Thomas Glaubig, štíhlý, šlachovitý a energický muž, na svých 59 let příliš nevypadá. Za časů NDR mu kvůli kritice režimu úřady zakázaly vykonávat práci turistického průvodce, od roku 1990 však návštěvníky po Wittenbergu zase provádí. Na cestě od kostela, kde před půl tisíciletím kázal Martin Luther, k chrámu, na nějž tento teolog v říjnu 1517 přibil svých slavných 95 tezí a odstartoval tím reformační hnutí, se pan Glaubig neopomene zastavit také u dvou nově rekonstruovaných středověkých domů na hlavním náměstí. Nedávno je za 12 milionů eur koupil český ministr financí Andrej Babiš.

"Já z toho mám radost. Do té doby ty domy chátraly," říká průvodce pocházející ze zdejší známé evangelické rodiny. Je jedním z mála místních lidí, kteří na otázku, zda znají Andreje Babiše, odpovědí kladně. Jméno českého politika je ve Wittenbergu spíše neznámé, a to přesto, že miliardář − ještě coby majitel koncernu Agrofert, jehož vlastnictví v lednu převedl na svěřenský fond − koupil zdejší bezkonkurenčně největší firmu, obří chemičku SKW Piesteritz. K tomu další Babišem ovládaná firma Lieken staví ve městě jednu z nejvýkonnějších velkopekáren v Evropě. Ta má se svými 200 miliony eur být největší investicí v zemi Sasko­-Anhaltsko za poslední dekádu.

Babiš skupuje Německo

◼ Chemičku SKW Piesteritz ve Wittenbergu koupil Andrej Babiš v roce 2002 společně se švýcarskou firmou Ameropa. O čtyři roky později se bratislavský rodák stal v podniku, který je největším německým výrobcem umělých hnojiv, stoprocentním vlastníkem.

◼ Firmu, již od společnosti Degussa získal za 80 milionů eur, později sám ocenil na devítinásobek. Obrat společnosti vzrostl za deset let od vstupu Agrofertu z 280 milionů na 707 milionů eur, poté firma čísla přestala zveřejňovat. Český miliardář skoupil pozemky i v okolí chemičky a na celkové ploše 220 hektarů vytvořil první agrochemickou zónu v Německu.

◼ V roce 2011 si Babiš pořídil "dceru" Agrofert Deutschland se sídlem v saské Bischofswerdě, přes kterou vstoupil na německý trh s obilím a začal kupovat pozemky a sklady. O dva roky později pak Agrofert ovládl největšího německého výrobce pečiva, koncern Lieken se zhruba 800milionovým obratem.

◼ Následně český majitel ohlásil zavření šesti z dvanácti továren Liekenu a vybudování jedné z největších velkopekáren v Evropě ve Wittenbergu. Sídlo německého Agrofertu se má brzy přestěhovat do Wittenbergu.

"Babiš je bezpochyby zázračné dítě. Ne každému se totiž povedlo chodit do školy ve Švýcarsku a nasávat tam nové ideje a kontakty," usmívá se průvodce a někdejší disident Glaubig. Připomíná tím Babišova středoškolská studia, která současný český vicepremiér absolvoval coby syn komunistického diplomata v Ženevě. A právě tam se budoucí kapitalista, jak sám říká, seznámil s nejmenovanými spolužáky, kteří mu později půjčili peníze na nákup prvních firem.

Odčinit hříchy

Jak se dnes ukazuje, nejziskovějším ze všech Babišových vkladů je v současnosti právě wittenberská chemička na výrobu čpavku a močoviny SKW Piesteritz. Strategický podnik založený během první světové války v roce 1915, na konci druhé světové války na rozkaz sovětské armády určený k demolici, ale na poslední chvíli zachráněný, poté chlouba průmyslu NDR, v 90. letech nepříliš úspěšný… V roce 2002 jej od německé společnosti Degussa získala švýcarská firma Ameropa společně s Agrofertem, o čtyři roky později wittenberský SKW Piesteritz Babiš ovládl úplně. Dnes SKW Piesteritz vydělá více než kterákoliv jeho jiná firma.

