Nemožné dokážeme zařídit hned, zázraky nám zaberou o něco déle. Přesně na tohle německé lidové rčení jsem musel myslet, když jsem se někdy v průběhu minulého roku poprvé pokusil dovolat Leoši Marešovi. Neúspěšně, samozřejmě. Získat rozhovor s nejznámějším českým moderátorem není jen tak. Dnes už vím proč. Pár měsíců po prvním nezdařeném pokusu jsem měl možnost nahlédnout do Marešova kalendáře. Nebudu prozrazovat detaily, ale kdyby se Rolling Stones rozhodli své příští světové turné zahájit v pražské kavárně Café-Café, tamní prostor by následně mohl se stránkami z jeho diáře vést velmi poutavý dialog o nedostatku kapacity.

"Celoživotně s tím bojuji. Jakmile mám klidnější období, tak si okamžitě musím vymyslet něco, jak ho zaplnit," prozradil Mareš během interview, jež nakonec proběhlo v autě − během cesty z jedné schůzky na druhou. A to navzdory skutečnosti, že Mareš trval na tom, že se s námi sejde až ve chvíli, kdy bude mít víc volna.

Sedět za volantem svého vozu je ale pro člověka, který je zvyklý být neustále v pohybu, nakonec pravděpodobně mnohem přirozenější než svůj život řešit někde v kavárně. A tak se rozpovídal. O písni Píšem si svůj sen, kterou nahrál společně s Pavlem Calltou pro své nové album. O moderování Fotbalisty roku, strachu ze selhání, radosti z úspěchu, penězích i slávě. A nakonec také o probíhajících přípravách ve Foru Karlín, kde 27. dubna, v den svých 41. narozenin, představí velkolepou show, již nazval Jediný koncert v životě. S námi nakonec vedl pravděpodobně nejdelší rozhovor v životě. Ať žije dopravní stupeň číslo 4!

Na vašem Instagramu jsem viděl, že poběžíte půlmaraton.

Vracím se k lásce, kterou jsem objevil loni − k běhání. V mnoha ohledech teď prožívám takové zvláštní období. Ani ne tak profesně, jako spíš osobně. Jsem klidnější než kdy jindy a hrozně mi to vyhovuje. Přitom klid vlastně vůbec nemám rád. Zázemí, které dnes mám díky své přítelkyni Monice a našemu pohodovému vztahu, mi ale strašně pomáhá. Vím, že to zní jako klišé, jenže tak to prostě je. Mám pečlivě sestavený jídelníček, jím pětkrát denně, jídlo mi každý den přivezou čerstvé v krabičkách. Pravidelně cvičím, běhám. Lidem, kteří mě znají delší dobu, to kolikrát připadá až komické, že třeba místo na drink jdu raději do posilovny.

Opravdu?

Ano. Paradoxní je, že jak mi tento styl života ještě před rokem připadal absolutně cizorodý, tak teď mám pocit, že bych se bez něj neobešel. Vždyť už to, že se vaše první otázka týká půlmaratonu, je zvláštní. Mohl jste se zeptat na rozvod, rádio, nové cédéčko, které mi vyšlo, nebo na koncerty, které jsem vyprodal za tři dny, a vy se ptáte zrovna na běhání. Ve finále to vlastně beru jako kompliment. Je hezký, že se ptáte zrovna na takovou věc.

Já ještě zdaleka nekončím. K obrázku jste přidal také hashtag #osobnirekord…

Já se strašně rád měřím. Konkrétně čas měřím odjakživa. Už jako dítě jsem si neustále hrál se stopkami. Snažil jsem se třeba trefit přesně na jednu minutu, nula sekund a nula setin. Nebo je stopnout co nejrychleji. Dělám to doteď. Když třeba jedu autem na nějakou akci. Na minuty a sekundy si přesně spočítám, jak dlouho mi to bude při té a té průměrné rychlosti trvat. Počítám dobře z hlavy, zbožňuji čísla a matematiku. Sám si taky kontroluji daně, DPH, procenta, všechno.

Vy si děláte všechno sám. Nemáte dokonce ani manažera.

