Fotografický blog Humans of Prague publikuje portréty lidí z pražských ulic. Snímky a doplňující texty jsou svědectvím letmých setkání mezi fotografem a neznámým člověkem. Cílem blogu je seznamovat čtenáře s rozmanitostí lidí, jejich myšlenek a příběhů v současné Praze.

1. Máma mi jednou řekla, že chtěla mít sedm synů. A tak je nás sedm bratrů. A máme ještě dvě sestry. A pět nevlastních sourozenců – když mi bylo šest let, tak se rodiče rozvedli. Do té doby jsme devět dětí, rodiče a pes žili v 4+kk. Což nebylo snadné. V pokoji nás bylo pět, ti starší spali na patře. Já jsem celé dětství koukal nahoru a záviděl jim. Vždy jsme spolu hodně soupeřili a rvali se. Zápasili jsme, kdo bude mít navrch. Když jsme třeba měli nějakou rodinnou oslavu a někdo zazvonil, tak jsme strašně řešili, kdo půjde dolů otevřít dveře. A samozřejmě jsme museli chodit hlavně my mladší. Často jsme to dost schytávali. Zase se o nás ale ti starší i starali, hlavně nejstarší sestra, kterou jsem bral jako takovou druhou mámu. Dnes si říkám, jaké mám štěstí, že mám tak velkou rodinu. Protože to je pro mě představa bohatství. Naši se rozvedli – a nebyl to vůbec hezký rozvod –, ale se sourozenci všichni navzájem udržujeme vztahy. Nejsme nejlepší kamarádi, ale rozumíme si. Všichni máme podobný humor a všichni jsme takoví extroverti, že když někam přijdeme, tak jsme hned vidět. A když se opijem, tak objímáme lidi."

"Jednou jsem se bavil s kamarádem-tatérem o tom, co bych si nechal vytetovat. Já obecně tetování moc nemám rád, protože mi přijde, že si lidé nechávají tetovat různé hlouposti. Třeba čínské znaky, kterým nerozumí. A tak jsem přemýšlel: Co je věc, která charakterizuje můj život a o které zároveň vím, že nikdy nezmizí? Přátelství přicházejí a odcházejí, lásky také. Jediná věc, která člověku podle mě vydrží, je rodina. Proto jsem se nakonec rozhodl, že si nechám vytetovat své sourozence. Všechny, od nejstaršího k nejmladšímu, do kruhu. Já jsem teď pár měsíců bez práce, nemám peníze, poslední měsíce jsem trochu nemocný, ale vlastně se o svou budoucnost nebojím. Protože přestože je to dnes tak, že některé ze sourozenců nevidím třeba tři, čtyři měsíce a pak spolu sedíme a na začátku nevíme, o čem si povídat, tak vím, že rodina je pro mě jistota. Když je potřeba, tak držíme spolu."

Humans of Prague

2. "Po válce jsem nastoupila k sestrám do klášterní školy a jejich život se mi zalíbil. To, že předávaly své životní zkušenosti, to, že se chovaly slušně, že se staraly o ostatní. Že vychovávaly a vzdělávaly děti. Že se staraly o sirotky, kterých bylo po válce hodně. Já jsem byla mladá, ale za války jsem samozřejmě vnímala nejistotu a strach, který panoval, viděla utrpení člověka. U těch sester jsem najednou cítila, že přichází nový čas, že přichází svoboda. Ráda jsem se modlila, nacházela krásu v Písmu a prohlubovala svůj vztah k Pánu Bohu. Zatoužila jsem mu sloužit. A skrze něj sloužit lidem.

V únoru 1948, kdy vítězili komunisté, jsem nastoupila do kláštera jako čekatelka. Ale s rodiči jsem měla velký boj. Maminka tam tehdy jednoho dne přijela a řekla: ‚Nechceme, aby byla sestrou!‘ Jenomže s pláčem odjížděla. Já si také poplakala, protože mě to domů za rodiči a sourozenci táhlo, ale už jsem byla pevně rozhodnutá. V padesátém roce jsem skládala první sliby a dostala se do kláštera v Bojkovicích. Tam už nám tehdy komunisté vzali školu a další budovy, zůstaly nám jen děti, o které jsme se staraly. Já tam byla ale jen od května do září, protože 27. září komunisté přišli, řekli, že klášter není dobře využívaný, a odvezli nás pryč.

Ve dvě hodiny po půlnoci jsme nasedaly do připravených autobusů, jen s nejpotřebnějšími věcmi. Věděly jsme o tom, že v Rusku vyváželi řeholníky na Sibiř, a tak jsme vůbec nevěděly, kde skončíme. Nakonec nás odvezli do jiného kláštera, kde už měsíce před námi soustřeďovali kněží. Spalo nás tam sedmnáct v jedné místnosti. Musely jsme se nějak živit, a tak jsme další roky pracovaly v různých továrnách. Například ve Vrchoslavi ve šroubárně, kde jsme bruskou dělaly a začišťovaly rýhy, nebo později – kdy oddělili nás mladé sestry od těch starších a vyvezli nás zase jinam – ve Varnsdorfu, kde jsme pletly punčochy.

Uklidili nás do pohraničí, abychom nebyly na očích. Neustále nás hlídali, a hned jak jsme se trochu zapracovaly, tak už nás vezli jinam. Chtěli nás umořit. Už když nás odváželi, tehdy poprvé jsem si říkala: Proč? Ale věděla jsem, že všechno pomíjí. A snažila jsem se vše, co se nám dělo, odevzdávat Pánu Bohu – věděla jsem, že on bude mít poslední slovo."

