Na křižovatce ulic Joštové a České v Brně je startovací místo pro výpravy do centra města. Hned u stanice tramvají, které se tu křižují, stojí stánek Kofi-Kofi. Prodává se zde káva a její vůně se nese široko daleko. Podle internetového hlasování je to druhé nejvoňavější místo v Brně. Alespoň tak roh budovy Ústavního soudu ohodnotili lidé, kteří přispěli do čichové mapy moravské metropole, dostupné na stránkách brnosmrdi.cz a brnovoni.cz.

Projekt spustila parta studentů Masarykovy univerzity začátkem února a zhruba měsíc před jeho vyhodnocením je tam skoro 600 záznamů. Lidé je vkládají pomocí několika kliknutí. Do jednoduchého dotazníku označí místo, kde je něco cítit, napíší, jaký pach to je, jak často se objevuje a jak moc je pronikavý − jestli ho čichem zaregistroval třeba jen vkladatel, celá ulice, nebo ho "cítí až v Praze". Ostatní pak hlasují, zda místo smrdí, voní, nebo je neutrální. Na základě toho vzniká pachparáda nejsmrdutějších, ale i nejvoňavějších míst Brna.

Nos na stopce

Procházíme od stánku Kofi do centra. Nemáme nastražené uši ani oči dokořán či na stopce, snažíme se "doširoka otevřít" nos. S Martinem Vértešim, jedním z autorů pachové mapy, čenicháme na místech, jež jsou do ní zaznamenána. Procházíme třeba kolem okénka s pizzou, které 32 lidem voní, ale šesti páchne. V půl dvanácté dopoledne, kdy pec jede naplno, se směs rajčatového suga a těsta line přes půl ulice.

"Jednou jsme si s kamarády povídali a došli jsme k tomu, že každý si vzpomíná na nějaký zápach, který v Brně cítil. Nejdřív nás napadlo zmapovat je pro sebe, ale pak jsme si říkali, že by to byla škoda a že by taková mapa měla být přístupná všem," vypráví student žurnalistiky a politologie na Masarykově univerzitě, kam chodí i zbývající čtyři členové týmu. Kromě budoucího geografa, ruštináře nebo informatičky je to vystudovaný přírodovědec a zároveň zaměstnanec Recetoxu − centra pro studium toxických látek v prostředí. "Má kontakty na lidi z magistrátu, kterým bychom chtěli koncem dubna výsledky hlasování předat a pokusit se je tak přimět k nějakému řešení," vysvětluje Vérteši, jak chtějí čichovou mapu využít.

Nápad na její vytvoření vznikl sice v úzké skupině vysokoškoláků, nicméně později zjistili, že podobné projekty fungují už léta v New Yorku i některých evropských metropolích. Tým má prý v současné době dostatek potřebných dat, ale na jaře přibudou ještě záznamy vůní, které v zimě neměly šanci se prosadit. Místa, odkud se line libý odér, by chtěli autoři čichové mapy také použít. Z těch nejlépe ohodnocených se chystají udělat trasu, kterou provedou případné zájemce.

Zatím přicházíme na náměstí Svobody, kde je podle mapy "před Skull Caffé neustále cítit ganja". Čtyři lidé pro ni hlasovali jako pro voňavou, zatímco dvěma se "marjánka" nelíbí a dva ji necítili vůbec. Stejně jako teď my. O kousek dál, v obchodním Domě pánů z Lipé, je však opravdu "voňavo", asi nejvýraznější orientální odér šíří čajovna o patro výš.

Oříšky utlučené člověčinou

Pak už pokračujeme k nádraží a hlavně do labyrintu podchodů pod ním, kde se mezi stánky s rychlým občerstvením a oblečením proplétají uspěchaní cestující i lidé bez domova. "Je to jedno z nejlíp i nejhůř hodnocených míst," shrnuje pachovou charakteristiku podchodu Vérteši. Čich je tu vystaven opravdu různorodým stimulům. Mezi nimi si nesmlouvavě razí cestu sladká lepivá vůně z obchodu s oříšky, které momentálně v pachparádě nejvoňavějších míst města vítězí s více než 400 hlasy. Oříškárna se ovšem tluče s pachem člověčiny, kterou kdosi do systému vložil jako "smrad od všemožných existencí, co se tam povalují". Stejně to vidí téměř 150 hlasujících.

