Kam přijede, tam se od něj čekají řešení. "Včera mě zrovna oslovila dvojice exulantů z Turkmenistánu. Ptali se mě, co mají dělat, když jim tamní prezident ukradl stádo koní. Bohužel mě nic nenapadlo," říká Igor Vamos alias Mike Bonanno, hrdina proslulé umělecké skupiny Yes Men. Angažovaní satirikové a filmaři, kteří se nebojí žalob, zatčení ani slovních střetů, totiž nevěří, že existuje místo, kam se "obyčejný smrtelník nedostane", či globální problém, nad nímž nemá cenu se pozastavit. Převlékají se tudíž za zástupce všemocných světových organizací a nechávají se zvát na důležité konference, na nichž přicházejí s vědecky dotaženými doporučeními, jak vydělat ještě víc peněz: Fosilní paliva? A není to málo, přátelé? Co takhle recyklovat odpadní lidi, když se dají zužitkovat do posledního chomáče vlasů?

"Yesmeni" napravují svět propracovanými absurditami, z nichž některé je možné odhalit na první dobrou, jiné o něco hůř. Třeba proto, že největší nestoudností, jíž se dopustí, je to, že lidem řeknou pravdu.

Není zvláštní, že vaše vystoupení, během nichž často říkáte to, co beztak všichni vědí, média označují jako hoax, nebo dokonce škodolibý fór?

Tohle je pro nás citlivé téma. Dlouho jsme tomu, co děláme, říkali "akce", "intervence" nebo "provokace". Pak jsme chvíli používali výraz "lumpárna", protože je trochu míň zatížená než onen "fór", anglicky "prank", který se používá i ve spojitosti se zábavnými blbinami, jaké produkuje pořad s názvem Jackass. Ale "prank" někdy zabral líp, zvlášť když jsme měli málo času na vysvětlování. Když se řekne "satira", lidé pochopí, že to na nějaké úrovni myslíte vážně.

Ptám se proto, že i výraz "aktivista", který se k vám často vztahuje, je ověšený významy.

Hrozně nerad ho používám. Okamžitě odradí spoustu lidí.

I v Americe?

Myslím, že jo. Je to s podivem, ale v Americe se většina populace považuje za apolitickou. Když pro sebe najdete jiné označení a přijdete se způsobem, jak lidi oslovit, vyslechnou vás. Ono jim záleží na tom, co se kolem děje, ale nechtějí to pojmenovávat. Naštěstí obvykle existuje jiný způsob, jak se k nim dostat.

Igor Vamos alias Mike Bonanno (49)

◼ Spoluzakladatel skupiny Yes Men. Mezi její nejvýznamnější zásahy patří vystoupení v živém vysílání BBC pro 300 milionů lidí, do nějž se infiltrovali jako zástupci americké společnosti Dow Chemical, aby vyhlásili, že se firma po 20 letech omlouvá za největší průmyslovou havárii všech dob, jímž byl výbuch továrny v indickém Bhópálu, a je připravena odškodnit její oběti.

◼ S kolegou Andym Bichlbauerem se také opakovaně přestrojili za zástupce Světové obchodní organizace.

◼ Při jedné příležitosti nabízeli firmám přelomový vynález k motivování líných zaměstnanců světových textilek – kombinézy udělující elektrošoky. Vamos je, mimo jiné, spoluautorem filmů The Yes Men Fix The World (2009) a The Yes Men Are Revolting (2014).

◼ Je nositelem několika prestižních uměleckých stipendií, v současnosti vyučuje na Rensselaer Polytechnic Institute ve státě New York.

Jaký třeba?

Jeden příklad se datuje do devadesátých let, kdy jsme vymysleli Osvobozeneckou organizaci pro barbíny. Tehdy jsme vyměnili hlasy zhruba třem stovkám panenek Barbie a figurkám G. I. Joe, což jsou vojáci. Nakoupili jsme je v obchodě, pak je tam zase vrátili. Lidé je dali dětem k Vánocům a ty pod stromečkem slyšely barbínu říkat "pomsta bude má", zatímco G. I. Joe vyhlásil něco na způsob "miluju, když spolu nakupujeme". Do balení hraček jsme nechali natisknout telefonní čísla do místních médií, takže když si lidé stěžovali, dovolali se novinářům, kteří z toho pak udělali story. Když jsem se k akci hlásil, zvolil jsem identitu člena organizace "Veteráni proti válečným hračkám". Snažil jsem se působit neutrálně, jak to jenom šlo. Zabralo to výborně. Zvali mě do pravicových diskusních pořadů a jejich moderátoři byli mnohem míň agresivní, než jsem čekal. Když tam jdete a oni vás mají za levičáckého blázna, jdou vám po krku hned od začátku.

