Absolvent New York University Jaroslav Kalfař bydlí v Brooklynu. Původně jsem se s ním chtěl v polovině května setkat tam, ale minuli jsme se doslova o pár hodin. Odlétal na cestu do Evropy, podpořit zahraniční vydání svého románu Kosmonaut z Čech. Tím "zahraničním" je paradoxně i české, které v překladu Veroniky Volhejnové vydalo nakladatelství Plus.

Takže jsme se nakonec setkali v pražském Karlíně, "hipsterské" čtvrti, která z těch pražských připomíná Kalfařův Brooklyn asi nejvíc. A povídali jsme si mimo jiné o tom, jak se ze studenta na floridské střední škole, který neuměl skoro ani slovo anglicky, stal úspěšný začínající autor píšící právě v tomto jazyce. A úspěšný dokonce tak, že se díky vysoké záloze od nakladatele může věnovat pouze psaní. Což je luxus, který zrovna moc spisovatelů v Americe nemá, a v Česku už vůbec ne.

S jakými pocity jste minulý týden přistál v Praze na Ruzyni?

Splnil se mi sen. Nejenže jsem napsal knížku a že má úspěch, ale že teď můžu do Česka jezdit, kdykoli budu chtít.

Proč to dřív nešlo?

Nejdřív nebyly peníze. To docela dlouho. A pak ta touha vrátit se, ale až bude jasné, že jsem v Americe něco dokázal.

Ještě jste mi neodpověděl, jaký byl po přistání ten hlavní pocit. Štěstí?

Určitě. Splnilo se to, o čem jsem 13 let snil. A o čem jsem si hodně let myslel, že to nevyjde. A druhým pocitem samozřejmě byly i obavy. Jak Češi přijmou knížku o Česku, kterou jsem si dovolil napsat v Americe.

Román jste napsal anglicky a v Česku vychází v překladu, který jste však nedělal vy. Už jste ho četl?

Samozřejmě. Podle smlouvy jsem ho schvaloval.

A byl jste po vzoru Milana Kundery na překladatelku nepříjemný?

Ne, to vůbec. Mně se ten překlad moc líbí. Když jsem minulý týden v Doxu četl z knihy poprvé nahlas, připadalo mi to stejné, jako kdybych to četl v angličtině.

Ale je to asi zvláštní pocit?

Spíš když o tom přemýšlíte. Odjel jsem do ciziny, naučil se cizí jazyk a ten teď používám jako hlavní. Samozřejmě jsem původně přemýšlel i o tom, že knížku přeložím sám. Asi bych to zvládnul. Ale chtěl jsem, aby to bylo profesionální a bez chyb. A já už přece jen 13 let česky nepíšu.

Jak to bylo naopak? Když jste v patnácti přiletěl do Ameriky, byl jste v trochu jiné situaci.

Vůbec jsem anglicky nemluvil. Já ani nebyl připravený na to, že v Americe zůstanu. Jel jsem na prázdniny a navštívit mámu, která se na Floridu odstěhovala o dva roky dřív. Žil jsem předtím hlavně u babičky a dědy v Lounech. Táta bydlel v Praze.

Co rozhodlo, že jste zůstal?

Na Floridě se mi zpočátku líbilo. Bylo tam teplo, všude krásné pláže. A samozřejmě jsem byl rád, že jsem zase s mámou. S tátou to v Česku moc neklapalo. Nijak zvlášť jsem nepřemýšlel, co budu v Americe dělat. Ale cítil jsem, že se tam přede mnou otevírají nové možnosti. Nevím, jestli to byla pravda, anebo to bylo tím, že to o Americe člověk slyší. Americký sen a podobně. Můj pocit však byl, že to tak je.

Jak jste se naučil anglicky?

Hlavně z televize. A taky jsem se učil s mámou. Ale intenzivně jsem s tím začal až asi tak po roce. Ten první rok jsem skoro s nikým nekomunikoval. Nesnažil jsem se najít si přátele. Když neumíte anglicky, tak si o vás Američané myslí, že jste hloupý. Takže jsem se snažil moc neprojevovat. Ale pak mi došlo, že jestliže chci v Americe zůstat, a to rozhodnutí jsem definitivně udělal, tak se budu muset snažit integrovat. Přestat být naštvaným puberťákem, který ani neví, na koho je naštvaný, a začít se snažit.

Co nejvíc pomohlo?

