Komentátor ruské televize označil během únorového mistrovství světa v rakouském Hochfilzenu české biatlonisty za "partu zakomplexovaných rusofobů a ubožáků". Lidem z českého týmu kdosi neznámý volal a posílal esemesky, že "neskončí dobře" nebo že na ně "také jednou dojde". Zjevným důvodem bylo vystoupení českého závodníka Michala Šlesingra, jenž byl jedním z těch, kteří stáli v čele iniciativy proti dopingu. Ten byl nedávno prokázán ruským soupeřům. Trenér našich biatlonových reprezentantů Ondřej Rybář se ale navzdory vyhecované atmosféře vrátil se svými svěřenci z Hochfilzenu s nejlepšími výsledky Čechů v historii šampionátů.

Podepsaly se výhrůžky, kterým jste čelili, na náladě a rozpoložení týmu?

Neviděl bych to úplně jako zásadní věc, která by ovlivnila tým natolik, že by byl z toho ve stresu. A i když si to možná ten komentátor tak vztáhl, není to namířeno proti ruským sportovcům. Každopádně ruský sport velký problém má. Pokud nebudou chtít problém vidět, bohužel se z toho ven nedostanou. Oni by měli přijít s tím, že chtějí sport očistit.

Jak jste hlídali během mistrovství světa své svěřence, aby nedošlo k nějaké provokaci nebo diskreditaci? Asi není tak složité dostat zakázané látky někomu do nápoje.

Když píchnete do vosího hnízda, můžete čekat protireakci. Doufám, že u nás jsou to spíš jen obavy než reálná hrozba. Ale dělali jsme preventivní kroky, sportovci si o něco víc hlídali bidony (lahve na nápoje, pozn. red.), zamykali jsme si buňku, aby se tam někdo nedostal, byli jsme ostražitější. Jenže když to vezmu do důsledků, kdyby vám někdo chtěl uškodit, cestu si určitě najde, takže takhle člověk nesmí přemýšlet, protože pak by se z něj stal schizofrenik.

Ondřej Rybář (38)

◼ Narodil se v Turnově, vyrůstal v Budíkově u Českého Dubu v Podještědí.

◼ Vystudoval pedagogickou fakultu v Liberci a FTVS v Praze.

◼ Byl juniorským mistrem republiky v biatlonu, za dospělé reprezentoval na univerziádách.

◼ V roce 2006 se stal hlavním trenérem ženské reprezentace a současně působil coby osobní trenér závodníků Zdeňka Vítka a Jaroslava Soukupa. V roce 2009 převzal celou reprezentaci jako šéftrenér.

◼ Unií profesionálních trenérů byl za roky 2014 a 2015 vyhlášen trenérem roku.

◼ S manželkou žije v Budíkově, mají dva syny.

Řešili jste ty výhrůžky s policií?

Myslím, že policie nabídla, že to bude monitorovat, týkalo se to některých členů týmu.

Do kampaně proti ruskému dopingu se zapojili kromě Čechů i Američané a také nejlepší současný biatlonista, Francouz Martin Fourcade. Nebývá časté, že by se v nějaké sportovní disciplíně zvedla taková vlna mezi sportovci. Jsou biatlonisté v něčem jiní? V dalších sportech vidíme, že je spíš ticho po pěšině.

Ohromně si toho vážím a myslím si, že Martin Fourcade si zaslouží obdiv. On je samozřejmě jednou z mála osob, které s tím mohou něco udělat, protože je v dnešní době fenoménem. Jestliže on něco řekne, má to jinou váhu, než když to řekne 50. muž celkového pořadí. A asi bych netvrdil, že to jsou Francouzi a Američané. Někdo se akorát víc schovává ve stínu, říká to někde, kde to není tolik slyšet. Myslím si, že určitou roli tam sehrál i Ole Einar Bjørndalen (legendární norský biatlonista, pozn. red.). Někdo si přesto může myslet, že se k tomu staví liknavě, ale podle mě on není někdo, kdo chce být tolik vidět. Avšak díky tomu, jaká je osobnost biatlonu, je zase schopen tlačit na exekutivu IBU, kde hlavním představitelem je také Nor. Je dobře, že sportovci chtějí mít sport čistý a nepřejí si, aby si lidi říkali, že kdo jezdí biatlon, ten dopuje. A protože ruský doping není téma jenom biatlonu, ale jde napříč všemi sporty, je podle mě třeba tuhle kauzu řešit globálně, u všech sportů, a nejen jako kauzu biatlonu.

