Nemožné dokážeme zařídit hned, zázraky nám zaberou o něco déle. Přesně na tohle německé lidové rčení jsem musel myslet, když jsem se někdy v průběhu minulého roku poprvé pokusil dovolat Leoši Marešovi. Neúspěšně, samozřejmě. Získat rozhovor s nejznámějším českým moderátorem není jen tak. Dnes už vím proč. Pár měsíců po prvním nezdařeném pokusu jsem měl možnost nahlédnout do Marešova kalendáře. Nebudu prozrazovat detaily, ale kdyby se Rolling Stones rozhodli své příští světové turné zahájit v pražské kavárně Café-Café, tamní prostor by následně mohl se stránkami z jeho diáře vést velmi poutavý dialog o nedostatku kapacity.

"Celoživotně s tím bojuji. Jakmile mám klidnější období, tak si okamžitě musím vymyslet něco, jak ho zaplnit," prozradil Mareš během interview, jež nakonec proběhlo v autě − během cesty z jedné schůzky na druhou. A to navzdory skutečnosti, že Mareš trval na tom, že se s námi sejde až ve chvíli, kdy bude mít víc volna.

Sedět za volantem svého vozu je ale pro člověka, který je zvyklý být neustále v pohybu, nakonec pravděpodobně mnohem přirozenější než svůj život řešit někde v kavárně. A tak se rozpovídal. O písni Píšem si svůj sen, kterou nahrál společně s Pavlem Calltou pro své nové album. O moderování Fotbalisty roku, strachu ze selhání, radosti z úspěchu, penězích i slávě. A nakonec také o probíhajících přípravách ve Foru Karlín, kde 27. dubna, v den svých 41. narozenin, představí velkolepou show, již nazval Jediný koncert v životě. S námi nakonec vedl pravděpodobně nejdelší rozhovor v životě. Ať žije dopravní stupeň číslo 4!

Na vašem Instagramu jsem viděl, že poběžíte půlmaraton.

Vracím se k lásce, kterou jsem objevil loni − k běhání. V mnoha ohledech teď prožívám takové zvláštní období. Ani ne tak profesně, jako spíš osobně. Jsem klidnější než kdy jindy a hrozně mi to vyhovuje. Přitom klid vlastně vůbec nemám rád. Zázemí, které dnes mám díky své přítelkyni Monice a našemu pohodovému vztahu, mi ale strašně pomáhá. Vím, že to zní jako klišé, jenže tak to prostě je. Mám pečlivě sestavený jídelníček, jím pětkrát denně, jídlo mi každý den přivezou čerstvé v krabičkách. Pravidelně cvičím, běhám. Lidem, kteří mě znají delší dobu, to kolikrát připadá až komické, že třeba místo na drink jdu raději do posilovny.

Opravdu?

Ano. Paradoxní je, že jak mi tento styl života ještě před rokem připadal absolutně cizorodý, tak teď mám pocit, že bych se bez něj neobešel. Vždyť už to, že se vaše první otázka týká půlmaratonu, je zvláštní. Mohl jste se zeptat na rozvod, rádio, nové cédéčko, které mi vyšlo, nebo na koncerty, které jsem vyprodal za tři dny, a vy se ptáte zrovna na běhání. Ve finále to vlastně beru jako kompliment. Je hezký, že se ptáte zrovna na takovou věc.

Já ještě zdaleka nekončím. K obrázku jste přidal také hashtag #osobnirekord…

Já se strašně rád měřím. Konkrétně čas měřím odjakživa. Už jako dítě jsem si neustále hrál se stopkami. Snažil jsem se třeba trefit přesně na jednu minutu, nula sekund a nula setin. Nebo je stopnout co nejrychleji. Dělám to doteď. Když třeba jedu autem na nějakou akci. Na minuty a sekundy si přesně spočítám, jak dlouho mi to bude při té a té průměrné rychlosti trvat. Počítám dobře z hlavy, zbožňuji čísla a matematiku. Sám si taky kontroluji daně, DPH, procenta, všechno.

Vy si děláte všechno sám. Nemáte dokonce ani manažera.

