Firmy se tak dlouho soustřeďovaly na to, jak se přizpůsobit mileniálům, až úplně přehlédly, že na trh práce pomalu nastupuje úplně jiná generace. Zatímco pro současné dvacátníky a třicátníky je svět místem plným nekonečných příležitostí, pro jejich nástupce je to spíše noční můra. Podle průzkumu britské ekonomky Noreeny Hertzové jsou dnešní teenageři velmi úzkostliví. Bojí se terorismu, klimatických změn, nezaměstnanosti i dluhů.

"Chronicky také nedůvěřují velkým firmám. Jen šest procent z nich si myslí, že korporace se chovají správně," uvedla Hertzová v rozhovoru, který dala HN během berlínské konference Spotlight o budoucnosti světa práce, pořádané společností Konica Minolta.

HN: Podle vašeho průzkumu jsou lidé ve věku 14 až 21 velmi pesimističtí a nedůvěřiví. Čím je to dáno?

Zatímco mileniálové vyrůstali v době ekonomického růstu, mladší generace naopak během svého dospívání zažívala hospodářský pokles a viděla, jak rodiče přicházejí o práci. Formovala ji také rostoucí hrozba terorismu. Prostřednictvím svých iPhonů byli dnešní dospívající svědky bombardování, poprav i násilných vražd. Svět proto vnímají jako nebezpečné místo plné existenciálních rizik. I z toho důvodu je nazývám generací K podle Katniss Everdeenové, hrdinky postapokalyptické románové trilogie pro teenagery Hunger Games. Všeobecně je ale známá spíše pod označením generace Z.

Noreena Hertzová

Autorka bestsellerů o světě technologií, ekonomka a poradkyně špičkových manažerů a politiků po celém světě. Její knihy jako The Silent Takeover, I.O.U.: The Debt Threat či Eyes Wide Open byly vydány ve dvaadvaceti zemích světa. Od loňského roku pracuje také pro ekonomickou redakci britského mediálního domu ITN.

HN: Čeho všeho se tedy generace K bojí?

Dělala jsem průzkum mezi 2000 britskými a americkými teenagery a 70 procent z nich má strach z terorismu. Obávají se také negativního vývoje globální ekonomiky nebo klimatických změn. Většina z nich se zároveň strachuje o vlastní budoucnost: 80 procent se bojí, že neseženou práci, a 72 procent, že budou mít dluhy. Mají také velmi negativní vztah k politickým institucím a velkým firmám. Zatímco v dospělé populaci věří 60 procent lidí, že se korporace chovají správně, u generace K je to jen šest procent. Když se mladých lidí zeptáte, co podle nich velké firmy dělají s jejich osobními daty, tak vám 80 procent odpoví, že je předávají vládě.

HN: Odkud tahle nedůvěra pramení?

Zatímco dřív se velkým společnostem snadněji podařilo své chyby ututlat, dnes se tyto informace díky sociálním sítím okamžitě šíří do celého světa. Mladá generace tak neustále naráží na spoustu negativních příkladů. Souvisí to i s tím, jak se zobrazování korporátního světa mění v kulturní produkci. V minulosti byli například lidé z Wall Street vykreslováni ve filmech a knihách jako hrdinové, dnes je to ale jinak. Velké firmy a instituce jsou stále více vnímány jako symbol zla a mladí lidé si je spojují s přívlastky jako vykořisťovatelský, sobecký, arogantní, chamtivý, podvodný a nedůvěryhodný.

HN: Co by měly korporace udělat, aby zlepšily svůj obraz v očích mladých?

Měly by se zaměřit na hodnoty, které mladí lidé vyznávají. Dnešní teenageři se více než jejich předchůdci zajímají o dobrovolnictví, životní prostředí a rovné příležitosti. Tahle generace má přitom čich na neautentičnost. Důležité tak pro ně je, aby nešlo jen o slova, ale hlavně o činy.

HN: Napadá vás nějaká firma, které se to daří?

Příkladem může být cloudová společnost Salesforce, jejíž šéf Marc Benioff se zavázal, že ve firmě zmizí rozdíly mezi mzdami mužů a žen na stejných pozicích. Společnost si proto nechala zpracovat data, a když našla výraznější odchylky, tak mzdy dorovnala. Zajímavé je také, že 80 procent generace K podporuje práva transsexuálů. Toho zase dobře využila firma Johnson & Johnson, která si vybrala transsexuální teenagerku Jazz Jennings, aby se stala tváří její kampaně na kosmetické produkty pro mladé.

