Bílý hranatý dům si od ulice Na Cihlářce dává velkorysý odstup. Snad aby pořádně vynikl. Lhala bych, kdybych tvrdila, že na něm na první pohled poznávám rukopis proslulého architekta Adolfa Loose. Znalci by si ale nejspíš všimli oken rozesetých po fasádě v podivných rozestupech, což je důsledek členění stavby pomocí různých výškových úrovní neboli raumplanu − prvku typického pro Loosovy objekty.

Zatlačím na zvonek u žluté branky a po chvíli mi přijde otevřít světlovlasý muž s plnovousem. Přes čtyřicet bych mu rozhodně nehádala, působí na mě spíš jako doktorand shánějící materiál na obsáhlou disertaci. Ten dojem není až tak daleko od pravdy. Už tři roky se David Cysař intenzivně zajímá o historii vlastní rodiny a domu, který si nechal v Praze na Smíchově postavit jeho pradědeček Josef Winternitz. Když mě v něm provází, vypráví o stavbě s očividným zaujetím a obdivem.

"Rodina měla pokoje v prvním patře, byla tu mimo jiné místnost, kde se podávala snídaně. Zřejmě to bylo do kuchyně o patro níž moc daleko," poznamená s úsměvem a zkušeností kluka, který vyrostl v obyčejném činžáku a do puberty neměl o rodinném majetku takového kalibru ani potuchy. Jako mladík se zajímal spíš o fotografii, kterou nakonec vystudoval na FAMU, a později o osudy jiných rodin, když se jako kameraman podílel na natáčení dokumentů včetně časosběrných ság Heleny Třeštíkové.

jarvis_58ecf2e4498e2b33f2982d82.jpeg

Donedávna se o vilu staral jeho otec, v posledních měsících však štafetu převzal David Cysař. A rozhodl se, že dílo světoznámého modernistického architekta otevře veřejnosti. Stane se tak 25. dubna.

Když jsem na vás zvonila, všimla jsem si cedulky na brance, kde se píše, že sháníte dobový nábytek, nejlépe přímo z vily. Vám z původního vybavení vůbec nic nezbylo?

Skoro ne, nedávno jsme v pozůstalosti objevili stůl a na půdě na chatě jednu židli. Poznala ji pamětnice, která sem chodila jako malá. Napadlo nás, že možná lidé z okolí mají doma křeslo nebo lampu, kterou zachránili v 50. letech z popelnice, když vila připadla státu a vyklízela se. Proto jsme vyvěsili výzvu, že bychom takové kusy odkoupili. Když se nic neobjeví, zkusíme alespoň sehnat nábytek z té doby.

Dům nechal postavil váš pradědeček Josef Winternitz v roce 1932. Víte o něm něco bližšího?

Moc ne. Nedávno jsem sice našel pár jeho osobních věcí, jako jsou brýle nebo kapesní hodinky s originálním řetízkem − očka jsou písmena a dohromady dávají příjmení Winternitz, jen "z" na konci schází. Asi mu ten řetízek někdo utrhl. Nemám ale dopisy nebo fotky, abych ho mohl lépe poznat. Zbyly přesně tři jeho snímky a na všech je zdálky. Naštěstí se nedávno podařilo díky pomoci kamarádů dohledat v Národním archivu pradědův portrét. Je z dubna 1938, kdy žádal o pas, nejspíš se chystal s rodinou vycestovat. Jeho žena Jenny ale nechtěla odjet. Kvůli ní tady zůstal a skončilo to tak, že on a jejich syn Petr zahynuli koncem války v Osvětimi, jeho manželka s dcerou Suzanou, mojí babičkou, válku přežily, ale prababička si to celý život vyčítala.

Vaše babička Suzana o osudech rodiny nebo o vile nikdy nemluvila?

Ne, v rodině se o tom až do devadesátých mlčelo. Ani táta, její syn, o existenci Loosova domu a jednoho činžáku, který pradědovi také patřil, až do roku 1991 nic nevěděl. Myslím si, že to souvisí s traumatem z holokaustu. Židovské rodiny o minulosti nebo o pozbytém majetku nemluvily, aby k sobě nebo ke svým potomkům nepřitahovaly pozornost. Už jednou zažily, že patřit mezi bohatou vrstvu může mít fatální následky, a nechtěly, aby se historie opakovala. Vývoj u nás po roce 48 jim ani jinou možnost nedával.

Babička se do vily stihla ještě podívat?