To je pravda. Mám nad věcmi rád kontrolu. Miluji také odpočty na telefonu. Párkrát už jsem posílal přítelkyni Print Screen stopek, za jak dlouho jsem přesně u ní − 36 minut a sedm sekund − nebo kdy konečně odjedeme na dovolenou − tři dny, 12 hodin, 15 minut a 16 sekund. Když mě tetovali v Thajsku, tak jsem téměř celou dobu civěl na ciferník. Podobně to mám také, když se nudím v letadle nebo když cvičím. Potřebuji mít ten čas neustále před sebou. Pomáhá mi to, uklidňuje mě to.

Jsem kluk, kterého vždy bavilo být na pódiu a ostatním něco sdělovat. Mám to prostě rád.

Jaký tedy máte osobní cíl na ten půlmaraton?

S běháním jsem stále na začátku, takže celý půlmaraton určitě neuběhnu. Zatím nastupuji jen v rámci štafety. V životě jsem nejvíc uběhl 15 kilometrů, a to jen proto, že jsem musel. Vyrazil jsem si kolem Máchova jezera, no a v momentě, kdy mě začala bolet kolena a začalo to být úplně šílené, jsem zjistil, že mě čeká ještě pět kilometrů a nějak se na hotel dostat musím. Myslel jsem, že to nikdy neskončí. V Praze jsem zase málem umřel při maratonu na desátém kilometru v Husákově tichu (v Těšnovském tunelu).

Když jsme u těch čísel, včera jsem si vás googloval. A vyskočilo na mě 484 000 výsledků.

A to je hodně, nebo málo?

To je docela dost. A mě by zajímalo, jestli byste pro mě dokázal krátce shrnout, kdo vlastně jste? Z těch výsledků se mi to nějak nepodařilo dát dohromady.

Tak moment, na to mám tady univerzální odpověď. (Mareš pouští svou novou píseň Píšem si svůj sen a přetáčí na jednu minutu a dvanáct sekund.)

Víte, co jsem? Tohle:

Já neměl tenhle sen, bejt jak Cristovao Ben, jako ty, Pavle, nebo Ed Sheeran. Já jsem vždycky chtěl jen hvězdy uvádět, svoji výřečnost na pódiu předvádět, nejsem muzikant, nemám ani manažera, nemám spoustu talentu od Lucifera. Já snil o tom, že budu jen písničky pouštět, nejsem zpěvák, jsem deštný prales pouště. Nikdy jsem nezažil, jak při turné chutná kalba, tak nějak v práci jsem napsal ty svý alba, nikdy jsem nezažil pýchu svojí rodiny, když na pódiu s písničkama stojíš dvě hodiny. Ale teď mám šanci jednou si to zkusit, texty natrénovat po večerech budu zase musit, vemu ze sklepa kožich, ležel tam v temnotě, v Karlíně mám jediný koncert v životě.

Jsem kluk, kterého vždy bavilo být na pódiu a ostatním něco sdělovat. Mám to prostě rád. Vždycky jsem byl ten, kdo ve škole vyrušoval. Máma dnes říká, že jsem za to dřív dostával poznámky a teď mi dávají miliony. Miluji cokoliv komukoliv sdělovat, a to na fundamentální bázi. Kdyby neexistoval showbyznys, byl bych nejšťastnější jako učitel. Nebo jako průvodce. Showbyznys mi jen umožňuje svou vášeň vyleštit, nablýskat a dobře zpeněžit. Každý má nějaký talent a to, jak s ním naloží, je v jeho rukou. Já jsem využil té příležitosti, že mám dar řeči, že jsem verbálně nadaný a kreativní.

Můj koncert ve Foru Karlín, to je zážitek, exkurze – já jsem si koupil výlet do vesmíru. (kožich vlastní)
Foto: Benedikt Renč

Co při moderování cítíte? Euforii?

Absolutní!

Adrenalin?

Taky. Je to všechno dohromady. I štěstí, uspokojení, radost.

Závislost?

Závislost určitě. Někdy mi ten návyk všechno moderovat přeskočí i do soukromí. Když se třeba bavím s přáteli. Ale tvrdím, že se léčím. Takže se teď snažím čas od času zůstat v pozadí a mlčet. Ale moc mi to nejde.

Musíte se na moderování akcí ještě připravovat? Nebo už je to tak přirozené, že to jde automaticky? 