Ostatně podchod zvaný Myší díra, obestavěný stánky a ústící směrem k Tesku, je v Brně nechvalně známý a vědí o něm i radní. Pokusy města o nápravu − odstranění přebujelého stánkového prodeje − ovšem ustrnuly na nedořešených soudních sporech s nájemcem podchodu s prošlou smlouvou. Věc navíc komplikuje už mnoho let na místě přešlapující kauza s přesunem hlavního nádraží z centra o kus dál, která problémy v okolí dopravního uzlu "zmrazila". A vykázání bezdomovců z frekventované podzemní spojnice by sice místo čichově povýšilo, jejich situaci by ale zlepšilo jen těžko.

K tomu, aby nás praštil přes nos zápach moči nebo octa, jsme evolučně předurčeni, naznačují výzkumy.

Opravdu výživná je také procházka pod viaduktem spojujícím Křenovou s Nádražní ulicí, jež nás zavede do druhého nejsmrdutějšího místa Brna. V mapě je zaneseno pod výstižným označením Počuraná zeď a myslí se jím konkrétní zákoutí, kde skvrny na zdi už vytvořily svérázný "urinovzorek".

"To je těžké," prohodí kolemjdoucí mladík, když si všimne, že mnohokrát zneužitý kout fotíme. Kousek odtud je klub, kde jsou často koncerty. Kdo z něj jde pozdě v noci, nemá si tady kde jinde ulevit, široko daleko není ani žádná zeleň," krčí rameny. Cesta pod viaduktem totiž vede ke křižovatce, odkud rozvážejí opozdilce po městě popůlnoční spoje, v Brně všeobecně známé jako rozjezdy.

Uchráněna před nepříjemnými pachy ale nejsou ani místa, která vypadají na první pohled nablýskaně. Jako třeba vchod do nákupní galerie Vaňkovka, kde si kuřáci odbývají svoji pauzičku na cigaretu. Během pěti minut se jich tu vystřídá alespoň pět a vchod do Vaňkovky obsazuje kvůli tomu třetí místo v pachparádě.

"Je jasné, že ne všechny pachy se dají odstranit, ale třeba s "počuranou zdí" se něco dělat dá. Často se řeší hluk, prašnost, ale zápach, pokud víme, regulovaný není. Lidé na to neumírají, ale život to může pěkně otrávit," dodává Martin Vérteši.

Rostoucí továrna

Podle docenta Jana Havlíčka, který se zabývá etologií člověka na Přírodovědecké fakultě UK v Praze, je to s regulací pachů skutečně obtížné. Dělají si, co chtějí, nelze je v prostoru "zkrotit". Navíc jsou těžko popsatelné. "Neexistuje ucelený systém jejich kategorizace, jako je třeba u vizuálních podnětů barva či tvar. Abychom je popsali, hovoříme o jejich zdroji anebo si vypůjčujeme chuťové vjemy," podotýká etolog a připomíná, že problému si všimli smysloví antropologové, kteří popisují prostor na základě lidských smyslů. "Například jestli nějaká chemička začne vypouštět pachy do okolí, najednou 'vyroste' a bude mít třeba kilometr čtvereční."

Problematické je to i s měřením pachů, protože jejich vnímání je individuální. Přesto certifikovaný způsob měření pachů v ovzduší (olfaktometrie) existuje, hlavním posuzovatelem ovšem zůstává člověk. Proces musí splňovat spoustu norem, ale v zásadě probíhá tak, že se pachový vzorek nejprve odebere do plynotěsných vaků. Pak putuje do laboratoře, kde ho speciální přístroj − olfaktometr − naředí a distribuuje k nosům osmi vybraných posuzovatelů. Ti jsou před každým měřením "zkalibrováni" − je u nich ověřeno, že jsou schopni ucítit pach n-butanolu přesně stanovené koncentrace v jednom kubickém metru. Výsledkem "testování neviditelného vzorku" je počet pachových jednotek, které nám říkají, kolikrát musíme naředit metr krychlový zapáchajícího vzduchu, abychom nic necítili.