Přejděme přímo k vaší práci. Jako šéftrenér reprezentace máte pod sebou muže i ženy. Feministky to asi neuslyší rády, ale máte jiný přístup k ženám a jiný k mužům?

Každý tým musí mít nějaká pravidla a ta by se měla z větší části dodržovat bez rozdílu pohlaví. Na druhou stranu samozřejmě asi budete jednat jinak se ženou a jinak s mužem, protože chlap chlapovi může určitě říct víc věcí na rovinu. Ale ve sportu je ta přímá řeč většinou daleko přímější než jinde, takže i ženská často řekne to, co si myslí.

Střílejí ženy jinak než muži?

Holky jsou obvykle daleko pečlivější a ve střelbě je ten rozdíl vidět. Některé opravdu střílejí malinko pomaleji, je tam ta ženská pečlivost. Kluci jsou od narození závoďáci, projev je dynamičtější a to vidíte taky ve střelbě. Občas se prostě chybuje, protože chcete být rychlejší než soupeř, v tomhle jsou ženské trošku klidnější… Neříkám, že všechny. Když dostanete do ruky holky a kluky na začátku kariéry, v dětském věku, jsou často děvčata v jemné motorice napřed, ale kluci jsou zase zarputilí, dokážou se s tím prát. Každý má svoje, v každém sportu je vidět rozdíl mezi holkama a klukama. Kdyby to bylo stejné, bylo by to strašně nudné.

Ondřej Rybář v biatlonovém areálu v Jablonci nad Nisou. (Foto: Libor Fojtík)

Říkal jste, že ženy jsou při střelbě pečlivější, ale na druhou stranu − mohlo by se mužským kolegům stát to, co Gabriele Koukalové na nedávném mistrovství světa? Když nedotáhla závěr, náboj se jí vzpříčil a ona kvůli tomu přišla o zlato.

Stoprocentně. Zažil jsem, že za jeden trénink se to klukům stalo třeba čtyřikrát, protože jak se snaží být rychlí, nedotáhnou závěr a pak jsou sami na sebe naštvaní. Ale je strašně těžké si poručit, když to chcete dělat rychle. U Gábiny šlo o zaváhání, nemyslím si, že to bylo kvůli rychlosti. Někdy se to prostě stane, nedotáhnete závěr dozadu, kousne se tam hilzna (kovová nábojnice, pozn. red.) − tohle se může stát komukoliv, ať je to holka, nebo kluk. Jenom klukům se to stává častěji.

O Gabriele Koukalové jste se v minulosti párkrát zmínil jako o bohémovi. Co to znamená? Jde to dohromady s vrcholovým sportem?

Když jsem řekl bohém, myslel jsem někoho, kdo si částečně žije svůj vlastní život, věci vnímá malinko jinak, neexistuje pro něj jenom sport. Někdy je to pozitivní, jindy spíš negativní. Gábina má vztah k umění, a tím neříkám, že je to dobře nebo špatně, prostě takhle to je. Ondra Moravec, který má taky medaile z mistrovství světa i olympiády, je poctivák, pro nějž je sport na prvním místě. Každý má tu cestu jinou. Gábina má tu svou. Někdy jako kdyby přitahovala ty věci, o kterých jsme mluvili, možná tím je mediálně ještě zajímavější, protože každý čeká, co se zase stane.

Jak se projevuje její vztah k umění?

Má vystudovanou umělecko­-průmyslovou školu, v rámci jedné školní práce navrhovala třeba medaile. To se myslím dá za umění považovat. Maluje obrazy… Když jede na dovolenou, zajímají ji historické památky, architektura. Takže to v ní určitě je.

Co jste jí řekl, když jednou při smíšené štafetě Světového poháru omylem odnesla z trati místo svých lyží lyže Ondřeje Moravce?

Ona to definovala sama, že to byla trošku hloupost.