Záleží, jak na co. Má zásada je, že vše, co má být řečeno, musí být řečeno. Povinné informace, hlavní témata ze scénáře, ale i detaily, na nichž pořadatelům záleží. Hosté musí být bezchybně odprezentováni, dávám si záležet na tom, abych správně vyslovil jejich jména, abych neudělal z doktora inženýra nebo z ředitele výroby obchodního manažera. Často je i osobně kontaktuji a ptám se jich, zda jsou opravdu tím, kým mi o nich řekli, že jsou. Tohle prostě musí být vždy v pořádku. Samozřejmostí je bezchybné odprezentování sponzorů akce. Ostatní věci pak už přicházejí samy od sebe a je to mix zkušeností, improvizace, schopnosti pohotově reagovat a glosovat situaci. Náročnost přípravy ne vždy roste s velikostí eventu, ale například u akce typu Fotbalista roku už je samozřejmě zapotřebí propracovaný scénář. 

Společnost ráda dává razítka. Jak vy osobně sám sebe vnímáte? Jste největší česká celebrita, bavič národa, komik, moderátor…

Jsem v první řadě řemeslník. Hlavní náplní mé práce je sloužit lidem, které uvádím, a dát rámec nějakému programu. Právě v tom jsem vždy viděl způsob, jak se prosadit − že budu ten slavný uvaděč těch slavných. Už jako malý jsem snil o tom, že budu jednou stát na pódiu s Karlem Gottem, že budu potkávat herce, zpěváky, hokejisty a fotbalisty a oni mě třeba také budou znát. Svou práci vnímám jako službu. Když moderuji nějakou akci, tak jsem tam často od pěti od odpoledne a připravuji se. V sedm to začne, já to celé uvedu a pak od půlnoci ještě dělám diskotéku. Během toho se třeba na hoďku staví Michal David. A vedeme pořád ty samé dialogy. První věta: Tak co, odkdy tady jsi? Druhá věta: A dokdy tady jsi? A třetí věta: Ty jo, tak to ti nezávidím. Oni si to odzpívají, odfotí a jdou po chvíli domů. Já tam jsem do dvou do rána. Mám za to sice kolikrát víc peněz, ale klidně bych s nimi občas měnil. Hvězda přijde, předvede se, dostává otázky. Nové album? Turné? Jak se dnes cítíte? To se mnou nikdo neřeší. Já si to prostě oddřu. 

Jste takový zprostředkovatel.

Přesně. Jsem řemeslník, ne umělec. Vezměte si například Jakuba Prachaře, to je až nechutně dobrý moderátor. Často mu říkám, že mým jediným štěstím je, že je zároveň skvělý herec a výborný hudebník. Protože ta umělecká rovina logicky vždy převýší tu řemeslnou. To znamená, že on bude točit filmy, hrát v seriálech, vystupovat v divadle. Mně tak zůstane ta má "niche" pozice a s ní spousta práce. 

Niche, kterou jste se teď ale rozhodl opustit a uspořádat ve Foru Karlín svůj jediný koncert v životě. Proč?

To je zážitek, exkurze − já jsem si koupil výlet do vesmíru. Prostě trochu jsem jim to vždy záviděl. Je to sexy, že jo. Rocková hvězda, turné, legendy, kalby. Já jsem se svými písničkami vystupoval tisíckrát, ale vlastně to bylo vždy v rámci otevření nějakého obchodního centra, letních slavností nebo tak podobně. Aby si ale přišly čtyři tisíce lidí v sedm hodin večer poslechnout Mareše a ještě k tomu za to zaplatili tisíc korun za lístek − to jsem nikdy nezažil. Proto jsem to nazval Jediný koncert v životě. Vnímám to jako výlet do světa, kam jindy nemám přístup. A chci si to vychutnat se vším všudy. Budu mít šatnu, zvukové zkoušky, vlastní kapelu…

Manýry?

Manýry ne. Ty už jsem měl, to mám za sebou. Tohle jsem si vyzkoušel a zjistil, že o tom to není. Takže jsem zase zpátky pokorný a je se mnou pohoda. Ale na ten koncert se opravdu strašně těším. Na 150 procent si to vychutnám a pak se zase vrátím zpět k tomu, co jsem. Jediné, čeho se bojím, je, že ten svět bude natolik opojný, že v něm budu chtít zůstat. Protože opojné to samozřejmě bude.