Ne, zemřela dva roky předtím, než jsme dům dostali zpátky. Bohužel jsme s ní ani nestihli natočit žádný rozhovor. O vile se začala poprvé zmiňovat až po roce 90. Tehdy tady byla mateřská škola. Pamatuji si, že jsme procházeli kolem a ona říkala, že v tomhle domě vyrostla, ale hned nás vedla dál. Asi si nebyla jistá, jestli už je bezpečné o tom mluvit, jestli se přece jenom poměry zase nevrátí do starých kolejí.

Asi jste byli příjemně překvapeni, když jste zjistili, že vaší rodině kdysi patřil dům navržený slavným architektem, jehož jedno celé patro zabíraly pokoje pro služebnictvo.

Winternitzova vila

◼ V roce 1931 si ji nechal postavit u architektů Adolfa Loose a Karla Lhoty právník Josef Winternitz. Stavba včetně všech příprav, plánů a povolení trvala jeden rok a 9. září 1932 bylo vydáno povolení k užívání stavby. Rodina vilu obývala do roku 1941, kdy byla donucena převést ji na vystěhovalecký fond.

◼ Od něj dům koupila obec pražská, která v něm zřídila mateřskou školu a ta v objektu sídlila až do roku 1997, kdy byl navrácen potomkům Josefa Winternitze.

◼ Ten se synem Petrem zahynul v koncentračním táboře Osvětim, jeho žena Jenny s dcerou Suzanou válku přežily. Po jejím skončení uplatňovaly nárok na vrácení vily, který sice československý stát uznal, ale zároveň uvalil na staronové vlastníky daň dědickou a milionářskou a vymáhal je pod pohrůžkou exekuce.

◼ Jenny a Suzana, zcela bez majetku a bez příjmů, nebyly schopné tyto podmínky splnit a vilu a další nemovitosti darovaly státu výměnou za zrušení exekucí a dalších pohledávek, které bojem o navrácení majetku vznikly.

Zase tak moc nadšení jsme nebyli, dům byl dost zdevastovaný a spíš jsme se trochu děsili, co s ním budeme dělat.

Všechno se zrekonstruovalo podle původních plánů. Kde se našly?

To bylo velké štěstí. Pradědeček před odchodem do Terezína rodinný majetek zřejmě roztřídil do několika balíků a rozdal je po známých s tím, že až se vrátí, vezme si je zpátky. Prababička tvrdila, že jenom jedna rodina jí po válce krabici vrátila a právě v ní byly nejenom plány k vile, ale i dokumenty dokazující, kdo byl původním majitelem. Proto tady dnes spolu můžeme sedět. Ostatní rodiny zapřely, že by měly něco v úschově. Já jim nechci sahat do svědomí, doba byla zlá, taky to asi neměly jednoduché, možná cennosti zpeněžily a bylo jim trapné vracet to ostatní, jako jsou fotografie a další pro ně bezcenné, ovšem pro naši rodinu velmi důležité osobní věci. Což je škoda.

Dosud do vily veřejnost nesměla, vy ji chcete zpřístupnit. Co se změnilo?

Dlouho jsme dům pronajímali firmám i jednotlivcům, abychom splatili peníze, které jsme si na jeho rekonstrukci vypůjčili. Když už se to skoro podařilo, přišel jeden ze čtyř spolumajitelů s tím, že chce vyplatit. Hrozilo, že vilu budeme muset prodat. Což můj táta nemohl dopustit, věnoval jí 20 let svého života. Myslím, že nejistota okolo její budoucnosti přispěla k tomu, že před rokem zemřel. Řekl jsem si, že už kvůli němu musím něco udělat. Vzal jsem si hypotéku, vyplatil spolumajitele a stal jsem se správcem budovy. Vzhledem k tomu, že sám fotím a mám spoustu kamarádů nejen mezi fotografy, ale i výtvarníky nebo hudebníky, využít prostor pro kulturní akce se přímo nabízelo. Myslím, že lidé by sem chodili. Když jsme v únoru na týden otevřeli, přišlo tisíc návštěvníků denně. Teď jen vymýšlím, jak to zafinancovat.

Už máte nějaký plán?

Bude to kombinace financí z různých zdrojů. Jsem ve spojení s paní Szadkowskou, ředitelkou Müllerovy vily, která spadá pod Muzeum hlavního města Prahy. Lidé z muzea jsou nadšení z toho, že chci druhou Loosovu stavbu zpřístupnit veřejnosti, pomáhají mi s různými organizačními věcmi a také získat grant. Na druhou stranu nebudu správcem státem dotované instituce a budu muset shánět peníze i tak, že ji pronajmu třeba firmě na vánoční večírek ve stylu 30. let nebo filmařům. Taky bych tady hrozně rád nabízel zážitkové ubytování. Po zavíračce bych lidem nechal klíče. Mohli by si sednout na terasu, dát si víno a pak přespat v ložnici v prvním patře. Udělám všechno pro to, aby se ve vile konaly jen akce, které korespondují s jejím duchem.