Dostala za to vynadáno?

Ta štafeta vyhrála, takže za to vynadáno určitě nedostala. Všichni jsme se tomu zasmáli. Ale byl by to velký průšvih, kdybychom lyže nestihli donést zpátky. Naštěstí ve finále všechno zafungovalo, klaplo to. Lyže jsme stačili z buňky vrátit na start a Ondra se stihl postavit na svůj úsek, aby mu Zdeněk Vítek mohl štafetu předat. Samozřejmě, když vjížděl Zdeněk do rovinky, byl nejdřív trochu vykulený, že tam nemá komu předávat.

Proč chce Gabriela po zimní olympiádě, kdy jí bude teprve 28 let, se závoděním skončit?

Já jsem to od ní už dlouho neslyšel. Gábina může skončit letos, může skončit příští rok nebo za dva roky. Pokud se rozhodne, že opravdu skončit chce, v konečném důsledku je to její volba.

A proč o tom uvažovala?

Pokud vám není 20 let, určitě jsou tam částečně i nějaké rodinné aspekty. Jak říkám, je to každého rozhodnutí, pokud uvidí, že ta cesta se jí otevírá jiným směrem, nikdo jí v tom bránit nemůže.

Při přenosech vás často zabírají, jak stojíte u dalekohledu. Je ten přístroj použitelný i při jiné činnosti?

Máme štěstí a jsme hrdí na to, že naším partnerem je Meopta. Spektivy (pozorovací dalekohledy, pozn. red.), kterými koukáme, nejsou levná záležitost, stojí kolem 50 tisíc korun. Přišlo mi zajímavé, že největší odbyt mají u britské královské ornitologické společnosti. Takže spektivy a čočky musí být opravdu dobré, aby šlo rozpoznat barvy ptačích peříček.

A vy se do toho dalekohledu díváte jen při biatlonu?

Měl jsem ho i doma, pozoruju přes něj přírodu. Dá se přes něj také výborně fotit, takže slouží i jako teleobjektiv.

Možná se bude muset ta optika ještě vylepšit. Uvažuje se o zmenšení terčů. Je to podle vás dobrý směr?

Čekám, co přijde. Dneska už se střílí hodně rychle, myslím, že k úpravě dojde, aby to závodníkům o něco ztížili. Ale tomu dalekohledu je jedno, jestli to bude zmenšené o dva centimetry, spektivem jsme schopni krásně přečíst rány v desítce. Do biatlonu se ovšem tlačí technika − displeje a elektronický přenos dat. Uvažuje se o terčích, které by zásahy přímo přenášely na displeje. Uvidíme. Já doufám, že se úplně nevytratí lidský faktor, což je právě to, že trenér sleduje střelbu přes spektiv a dává závodníkovi zpětnou vazbu, může reagovat na to, co vidí, ať už jde o vítr, nebo o další podmínky.

Setkal jste se někdy s tím, že by biatlon někomu připadal divný, protože se tam střílí? S názorem, že je to militaristický sport?

Vůbec ne. Co tak slyším, lidem se to líbí. Byly sice tlaky nahradit klasické zbraně laserovými, ale myslím si, že by byla škoda, kdyby se vytratila reálná střelba.

Střílí se klasickými náboji?

Je to normální malorážná zbraň, která patří mezi ty sportovní a lovecké. Kalibr 5,6, tedy relativně i nebezpečná.Ondřej Rybář v biatlonovém areálu v Jablonci nad Nisou (Foto: Libor Fojtík)

V případě nějakého vojenského konfliktu by byli vaši svěřenci žádaní, protože dokážou přesně trefit po mnohakilometrovém běhu.

To si ze mě občas dělá tchán legraci, jestli − kdyby nedejbože vypukl nějaký konflikt − by biatlonisty chtěli použít jako odstřelovače. Nebo jestli by se setkali se soupeři, s nimiž závodili, na frontě během války jako protivníci. Samozřejmě ti sportovci umějí střílet po zátěži, ale já doufám, že za prvé na to nikdy nedojde a za druhé že to nikdo s armádou a válkou moc nespojuje. Je to sport.

Používá armáda běžky?