Samozřejmě. Vyprodal jste Forum Karlín…

Na druhé straně si uvědomuji, že ta branže není jen lesk, ale i bída. Mít koncert v O2 areně je skvělé. I ty největší kapely u nás však musí hrát také na nejrůznějších večírcích, aby vydělaly peníze. A to já bych neuměl. Nefungovalo by to. Během moderování dokážu dát jednu dvě písničky, ale nemohl bych mít padesátiminutový set třeba na nějakém plese. I během svého koncertu si tak budu muset různě pomáhat. Mám velkolepou výpravu, špičkovou techniku, dramaturgii, spoustu nápadů. Stojí to strašně peněz.

Tady je strašná pohoda. Jsem už poslední dobou alergický na to, když Česko někdo pomlouvá.

Vyděláte na tom vůbec?

Něco zbude. Nicméně náklady za ty show se vyšplhaly už teď na čtyři miliony korun. Na druhou stranu je to můj jediný koncert v životě, takže mi to je vlastně jedno. Jde mi hlavně o ten velkolepý zážitek. Neměl bych vám to prozrazovat, ale právě mi jede technika, kterou pravidelně používá například kapela Rammstein a Justin Bieber. To jsou věci za statisíce korun, které platím ze své kapsy. Kdybych si to neobjednal, vydělal bych na tom třeba o půl milionu víc. Jenže já mám pocit, že to těm svým fanouškům, kteří zaplatili tisíc korun za lístek, prostě dlužím.

Pozvete i rodinu?

No jasně, ti se hlásí všichni. Babička mi volala dokonce do rádia, že s sebou bude mít kamarádku s berlemi a zda je tam budu moct někam usadit. Všichni tam budou. Pořád ještě ten koncert vnímám jako naprosto unikátní záležitost. Ale je fakt, že už teď mi volali z O2 areny, že by tam chtěli udělat show ve velkém stylu. Věří, že bych dokázal vyprodat i arénu. To je ale sakra nabídka! Já teď sám se sebou musím bojovat, aby to ego ve mně neporazilo toho stratéga a marketéra. Vím totiž, že kdybych tu show, kterou plánuji udělat ve Foru Karlín, předvedl v O2 areně, tak by v žádném případě tak nevyzněla. Nejsem rocková skupina. Nemám na pódiu energii, jakou mají Coldplay či Kryštof. Velikost té arény by mě spláchla.

I ve Foru Karlín ale nakonec budete mít koncerty dva. Proč?

S tím jsem strašně bojoval. Vymyslel jsem si claim: Jediný koncert v životě. A nakonec jsem vyměkl a udělám dva. Zkazil jsem si tak vlastní příběh, na který jsem byl velmi pyšný. Má to však dva důvody. První koncert se sice okamžitě vyprodal, ale přesto − protože musíte objednat aparaturu, vyrobit kulisy, natrénovat show − bych na něm prodělal. Stejně jako Coldplay, kdyby udělali jen jeden koncert, tak jsou v minusu. Proto se dělají turné, aby člověk mohl amortizovat veškeré ty náklady. No a když jsem se nad tím zamyslel, tak mi přišlo opravdu hloupé udělat takhle byznysově úspěšnou věc a prodělat na ní. 

A ten druhý důvod?

Je naprosto sobecký. Zamlouvá se mi, že těch 22 hodin mezi prvním a druhým koncertem budu tou rockovou hvězdou. Jednoduše jsem nechtěl, aby se po dvou hodinách rozsvítila světla a pohádky byl konec. Takhle půjdu na afterparty a pak budu ležet v posteli a přemýšlet nad tím, co se podařilo a co bych naopak následující den měl udělat lépe. Druhý koncert si chci fakt užít. Při tom prvním budu mít strašnou trému.

Opravdu po tolika letech pořád ještě cítíte trému?

Absolutní. Budu ztrémovaný jako blázen. Tlačili mě i do třetího koncertu, ten už jsem ale odmítl. Za a) tím druhým vyděláme a za b) třetí koncert, to už je Kolbenka. Je to jako s jídlem nebo sexem − když je to dobré, tak si rád přidáte. Podruhé si už ale nikdo nepřidává. Takhle je to přesně akorát.