Na střední jsem si našel svého prvního amerického kamaráda Joshe a pak taky přítelkyni. To byla moje první pubertální láska. Dokonce jsme spolu ze střední školy odešli a cestovali. Protloukali jsme se jako číšníci i jinak.

Takže "americký sen" se nakonec konal. Jak dlouho tohle pubertální "road movie" trvalo?

Asi rok a půl. Na střední školu jsem se pak už nevrátil. Což nemusí bránit studiu na vysoké škole, když si uděláte takzvaný GED test, což je srovnávací zkouška středoškolských vědomostí. Ten jsem udělal, ale na vysokou školu jsem stejně nemohl.

Proč?

Úřady mi ztratily imigrační papíry. Měl jsem získat zelenou kartu, kterou jsem k nástupu do školy potřeboval, ale přišel mi dopis, že musím z Ameriky odjet a znovu z Česka o imigrační doklady požádat.

Ale vy jste do Česka neodjel?

Neodjel, ale do školy jsem také nemohl nastoupit. Tak jsem rok a půl musel pracovat. Například jako číšník.

Nelegálně?

Spíš jako pololegál. Každopádně jsem podal přihlášku znovu, oni to vyřídili a já konečně mohl na vysokou. Tam jsem se rozhodl, že budu v angličtině psát. Že budu pracovat na tom, aby se mi splnil sen být spisovatelem.

Odkdy jste ho měl?

Od šesti. Psal jsem hlavně povídky a taky básničky. Samozřejmě v češtině. Ale po příjezdu do Ameriky jsem ten sen vzdal. Myslel jsem, že je nemožné, abych se někdy v životě naučil anglicky tak dobře, že bych mohl kvalitně psát. Takže to rozhodnutí, že budu psát i v angličtině, pro mě bylo důležité a osvobozující.

Ty povídky máte schované?

Mám to všechno zamčené doma.

Vydáte je někdy?

To snad ani ne. A co se týče básniček… Když se chci někdy pobavit, tak si tu starou poezii vytáhnu a čtu si.

Pamatujete si první texty, které jste psal v angličtině?

Překládal jsem právě ty české povídky. Ale pravidelně jsem začal psát až v rámci studia tvůrčího psaní na univerzitě v Orlandu. Já jsem se po tom roce a půl, kdy jsem studovat nemohl, do školy strašně těšil. Chtěl jsem mít dobré známky a být perfektní žák. Jen mě mrzelo, že se tomu nemůžu věnovat na sto procent, protože jsem musel kvůli školnému dál pracovat. Když padesát hodin týdně pracujete a ještě studujete, vezme vám to dost energie.

Vy jste neměl stipendium?

Až na magisterském studiu na New York University. Ale ty čtyři roky na University of Central Florida ne. Musel jsem si půjčit a ještě vydělávat.

Takže studentskou půjčku stále splácíte?

Ano. Ale už ji mám skoro splacenou.

Jak se vám podařilo získat stipendium na New York University?

Největší úspěch byl, že mě přijali. Berou jen dvě procenta zájemců, takže jsem to původně ani nechtěl zkoušet. Ale přemluvil mě můj profesor tvůrčího psaní z Floridy. Ať to zkusím, že za to nic nedám. Tak jsem tam poslal přihlášku s několika povídkami, které jsem napsal během bakalářského studia. O čtyři měsíce později mi zazvonil telefon, že mě přijali a nabídli plné stipendium.

Opravdu telefonovali?

Ano, měl jsem ohromnou radost. Hned jsem to volal mámě, která už v té době byla zpátky v Česku. A přestěhoval jsem se do New Yorku, kde jsem se poprvé v Americe začal cítit doma. Určitě v porovnání s Orlandem a Floridou. New York se stylem života mnohem víc podobá Praze.

Vaším profesorem byl Jonathan Safran Foer, uznávaný americký prozaik střední generace. Jaký byl učitel a co vám poradil?

Byl to on, kdo mi řekl, ať píšu o Česku. Já původně chtěl, ale pak jsem si říkal, že nevím, jak to napsat, aby to Američany bavilo a zajímalo. Bál jsem se toho. Takže jsem psal spíš o Americe, případně o tom, jak se imigrant, jako jsem já, v Americe cítí. Když jsem napsal povídku o americkém astronautovi, kterému na oběžnou dráhu přijde od manželky dopis, že se s ním chce rozvést, byl to Foer, který se mě zeptal: A proč ten kosmonaut není Čech? Ty o Česku psát nechceš? Odpověděl jsem, že chci, ale že si tím nejsem jistý.