Když budoucí miliardář ještě v 80. letech využíval své znalosti francouzštiny coby zástupce podniků zahraničního obchodu v Maroku, wittenberský průvodce Glaubig v tamní chemičce pracoval. Chtěl jít na univerzitu, ale úřady mu v 70. letech kvůli politické "nespolehlivosti" jeho otce vystavily písemný zákaz maturity. Tak se vyučil elektrikářem a nechal se zaměstnat ve fabrice, jež se tehdy jmenovala VEB Stickstoffwerk Piesteritz (Národní podnik Dusíkárna Piesteritz).

Její provozy zhruba v té době modernizovaly − po dohodě s vládou Ericha Honeckera − japonské společnosti. Glaubig odešel z firmy v roce 1990, kdy převzal rodinnou lékárnu v historickém centru, kterou jeho dědeček založil v roce 1924, a ve volném čase začal opět provádět po rodném městě turisty. Někdy je vezme i na túru kolem města a chemičku, jež je největším průmyslovým zaměstnavatelem v kraji, jim ukáže.

"Její úspěch v posledních letech je to nejlepší, co se městu mohlo přihodit. Jestli pan Babiš platí v Česku daně, tady nikoho nezajímá. Zdejší finanční úřad dělá svou práci dobře a nikdy se nepsalo, že by chemička měla nějaké problémy. Ostatně když někdo své hříchy odčiní usilovnou prací, to zní docela luthersky, ne?" pronese Glaubig a v očích mu pohrávají jiskřičky.

Miliardář se tu jen mihl

Podobně jako se český řidič po přejezdu německé hranice mění jako mávnutím kouzelného proutku ve vzorného účastníka silničního provozu, snaží se Andrej Babiš o to, aby si ve svém zahraničním podnikání počínal co možná nejvzorněji. Na chemičku nejsou ve Wittenbergu prakticky stížnosti.

Před necelými pěti lety se tu ve čpavkárně sice udusili tři pracovníci kvůli údajnému zanedbání bezpečnosti práce ze strany jejich kolegů, dnes tu ale toto neštěstí už nikdo nepřipomíná. Ani jedna ze tří německých ekologických organizací, které jsem oslovil, žádný problém v souvislosti s chemičkou neregistruje. Na rozdíl od českých podniků Agrofertu, třeba lovosické Lovochemie nebo pardubické Synthesie, nebývá v okolí německé chemičky ani cítit žádný zápach, jejž by měla SKW Piesteritz na svědomí.

Místní si stěžovali jen na občasný nepěkný závan z výrobny bionafty, jež sice sídlí na zdejších Babišových pozemcích, ale nepatří Agrofertu. Na 220 hektarech wittenberského Agrochemického parku, jenž je celý ve vlastnictví českého koncernu, fungují kromě chemičky SKW totiž ještě další asi tři desítky firem jiných majitelů. Jednou za více měsíců Babišova chemička odvzdušňuje obří kotle, což způsobuje hluk slyšitelný široko daleko, ale to jsou lidé v okolí fabriky zřejmě ochotní tolerovat.

"Těch pár hodin se přežije. Bydlí se tu příjemně," říká 72letý Klaus Warnicke, jehož domovem je bývalá dělnická kolonie za plotem chemičky, která byla vystavěna během první světové války a po roce 1990 úhledně zrekonstruována. Pan Warnicke pracoval v dusíkárně 43 let a odešel před 15 lety dobrovolně do předčasného důchodu, jen několik měsíců po příchodu Agrofertu. Jméno Babiš mu ale neříká vůbec nic, podobně jako většině oslovených lidí ve Wittenbergu. Ví jen, že podnik koupili Češi. Raději vypráví o tom, jak jeho otec v chemičce vyráběl za druhé světové války fosforové bomby.