HN: Jaký dopad bude mít nástup této generace na trh práce?

Jsou to velcí kariéristé. Celých 90 procent z nich pokládá za důležité být úspěšný v dobře placeném zaměstnání. Řada lidí si myslí, že dnešní teenageři chtějí raději podnikat než být zaměstnaní. To ale není tak úplně pravda. Ve skutečnosti je pro ně důležitá finanční jistota a stabilní práce. Chtějí být podnikaví, ale ideálně v rámci zaměstnání u nějaké firmy. Jde o generaci tvůrců a kreativců, kteří po večerech točí filmy na svých telefonech, vytvářejí vlastní počítačové programy nebo různé projekty ve stylu "udělej si sám". Je to součást jejich DNA. Firmy, které jim umožní přenést tuto tvůrčí energii i do zaměstnání, budou mít v budoucnu velkou konkurenční výhodu.

HN: Dnešní dospívající jsou neustále on-line. Znamená to, že preferují virtuální komunikaci?

Překvapivě ne. Ve skutečnosti 80 procent z nich upřednostňuje osobní kontakt. Chtějí se v práci družit, mluvit s kolegy a chodit společně za kulturou. A to i přesto, že jde o generaci, která je rozvojem moderních technologií ovlivněna více než kterákoliv jiná.

HN: Jak podle vás v budoucnu technologie změní svět práce těmto i dalším generacím?

Podle studie ekonomických poradců Bílého domu nahradí roboti 83 procent lidí, kteří vydělávají méně než 20 dolarů denně. Podobných odhadů je samozřejmě spousta a ta čísla se často liší. Nicméně existuje několik základních scénářů, které můžeme očekávat. Je možné, že se lidé a roboti spojí a navzájem si budou při práci pomáhat. Další varianta je, že stroje budou sloužit lidem a osvobodí je od práce, takže se místo toho budeme moct věnovat přemýšlení, snění, kreativní činnosti a inovacím. A pak samozřejmě existuje i negativní předpověď, že roboti lidem vezmou jakoukoliv možnost obživy.

HN: Kterou z těchto variant považujete za nejpravděpodobnější?

Obávám se, že v tuto chvíli náměsíčně kráčíme vstříc tomu nejpesimističtějšímu scénáři, kdy roboti nahradí lidi. Člověk tak sice bude mít spoustu času na hezké věci, ale nebude mít žádný příjem.

HN: Je podle vás v takovém případě možným řešením základní nepodmíněný příjem?

Ano, to je samozřejmě jedna z možností. Ovšem otázka je, jestli je tím nejlepším a nejefektivnějším řešením. Zatím nás to příliš netíží, ale politici by se tímto problémem měli začít co nejdříve vážně zabývat. Nejspíš bude také potřeba, aby velké IT společnosti, které z technologického pokroku těží nejvíc a které už dnes mají často větší moc než některé státy, vracely více zisků své komunitě a společnosti obecně. Vlády proto musí zásadním způsobem změnit zdanění technologických obrů a přerozdělení těchto peněz.

HN: Dá se nějak zamezit tomu, aby nastal ten nejpesimističtější scénář?

Technologie můžou zlepšit život milionů lidí, ale nesmíme podceňovat jejich rizika, jako se to stalo v případě globalizace. Před 15 lety jsem v knize Plíživý převrat upozorňovala, že pokud vlády nezačnou brát vážně stinné stránky globalizace, tak je čekají masové protesty. Důsledek tehdejší liknavé politiky vidíme nyní v sílícím populismu, který je hnaný skupinou frustrovaných občanů, kteří přišli o práci. Jenže zatímco v případě globalizace se to týkalo převážně dělnických profesí, technologie ohrožují zaměstnanost nás všech. To může mít mnohem ničivější dopady. Úkolem vlád je proto poučit se z chyb, připravit se na všechny možné varianty a zajistit, aby lidé co nejvíce těžili z přínosů technologií a co nejméně kvůli nim strádali.