Baví vás sláva?

Strašně. Madonna kdysi řekla, že si lidé myslí, že je sláva jen o zábavě, večírcích, penězích a skvělém životě. A dodala, že skutečnost je ale taková, že je to naprostá pravda. Samozřejmě, ona je ta umělkyně, já ten řemeslník. Madonna nemusí každý den v pět ráno vstávat do práce. I tak se ke mně lidé chovají strašně hezky. Vycházejí vám vstříc, v mnohém vám usnadní život. Jsou to maličkosti. Třeba vám v restauraci seženou stůl, i když je plno. Chtějí si sice hodně povídat, ale co se dá dělat, že jo. Zvlášť taxikáři, ti to milují. Já jsem vás vezl, je to přesně šest let a dva měsíce a jel jste s XY odtamtud tam. Kdybych jednoho dne ztratil paměť, tak by mi stačilo oběhnout pražské taxikáře, číšníky a libovolné lidi na baru a oni by mi určitě pomohli zrekonstruovat celý život.

Ale užíváte si to, ne?

To rozhodně. A když jsem třeba v zahraničí, tak mi to po nějaké době začne chybět. Nedávno jsem se snažil sehnat stůl v jednom klubu v Las Vegas. No a oni na mě logicky kašlali jak na placatý kámen. Peníze nepeníze, měli mě na háku. V takových momentech je mi to vlastně líto, že nejsem alespoň trochu známý i v Americe. 

jarvis_58e36176498e6cb2e1859f61.jpeg
Jsem pořád ve střehu. Promýšlím vše do největších detailů, variuji, jsem kreativní, nešidím přípravu. (kožich a kalhoty, oboje Fendi)
Foto: Benedikt Renč

Měl jste někdy pocit, že je vás jen pro český trh škoda?

Ne, tak to vůbec. Já jsem šťastný, že jsem tady. Sice si věřím, ale co když je v Americe takových frajerů, jako jsem já, tisíc. Miluji Česko a vždy a všude ho bráním. Jen se podívejte na ty nedávné útoky v Londýně. Tady je strašná pohoda. Jsem už poslední dobou alergický na to, když Česko někdo pomlouvá. Třeba když někdo řekne: To je ta typická česká závist. Copak si ten člověk myslí, že si lidé jinde nezávidí? Závist není česká, je lidská, a v jiných zemích je to kolikrát ještě mnohem horší. Třeba s bulvárem.

Jak to myslíte?

Tady jsou to miláčci. Zdaleka za svou práci nedostávají placeno tolik, co v zahraničí, a tak jsou takoví zlenivělí. Když jste slavný v Americe, tak vám jeden fotograf bydlí v odpadkovém koši a druhý v květináči před vjezdem. Tady vás nikdo nesleduje. A pokud vám vadí, že vás fotí při premiéře filmu nebo na nějaké jiné akci, tak tam nechoďte. Principy jsou ale jinak všude ve světě stejné. Třeba fenomén sociálních sítí. Je to jenom nová platforma, jejímž prostřednictvím lidstvo vyjadřuje to, co v sobě nese odjakživa. Lidé se prostě rádi vytahují a chlubí. Dřív se člověk musel bít v pralese do prsou a hulákat, aby každý pochopil, že ulovil kance. Dnes to hodí na Instagram. Motivace je však odjakživa stejná. Před bulvárem byly drbny na pavlačích a podle mě i v pravěkých jeskyních se drbalo, kdo si koho v noci přitáhl za vlasy. Lidé se nemění, jen mají lepší aplikace.

Když jsme u těch citátů slavných lidí. Mike Tyson kdysi řekl, že slavní si myslí, že se pohybují v záři reflektorů. Pravda ale je, že se záře reflektorů pohybuje kolem nich a přeskakuje. Obáváte se někdy toho, že se jednoho dne probudíte a všichni řeknou, hele, ten Mareš, ten už je passé?