Tato metoda by mohla pomoct v případech, kdy si lidé stěžují na zápach například z nedaleké továrny. Jenže prováděcí vyhláška k zákonu o ochraně ovzduší dosud neobsahovala žádné přípustné ani doporučené limity pachů. Upozorňovaly na to mimo jiné úřad veřejného ochránce práv nebo ekologické hnutí Arnika. Jejich snaha nevyšla naprázdno. Na nové prováděcí vyhlášce, která by přípustné limity stanovovala, se už pracuje, vyjít by měla koncem letošního roku.

Smrdí, či voní?

Stejně jako se lidé neshodnou na tom, jestli se jim Picassovy obrazy líbí, nebo ne, nemusí mít stejný názor ani na to, co jim voní a co páchne. Vnímání pachů je závislé na předchozí zkušenosti každého z nás. Přesto vědci předpokládají, že některé látky se budou stávat snadněji nepříjemnými. Jsou to ty s vysokým podílem složky dráždící volná nervová zakončení trojklaného nervu, který je (kromě nosu) naším druhým čichovým orgánem.

"Dráždění pociťujeme jako lechtání, šimrání či pálení na nosní sliznici nebo v očích. Může ho způsobit typicky sirovodík, kyselina octová nebo čpavek − látky, které mohou být v silnějších koncentracích nebezpečné," vysvětluje docent Havlíček, jenž se svým týmem zkoumal na novorozencích reakce na výrazně dráždivé látky. Těm při prvních setkáních skutečně vadily. "Projevovalo se to změnou jejich dechové frekvence nebo mimikou v obličeji. Testovali jsme to také na lidech, kteří ztratili čich, ale dráždivé látky by mohli přesto pomocí volného zakončení nervových buněk vnímat."

Výzkum ještě není zcela vyhodnocený, ale kdyby se potvrdil předpoklad, že dráždivé látky vnímáme jako nepříjemné, aniž bychom s nimi měli nějakou individuální negativní zkušenost, zapadalo by to do evoluční teorie: protože jsou výrazně dráždivé látky nebezpečné, u lidí se vyvinula tendence držet se od nich raději dál.

Přímé spojení

Závěry, k nimž výzkum vede, by mimo jiné mohly vysvětlovat, proč má počuraný roh v Brně pod viaduktem druhý nejvyšší počet hlasů (211) v pachparádě. Lidé mají evolučně předpoklady k tomu, aby je štiplavý zápach moči odpuzoval, zatímco například u marihuany nebo u okénka s pizzou bude daleko víc záležet na tom, jakou má ten který hlasující s oběma pachy zkušenost.

Může se v ní odrážet i velmi silná emo­cionální reakce, kterou je právě čich schopen vyvolat snáz než ostatní lidské smysly. Je to dáno tím, že čichové podněty jsou přiváděny přímo do limbického systému, který je funkčně spojený s emočními reakcemi a pamětí, zatímco podněty získané sluchem, hmatem, chutí nebo zrakem směřují do mozkové kůry přes thalamus. Velmi zjednodušeně řečeno − do zpracování informací ze všech ostatních smyslů jsou zapojeny další části mozku a emocionální reakce na ně proto není tak bezprostřední.

U čichu je tomu jinak. Protože je u jiných savců hlavním zdrojem informací, spouštěl reakce agresivity, bázně nebo sexuální a výživové aktivity. Prostě kdo chtěl přežít, musel bez dlouhého přemítání poslouchat svůj nos. I když v evoluci člověka, zřejmě díky rozvoji barevného vidění význam čichu ustupoval do pozadí, "přímé spojení" zůstalo.

To je také jeden z důvodů, proč jsou pachy spolehlivým spouštěčem vzpomínek vázaných na silné emoce. Nos je schopen vrátit nás do výrazně příjemné nebo nepříjemné situace snáz než třeba vizuální obraz. "Nad autobiografickou pamětí, kterou stimulují pachy, nemá člověk žádnou kontrolu. Existují studie veteránů z vietnamské války, kteří dostávali panické ataky při škrtnutí sirkou, protože pach hořící síry jim připomínal výbuchy ve válce a nebyli schopní tuto vzpomínku regulovat," podotýká k tomu docent Havlíček.

Čichám, čichám citrusy

Jestli v nás bude vůně sena evokovat příjemné vzpomínky na prázdniny u babičky, nebo spíš pocity úzkosti nabyté při prvních milostných zkušenostech na letní brigádě, záleží na prožitcích každého z nás. V rámci jedné kultury existují nicméně vůně nebo pachy, u nichž se dá předpokládat, že budou navozovat libé pocity, a tím třeba přimějí vdechující i k nějaké aktivitě.