To je pravda. Mám nad věcmi rád kontrolu. Miluji také odpočty na telefonu. Párkrát už jsem posílal přítelkyni Print Screen stopek, za jak dlouho jsem přesně u ní − 36 minut a sedm sekund − nebo kdy konečně odjedeme na dovolenou − tři dny, 12 hodin, 15 minut a 16 sekund. Když mě tetovali v Thajsku, tak jsem téměř celou dobu civěl na ciferník. Podobně to mám také, když se nudím v letadle nebo když cvičím. Potřebuji mít ten čas neustále před sebou. Pomáhá mi to, uklidňuje mě to.

Jsem kluk, kterého vždy bavilo být na pódiu a ostatním něco sdělovat. Mám to prostě rád.

Jaký tedy máte osobní cíl na ten půlmaraton?

S běháním jsem stále na začátku, takže celý půlmaraton určitě neuběhnu. Zatím nastupuji jen v rámci štafety. V životě jsem nejvíc uběhl 15 kilometrů, a to jen proto, že jsem musel. Vyrazil jsem si kolem Máchova jezera, no a v momentě, kdy mě začala bolet kolena a začalo to být úplně šílené, jsem zjistil, že mě čeká ještě pět kilometrů a nějak se na hotel dostat musím. Myslel jsem, že to nikdy neskončí. V Praze jsem zase málem umřel při maratonu na desátém kilometru v Husákově tichu (v Těšnovském tunelu).

Když jsme u těch čísel, včera jsem si vás googloval. A vyskočilo na mě 484 000 výsledků.

A to je hodně, nebo málo?

To je docela dost. A mě by zajímalo, jestli byste pro mě dokázal krátce shrnout, kdo vlastně jste? Z těch výsledků se mi to nějak nepodařilo dát dohromady.

Tak moment, na to mám tady univerzální odpověď. (Mareš pouští svou novou píseň Píšem si svůj sen a přetáčí na jednu minutu a dvanáct sekund.)

Víte, co jsem? Tohle:

Já neměl tenhle sen, bejt jak Cristovao Ben, jako ty, Pavle, nebo Ed Sheeran. Já jsem vždycky chtěl jen hvězdy uvádět, svoji výřečnost na pódiu předvádět, nejsem muzikant, nemám ani manažera, nemám spoustu talentu od Lucifera. Já snil o tom, že budu jen písničky pouštět, nejsem zpěvák, jsem deštný prales pouště. Nikdy jsem nezažil, jak při turné chutná kalba, tak nějak v práci jsem napsal ty svý alba, nikdy jsem nezažil pýchu svojí rodiny, když na pódiu s písničkama stojíš dvě hodiny. Ale teď mám šanci jednou si to zkusit, texty natrénovat po večerech budu zase musit, vemu ze sklepa kožich, ležel tam v temnotě, v Karlíně mám jediný koncert v životě.

Jsem kluk, kterého vždy bavilo být na pódiu a ostatním něco sdělovat. Mám to prostě rád. Vždycky jsem byl ten, kdo ve škole vyrušoval. Máma dnes říká, že jsem za to dřív dostával poznámky a teď mi dávají miliony. Miluji cokoliv komukoliv sdělovat, a to na fundamentální bázi. Kdyby neexistoval showbyznys, byl bych nejšťastnější jako učitel. Nebo jako průvodce. Showbyznys mi jen umožňuje svou vášeň vyleštit, nablýskat a dobře zpeněžit. Každý má nějaký talent a to, jak s ním naloží, je v jeho rukou. Já jsem využil té příležitosti, že mám dar řeči, že jsem verbálně nadaný a kreativní.

Můj koncert ve Foru Karlín, to je zážitek, exkurze – já jsem si koupil výlet do vesmíru. (kožich vlastní)
Foto: Benedikt Renč

Co při moderování cítíte? Euforii?

Absolutní!

Adrenalin?

Taky. Je to všechno dohromady. I štěstí, uspokojení, radost.

Závislost?

Závislost určitě. Někdy mi ten návyk všechno moderovat přeskočí i do soukromí. Když se třeba bavím s přáteli. Ale tvrdím, že se léčím. Takže se teď snažím čas od času zůstat v pozadí a mlčet. Ale moc mi to nejde.

Musíte se na moderování akcí ještě připravovat? Nebo už je to tak přirozené, že to jde automaticky?