"S chemičkou nemáme žádná konfliktní témata. Firma navíc investuje ve městě nad rámec svého podnikání neuvěřitelné množství peněz," rozplývá se chválou v radnici z červených cihel, jež v dobách NDR sloužila jako sovětská kasárna, wittenberský primátor Torsten Zugehör (bezpartijní). Babiše prý viděl pouze jednou v životě, loni v říjnu při ministrově návštěvě "Vědeckého centra Futurea", tedy expozice o výrobě čpavku a močoviny, jež vznikla v jednom ze zmíněných historických domů, které český ministr koupil. "Kultivovaný, zajímající se, soustředěný, přátelský… Ještě nějakou chválu?" usmívá se primátor.

Babiš před deseti lety slíbil do konce roku 2017, v němž město slaví velké lutherské výročí, investovat ve Wittenbergu 900 milionů eur. Kromě pumpování peněz do výroby a rozvoje byznysu tu vedle již jmenovaného nákupu nemovitostí a vybudování moderního muzea nechal postavit zdravotnické centrum, které je přístupné nejen zaměstnancům jeho firem. Vybudoval a platí také mateřskou školu, přičemž další z jeho peněz se staví, a zřizuje velkou hasičskou stanici, již bude využívat i město. A přislíbil zaplatit také dálniční přivaděč, který Wittenbergu citelně chybí. "Jde o dohodu s vládou Saska­-Anhaltska, nyní je to už v projektové fázi," podotýká primátor Zugehör. Vedle toho chemička SKW sponzoruje několik mládežnických a dětských oddílů.

Babiš slíbil do konce roku 2017, v němž město slaví velké lutherské výročí, investovat ve Wittenbergu 900 milionů eur.

"Příkladná podnikatelská politika," říká Marcel Duclaud, který ve Witttenbergu pracuje už čtvrtstoletí jako redaktor deníku Mitteldeutsche Zeitung a často píše o chemičce. Firma ale na druhou stranu podle něj s tiskem téměř nekomunikuje.

"To je pro nás trochu matoucí. Rozhovory neposkytují, odkazují na svůj web nebo si zaplatí celostránkové inzeráty, v nichž něco sdělují," podotýká Duclaud. S ředitelem chemičky Rüdigerem Geserickem byl v kontaktu nanejvýš přes e­-mail tiskového oddělení, Babiše nikdy neviděl. Když majitel Agrofertu loni navštívil centrum Futurea, vzdálené jen desítky metrů od Duclaudovy redakce, nikdo to místním novinářům předem neoznámil.

Cvič, nebo přijdeš o část platu

Stojíme u modrého plotu, za nímž se rozkládá Babišland. V rozlehlém areálu Agrochemického parku, v Německu unikátního, vynikají 40 metrů vysoké věže na stáčení čpavku, další jsou určené na výrobu průmyslové močoviny a kyseliny dusičné, k vidění jsou tu obří zásobníky a nejrůzněji spletená nadzemní potrubí.

V Německu také měli soudní spory o agenty

◼ Předlistopadovou minulost Andreje Babiše zná v Německu málokdo. O soudním procesu, v němž nakonec dosáhl toho, aby – navzdory svazku hovořícím o spolupráci s StB a uloženém v bratislavském Ústavu paměti národa – přestal být označován za někdejšího agenta tajné policie, se v německých novinách psalo jen okrajově.

◼ "Podobné soudy jsme měli v Německu taky," říká Ilko-Sascha Kowalczuk, historik takzvaného Gauckova úřadu, shromažďujícího dokumenty východoněmecké tajné policie Stasi. Například dlouholetý předseda vlády spolkové země Braniborsko (1990–2002) a spolkový ministr dopravy (2003–2005), sociální demokrat Manfred Stolpe, se s Gauckovým úřadem soudil přes 10 let. Nejprve uspěl jen napůl: soud v roce 1993 nařídil, že nemůže být nazýván "důležitým spolupracovníkem Stasi". V roce 2003 soud rozhodl o tom, že politika není možné označovat za spolupracovníka tajných služeb vůbec. Podle historika Kowalczuka svědčili – podobně jako u Babiše – ve Stolpeův prospěch někdejší důstojníci StB, respektive Stasi.

