Ve střešovické vozovně čeká asi dvacítka cestujících. Převažují mladí lidé, ale postávají tady i starší páry nebo rodiče s dětmi. Pak přijede zbrusu nová tramvaj.

Je vymydlená a dostatečně prostorná, což se bude hodit. Do její přední části se totiž musí vejít pětice mužů s objemnými hudebními nástroji. Když nastupují, v ostrém slunci se jejich žestě blýskají na všechny strany. Muzikanti jsou oblečeni v černém, jen kapelník má výrazně červenou košili. Na bytelném řetězu u krku mu visí saxofon a na rameni megafon. S jeho pomocí přivítá cestující na dnešní projížďce Prahou za doprovodu kapely Lovesong Orchestra.

Vysvětlí, že jízda je součástí benefiční akce Daruj hudbu, jejíž výtěžek půjde na koupi hudebních nástrojů dětem z dětského domova v Lichnově. Jakmile domluví, mladý hudebník vedle něj udeří několikrát palicí do bubnu, aby udal rytmus. A pak to vypukne.

Na pulzující lodi

Ke způsobu koncertování, které provozuje Lovesong Orchestra, jsem byla zpočátku skeptická. Kapela hraje guerillově, což znamená, že vtrhne do hospody nebo třeba i do tramvaje a zničehonic začne štamgastům nebo cestujícím přehrávat balkánskou dechovku. Většinu lidí taková přepadovka prý nadchne, pro určitou část populace ale může být skličující. Zřejmě vinou povinných školních koncertů patřím spíš k té druhé partě. Jakmile se během představení vydá interpret do publika, modlím se, aby mě minul a nechtěl po mně, nedej bože, nějaký dvojzpěv.

Do tramvaje s kapelou proto nastupuji s určitými obavami, připravena kdykoliv ustoupit do zadní části vozu. Jenže ostražitost mě záhy opouští. Hudba se okamžitě rozjíždí v ostrém tempu. Muzikanti mocně foukají do nástrojů. K dechovce, jak ji známe z Vlachovky, má tahle hudba na míle daleko, svižný rytmus je strhující. Tramvaj se během chvilky promění v pulzující loď, která si razí cestu pomalým nedělním odpolednem.

Situaci usnadňuje, že přítomní pasažéři, vesměs fanoušci kapely, byli na dnešní "plavbu" sezváni přes sociální sítě. Nejsou tudíž zaskočeni a mohou se oddávat kolektivnímu pocitu "vezeme se na jedné vlně". Ten ještě umocní lahev irské whisky, která začne po tramvaji kolovat. Stejně tak hráč na baskřídlovku. V jednu chvíli se od zbytku kapely oddělí a vydá se mezi lid. Když mě míjí, jen spiklenecky mrkne. K tomu, abych zatroubila, mě naštěstí nenutí, ostatně by to ani nešlo.

Je s podivem, že sám dokáže na kymácející se podlaze udržet balanc a ještě u toho hrát. V úzké části uprostřed vozu se míjí se dvěma pasažéry. Zběsile si ho natáčejí na mobil a on jim na oplátku bručí do ucha. Zajímavé je pozorovat, co hudba dělá s dětmi. Ty větší se začnou hned kroutit do rytmu, zatímco menší se drží trochu ustrašeně u rodičů.

Já ale jedu na Žižkov

Na prvních zastávkách na okraji města na tramvaj skoro nikdo nečeká, blíže centru lidí na refýžích přibývá. Je celkem legrační, jak reagují. Hlouček na Letenském náměstí nepokrytě zírá. Tramvaj, z níž se line úderná hudba a vyklání se saxofonista, jako by vypadl z Kusturicova filmu. Navíc z ní vyskočí několik mladých dívek, rozdají překvapeným lidem letáčky o akci Daruj hudbu a zase naskočí zpět.