Hlásíte se k výsledku svých akcí, i když to znamená, že na vás lidi řvou, a snažíte se mluvit i s těmi, kterých jste se prý dotkli. Napadlo vás někdy vyklidit pole a zmizet?

Často odhalujeme, co jsme udělali, krátce po akci, protože její smysl je právě v "odhalení". Tehdy toho můžeme říct nejvíc. Někdy se dá její poselství shrnout později, třeba tiskovou zprávou. Ale tohle je, myslím, hlavní rozdíl mezi námi a PR agenturami. Zatímco my vytvoříme falešnou zprávu a necháme ji chvíli v éteru, reklama a PR vytváří zprávy, které mají mezi lidmi kolovat navěky. Kdysi se stalo, že jsme s odhalením nepřišli vůbec, ale to bylo spíš tím, že jsme ještě moc nevěděli, co děláme.

Fungovala akce i bez toho?

To bylo v dřevních dobách Yes Men, stalo se to na jedné z prvních velkých konferencí, na kterou jsme jeli. Trvalo asi měsíc, než jsme někomu řekli, že jsme tam vůbec byli, protože jsme si nechtěli propíchnout krytí. Netušili jsme, že můžeme někam přijet, navykládat lidem ostudnosti a odjet s tím, že nám to prošlo. Mysleli jsme, že nás zatknou. Organizátoři nás místo toho plácali po zádech, cpali nám kanapky a lidé si od nás brali vizitky.

Co jste tam tehdy říkali?

Byla to právnická konference v rakouském Salcburku. Mluvili jsme o tom, že bychom i v demokracii měli vytvořit svobodný trh, to znamená nechat lidi, aby prodávali své hlasy tomu, kdo jim za ně nabídne nejvíc. Myslím, že to byla skvostná myšlenka a její načasování bylo taky skvostné. Psal se rok 2000, internet rostl jako šílený a zároveň byl pro tenhle typ podnikání ideálním nástrojem. Korporace by hlasy skupovaly on-line. Mezinárodním expertům na obchodní právo se to zdálo jako prima nápad. Možná si na nějaké úrovni říkali, že je to hovadina, každopádně nahlas neřekli nic.

Nejlepší výsledky máme, když to v akci strašně přeženeme. Oblek se zlatým penisem zabral famózně.

Takže jste je u toho nechali?

Ne. Zahájili jsme zdlouhavý proces, kdy jsme se snažili přijít na to, co se jim událo v palicích. Pokud vůbec něco. Měli jsme seznam účastníků s e-mailovými adresami, a tak jsme museli přijít s výmluvou, proč je znova oslovit. Napsali jsme jim, že po konferenci na kolegu, tedy "doktora Bichelbauera", někdo zaútočil dortem.

Dortem? On je to samozřejmě roztomilý nápad, ale proč dortem?

Tehdy se to dělo na konferencích docela běžně. Bylo uvěřitelné, že zástupce Světové obchodní organizace chytí dortovou. Tak jsme se lidí zeptali, jestli toho dne neviděli někoho podezřelého, anebo nenabyli dojmu, že doktor Bichelbauer řekl něco urážlivého. Napsali nám, že nikdo nic neviděl ani nic pobuřujícího neslyšel. Takže jsme zase věděli houby. Bylo potřeba to vyhrotit. Napsali jsme další e-mail. Přitvrdili jsme a řekli, že pan doktor onemocněl, protože v dortu byly toxické látky, které se mu dostaly do nosu.

Ořechy mohou být dost agresivní, pravda.

Právě. Čili náš člověk strádal. Došlo i na fiktivní vyšetřování. Přesto si pořád nikdo na nic nevzpomínal. Tak jsme si řekli: sereme na to, zabijeme ho! A všem jsme napsali, že je po něm. My ho totiž za skutečného neměli. Jenže oni ano. Přišla záplava procítěných odpovědí, což nás zaskočilo. Lidé se ptali, jestli je nějaký účet, kam by se daly poslat peníze jeho ženě, pokud nějakou měl, dětem…

Rakušané jsou citliví lidé.

Tehdy se taky rozjelo ostré vyšetřování. "Je důležité, abyste si vybavili, o čem přesně hovořil, případně nám sdělili jakékoliv další informace, které máte." V tom momentě jsme taky zjistili, že nás právníci poslouchali fakt pečlivě. Zdá se, že část z nich strávila velkou část života memorováním hovadin, protože si vybavili úplně všechno! Ale ani tak se jim to nezdálo urážlivé. No, celý tenhle proces trval asi měsíc. Pak jsme tu korespondenci vzali, poslali ji do New York Times a oni ji vydali.

