Fotografický blog Humans of Prague publikuje portréty lidí z pražských ulic. Snímky a doplňující texty jsou svědectvím letmých setkání mezi fotografem a neznámým člověkem. Cílem blogu je seznamovat čtenáře s rozmanitostí lidí, jejich myšlenek a příběhů v současné Praze.

Humans of Prague

1. "Jsem v Praze sedm měsíců, ale plánuji tu zůstat napořád. Protože se mi tu fakt líbí. Vnímám, že místní jsou poměrně ostražití k cizincům – především když nemluví česky –, ale nikdy jsem nepocítil, že bych sem nepatřil. Vím, že si u lidí nejprve musím získat důvěru. A opravdu se mi líbí, jak jsou tady lidé upřímní. V Holandsku, odkud jsem, jdete do supermarketu a všichni se na vás usmívají. Jste jejich zákazník, a tak vědí, že se na vás musí usmívat. Jejich vedoucí jim říkají: Nezáleží na tom, jak se cítíte, musíte být přátelští! Ale člověk vidí, že to je všechno falešné. Tady je to jiné, lidé jsou sami sebou. Když zrovna nemají den, tak to poznáte. Jdete nakoupit a je to v podstatě: Tady máš to jídlo a teď běž do hajzlu! Mně se to líbí."

Humans of Prague

2. "Celý život jsem dělal v ČKD Lokomotivka, hned po škole jsem tam nastoupil do učení. Táta byl zámečník, starší brácha zámečník, a tak mě na záměčničinu poslali taky. Ještě mi ani nebylo patnáct. Já jsem narozený v říjnu, takže jsem byl vždy o rok dopředu. Můj brácha byl takový knihomol, ale nebyl šikovný na řemeslo, a já to měl přesně naopak. Byl jsem trochu grázl, ale věci mi šly od ruky. Otec dělal v té době v ČKD vedoucího plánovaní a jednou mi povídá: ‚Vencovi – bráchovi –, tomu pomůžu, někam ho protekčně dostanu. Ale tobě, tobě spíš budu škodit. Ty se musíš prosadit sám.‘

A já se opravdu prosadil. Po třech letech v učení, okolo roku 1962, jsem se dostal na montáž lokomotiv. To byla špice, lepší místo v tom podniku pro zámečníka nebylo. Já byl v sedmém nebi. Dostal jsem se k ruce nějakému panu Koňatovi, takovému tvrdému, ale prima chlápkovi z Horních Počernic. Dost mě toho naučil. Měl změněnou pracovní dobu, chodil do práce a odcházel z ní o patnáct minut dřív – aby stíhal autobus. Ode mě vyžadoval, abych o tu čtvrt hodinu chodil dřív také, ale na těch posledních patnáct minut mi vždy navalil tolik práce, že to nešlo stíhat. Pan Koňata později zemřel, ale mně tohle zůstalo – postupně jsem si zvykl chodit do dílny na pátou ranní, o hodinu před ostatními. Zaprvé mě to bavilo a zadruhé jsem za tu hodinu vždy stihl tolik práce, kolik jsem jindy udělal za dvě. Celkově ta výroba dost jela, to byla opravdu výrobní linka. Vyrábělo se hlavně pro Sovětský svaz, stovky lokomotiv ročně, někdy i dvě denně."

"Zůstal jsem tam jako jeden z posledních, byl tam až do chvíle, kdy to kleklo, kdy to rozprodali. A rozkradli. Hned po revoluci jsme tušili, že se něco stane, ale já jsem pořád doufal. I ve chvíli, kdy jsme viděli, že už padly i jiné velké státní podniky. Nakonec jsme padli i my. Cítil jsem to jako křivdu – že se nás tehdy nikdo nezastal, že tehdejší vláda nic neudělala. V můj poslední den, v roce 1990, jsem šel z podniku se svoji svářečskou kuklou a na vrátnici mě zastavila cizí ochranka. Že tam tu kuklu musím nechat, že se nic nesmí odnášet. To se ve mně vařila krev. Musel jsem se pak jít ožrat. Protože když jsem odcházel z dílny, tak jsem viděl, jak už tam stojí taková tlupa chlapů s řezákama a s pilkama v rukou.