Z prostředních dveří zve přítomné na palubu starší, umělecky vyhlížející muž s šedivými kudrnami. Drží v ruce lahev whisky. "Pojďte, pojeďte s náma," hlaholí vesele v roli naháněče. Na rozmyšlenou mají potenciální pasažéři ale jen asi půl minuty, pak tramvaj cinkne a jede se dál.

Přesto dokáže několik odvážlivců rychle zareagovat a k mejdanu se přidá. Snad všichni do jednoho vytáhnou nejdřív mobily a nečekanou situaci si natáčejí a fotí. Na nábřeží Kapitána Jaroše nastupují dva popeláři v oranžovém mundúru. Zkušeně do sebe obrátí panáka, ale hned v Revoluční vystupují, protože musí do práce. Zlákat se nechá i Jarda, šedesátník v tričku a džínách. Má do široka otevřené oči překvapením, ale usmívá se. Než se rozkouká, i on drží v ruce plastového panáka.

"Zažil jste někdy něco takového v dopravním prostředku?" křičím na něj, protože živá hudba má opravdu grády. "Jo, já jel kdysi s pípou do Barcelony a zpátky," přikyvuje. "Ale já myslím tu hudbu?"opáčím. "Tak to ne," zavrtí hlavou a upije z panáka. "Kam s námi pojedete," zajímám se, když tramvaj projíždí Hybernskou ulicí. Úsměv mu trochu ztuhne na tváři. "No, já musím na Žižkov," poškrábe se zamyšleně na holé hlavě a začne zjišťovat, kudy hudební tramvaj vlastně jede.

V Lazarské už ho nevidím, ale na plošinu naskočí mladý pár, tak okolo pětadvaceti let. Jsou to Američané, studenti, v Praze tráví tři dny. S kapelou v tramvaji prý ještě nikdy necestovali, nicméně neomylně na ni reagují širokými americkými úsměvy. "Kam až s námi pojedete?" ptám se i jich. "Kam až to půjde," krčí rameny hezká zrzka, "nikam nespěcháme."

Tramvaj se plní. Kapelník občas vymění saxofon za megafon a něco vtipného podotkne. Komentuje dění venku nebo vítá nové pasažéry. Zazní písně ze všech možných koutů světa, muzikanti zpívají španělsky, srbsky, italsky, rumunsky. Na přání skalních fanoušků přidají v serpentinách Chotkových sadů i vlastní hit Adéla. Zpívají sice česky, ale muzika je pořád v balkánském duchu.

Jízda končí v Dejvicích na kulaťáku. Odtud se kapela s hrstkou věrných přesune po svých do dejvické Klubovny. "Jak se vám jelo?" vyzvídám ještě u řidiče, protože muzikanti hráli celou dobu těsně za jeho zády. "Mně? Krásně, výborně," ujistí mě muž v modrém stejnokroji. Ostatně věděl, do čeho jde, tramvaj byla s dopravním podnikem domluvena předem.

Stravitelná dechovka

V dejvické Klubovně program charitativní akce Daruj hudbu pokračuje. Pořádají ji studenti oboru Arts management, který se vyučuje na Vysoké škole ekonomické v Praze. Také oni sem pozvali své známé, čímž se vysvětluje vysoká koncentrace lidí okolo dvaceti let.

Hudebníci z Lovesong Orchestra odkládají na zahradě před Klubovnou těžké nástroje a objednávají si v horkém květnovém dni zasloužené pivo. Mají teď chvilku volno, než přijde na řadu druhá část jejich programu − workshop na téma Jak se dělá kapela.

S Tomášem Průšou, který dal Lovesong Orchestra před devíti lety dohromady, si ale na dané téma povídáme hned. "Mám za sebou bigbítovou minulost, hrál jsem třeba se skupinou Vltava, ale v jednu chvíli jsem zatoužil dělat něco, co vychází z našich hudebních kořenů," vysvětluje charismatický muž s hlubokýma tmavýma očima. "Můj táta a oba dědové jsou muzikanti z jižních Čech a já jim vždycky záviděl tu lehkost, s jakou hráli. Jenže tradiční česká dechovka je dost těžko stravitelná, alespoň pro mě. Chtěl jsem dělat hudbu, která bude lidi bavit. A Balkánci, především Boban Marković, mi ukázali, že dechovka se dá dělat s koulema a energií."