◼ V roce 1991 musel z funkce odstoupit tehdejší rektor berlínské Humboldtovy univerzity Heinrich Fink, protože v archivech tajné policie se našly záznamy o jeho spolupráci. Fink se začal soudit o očištění, u soudu opět vystoupili dva bývalí "tajní"… Podle dostupných informací tento proces nebyl dodnes uzavřen.

◼ Loni ukončilo hamburské státní zastupitelství vyšetřování bývalého šéfa levicové strany Die Linke Gregora Gysiho, který byl podezřelý z křivého svědectví, když u soudu vypovídal, že jako advokát v dobách NDR nikdy o svých klientech nereferoval Stasi. Později se však objevily dokumenty hovořící o opaku. Hamburský státní zástupce ale oznámil, že pro stíhání Gysiho není dostatek důkazů.

◼ "Aktivity vašeho ministra před rokem 1989 navzdory jeho podnikání v Německu u nás nikdo neřeší," říká o Babišovi historik Kowalczuk. "Něco jiného by bylo, kdyby začal vadit nějakým zájmovým skupinám. Pak by se to mohlo rozvířit a to by pro něj byl velký problém."

Po mnohatýdenním vyjednávání o datu návštěvy nás areálem nakonec provádí muž, jehož jméno podobně jako u jisté postavy z Harryho Pottera nesmí být vysloveno. "Můžete použít všechno, co říkám, ale nemáte mé svolení mě jmenovat, protože nejsem oprávněn za firmu vystupovat," prohlašuje chlapík v obleku a bílé košili s rozhalenkou, jehož funkce v SKW Piesteritz je paradoxně tiskový mluvčí.

Na začátku přicházíme do školicího centra podniku, u jehož vchodu z obrázku na propagační krabici hledí reformátor Martin Luther a o něco výš z fotografie na stěně shlíží Andrej Babiš ve své typické rozhalence. "Mluvčí" nás upozorňuje, že portrétovaný muž už vlastně s firmou nemá nic společného, tedy formálně, protože před několika týdny odstoupil z funkce šéfa dozorčí rady SKW Piesteritz a její akcie převedl − podobně jako svůj majetek v Česku − do svěřeneckých fondů. "Na chod firmy ale tyto změny nemají žádný vliv," tvrdí muž, jenž poté u projektoru odpřednáší základní fakta o chemičce.

Jde o největšího německého producenta surovin využívaných převážně pro výrobu umělých hnojiv. Po nástupu Agrofertu se většina provozů modernizovala či nově vystavěla. Chemička zaměstnává zhruba 850 lidí, což je asi desetkrát méně než na konci 80. let. Ve vedení továrny už není nikdo z Čechů (původně se tam vyskytovali manažeři Jan Kadaník spolu se slovenským rodákem Rastislavem Jansíkem), drtivá většina zaměstnanců jsou dnes Němci. "Vysoká kvalifikace a perfektní znalost němčiny jsou podmínkou, kvůli bezpečnosti práce nesmí dojít k nedorozumění," zdůrazňuje mluvčí.

Když se chystám oslovit chlapíky v montérkách, kteří tráví část obědové pauzy v kuřárně kantýny, muž z PR zakročí: "Mluvit se zaměstnanci není dovoleno." Nemůžu se jich tedy třeba zeptat, jestli chodí do podnikové posilovny. Je moderně zařízená, ale má jeden háček. Kdo ze zaměstnanců si v ní nezacvičí alespoň 24krát do roka, ztrácí nárok na určitá procenta pohyblivé části své mzdy. Kdo má k tělocvičnám opravdu velký odpor, musí místo toho absolvovat alespoň kurz zdravé výživy nebo jinou obdobnou osvětu. "Chceme, aby naši zaměstnanci byli zdraví," komentuje to člověk z tiskového.