Vaše projevy a prezentace jsou profesionální. Obsahují kulturní narážky, jejich humor může být jemný. Nenapadlo vás někdy, že svoje publikum přeceňujete? Anebo je to jedno, protože důležitý je záznam, z něhož pak sestříháte další film?

Dobrá poznámka. Hodně vtipů zakomponovaných do našich prezentací má být natolik matoucích, že když je posloucháte naživo a v bloku, mohou kolem vás proletět. Mají být vtipnější z odstupu. Hranice je ovšem tenká a najít rovnováhu není jednoduché. Zajímavé je, že nejlepší výsledky máme, když to fakt přeženeme. S kolegou Andym se kvůli tomu často neshodneme. On to rád drží uměřené, já chci extrém. Možná dosahujeme rovnováhy právě takhle. Já se každopádně zasazuji za absurdnější vyznění. Třeba z našich zlatých penisů jsem byl u vytržení, a to nejenom proto, že jsem u vytržení ze zlatých penisů obecně. Šlo o manažerský oblek se zabudovanou televizí, z něhož bylo možné udělovat dělníkům v rozvojových zemích elektrošoky, aby se tolik neflákali. Byl o něj celkem zájem.

Jaká má být ideální reakce publika na to, co děláte? Očekáváte, že lidé za vámi přijdou a doznají se, jak jim je líto, že jsou ve špatném byznysu?

To věru nečekáme nikdy.

Někdy se zdá, že je váš výstup sebere. Nechtějí si pak aspoň povídat?

Čas od času se stane, že na náš podfuk někdo přijde, pak se za námi staví a vedeme srandovní hovor. Ale lidé obvykle nechtějí, aby je u toho někdo viděl. Ve skutečnosti chce opravdové zlo páchat jenom málokdo z nich. Když pracujete pro organizaci, která má něco temného na svědomí, existuje spousta důvodů, jak si to omluvit. Ale třeba těžařský průmysl byl místem, kde jsme objevili mnohem víc progresivně uvažujících lidí, než jsme čekali. Na konferenci v Kanadě byli inženýři, nesmírně vzdělaní lidé, kterým záleželo na životním prostředí. Jenomže měli tuhle práci a na krku dluh ze studií. Byli v systémové pasti. Což se ale nevylučuje s tím, že jako lidé jsme skvělí ve zdůvodňování, proč to či ono nevadí. Já třeba pracuji pro univerzitu, jejíž rektor sedí v představenstvu společnosti American Oil. Lidé jsou plní protikladů. To je jeden z důvodů, proč se zaměřujeme na filmy o velkých, systémových otázkách.

Prací, o kterých bych měl asi pomlčet, jsem měl spoustu. Psal jsem třeba tiskové zprávy pro firmu na bombové detektory.

Zdá se mi sympatické, že se lidem nevysmíváte ani na ně nehřímáte z pozice mravní autority. Bylo to rozhodnutí, anebo to přišlo samo?

Nemyslím, že jsme se pro to rozhodli. Spíš to plyne ze zkušenosti. Vyrůstal jsem mezi lidmi, kteří se považují za nepolitické. Řekl bych, že to je americká specialita. Žijeme v kapitalismu, ale ten je pro nás neviditelný. Antropologové tomu začali říkat "kulturní kapitalismus" − dominantní systém, který je přítomný ve všem, co děláme, ale přestali jsme se nad ním pozastavovat. Když se s lidmi chci dát do řeči, musím se k nim s politikou vplížit. Satira funguje, do jisté míry. Ale někdy je to fakt divné. Máme diváky, kterým se líbí naše filmy, ale nic politického v nich nevidí. Pak přijdou na projekci, počkají si na diskusi, a teprve tehdy se zděsí: "Ježišmarjá, vy jste levičáci!" To se fakt divím: jak vám to, do prdele, mohlo ujít?

Co jste si říkal, když jste viděl Donalda Trumpa mávat Obamovým, jak odlétají helikoptérou?

Bylo to jako dívat se na někoho, kdo umřel strašně mladý. Byla to nečekaná smrt. Pořád si říkáte, jestli se to fakt stalo.

Napadly vás díky tomu další věci, kterými se budete zabývat?

Já si teď dávám pauzu. Pár projektů dobíhá, ale stahuju se. Pokud jde o problémy na vládní úrovni, tak ta se teď tlakem veřejnosti ovlivnit nedá. Polovina naší metody je nefunkční.

I odsud, z Česka, se zdá, že pohoršení veřejnosti na politiky zrovna moc dojem nedělá.

Naštěstí to není potřeba, novináři odvádějí skvělou práci. Lidé mnohem víc čtou.

Myslíte?

Ano. To je jedna ze změn, která se odehrála kolem voleb. Lidé si uvědomili, že do té doby si nanejvýš vzájemně civěli na posty na Facebooku. Teď se shánějí po informacích.

