Fotografický blog Humans of Prague publikuje portréty lidí z pražských ulic. Snímky a doplňující texty jsou svědectvím letmých setkání mezi fotografem a neznámým člověkem. Cílem blogu je seznamovat čtenáře s rozmanitostí lidí, jejich myšlenek a příběhů v současné Praze.

1. Máma mi jednou řekla, že chtěla mít sedm synů. A tak je nás sedm bratrů. A máme ještě dvě sestry. A pět nevlastních sourozenců – když mi bylo šest let, tak se rodiče rozvedli. Do té doby jsme devět dětí, rodiče a pes žili v 4+kk. Což nebylo snadné. V pokoji nás bylo pět, ti starší spali na patře. Já jsem celé dětství koukal nahoru a záviděl jim. Vždy jsme spolu hodně soupeřili a rvali se. Zápasili jsme, kdo bude mít navrch. Když jsme třeba měli nějakou rodinnou oslavu a někdo zazvonil, tak jsme strašně řešili, kdo půjde dolů otevřít dveře. A samozřejmě jsme museli chodit hlavně my mladší. Často jsme to dost schytávali. Zase se o nás ale ti starší i starali, hlavně nejstarší sestra, kterou jsem bral jako takovou druhou mámu. Dnes si říkám, jaké mám štěstí, že mám tak velkou rodinu. Protože to je pro mě představa bohatství. Naši se rozvedli – a nebyl to vůbec hezký rozvod –, ale se sourozenci všichni navzájem udržujeme vztahy. Nejsme nejlepší kamarádi, ale rozumíme si. Všichni máme podobný humor a všichni jsme takoví extroverti, že když někam přijdeme, tak jsme hned vidět. A když se opijem, tak objímáme lidi."

"Jednou jsem se bavil s kamarádem-tatérem o tom, co bych si nechal vytetovat. Já obecně tetování moc nemám rád, protože mi přijde, že si lidé nechávají tetovat různé hlouposti. Třeba čínské znaky, kterým nerozumí. A tak jsem přemýšlel: Co je věc, která charakterizuje můj život a o které zároveň vím, že nikdy nezmizí? Přátelství přicházejí a odcházejí, lásky také. Jediná věc, která člověku podle mě vydrží, je rodina. Proto jsem se nakonec rozhodl, že si nechám vytetovat své sourozence. Všechny, od nejstaršího k nejmladšímu, do kruhu. Já jsem teď pár měsíců bez práce, nemám peníze, poslední měsíce jsem trochu nemocný, ale vlastně se o svou budoucnost nebojím. Protože přestože je to dnes tak, že některé ze sourozenců nevidím třeba tři, čtyři měsíce a pak spolu sedíme a na začátku nevíme, o čem si povídat, tak vím, že rodina je pro mě jistota. Když je potřeba, tak držíme spolu."

Humans of Prague