Ostatně mzdy jsou jedním z mála citlivějších témat, jež vedení firmy musí řešit. V nových spolkových zemích činí průměrná základní mzda v chemickém průmyslu 2926 eur, zatímco v SKW je základní mzda pouhých 2054 eur a dalších přibližně 600 eur se vyplácí jako bonus vyplývající z dobrých hospodářských výsledků firmy. I tak ale berou pracovníci wittenberské chemičky téměř 2,5krát více než jejich kolegové v českých chemických závodech spadajících pod Agrofert.

"Bonusový systém je nespravedlivý. Zatím byla pohyblivá část mzdy tamním lidem vždy vyplacena, ale co až se bude továrně méně dařit?" poznamenává k tomu Sonja Difová z odborové centrály v Halle.

Chtěli jsme se s odboráři ve Wittenbergu sejít, na schůzku měli přijít i zaměstnanci chemičky, ale těsně před naším příjezdem setkání odvolali.

Nejsme hnojová bouda

Pokračujeme tedy v exkurzi po fabrice, navštěvujeme moderní velín močovinového provozu, monumentální sila, ve služebním passatu přejíždíme po mostě přes podnikovou železnici. V areálu je celkem 34 kilometrů kolejí. Drtivá většina produkce jde na německý trh a pro její dopravu si chemička pronajala tři lokomotivy a 772 vagonů. Za rok opustí brány podniku 45 tisíc kamionů. SKW má na blízkém Labi také svůj vlastní přístav.

"Chemička byla původně určena jen pro výrobu umělých hnojiv, dnes už ale zdaleka nejsme jen 'hnojovou boudou', jak by si mohl leckdo myslet," upozorňuje mluvčí. Čpavek a močovina dodávané z SKW se používají také při výrobě laků, rozmrazovacích směsí pro letadla, protipožárních nátěrů, léků i potravin, třeba jako příměsi do žvýkaček.

Blížíme se k nenápadnému pětiposchoďovému paneláku z časů NDR, v němž sídlí administrativa a vedení podniku. Pár set metrů odtud se buduje mnohem modernější správní budova koncernu Agrofert Deutschland, jehož sídlo se sem nastěhuje ze saské Bischofswerdy. Ředitel SKW Piesteritz, 62letý hamburský rodák Rüdiger Geserick, ale v areálu není. Jak mi jeho mluvčí napsal už před několika týdny, rozhovor s šéfem prakticky není možné dopředu domluvit, protože je "pořád na cestách".

"Zrovna mi píše, že nedorazí ani dnes," dívá se Geserickův tiskový pobočník na mobil. Později mi přijdou ředitelovy odpovědi na několik otázek e­-mailem.

Geserick, držitel Spolkového kříže za zásluhy, který má podle magazínu Spiegel výborné vztahy s wittenberskou radnicí a politiky spolkové země a je označován za nesmlouvavého manažera, se s Babišem poznal už před pádem železné opony. "Potkal jsem se s ním obchodně v 80. letech. Pan Babiš tehdy působil u bratislavské firmy Petrimex a já ve Frankfurtu nad Mohanem u Metallgesellschaft AG. Celá desetiletí ho znám jako muže, na jehož slovo se dá spolehnout," píše Geserick.

Babiš coby šéf Agrofertu na něj zapůsobil jako "cílevědomý a chytře podnikatelsky jednající" člověk, jenž dovede dát lidem, kteří pod ním pracují "jasnou orientaci". To je podle Gesericka důležité, protože "pan Babiš se nyní soustřeďuje na své politické aktivity". V rozhovoru pro týdeník Wirtschaftswoche Geserick ještě před časem poznamenal, že český miliardář v době převzetí wittenberské chemičky Agrofertem "seděl takříkajíc u něj na psacím stole".