To, co dělám, nadevše miluji a strašně mi na tom záleží. Vy teď vlastně popisujete ztrátu zaměstnání. A já samozřejmě nechci přijít o práci, jejíž součástí je v mém případě i ta popularita. Dělám tedy všechno pro to, aby se to nestalo. Snažím se být profesionální, neustále přicházet s novými nápady, být potřebný a důležitý, inovativní, nepřestávat lidi bavit. Nechci přijít o svůj byznys, to je jasný.

Když pracujete na nějakém novém projektu, míváte občas strach, že selžete?

Jasně že jo. Selhání vnímám jako svého největšího strašáka. Neustále mám pocit, že selžu. Proto jsem pořád ve střehu. Promýšlím vše do největších detailů, variuji, jsem kreativní, nešidím přípravu. 

Je to jeden z důvodů, proč děláte všechno sám?

Potřebuji mít nad svou prací absolutní kontrolu. Ze zkušeností vím, že věci vnímá každý jinak. A nemyslím tím ten bonmot s poloprázdnou a poloplnou sklenicí. Spíš je to tak, že někdo na stole vidí sklenici a někdo jiný zase psa. Já si chci za svým výsledkem stát. Nejhorší by bylo, kdybyste za mnou přišel a řekl mi, že se vám z nějakého důvodu nelíbilo, jak jsem moderoval kupříkladu Fotbalistu roku. A já vám musel odpovědět, že to vnímám stejně, že jsem to chtěl udělat jinak, ale oni mi to nepovolili. To nejde. Věci, které necítím, už prostě nedělám a je mi jedno, kolik mi za to nabízejí peněz. Pokud se do něčeho pustím, musí to vycházet ze mě, být autentické. Vyprávím reálné příběhy. Když mám auto, tak jsem si ho vážně koupil. Když líčím v rádiu nějaký zážitek, tak se opravdu stal. Jednoduše žiji svůj život a v tom je obrovská síla. Lidé tomu rozumí. Navíc s pravdou je vše mnohem snadnější. Nemusíte nic předstírat, nikdo vás nemůže načapat. 

Jak zacházíte s případným neúspěchem? Třeba Show Leoše Mareše na Primě, to asi byl neúspěch, nebo ne?

To byl jednoznačně neúspěch. Tam jsem se chytil do pasti, kterou jsem popsal v předešlé otázce. Když jsem tu show domlouval, měl jsem dvě podmínky: že bude na Mňam TV a že nás nikdo nebude hodnotit na základě výsledků sledovanosti. Říkal jsem si, že na Mňam v podstatě nemohu nic zkazit a že tam budu mít čas se ten byznys naučit. Ale netušil jsem, že producent má v plánu tu show prodat. S tím se nám jaksi zapomněl svěřit. Týden před začátkem vysílání jsme se najednou dozvěděli, že to bude na Primě a ještě k tomu o půlnoci. Vše, co jsme si řekli, bylo porušeno. Samozřejmě že jsem v ten moment mohl udeřit do stolu, ale poslal bych do kytek spoustu lidí, kteří na tom už nějakou dobu dřeli. A sehrálo v tom roli i mé ego − ve smyslu: to dáš!

Kdybyste od začátku věděl, že se show bude vysílat o půlnoci na Primě, tak byste do toho nešel?

Ne, mám pocit, že jsem byl znenadání hozený do něčeho, co bych osobně nikdy neschválil. Kdyby za mnou přišla Prima, že má pro mě show, která se bude vysílat v půl jedné ráno, nikdy bych to neudělal. Na druhou stranu jsme za devět týdnů vyprodukovali 36 hodinových dílů. A pravda je, že jsme byli díl od dílu lepší. Mám v sobě hodně sebereflexe a upřímně řečeno, na ty první tři díly jsem se nemohl ani dívat. Pořád jsem doma zdrhal k lednici, odkud není vidět na televizi. Ale dnes už alespoň víme, že to dramaturgicky a produkčně lze vyrobit. Problém je v tom, že to na českém trhu nejde zaplatit. Nikdo vám nedá milion korun týdně na show, která běží pozdě večer. Je to začarovaný kruh. Show tohoto typu vyrobit lze, ale zřejmě není možné si na ni v Česku vydělat.

Šel byste do toho znovu?

Okamžitě, kdyby to někdo zaplatil. Práce to byla skvělá. V podstatě se mi tehdy splnil můj velký sen.