Foer má poměrně specifický způsob psaní. Ovlivnil vás i v tom?

Do stavby textu mi moc nemluvil, což jsem byl rád. On je génius na nápady. Diskutoval jsem s ním o stavbě příběhu a koncepci knížky, ale už ne tak o samotném psaní. V tom jsme si rozuměli a padli si do oka.

Vaše obava, že Česko nebude Američany zajímat, padla?

Snažil jsem se najít univerzální téma a to je obecně osud malé země. To si myslím Američany zajímá. Amerika je supervelmoc, která ovlivňuje dějiny, a oni tedy neznají pocity lidí, kteří se narodili v zemi s deseti miliony obyvatel. A nechápou, že máme taky touhu se nějak prosadit ve světě a udělat něco velkého, bez ohledu na to, že jsme z malé země.

Na vydání knížky jste dostal od nakladatelství zálohu 400 tisíc dolarů. To je hodně, nejen pro debutanta původem z Česka. Jak se vám to povedlo?

Nakladatelé celkem logicky kalkulují zálohu podle toho, jak očekávají, že se knížka bude prodávat. U té mé se hodně spoléhali na doprodej práv k zahraničním vydáním, což se celkem potvrdilo. Pomohlo, že nakonec o práva k mé knížce soupeřilo čtyři nebo pět nakladatelství, takže se v aukci výše zálohy šplhala nahoru. No a mám skvělou literární agentku, kterou je Marya Spenceová.

Jaroslav Kalfař (29)
jarvis_592ecddc498ea3cb3b0236e7.jpeg

Narodil se v Praze, v patnácti letech se přestěhoval do Spojených států, kde v té době žila jeho matka. Vystudoval bakalářský program na University of Central Florida (angličtina a tvůrčí psaní) a magisterský na New York University. Získal stipendium E. L. Doctorowa. Svou první knihu Kosmonaut z Čech napsal anglicky, po podepsání smlouvy s nakladatelstvím dostal zálohu 400 tisíc dolarů. Americké vydání se letos na jaře těšilo velmi příznivým recenzím. Kniha teď vychází i v dalších jazycích, mimo jiné i v češtině. Vydává ji nakladatelství Plus.

Jak jste ji získal?

Po absolvování New York University jsem začal agenta sám hledat. Psal jsem těm slavným, kteří mají takzvaně velké klienty a tradici. Jenže těm trvá spoustu měsíců, než vůbec odepíšou. A i když s vámi podepíšou smlouvu, tak se vám samozřejmě věnují méně než těm velkým autorům. Ale já byl v tomhle tvrdohlavý. Kamarád spisovatel mi nakonec doporučil Maryu, od níž věděl, že shání knihu, kterou napsal nový autor, je hotová a má šanci prorazit. Ozval jsem se jí, poslal jí rukopis a ona ho za dva dny přečetla. Hned jsme se sešli. A měl jsem štěstí. Ona té knížce rozuměla snad víc než já. Potřásli jsme si rukou a za tři týdny rukopis nabízeli nakladatelům. To byla strašná úleva, po útrpných osmi měsících, kdy jsem se už začínal smiřovat s tím, že rukopis vyhodím a začnu psát něco nového.

Čím jste se v té době živil?

Psaním a redigováním marketingových textů, například pro startupové firmy. Bylo to dost otřesné, ale na uživení to stačilo.

Jak probíhala spolupráce s nakladatelem?

Měl jsem štěstí, že redaktor tu knížku taky hned od začátku zbožňoval. Když rukopis dočetl, tak mi volal, že by se chtěl hned sejít. Ale já byl doma v Brooklynu a měl jsem nějakou práci, takže jsem na Manhattan neměl čas dojet. Takže přijel on, sedli jsme si u mě doma a hned si o textu začali povídat.

Musel jste rukopis přepisovat?

Spíš jsme řešili koncepční věci. Ten rukopis hodně balancuje mezi žánry, takže jsme například ladili, jak moc tam bude sci­-fi prvků a jak moc těch realistických. Měli jsme velké diskuse, co do knížky patří a jak by měl příběh dopadnout.

Vadilo vám to, nebo jste to spíš uvítal?