Budete nějak připomínat Adolfa Loose?

Rád bych. Zrovna jednáme s Müllerovou vilou o případném zapůjčení expozice o Adolfu Loosovi. Byl tady na návštěvě i Yoshio Sakurai, což je profesor z Tokijské univerzity, který mapuje Loosova díla po celém světě, píše o nich a chce uspořádat výstavu v Tokiu. Dohodli jsme se, že by se pak přenesla sem. Což by bylo úžasné, protože Sakurai dělá se studenty dokonalé modely jednotlivých staveb. Osobně je hrozně sympatický. Dokonce jsem mu hned, když tu byl poprvé, nabídl, že může přenocovat ve vile na gauči v pracovně. Využil toho a byl z toho úplně unesený.

Nelákalo vás nastěhovat se sem?

Kdybych tady chtěl bydlet, musel bych být podnikatel. Dům spolyká průměrně desítky tisíc měsíčně. Třeba teď nás čeká repasování oken. A těch je tady požehnaně. Využívám pradědečkovu pracovnu, celou obloženou modřínovým dřevem, je tam dobré pracovní klima. Sním o tom, že se mi jednou podaří vydělat dost peněz na provoz a časem správcováním uživit i rodinu. Jako kameraman a fotograf bych si pak mohl vybírat jen práci, která mě opravdu zajímá.

Patří k ní i filmy Heleny Třeštíkové? Jak dlouho s ní spolupracujete?

Posledních šest sedm let, což vzhledem k celkové délce natáčení jejích dokumentů není moc. Právě to proměňování v čase mě ale na práci časosběrných filmů baví. Člověk to snímá a říká si: "Tohle nedopadne dobře." A potom za pět let vidí, že se aktéři filmu z toho dostali a že krize pro ně byla šance, jak si dát život do pořádku. Člověk na tom zjišťuje, že se budoucnost nedá odhadnout. Třeba ve Strnadových, což je nejnovější dokument Heleny Třeštíkové, vystupuje kluk, se kterým jsou v období dospívání hrozné problémy. Fetuje, utíká z domova, opravdu roste pro kriminál, jak se říká. Ale teď je mu okolo pětadvaceti a najednou je stabilní částí rodiny.

Kdy se vlastně Strnadovi začali natáčet?

Před 35 lety.

Musíte nějak navazovat na práci kameramana nebo kameramanů, kteří točili před vámi?

Nakoukal jsem natočený materiál, ale spíš z lidského hlediska. Protože kameraman u takového typu dokumentů musí být hlavně člověk, který s lidmi citlivě komunikuje a snaží se co nejvíce splynout s aktéry filmu. Jestliže se mi to podaří, mám možnost je i zachytit. Může se to projevovat na drobnostech, které ale ve výsledku dělají strašně moc. Třeba že se na mě lidé víc otáčejí obličejem, a ne zády. Funguje to možná i na nevědomé úrovni. Když jim budu nesympatický, budou se odvracet.

David Cysař (41)

◼ Vystudoval obor fotografie na FAMU, s Pavlem Berkovičem se věnoval převážně velkoformátové fotografii, nejucelenější soubor snímků je Cesta labyrintem (o magických místech Čech a Moravy).

◼ Jako kameraman se podílel na dokumentech Vítejte v KLDR, Kupředu levá, kupředu pravá, Čtyři v tom, Život podle Václava Havla a na mnoha dalších projektech, převážně pro Českou televizi. Částečně také spolupracoval na snímcích Život s Kašparem, Mallory nebo Strnadovi Heleny Třeštíkové.

◼ Nově je správcem Winternitzovy vily. Je ženatý, má dvě děti.

Jak jsem tak procházela výčet dokumentů, na nichž jste se jako kameraman podílel, převažovala práce s ženskými režisérkami. To je náhoda, nebo myslíte, že se vám vzájemně dobře spolupracuje?

Nevím, asi mám něco, co jim na mně vyhovuje. Teď je ale také mnohem víc úspěšných ženských dokumentaristek. Dorostla generace filmařek, jako jsou Linda Kallistová Jablonská, Erika Hníková, Markéta Ekrt Válková nebo Hanka Ludvíková Muchová, jejíž dokument o dětských domovech přijde brzy do kin.