Z toho se snaží těžit takzvaný scent marketing. "Že jsou pachy schopné ovlivňovat chování, je zřejmé. Dokládá to například studie z Rakouska, během níž se v některých třídách rozptýlily citrusové vůně a děti absolvovaly výkonnostní testy. Citrusy jejich výkon skutečně zlepšovaly. Ukazuje to, že vnímání vůní je sice variabilní podle zkušenosti lidí, ale v naší kultuře má populace s citrusy podobnou, pozitivní zkušenost," uvádí příklad Jan Havlíček.

Citrusové vůně ve svých vlacích využívá například RegioJet brněnské společnosti Student Agency. "Umisťujeme osvěžovače vzduchu jednak na toalety a jednak do prostoru chodbiček našich vozů. V zásadě využíváme dva typy vůní podle ročního období: na jaře a v létě ovocné vůně kiwi, grapefruitu a melounu, na podzim a v zimě skořice a jablka," prozrazuje mluvčí společnosti Aleš Ondrůj.

Odérem citrusových plodů s rozmarýnem chtěl cestujícím zpříjemnit jízdu i Dopravní podnik města Pardubice. Projekt "Voňavé cestování" spustil už v roce 2010, trval ale jenom tři měsíce. "Problematická nebyla ani tak vůně, ale intenzita. Pro cestující, kteří jeli ve voze několik minut, se vůně jevila jako příjemná, uvolňující a navozující pocit čistoty. Nepříjemné pocity se dostavovaly u řidičů, kteří v tomto prostředí strávili celou pracovní dobu. U nich docházelo i k dýchacím potížím," vysvětluje tisková mluvčí podniku Jitka Malinská.

Přesto se v situacích, v nichž jsme dlouhodobě vystavováni určitému pachu, dokáže náš čich bránit. Čichové buňky přestanou reagovat na molekuly, které v ovzduší přetrvávají, takže neposílají signál dál do mozku. Jinými slovy − lidé, kteří soustavně žijí v zapáchajícím prostředí, to časem přestanou vnímat.

Pozor, odorizováno!

Využívání vůní může mít v každém případě své limity, zvlášť v nákupních centrech, kde lze těžko regulovat, aby se pach jídla nemísil s jinými vůněmi a nepronikal třeba do obchodu se spodním prádlem, kde o něj nikdo nestojí.

Mísení pachů byl také jeden z důvodů, proč ve Spojených státech neudělala díru do světa kina, která dotvářela příběh vypouštěním pachů do ovzduší. "Měli tam problém s odsáváním. Scény se totiž měnily poměrně rychle, ale pachy nešlo ve stejném tempu střídat. Vůně rozkvetlé louky, po níž běží hrdina, se záhy smísila třeba se zakouřeným barem. Některým lidem z toho bylo fyzicky zle," dává Havlíček příklad komerčně neúspěšného využití pachů.

Jako dobrý tah naopak hodnotí umístění pekáren jednoho původně maďarského řetězce ve vestibulech metra, kde vůně čerstvého pečiva dráždí nosy cestujících už na eskalátorech. "Řetězec otevíral v době, kdy se u nás s rozpékáním zmrazeného pečiva teprve začínalo. Vyloženě marketingový záměr to asi nebyl, ale prodeji to mohlo výrazně pomáhat," domnívá se Havlíček.

Zvýšit odbyt se snaží také některé značky aut, když rozptylují ve vozech nižší nebo střední třídy pach kůže, aby měl kupující dojem, že dostává lepší zboží než ve skutečnosti. To už je ale podle Havlíčka eticky sporný trik. Vzhledem k onomu přímému spojení mezi čichovým podnětem a emocionální reakcí jsou čichové vjemy do určité míry podprahové. "Jsem pro, aby lidé byli nápisem upozorněni, že je v prostoru rozptylovaná vůně," doplňuje etolog.

Na to, že je prostor zamořen vyloženým puchem, potřeba upozorňovat nikoho není. I když by možná neškodilo dostat včas informaci, že následující podchod je jen pro silné žaludky. Snad bude takových míst v Česku ubývat.