Naposled jsem se otočil a viděl, jak se na to vrhli – na měď, na železo, na všechno. To byla naprostá likvidace. Už během měsíců, které tomu předcházely, tam každou chvíli přijelo auto a lidé kupovali NC stroje za babku. A co se neprodalo, to se sešrotovalo. Můj ponk, pracovní deska, byla zhruba na místě, kde má dnes Sparta v O2 areně střídačku. Když jsem tam šel prvně na hokej, tak jsem se rozhlídl a snažil se prostorově si to všechno představit – kde co stálo, kde co bylo. A už není."

Humans of Prague

3. "Já pocházím z rodiny Demartini, která přišla do Prahy v 16. století. Okolo roku 1710 moji předci vystavěli domy na Malé Straně a zřídili si manufakturu na výrobu mýdel a voňavek. Bývali hlavní dodavatel na císařský dvůr ve Vídni. Za mého dětství se ale o takových věcech v mé rodině skoro nemluvilo – babička a tatínek raději mlčeli, abychom neměli problémy s bolševikem. Ale v osmi letech jsem se dozvěděla, že na Malé Straně, v Míšenské ulici, stojí domy, které naší rodině kdysi patřily.

My jsme tehdy bydleli na Zahradním městě, v paneláku, a když jsme chtěli jet do centra, tak se říkalo, že se jede do Prahy. Já byla v tom svém věku docela solitér, a tak jsem se jednoho dne sbalila a sama vyrazila do té Prahy. Tehdy ještě ani nejezdilo metro. Ale našla jsem Malou Stranu, našla jsem Míšenskou ulici. Jen jsem nevěděla, kde přesně ty domy stojí. Šly kolem dvě starší dámy, a tak jsem se jich zeptala, jestli neví, kde měl Demartini továrnu na výrobu mýdel a voňavek. A ony říkaly: ‚No jo, holčičko, to víš, že víme! Tady bydlí pan Štěpánek a támhle naproti, celý ten blok, pět domů, to bylo ono.‘

Dodnes je tam ze dvora vidět starý tovární komín. A pak říkaly: ‚To byl moc hodný pán – asi myslely mého pradědečka –, moc hezky se staral o své zaměstnance!‘ Mě to samozřejmě potěšilo. Šla jsem se na ty domy podívat, a když jsem odcházela, tak si pamatuji, že jsem jeden z nich pohladila. A právě tenhle dům se nám jako jediný podařilo zachránit – v devadesátém osmém roce jsme ho restituovali. Když jsem se tehdy dozvěděla verdikt soudu, tak jsem nejprve jela na Olšanské hřbitovy, k hrobům mých předků. Abych jim to oznámila. Věděla jsem, že by měli radost."

"Jako dítě jsem si uvnitř toho domu představovala vanoucí záclonky – asi jsem tehdy viděla nějakou pohádku –, ale to mělo ke skutečnosti daleko. Po restituci nám dalších deset let trvalo dohodnout se s městskou částí na odprodeji druhé půlky domu. Museli jsme je přesvědčit, že to myslíme vážně. Že se o ten dům chceme hezky starat. V té době z něj už byla ruina, která se objevovala na fotkách na internetu jako ostuda Prahy. My jsme peníze na opravu neměli, ale především můj manžel se rozhodl, že udělá vše pro to, aby se ten dům dal dohromady.

Pořád mi to připadá neuvěřitelné, ale dnes je mi padesát dva a mám dům, který jsem v osmi letech pohladila a kam jsem dala ušít vanoucí záclonky. A moje dcera si ve dvoře otevřela moc pěknou kavárnu pro místní lidi. Z toho mám velkou radost. Protože mně nezáleží jen na tom, aby se moje děti měly dobře, ale také na tom, aby na tom místě byly schopné pracovat. Aby se o něj dokázaly starat a předat ho zase dál. K rodině má totiž člověk vazbu, která jde napříč staletími. A přestože si dnes mnoho lidí myslí, že jednou umřou a pak už nic nebude, tak ta vazba jde v čase dozadu i dopředu."