Jak dlouho myslíte, že v tom tempu, v němž se teď pohybujete, můžete ještě pokračovat? Zdá se mi pekelné.

Hmm, řeším to celoživotně a zjistil jsem, že mi asi není pomoci. Teď po neskutečném masakru pomalu nastává fáze zklidnění. Jenže já, jakmile mám klidnější období, tak si okamžitě vymyslím, jak ho zaplnit. V lednu byl klid. No a tak jsem si vymyslel koncert, s Pavlem Calltou jsme udělali novou písničku, psal jsem text, natáčel videoklip. Do toho jsem se připravoval na Fotbalistu roku a každý den chodil do posilovny…

A rádio?

To vůbec neřeším. Že v noci moderuji akce a ráno vstávám v pět do rádia, beru jako základ, který mě nijak neomezuje. Je to, jako když člověk dýchá.

Kolik hodin denně spíte?

No dříve jsem chodil spát přes den, ale v posledních měsících a letech to bohužel nestíhám. Masakr odstartovala před dvěma lety soutěž StarDance, teď aktuálně jsem si to zavařil tím Fotbalistou roku. Vymyslel jsem si totiž opening video ve stylu Zlatých glóbů a Oscarů. Opět: chtěl jsem to mít pod kontrolou. A bylo mi předem jasné, že jde o nebezpečnou akci. Těžké publikum, vysílá se to v půl desáté večer v České televizi. Nechtěl jsem, aby investovaná spousta času a práce vyšla vniveč. Na druhou stranu jsem věděl, že když to video natočíme dobře, tak to navodí perfektní atmosféru, lidi v sále to pobaví, a kdyby nic jiného, tak z toho v dnešní době sociálních sítí zbude alespoň to skvělé video, které má dnes na YouTube už přes půl milionu zhlédnutí. Jenže aby to bylo opravdu dobré, rozhodl jsem se všechny ty fotbalisty osobně navštívit doma. Takže jsem ráno z rádia hned musel letět do Londýna, jet do Hoffenheimu nebo Berlína. Spánek nula. Kecám, v autě jsem na hodinu usnul. Naštěstí mám řidiče.

Kde berete energii?

Čerpám ji z nadšení pro věc a případných úspěchů. Mě dokáže rozhodit totální blbost, i negativní komentář na Instagramu mě může sfouknout jako svíčku. Úplně umírám. Na druhou stranu, když se něco daří, tak jsem nabuzený jak na nějakých chemických látkách. Říká se, že když mančaft vítězí, tak může hrát každý den, nic ho nebolí. A já to mám úplně stejně. A teď navíc přišlo mé období sklizně. Písnička Píšem si svůj sen na YouTube během dvou týdnů nasbírala přes 1,4 milionu zhlédnutí a především − lidem se líbí. Z videa k Fotbalistovi roku se stal virální hit. Vyšlo mi album a za první den se ho prodalo tisíc kusů − v roce 2017, v Česku, tisíc kusů za pět set korun. Odtud já beru tu svou energii. Za měsíc je koncert a mohl by být klid.

A nebude?

Má přítelkyně říká, že jsem projektový. Že jakmile nemám před sebou projekt, musím si nějaký vymyslet. Potřebuji se neustále hnát za nějakým cílem. Ať už je to StarDance, posilovna, nové album, nebo koncert. Ideální jsou projekty, jež trvají několik málo měsíců. Ta konečnost mě motivuje. Při práci na Fotbalistovi roku jsem potkal Petra Kolečka, který dostal Českého lva za nejlepší scénář k filmu Masaryk. Je to strašný sympaťák. A společně jsme začali přemýšlet o filmu. 

O jakém filmu?

Celý život sním o tom, že jednou natočím film. To bych strašně chtěl. A teď mám konečně pocit, že díky setkání s Petrem jsem našel člověka, s kterým proměním sen ve skutečnost. Svou branži znám dokonale, ale film je jiná galaxie. Něco málo o tom vím, 95 procent znalostí mi ale chybí. Jenže Petr je má. No a když jsem se v tom kině díval na Masaryka, tak mi samovolně polohlasem uniklo: "Musím natočit ten film." A Monika udělala jenom: "Neee!" 