Humans of Prague

3. "Před deseti lety jsem měl svatbu v Bukurešti. Moje žena totiž vyrostla v Rumunsku. Když jsme se tehdy vraceli do Spojených států, tak jsme měli osmihodinový přestup ve Varšavě. Neměli jsme už skoro žádné peníze a měli osm hodin volného času. A tak jsme si vzali taxi do města a řekli: ‚Vemte nás na nějaké zajímavé místo!‘ Řidič nás vzal tam, kde si myslel, že chceme být. Což bylo hrozné místo. Byl tam McDonald’s a všechno ostatní, co člověk může vidět v amerických městech. Velké moderní budovy a řetězce rychlého občerstvení. A tak jsme šli pěšky do okolních ulic.

Moje žena byla hodně nervózní, že nám uletí letadlo, ale prostě jsme šli a šli, unavení po té svatbě. Nakonec, když nám do odletu zbývaly už jen tři hodiny, jsem si všiml, že se dostáváme do čím dál krásnější oblasti města. Budovy byly starší a více jedinečné, jejich architektura ohromující. Něco takového jsem tehdy vůbec neznal – nikdy jsem toho mimo Spojené státy moc neprocestoval. Takže zbývaly tři hodiny, všechno okolo bylo nádherné, ale moje novomanželka byla připravená mě zabít. ‚Uletí nám to! Jedeme na letiště, okamžitě!‘, vyhlásila. ‚Ale podívej, jak je to tu krásné!‘ ‚Už se nepohnu ani o krok!‘ A tak jsem řekl: ‚Dobře. Ale podívej na támhletu křižovatku, doslova dvě stě kroků od nás. Vypadá to, že by tam něco mohlo být!‘ ‚Ani krok!‘ ‚Fajn, tak já ti řeknu, jak to uděláme, lásko. Dej mi devadesát vteřin – prvních třicet vteřin poběžím, seč mi síly budou stačit, k té křižovatce, dalších třicet vteřin se budu rozhlížet kolem dokola a posledních třicet vteřin poběžím zpátky! Dej mi devadesát vteřin.‘ ‚Dobře!‘

Potřásli jsme si rukama a já se rozeběhl. Dostal jsem se na křižovatku, rozhlédl jsem se a bylo to to nejkrásnější místo, jaké jsem kdy viděl. Opravdu. Pro mě to tehdy byl pocit, jako by na nebi zpívali andělé, jako by se nade mnou klenula duha a celé to ozařovaly ohňostroje. Prostě něco úžasného. Ve skutečnosti přede mnou bylo obrovské náměstí. Takové my v Americe nemáme, a tak jsem z toho byl opravdu v šoku. Viděl jsem, jak lidé odpočívají, jak pijí kafe, čtou knihy, mluví spolu, smějí se, dělají ha, ha, ha, hi, hi, hi – zdálo se, že právě prožívají nejlepší chvíle svého života. A tak jsem doběhl zpět za manželkou, popadl dech a řekl: ‚Miláčku, neuvěříš, co jsem právě viděl!‘ Snažil jsem se jí to popsat a ona se zeptala: ‚Takže chceš říct, že jsi viděl náměstí? Každé evropské město má náměstí, na tom nic není.‘ Ale pro mě to byla velká věc. A tak nakonec řekla: ‚Dobře, slibuji, že do deseti let si uděláš výlet a vrátíš se do Varšavy‘."

"Takže dnes, o deset let později, máme dvě krásné dcery, roční a pětiletou, já vedu úspěšný podnik v Silicon Valley, hodně pracuji a moje žena mi nedávno řekla: ‚Vem si týden dovolenou a jeď, kamkoliv chceš. Jeď, vyčisti si hlavu a vrať se odpočatý. Kam se chceš podívat?‘ Řekl jsem: ‚Do Varšavy! Slíbil jsem si to!‘ A tak jsem jel, ubytoval jsem se v hotelu, který byl přímo na tom náměstí, měl jsem to kafe, zasmál jsem se hi, hi, hi, ha, ha, ha, měl celý ten evropský zážitek.

Teď jsem přijel do Prahy a jsem ohromený jako nikdy předtím. Být tady je pro mě kouzelné, připadám si, jako bych se ocitl ve světě fantazie – někde mimo moji realitu. Kromě architektury je to především ze dvou důvodů. Neustále vídám velké skupiny turistů, zdá se, že především z Itálie a Španělska, které jdou ulicemi a zpívají. Nejsou dokonce ani opilí a vyzařuje z nich opravdová radost. To je pro mě něco neuvěřitelného. Druhý důvod je Orloj. Protože když otevřu okno svého hotelu, tak se dívám přímo na něj – znovu jsem chtěl samozřejmě bydlet na náměstí. A každou hodinu, když zazvoní zvonek a ty malé postavičky pochodují na Orloji, jsou lidé u vytržení.

Tam, kde já žiju, už nikdo nebývá u vytržení z ničeho. Ale z Orloje jsou lidé opravdu nadšení. A když ho sledují, tak je ve vzduchu cítit, jak to všichni společně prožívají. Stovky, možná tisíce lidí stojí bok po boku, dvacet minut čekají a pak na to s úžasem hledí, smějí se a tleskají. A to všechno kvůli několika sochám. Tohle je skutečně můj týden v zemi Narnie."