Jak shodit kila a oslabit korunu. Tak knížku Miroslav Singer nazval a o tom přesně také je. "Mou ambicí nebylo sepisovat životopis nebo mravokárné zamyšlení bývalého centrálního bankéře," píše v úvodu, a tak se "jen" ohlíží. Vybírá některé události, zážitky, přemýšlí o Evropské unii a českých zájmech, vzpomíná na "velkou sametovou", na pionýrské tábory, komentuje jednání politiků a bankéřů, ano, dojde i na potíže s nadváhou a dobré víno.

Bývalý vysoký úředník britského ministerstva financí a váš přítel Philip Middleton vám doporučil, abyste dovolenou po odchodu z ČNB dobře využil − třeba si udělal pilotní licenci nebo objel svět. Vsadil jste na knihu. Byl to dobře prožitý čas?

Už jsem leccos napsal předtím, tušil jsem, jak ten čas bude vypadat. Psaní mě nijak neunáší, ale je fajn, když produkt, text, vypadá k světu. Nebylo na tom nic moc těžkého. Člověk si prostě řekne, co chce napsat, a píše. A přitom si ujasňuje, co všechno vlastně zažil.

Jak jste snášel zásahy Petra Koláře, novináře, který vám s textem pomáhal?

Bral jsem to, že je od toho, aby zasahoval. A cítil jsem, že ví, co dělá. S určitými lidmi spolupracuji proto, že něco umí líp než já. Nebyl výjimkou. A pokud mi na něčem skutečně záleželo, dal jsem mu najevo, že myšlenka zůstane a my ji zachytímet tak, aby byl s výsledkem spokojen on i já. Ale bylo to jen v několika případech.

Miroslav Singer (49)
jarvis_5926c15a498ec227a25d81d8.jpeg

◼ Posledních jedenáct let strávil ve službách České národní banky, v letech 2005 až 2010 jako viceguvernér, od roku 2010 do roku 2016 jako guvernér.
◼ Dnes je předsedou dozorčí rady České pojišťovny, ředitelem pro vztahy s institucemi a hlavním ekonomem Generali CEE Holdingu.
◼ Se svou ženou Janou vychovává dvě děti a pečuje o rodinné vinice.

Napsal jste řadu odborných textů, ale přece jen − tohle je jiný formát, řekněme literárnější. Víte už tedy, co jsou to muka autora? A neměl jste chuť s tím občas seknout?

Hele, tak upřímně. Že vy si neuvědomujete, jak lehké a příjemné povolání je psaní? Včetně novinařiny! Ne, chuť seknout s tím jsem neměl. Rozhodl jsem se, že to napíšu, vydavatelství našlo lidi, se kterými se mi od začátku dobře dělalo. Nebyla muka. Spíš jsem opakovanými opravami v závěrečné fázi editace trápil editory.

Jak na vaše psaní reagovalo blízké okolí? Nerozmlouvala vám třeba žena přílišnou otevřenost?

Tak to bylo jednoduché, nikomu z blízkých jsem to během psaní nedal číst.

Musím říct, že jste mě překvapil třeba kapitolou Jak jsem se nestal komunistou. Pokud vím, z lidí působících na tak exponovaných postech, jako byl ten váš, nemá snad nikdo zrovna chuť vyprávět, jak jen o fous unikl rudé legitimaci.

Vy si zjevně neuvědomujete, že můj práh bolestivosti je od mládí o hodně výš. A zkušenosti z doby, kdy ještě vládli bolševici, z roku 1989, z managementu, z krizového managementu v období po vyhlášení kurzového závazku ho posouvaly výš, koneckonců, o tom i v knížce píšu. Vy novináři jste takové intelektuálně zaměřené citlivky. Sám jsem si to mockrát uvědomil v době, kdy se na mě právě snesla vlna kritiky po vyhlášení kurzového závazku a bulvár si mě pěkně podával. Kamarádi ze serióznějších novin mi, k mému šoku, tehdy vyjadřovali víc soucitu a soustrasti, než já cítil bolesti… Prostě − neměl jsem důvod něco z doby socialismu zamlčovat, napsal jsem, jak to tehdy − z mého pohledu − bylo. Nemám už další politické ambice, takže mi moc nezáleží na tom, jak si to kdo otočí. A chtěl jsem také, aby to byl text, nad kterým si třeba i moje děti jednou budou moci uvědomit, jak odporná to byla doba. Z reakce dcery soudím, že se mi to trochu povedlo.

Říkáte, že nemáte politické ambice, ale jak je zřejmé z textu, o věcech veřejných stále hodně přemýšlíte. Nebyl by teď ten správný čas jít ještě dál, kandidovat třeba do parlamentu?