Beru to jako jednoznačně pozitivní. Je skvělé, když máte někoho, kdo vaší knížce rozumí a má ji zároveň rád. Pomůže autorovi s věcmi, ke kterým je on slepý a nevidí je.

Exkurzy do české historie nebyly problém?

Ne, americké čtenáře to naopak zajímá. Česká historie je pro ně zajímavá. Počínaje legendami a pověstmi přes éru komunismu, která byla tragická, ale zároveň i v něčem komická. Až po přítomnost. Například jsem nezažil v žádné jiné zemi politika jako Babiš.

Vy z Ameriky sledujete českou politiku?

Když si ráno na webu otevřu noviny, tak jako první čtu ty české.

Co vás na tom tak zajímá?

Teď třeba kontrast mezi Zemanem a Babišem, kteří jsou jakoby na jedné lodi. Přitom je mezi nimi hrozný rozdíl. Babiš jako krutý kapitalista, kterého nezajímá nic jiného než profit. A naproti tomu Zeman, který chováním a vystupováním reprezentuje zbytky komunismu. Jako odporná, sprostá postava z minulého režimu.

Jenže ona je dnes zajímavá i americká politika. Vrátil jsem se před pár dny z New Yorku a tamní liberálové poprvé řeší, že se stydí za hlavu státu. S Bushem taky nesouhlasili a neměli ho rádi, ale nakonec převážil patriotismus. Dnes je to jiné.

Máte pravdu. Přesně tak to je. Já jsem v den voleb shodou okolností dělal u sebe doma večírek a sledovali jsme průběžné výsledky s kamarády. Vůbec jsme s vítězstvím Trumpa nepočítali. Absolutně ne. A když v jeden moment začalo být jasné, že to Clintonová prohraje, přišlo nám to jako hrozná rána pod pás. Vypadalo to, že všechny věci, ve které věříme, pro zbytek Ameriky nic neznamenají. Ona to samozřejmě není pravda. Volby byly unikátní v tom, že hodně lidí nevolilo a ukázaly se slabiny volebního systému. Většina Američanů hlasovala pro Clintonovou, ale vyhrál tenhle hnusný, odporný člověk. Ani se mi nechce mu říkat člověk.

Jak to dopadne?

Určitě dobře. Mně se líbí, jak se už teď Trump vzteká, protože zjišťuje, že měl sice velké plány, ale že vůbec neměl ponětí, co stojí v ústavě a jak politika funguje. On vždycky něco plácne a všichni mu pak vysvětlují, že to tak nemůže, protože by to bylo proti ústavě. Pro Ameriku je to dobrá zpráva o tom, že její instituce fungují. A já doufám, že ten systém je silný. A že když Amerika přežije Trumpa, tak pak přežije cokoli. Abych použil slova klasika, dávám mu rok, maximálně dva.

Pozor, ono to tomu citovanému klasikovi dost nevyšlo.

V nejhorším to bude do konce volebního období.

Už píšete novou knížku?

Ano. Ale ještě o ní nemluvím. Zase bude o České republice i Americe.

Už máte novou zálohu?

Ne, nejdřív musím text dopsat.

Kdy to bude?

Nevím. Teď se vracím do Ameriky a v červenci ještě budu v Evropě propagovat německé vydání. Ale už se těším, až se pak vrátím, někam odjedu, třeba do přírody na sever státu New York, a pustím se naplno do psaní.

Jak si plánujete další život?

Chci psát a učit, takže se budu ucházet o pozici na nějaké univerzitě. To by bylo ideální. Líbí se mi žít v New Yorku. Mým snem je být v roce tak devět měsíců v New Yorku a tři měsíce tady v Praze.

Nejste ženatý. Máte přítelkyni?

Zatím jsem nepotkal slečnu, s kterou by to vyšlo nadlouho. Mně šlo dosud hlavně o kariéru. Ta se teď rozbíhá, takže začínám přemýšlet o tom, jak by to mohlo být s mým dalším životem a případně rodinou. Fakt je, že slovo "manželství" mi moc nesedí.

Děti budou Američané?

Ano. Ale chtěl bych, aby se naučily česky, a budu sem s nimi jezdit.

A vy jste Američan?

Mám americké občanství. Předtím jsem se tomu být považován za Američana poměrně bránil. Ale když už teď mám i ty papíry, tak se tomu vyhnout nedá.