Andrej Babiš, známý svým mikromanažerským přístupem, prý v úvodních fázích své německé investice rozhodoval o "všech detailech, snad i včetně výběru toaletního papíru a uklízeček". To zase líčil český diplomat, jenž v té době Wittenberg navštívil. "Když viděl, že se to tu rozjelo, začal se koncentrovat na další podnikání," doplnil tyto informace ještě Geserick ve Wirtschaftswoche.

"Někdo tomu může říkat třeba nákup odpustků. Pan Babiš si buduje image, chce být v Německu za dobrodince a daří se mu to," říká ekolog a bývalý disident Gerhard Pfeiffer

Na mou otázku, jak vnímá Babišovu minulost včetně členství v KSČ, jak se dívá na soudní proces, který Babiš vedl kvůli své registraci coby agenta StB, nebo jestli sleduje jeho současné aféry kvůli podezření z krácení daní či z evropského dotačního podvodu, manažer Geserick odpovídá: "Naše práce vyžaduje plné soustředění. Politický vývoj, ať už v Německu nebo v Česku, není náš byznys."

Nezájem o koblihy

Geserick má už také zhruba dva roky od Babiše nové zadání. Provést "restrukturalizaci" pekařského koncernu Lieken zhruba se 4000 zaměstnanci. Ten miliardář koupil před čtyřmi lety a záhy poté se rozhodl v Německu zavřít polovinu z jeho dvanácti fabrik.

Nejvíc emocí budí jeho plán, že bude uzavřena velkopekárna ve městě Weissenfels a otevřena obří fabrika v sousedství wittenberské chemičky. Nový automatizovaný provoz se má rozjet ještě letos, ve 110 kilometrů vzdáleném Weissenfelsu přijde o práci mezitím asi 250 lidí. Ve Wittenbergu jich má být zhruba stejně, podle deníku Mitteldeutsche Zeitung ale mají mít o čtvrtinu nižší mzdy než ve staré fabrice.

Pekař Ulrich Mündt peče a prodává housky a chleba v historickém centru Weissenfelsu. Vlastní krámek, který provozovali už jeho děd i otec − v NDR bylo některým živnostem povoleno omezené soukromé podnikání. Fakt, že se místní velkopekárna přesune do Wittenbergu, zvlášť neprožívá. "Z Liekenu kupuju jenom tyhle dva typy chleba. Jejich odchod mě negativně, ale ani pozitivně neovlivní. Oni prodávají své zboží hlavně v supermarketech, já mám své stále zákazníky. Vím, že firma patří někomu z Česka. Je to toho Schwarzenberga?"

O mnoho větší znalosti neprojeví ani postarší žena v khaki bundě, kterou zastavuji u brány pekárny Lieken na kraji města. I když se nepředstaví, je jediná z místních zaměstnanců, kteří po ranní směně opouštějí brány pekárny, ochotná prohodit pár vět s novinářem. "Patří to vašemu ministru financí, ale jméno nevím. Slibovali, že nás všechny vezmou do Wittenbergu, ale prý už to nejde. Nevím, co si počnou hlavně ti mladší. Práce tu není," říká žena, která v pekárně pracuje od svého vyučení, téměř 40 let.

Není zdaleka jediná ve Weissenfelsu, kterou nadzvedlo rozhodnutí vlády Saska­-Anhaltska poskytnout na "přestěhování" velkopekárny do jiného, více prosperujícího města české firmě mimořádně štědrou dotaci ve výši přes 11 milionů eur. Kvůli této podpoře interpelovala sociální demokracie v sasko­-anhaltském parlamentu ministra za CDU, dotace nicméně prošla. Lieken totiž pohrozil, že bez podpory vybuduje nový podnik u Frankfurtu nad Mohanem.