O čem by měl být film Leoše Mareše?

To zatím neprozradím. Ono se to navíc ještě stokrát změní. Budeme nejprve muset porovnat ambici s realitou. Zajímají mě pouze úspěšné projekty. Spolupracovníci, známí a novináři se mě často ptají, zda jsem něco čekal. Zda jsem například čekal, že vyprodám za tři dny Forum Karlín. Já pokaždé skromně říkám: "Tak to jsem opravdu nečekal." Ale samozřejmě že jsem to čekal a byl to můj cíl. Jinak bych do toho přece vůbec nešel. Forum Karlín jsem si vybral právě proto, abych ho vyprodal. Dělám věci, které vycházejí. S tím filmem to nesmí být jinak. Musíme to postavit tak, abychom pravděpodobnost úspěchu co nejvíc zvýšili.

S úspěchem přicházejí peníze. Máte je rád?

Já strašně rád dělám lidem radost. Jsem takový giver − dávač. Peníze nehromadím a nejraději bych všechno rozdal. Poprvé jsem ten pocit měl, když jsem u nás v Berouně na tržišti viděl jako malý kluk babičky, které prodávaly takové strašně kýčovité dečky a předložky před sprchu. Mně jich v ten moment bylo neuvěřitelně líto a nejraději bych od nich všechno koupil. Velmi dobře chápu například manžele Gatesovy a projekt, v jehož rámci se rozhodli rozdat téměř veškerý svůj majetek. I když někdo jednou řekl, že charita je ve své podstatě akt největší sobeckosti. Kupujete si totiž dobrý pocit a ten je dnes k nezaplacení. Ale díkybohu za takovou zištnost.

Zajišťujete se vůbec nějak? Myslíte na důchod?

Tak to je trochu v rozporu s tím, co jsem teď řekl. Moc ne. Rubáš nemá kapsy a ono to nějak dopadne.

Určitě to nějak dopadne. Minimálně budete mít spoustu skvělých zážitků.

Přesně. Baví mě život, který žiji. Kamarádi o mně říkají, že jsem sběratel zážitků. Já si z nich vytvářím svou denní potravu. Nejsem hloupý, takže samozřejmě vnímám, že je to svým způsobem prázdné, že to není úplně O. K. Nevím, možná tím řeším nějaký nedostatek z dětství nebo problémy s egem…

Trpěl jste nějakým nedostatkem?

Narodil jsem se v roce 1976, takže asi jako všichni. Když se pak najednou dostanete k penězům, tak se každý zachová jinak. Vím, že bych se mohl chovat duchaplněji, dospěleji a nelítat po světě jak balon bez posádky. Na druhou stranu − já takový teď prostě jsem. Chovám se impulzivně, přirozeně, tyhle věci aktuálně moc nepromýšlím a baví mě to. V něčem funguji skvěle a tohle je možná druhá strana té samé mince. Třeba kdybych byl klidnější, tak bych zase nevynikal po té kreativní stránce.

V předprodeji na váš koncert byl také lístek za milion korun. K němu případný kupec získá i váš legendární bílý kožich. Prodal se?

Zatím je osm zájemců. Popravdě řečeno jsem ale doteď nenašel odvahu jim zavolat. Mám docela strach, že to mohou myslet vážně. No, ono to samozřejmě bylo myšleno vážně. Ale vymyslel jsem to spíš jako marketingovou vějičku na novináře. V tomto jediném konkrétním případě jsem opravdu nečekal, že se to za tři dny prodá. Jinak bych to dal za 10 milionů. Teď ale řeším, že bych o ten kožich opravdu strašně nerad přišel. Je to jedna z mých původních relikvií. Ten bílý je jenom jeden a je můj nejmilovanější. Říkám si, jestli to vlastně není tak trochu zpronevěra. Neustále mluvím o autentičnosti a nechci, aby to vypadalo jako nějaký výprodej Leoše Mareše. Navíc mám pocit, že by se mi ten kožich po zbytek života mohl ještě hodit. Milion korun je dobrý, ale já ten kožich mám prostě rád.

Styling: Jan Králíček, make-up: Kateřina Mlejnková; vlasy: Martin Tyl; děkujeme hotelu Four Seasons za poskytnutí prostor