Pro mě ne. Jsem v privátním bankovnictví spokojený. Nepotřebuji, aby mě lidé poznávali. Mírný exhibicionismus si kompenzuji výukou na VŠE a občasným přednášením. A přes jedenáct let ve veřejném sektoru snad stačilo, ne?

Ve vašich vzpomínkách je ovšem politika všudypřítomná. A politici. Co myslíte, jak na knížku budou reagovat třeba Josef Tošovský, Václav Klaus mladší a další známé osobnosti, jež zrovna nešetříte?

Nemám nejmenší tušení, jak budou reagovat. Nedával jsem jim to číst, jsou to mé vzpomínky a názory! Psal jsem vědecké texty a přednášel v mimořádně konkurenčním a vůči přednášejícím kritickém prostředí anglosaské akademie, takže si fakt nemyslím, že by mě − z hlediska kritiky − mohlo něco překvapit. Ale taky si říkám, že zrovna třeba ti dva, co jmenujete, už zažili o dost horší věci. Známí, kteří můj text četli, mi ho pochválili. Vlastně i rodina.

Četla jsem o vašem boji s nadváhou, ale zase mě překvapilo, že na sebe toho říkáte tolik.

Nepíšu text o sobě, abych v něm lhal. A říkal jsem si, že zrovna tato kapitola může někomu pomoct buď zhubnout, nebo se sám s tím, jaký/jaká je, srovnat.

A stále platí, že nenávidíte odtučněný jogurt a solíte si kefír? A že zase hubnete?

Platí jogurt a kefír. A za cenu velkého úsilí se mi teď povedlo zastavit tloustnutí.

Takže k vašemu stravovacímu režimu patří stále dny postní i dny hodování. Co si v čase, kdy můžete jíst, cokoliv a kolik chcete, nejraději sám uvaříte?

Hrozně rád si třeba dělám maso technikou, která se využívá u italského ossobuca. Tedy omoučený plátek masa se osmahne a pak se zkaramelizovaná mouka odškrábe a oddusí s cibulí a další zeleninou, přidají se rajčátka, víno, troška něčeho na oslazení (na špičku lžičky medu nebo špetku cukru), bylinky a maso se pomaličku udusí do měkka v sametově lesklé omáčce z toho všeho. I mé děti to milují.

Proč jste do knihy nezařadil větší kapitolu o vinohradech? Jste přece vášnivý vinař.

Protože mi Petr Kolář text o víně a přírodě hrozně proškrtal. Takový to byl krásný, hodnotný text plný filozofického i lidového moudra! A on mi napsal, že je to nuda, nikoho to nebude zajímat, a škrtal. Takže vlastně byla autorská muka! Petr Kolář, barbar, je asi na pivo…

Kolik hlav máte teď na vinicích?

S tátou a ženou Janou vlastníme asi 1000 hlav.

Jde to vůbec dohromady? Být skutečným vinařem  a přitom vést váš způsob života a věnovat se takovému zaměstnání?

Stojí to hodně víkendů, ale jde to. Holt neodjedu na několikaměsíční cestu kolem světa.

Předpokládám, že všechno ale stihnout nemůžete. Najímáte si alespoň dělníky na zaštipování, vyvazování či pletí, že?

Ne, nikoho si nenajímáme. Ale se sklizní mi pomáhají sousedé a kamarádi.

Je sobota večer, právě jste se vrátil z vinohradu. Jaké víno zvolíte k večeři? Jestliže tedy zrovna nemáte půst a nepijete jen džusy a čistou vodu.

Dneska bylo horko a já jsem zhruba dvě hodiny postřikoval vinohrad. Předtím jsem jel rozpálenou krajinou v naší vinařské, osmnáct let staré dodávce. A nevzal jsem si moc jídla, takže jsem si pak v devět dal s tátou v hospodě tlačenku s cibulí a dvě piva. První desítku na žízeň a druhou plzeň. A teď si dám naši skvělou suchou müllerku…

Jaké víno byste mi doporučil, kdybychom byli teď v Bretani a já si objednala v tamní hospůdce slávky na česneku, rajčatech, bílém víně a petrželi?

Asi právě tu müllerku. Něco suchého, svěžího, lehčího. Ve Francii by to bylo asi něco základního bílého, mladého z Alsaska nebo z Loiry.

A propos − ví Philip Middleton, že vaše knížka už vyšla?

Víte, že ne? Musím mu napsat.

To stihnete do dvou minut, ne?

Ano, pravidlo "dvou minut". Snažím se ho držet roky − v práci i v soukromí, a také o tom píšu. "Neodkládej cokoliv, co lze udělat do dvou minut," řekl mi kdysi kdosi. Takže teď, jak skončíme, napíšu děkovný e­-mail Philipovi.