Fotografický blog Humans of Prague publikuje portréty lidí z pražských ulic. Snímky a doplňující texty jsou svědectvím letmých setkání mezi fotografem a neznámým člověkem. Cílem blogu je seznamovat čtenáře s rozmanitostí lidí, jejich myšlenek a příběhů v současné Praze.Humans of Prague

1. "Mám pocit, že bych měla svým kamarádům říkat víc, než říkám. Víc mluvit o tom, jak se cítím. Nikdy jsem to moc nedělala. Lidi by o mně určitě neřekli, že jsem introvert, ale já si tak připadám. Všichni okolo mě se mi svěřují, ale já se nesvěřuji nikomu. Ani mámě. Teď jsem na víceletém gymplu, kde to je celkem fajn, ale na základce mě nikdo neměl moc rád. Protože já jsem nikdy neměla ráda věci, co měla ráda většina. Jinak jsem se oblékala, četla jiné knížky, poslouchala jinou hudbu. A měla jsem zkušenost, že kdykoliv jsem se ve třídě někomu s něčím svěřila, někomu důvěřovala, tak mě zradili – za pár dní o té věci věděli všichni a smáli se mi."

"I proto, že kdybych tehdy mohla, tak jsem se pořád jen učila, strašně mě to bavilo. Ale to znamenalo, že se na mě všichni koukali, že jsem ‚ta chytrá‘. Pamatuji, že jednou za mnou přišla holka, kterou jsem považovala za dobrou kamarádku, podívala se mi do očí a s takovým ironickým úsměvem řekla, že jsem strašná šprtka. A pak odešla a už se se mnou nebavila. To jsem se cítila fakt blbě. A lidem jsem od té doby moc nevěřila, ani těm, které mám opravdu ráda. Ale lepší se to. Nedávno jsem dokázala jedné kamarádce napsat, že jsem se předloni pokusila zabít. Podřezat se. Což byla taková hodně impulzivní věc, kterou jsem neplánovala a o které jsem hned věděla, že to byla blbost. Ale měla jsem tehdy takové hodně špatné období, asi by se dalo říct, že jsem měla deprese."

"Kamarádky jsem se pak jednou ve zprávě ptala, kdy se dá jít za školní psycholožkou, a pak jsem jí to napsala. A byla jsem na sebe fakt hrdá. Protože to bylo hodně těžké. Zčásti jsem se za to styděla, zčásti jsem se bála, jak bude reagovat – že se mi bude smát nebo že mi to nebude věřit. Že si bude myslet, že tím na sebe jen chci upoutat pozornost. Bála jsem se, co bude s naším přátelstvím, když jí to řeknu. Ale ještě víc jsem se bála, co bude se mnou, když to nikdy nikomu neřeknu."

Humans of Prague

2. "Život už mi pomalu končí, takže hodnotím, co jsem udělala a jestli se některé věci byly nedaly udělat líp. Ale jak řekl někdo chytrý: ‚Nelituji ničeho, co se stalo. Lituji toho, co se nestalo a mou vinou už se nikdy nestane.‘ Já jsem třeba krásně, šedesát tři roků vdaná, mám dva hodné kluky, ale dnes mám pocit, že jsme se s manželem neměli tolik šidit o různé radosti, že jsme měli daleko víc cestovat a utrácet. Dnes už nemůžeme, manželovi je přes devadesát a je nemocný. Dříve jsme na to ale peníze měli. A šetřili. Ukládali jsme pro syny, korunku ke korunce. My jsme s manželem začínali s úplně holýma rukama a já si přála, aby kluci měli do života nějaký základ. Jenže oba jsou dnes inženýři, daří se jim, a když jim říkám, že jim ty peníze dám, oni je nechtějí. Říkají: ‚Maminko, ještě si je schovej! Něco si dopřej!‘ Takže já teď jedu na Pražský hrad, na výstavu květin. Ta tedy stojí jen dvacet korun, ale kdo ví? Na cestě zpátky možná budu z těch kytek tak nabuzená, že půjdu a někde si nějakou pěknou koupím!"Humans of Prague

3. "V dvaapadesáti mi lékařka při náhodném vyšetření odhalila rakovinu ledviny. Když něco takového slyšíte, tak tomu ze začátku vůbec nevěříte. Říkal jsem: ‚Co je to za nesmysl? Vždyť mi nic není!‘ Ale tohle je důvod, proč je tenhle typ nemocí nejzákeřnější – nic vás nebolí a najednou vám řeknou, že jste na prahu života a smrti. Že když nepůjdete rychle na operaci, můžete umřít. Přitom než se něco takového stane, tak si člověk – především v mládí – v podstatě připadá nesmrtelný. Když nevíme, kdy tady ta naše návštěva skončí, tak se každopádně jako nesmrtelní chováme. Zkušenosti jsou nepřenosné, takže dokola opakujeme ty stejné chyby, zbytečně děláme věci, které bychom nedělali, kdybychom věděli, že za rok umřeme. Ale ‚memento mori‘ z dnešní Evropy úplně odešlo."

"Zůstal mi z toho jiný přístup k životu – více si všeho vážím, třeba vztahu k mé ženě. A jejího vztahu ke mně. Tehdy jsem viděl, že jsem skutečně zvolil správně, že jsem se dobře zamiloval. Já jsem fotograf, takže si pamatuji obrazy. A v takový moment vidíte ty podstatné věci. Dodnes třeba vidím, jak odcházela a jak se na mě podívala večer před operací. Vidím její postavu, její pohyb, její tvář. Její velmi vlídný a účastný pohled, který mi říkal, že mám někoho, komu na mně záleží, kdo chce, abych žil, aby se mi dařilo. To je princip lásky."

"Také se teď snažím více vážit slova. Já se někdy rozčílím a za deset minut o tom nevím. A to se mi stává i dnes, pro mě celkem nepochopitelně. Já jsem si myslel, že po takové zkušenosti se už nikdy nebudu zbytečně nervovat, že už všechno budu zvládat s klidem a nadhledem. Ale někdy se rozčiluji snad ještě víc než dřív. Což asi pramení z toho, že toho mám někdy moc. Že mám termíny, stres. A především dospívající děti. Protože jestli mě někdo dokáže rozčílit, tak to jsou děti. Myslím si, že to je takový problém lidstva – na děti, naše andílky, přijde puberta, hormony a začnou se u nich projevovat různé dědičné vlastnosti. Třeba vlastnosti vašeho praprapradědečka. A na to prostě nemáte. Mnohdy mě to pak mrzí, ale tak to asi v životě je – vždy nás nejvíc rozčílí naši nejbližší. Můj otec za první republiky složil takovou krásnou skladbu, kde se zpívalo: ‚Celý den tě postrádám, když tě vidím, nadávám.‘"