Režisérky si vybírají spíše ženská témata, jako je třeba péče o děti, reflektovaná v dokumentárních sériích Čtyři v tom nebo Český žurnál. Nejste z toho už trochu unaven?

Za oběma projekty stojí Linda Kallistová Jablonská, ale zrovna s ní jsem natáčel i politická témata, například dokumenty Vítejte v KLDR nebo Kupředu levá, kupředu pravá, což bylo o mladých komunistech a konzervativcích. Nicméně vzhledem ke své životní fázi má Linda v posledních letech v oblibě témata týkající se dětí. Na druhou stranu jsem si teď doplnil hladinu testosteronu při natáčení sedmidílného dokumentu s Markétou Ekrt Válkovou Provedu! Přijímač. Zrovna ho začala vysílat Česká televize. Mapuje tříměsíční výcvik nových branců. S druhým kameramanem Lukášem Hyksou jsme si říkali, že tvrdší natáčení jsme nezažili. Vstávali jsme v pět ráno, pak s jednotkou absolvovali rychlý přesun, což znamená, že se kus cesty jde a kus běží. U toho jsme měli kameru na rameni a skupinu jsme museli předbíhat, abychom měli dobré záběry. Točilo se třeba do jedenácti večer a pak ještě noční přesuny. Byli jsme všichni úplně vyřízení.

Točíte dosti pohnuté lidské osudy. Dokážete si držet odstup, nebo byl nějaký příběh, který vás hodně zasáhl?

Mě spíš zasáhne všechno, ale nesmím se tomu poddat. Hned jako první si vybavím dokument, který jsme točili ve Rwandě pro Unicef o dětských bezdomovcích. To bylo úplné dno emocí, to mi zůstalo zaryté v paměti. Tří- nebo čtyřleté děti, které se rvou jako psi o jídlo a leží v trubce mezi výkaly. Když si člověk představí, že by takhle žily jeho děti, dlouho to v něm hlodá. Ale přiznám se, že zase ne tolik, abych tam šel dělat dobrovolníka.

S kamarádem Pavlem Berkovičem se věnujete převážně velkoformátové fotografii s rozměry negativu až metr krát sedmdesát centimetrů. Jakou má tak komplikovaná technika focení výhodu?

K výslednému obrazu vede cesta plná nejrůznějších nahodilostí, které dávají fotce energii a ta by pomocí počítače podle mě nevznikla. Fotili jsme tak třeba místa v Česku, kde by se měly podle pověstí vyskytovat strašidelné bytosti. Upravili jsme si na to speciálně dodávku, kterou jsme předělali na obrovský foťák, a vždycky vpodvečer tajemná místa fotili. Expozice trvala průměrně půl hodiny a během ní se na fotku vpisovala energie každého místa. Byl to zároveň způsob, jak sama sebe omezit. Udělat velkoformátovou fotku je zatraceně těžké i drahé a člověk si hodně rozmyslí, co vlastně vyfotí. Nutí ho to přemýšlet o tématu, což v případě digitálu v podstatě odpadlo.

jarvis_58ecf2e4498e2b33f2982d86.jpeg

Vzhledem k tomu, že jste filmař, nabízí se možnost natočit dokument o historii vaší rodiny. Nechystáte se na to?

Nad tím přemýšlím už řadu let. Pořád jsem tátu nutil, aby o naší rodině něco sepsal nebo o ní vyprávěl na záznam, ale jemu se nechtělo a pořád to odsouval. Teď mě to samozřejmě mrzí, ale naštěstí jedna nahrávka rozhovoru s ním se dochovala. Začal jsem také shromažďovat nejrůznější dokumenty uložené po půdách a po skříních. Jsou mezi nimi třeba žádosti na úřady, které na první pohled nejsou nijak důležité, ale mně, protože už se tím zabývám dost dlouho, dávají smysl.

Třeba to jednou vydá i na román, tak jako v případě vily Tugendhat a Skleněného pokoje.

Na román asi ne, ale na divadelní produkci by mohlo. Už ji dokonce předběžně plánujeme s imerzivním divadlem. Představení Pomezí dělá soubor netradičním způsobem: půjčí si třeba činžovní dům a v každém jeho pokoji sehraje určitou situaci. Něco takového bychom chtěli zkusit tady. Sehrát scény z historie naší rodiny. Možná to vyjde už na podzim. Plánů je opravdu dost, jen je zrealizovat.