloví, že "je lepší vrabec v hrsti než holub na střeše". Není to česká specialita, podobné přísloví existuje také v angličtině ("lepší pták v hrsti než dva ve křoví") nebo třeba v němčině či v jidiš ("lepší jeden pták v hrsti než sto na nebi").

Až se mě někdo zase zeptá, jak lze poznat zakladatele start-upu s šancí na úspěch, budu mít odpověď. Řeknu: Dobře se podívejte, jestli něco pevně drží v rukou, anebo se dívají do oblak.