"Vždy čerstvé a chutné" hlásá nápis visící na podnikové prodejně, jež stojí nedaleko brány weissenfelské fabriky. Ve dvě hodiny odpoledne to ovšem uvnitř vypadá jako u snědeného krámu, zbývá pár kousků chleba. Jen koblih je tu ještě docela dost. Tady u řeky Sály nejdou příliš na odbyt.

Budoucnost s močovinou

Ve Wittenbergu nikdo proti stavbě nové velkopekárny neprotestuje. Portrét českého miliardáře visí nejen ve školicím centru nebo v mateřské škole, ale také ve vchodu do 500 let starého domu, kde sídlí muzeum Futurea. Jak nám vysvětluje jeho ředitelka Janine Dornová, název je složen ze dvou slov "future" (budoucnost) a "urea" (močovina) a napovídá, že naše zítřky jsou spojené s umělými hnojivy, která ve městě Babiš po milionech tun vyrábí.

"Bohužel tahle expozice je reklama na zemědělství, které by v budoucnu nemělo existovat," namítá Gerhard Pfeiffer, ekolog spjatý se zdejší Evangelickou akademií, který svým zájmem o životní prostředí dráždil už východoněmecký režim před rokem 1989. Pfeiffer upozorňuje na to, že masivní umělé hnojení půdy vede k jejímu znehodnocení, ničí organismy nutné k její obnově. Stejně jako před 30 lety i dnes však Pfeiffer a ostatní kritici "neudržitelného" agroprůmyslu nacházejí jen málo sympatizantů.

"Je to největší investor a dělá městu dobře," prohlašuje o wittenberské dceři Agrofertu primátor Zugehör.

"Ten, kdo přinese miliardu eur, je vítán všude na světě," usmívá se průvodce Glaubig.

Nesrovnávejte Česko s Německem

Čech si ale po výletu do Wittenbergu nemůže nepoložit otázku: Chová se Andrej Babiš doma stejně jako u německých sousedů? Postavil ze zisků svých podniků také někde u nás školku, zdravotní středisko, požární stanici, muzeum a slíbil zaplatit kus dálnice?

Zavolám tedy do Lovosic, kde si lidé dodnes stěžují na zápach z Lovochemie, patřící Agrofertu, a zjistím, že Babišův podnik tam finančně podpořil jen část rekonstrukce koupaliště a také házenkářský klub. Ten ovšem donedávna vedl člověk, jenž dnes působí jako místostarosta města za ANO.

"Nejsem si jistý, zda je možné situaci v Německu porovnávat s Českou republikou," reaguje mluvčí Agrofertu Karel Hanzelka. "Agrofert v ČR sdružuje většinou továrny, které již existovaly dávno před vznikem Agrofertu a mají třeba i stoletou historii." Když namítnu, že také SKW Piesteritz vznikla před více než 100 lety, argumentuje, že tato chemička má mimořádně dobré hospodářské výsledky, a "proto jsou návazné projekty v Německu vůbec možné".

Podle Hanzelky lidé z východní části Německa odcházejí za prací na západ, a proto jsou investice do okolí potřebné pro jejich udržení. "Z našeho pohledu nejde o luxus, ale o nutnost." A dodává, že i české chemické továrny koncernu věnují Nadaci Agrofert "desítky milionů" korun ročně, jež jdou na dobročinné projekty. Hanzelka uvádí výstavbu hospice v Chrudimi (v okolí chemičky Synthesia) nebo podporu mládežnického sportu ve Valašském Meziříčí (chemička Deza) a další příklady sponzoringu. Je ale zřejmé, že žádný z nich ani zdaleka nedosahuje wittenberské velkorysosti.

"Někdo tomu může říkat nákup odpustků. Pan Babiš si u nás buduje novou image. Chce tu být za dobrodince a daří se mu to," usmívá se bývalý disident Gerhard Pfeiffer.