Vážně vám to tak připadá? Existuje mnoho chytrých lidí, kteří jsou pyšní na to, že objevili Breitbart News − takové americké Parlamentní listy − a díky nim prohlédli spiknutí tradičních médií. Umíme ještě poznat, co je zpráva a co ne?

Těžká otázka. Ale většinu falešných zpráv poznáte fakt snadno.

Ano? A jak?

Použijete svůj vnitřní detektor hovadin.

Aha!

Vy ho nemáte?

Doufám, že mám.

Čas od času si s ním skočte do garáže a seřiďte si ho. Falešných zpráv je několik druhů. Pochází ze zdrojů, o kterých nikdo nikdy neslyšel, anebo jdou takzvaně z lidu − od pisálků, o jejichž pracovní metodě nevíte lautr nic. Dá se tím ovšem slušně živit, zvlášť pokud jste teenager žijící v Makedonii. A pak je úroveň falešných zpráv, které produkují vlády. Ty jsou na odhalení složitější, protože se do nich investují obrovské částky. Blízký východ je podle všeho fatálně rozdrbaný proto, že Amerika šla v roce 1991 do války na základě informace od PR agentury, která přišla s tím, že se v Iráku vyndávají děti z inkubátorů. Slyšela jste o tom?

Myslíte story, která se připisuje PR agentuře Hill & Knowlton?

Přesně tu. Ověřit, jestli je to kravina, nebo ne, bylo skoro nemožné. Ačkoliv jsem si jistý, že v tu dobu bylo na světě dost lidí, kteří měli přístup k iráckým vojákům anebo obyčejným Iráčanům, a mohli se jich zeptat, jestli se jim to zdá pravděpodobné. Brát mimina z inkubátorů? Cože? Je logické, že v moderní zemi, která má nemocniční zařízení na téhle úrovni, bude někdo krást inkubátory? To byl fakt ústřel. Každopádně story byla zkonstruovaná brilantně. Dneska si podobných věcí všímáme víc, protože se do fake news montují amatéři.

Už si vás všimli v komunikační agentuře?

Ani ne. Zúčastnili jsme se pár akcí, sem tam udělali něco pro bono. Ale máte pravdu, že hodně lidí v tvůrčím byznysu se tím nechá vcucnout. Spousta toho, co dělají, je v pohodě, tedy dokud se po nich nechce, aby napravovali image Shellu, který těží ropu v Arktidě. To je blbé. A na některých úrovních už je to super temné.

Měl jste někdy práci, za kterou by vás dneska mohli kamarádi mravně popotahovat?

No jistě, spoustu. Klidně vám o jedné povím. Psával jsem tiskové zprávy a další věci pro firmu, která vyráběla bombové detektory. Zkoušela vyrábět i detektory na drogy. Měli scanner, díky kterému se poznalo, jestli má někdo v zadku kokain. Bylo to ale zajímavé. Pracoval jsem tam dřív, než se takové vybavení dostalo na letiště, do marketingu se investovala spousta peněz. Pracoval jsem s embargovanými informacemi i obchodními tajemstvími. Byl jsem vysokoškolský student s kanclem, kde se povaloval kokain a výbušniny. Díky tomu jsem poznal tenhle průmysl zevnitř i zvenku. Viděl jsem, jak do sebe firmy vzájemně investují, mají přehled o inovacích. Od té doby taky vím, že většina pravidel proti zneužití informací v obchodním styku je výsměch.

Temná strana má světlé stránky, zdá se.

Tyhle zkušenosti se hodí. Díky nim si líp škáluji svůj detektor hovadin.

Ve vašich filmech jsem zaznamenala množství pitomých a zlých bílých mužů. Jak je na tom planeta s pitomými a zlými bílými ženami?

Kvůli natáčení druhého filmu jsme se obrátili na nejblbější think-tank na světě. Jmenuje se Competitive Enterprise Institute. Sbírá nejpodivnější politické myslitele, kteří to nedotáhli ani do druhé nejblbější organizace s názvem American Enterprise Institute, případně do Cato Institutu. Kariéra těch chlapíků načas zamrzla v přiboudlém kanclu, který jste viděla. Dokud tedy většina z nich nedostala na starosti přípravu Trumpovy vlády. Vy se smějete?

Pardon, ona je to spíš tragédie.

To je. Každopádně, v tomhle think-tanku byly i dvě ženy. Mluvili jsme s nimi, ale bohužel byly moc chytré. Pánové, co to dotáhli do filmu, byli ochotní být úplně stejní idioti na kameru, jako jsou v civilu.

Myslíte, že v příštím filmu by mohlo být zlých žen o něco víc?

Vynasnažím se je dodat.