Myslím, že používá jak skialpy, tak běžky, ale nejvíc asi skialpy, protože v horách jsou pro postup v terénu lepší. Norové určitě běžky používají, to stoprocentně, protože právě odtud ten sport přichází.

Zrodil se kdysi v norské armádě. Vy jste byl na vojně?

Na vojně jsem nebyl, studoval jsem vysokou školu a vyhnulo se mi to.

Stalo se v minulosti, že by během závodu nebo tréninku došlo ke zranění?

Určitě už se stalo, že někde někoho během tréninku postřelili, protože lezl tam, kam neměl, tedy k terčovému zařízení. Pokud vím, i v Česku správce někde utrpěl průstřel nohy, ale neslyšel jsem zaplaťpánbůh o tom, že by to někdy mělo smrtelné následky. Každopádně je to zbraň, která může zabít.

Kde se pušky, které používáte, vyrábějí a kolik stojí?

Cena se pohybuje zhruba kolem 70 tisíc korun. Momentálně je vyrábějí dvě firmy, ruská Izmaš nebo německá Anschütz. Malorážky dělá samozřejmě i Česká zbrojovka, ale ne ty biatlonové, protože tam je to trochu jinak v závěru, pokud jde o přebíjení. Biatlonové zbraně mají takzvaný přímý závěr, kde je to repetýrování o malinko rychlejší.

Když je mistrovství světa nebo Světový pohár, musí všichni mít stejné zbraně, nebo má každý svoji?

Každý má svoji zbraň, ale IBU má svá pravidla. Ta zbraň musí splňovat určité parametry a týká se to i nábojů. Jedním z nejzásadnějších parametrů je hmotnost zbraně a také odpor spouště, který máme jiný, než mají běžní střelci.

Jaká je tedy hmotnost?

Minimální hmotnost, kterou musíme mít, je 3,5 kilogramu. To se váží bez zásobníku.

Český tým používá ruské, nebo německé zbraně?

V klubech máme ruské zbraně, ale protože je teď embargo, těžko se shánějí. Jinak se používají hlavně zbraně německé výroby − momentálně se nikdo jiný na trhu nenachází, což není úplně super, protože to vypadá jako monopol. Doufám, že se nějaký výrobce najde.

Bývají biatlonisté také myslivci?

Já myslivec jsem. Každý má svoje koníčky, a myslivost určitě mezi koníčky patří. Ale z našich kluků biatlonistů zrovna nevím, že by někdo myslivec byl. U nás doma je to trošku rodinná tradice.

Kdy jste byl naposledy na honu?

Na přelomu roku, byl jsem na nátlačce. Jinak ale pro mě myslivost znamená spíš přikrmování zvěře a občas si zastřílím na asfaltové terče… Ale že bych se dostal často do lesa, to určitě ne. Letos se mi ani nestalo, že bych šel na srnce.

Ale v lese u vás doma v Budíkově u Českého Dubu víceméně bydlíte.

Bydlím v lese, ale když jdete na šoulačku nebo někam na posed, samozřejmě potřebujete víc času a já ho teď opravdu moc nemám.

A nátlačka, to je co?

To je podobné honu, akorát je to na černou zvěř. Někdo říká naháňka, nátlačka, protože zvěř se tlačí na střelce.

Kolik zvěře jste za poslední loveckou sezonu střelil?

Od té doby, co jsem složil myslivecké zkoušky, těch trofejí opravdu moc nemám, nejsem zrovna lovec, který by se zabýval tím, jestli bude mít trofej takovou či makovou. Myslivost není jenom o střílení, ale o péči a chovu zvěře. V každé honitbě je plánovaný odlov, protože zvěř se musí nějak regulovat, a pokud je tam parta lidí, kteří nad tím trošku uvažují, myslím si, že přírodě určitě neuškodí.

Jaký je tedy váš nejzajímavější úlovek?

Je to srnčí zvěř, které je u nás dostatek.

Kolik máte zbraní?

Nějaké zbraně mám. Největší je ta, co mám ještě po dědovi, kulovnice, které si ohromně vážím. V Meoptě mi na ni právě repasovali puškohled. Za to jsem strašně vděčný, protože to je zbraň z období druhé světové války, památka, a přitom střílí velice dobře.