Kromě setkání s balkánskou hudbou byl pro Tomáše Průšu stěžejní i dvouletý pobyt v Madridu, kde si vyzkoušel pouliční hraní s mezinárodní kapelou. Tamní lidové pecky pak zahrnul, kromě vlastních skladeb, do repertoáru Lovesong Orchestra.

"Ve Španělsku jsou běžné pouliční slavnosti, fiesty. Místní si na ně pozvou kapelu, která v každé hospodě zahraje pár písniček, dá pár panáků a jde dál. Něco podobného děláme teď tady, když hrajeme pro našeho sponzora − irskou whisky. Vtrhneme do hospody, uděláme bugr, pozveme lidi na panáka a pokračujeme do dalšího podniku," popisuje Průša přepadovky "ve jménu" výrobce lihoviny, který částečně platí vystoupení kapely, a jehož láhev dnes proto v tramvaji kolovala.

"Je to jeden zdroj příjmů. Dalším jsou placené firemní akce nebo oslavy narozenin či svatby. Hrajeme pro lidi a baví nás to, ale jsme profesionální kapela jako každá jiná," připomíná Tomáš Průša, než odejde odevzdat do výčepu prázdný půllitr.

Netlačit na pilu

U stolu zůstane zbytek kapely. Ptám se muzikantů, jak se ke guerillovému hraní dostali. "U mě to bylo jednoduchý. Když se táta vrátil ze Španělska a rozjel kapelu, nabídlo se to. Byl to super nápad a jsem rád, že spolu můžeme hrát," říká suverénně mladý bubeník s gesty showmana a já si až teď všímám mezi oběma "Průši" jednoznačné podobnosti.

Rosťa Pavlík, který hraje na tubu, přišel do Lovesong Orchestra jako záskok a už zůstal. Vystudoval na ostravské konzervatoři a pak měl štěstí, když mohl vojnu absolvovat v hudebním tělese hradní stráže. Tam je zaměstnán dodnes. "Kluci byli jednou na zkoušce u nás v práci a já si tehdy říkal, že se mi ta muzika strašně líbí a že bych si ji chtěl někdy zahrát. Za pár měsíců se mi to splnilo. Je to úplně jiné hraní. Člověk zažije bezprostřední reakci publika a vidí, že to má smysl," zamýšlí se.

Jakub Mašek, kterému ale nikdo z kolegů neřekne jinak než Málek, k tomu dodává ještě jeden postřeh. "Zatímco v jiných hudebních tělesech se snaží o dokonalou interpretaci nějaké skladby, tady o to až tak nejde, hlavní je lidi pobavit, strhnout," říká muž, který prve cestoval s baskřídlovkou po tramvaji. Podobně jako ostatní, také on hraje i v jiných kapelách. Mimoto učí děti v Lidové škole umění. Všude se snaží o rehabilitaci dechové hudby a je přesvědčen, že ji u nás zprofanovali komunisté.

Původně pracoval jako automechanik ve Škodovce, ale v devatenácti s tím sekl a odešel studovat na Pražskou konzervatoř. Jeho druhým nástrojem je trombon. Nemusí při hraní s Lovesong Orchestra někdy překonávat určitý ostych? Přece jenom přichází za lidmi s hudbou, o kterou třeba nestojí. "To je špatně položená otázka. Proto to děláme, je to výzva a zároveň radost. Člověk je v tu chvíli v nějaké roli, což je osvobozující. Já se vždycky s hudbou otevřu a jsem upřímný. Což v civilním životě vždycky nejde."

Hudebníci nicméně přiznávají, že pokaždé není lehké publikum rozhýbat. "Na balkánské party ve Stromovce to jde samo, lidi se přišli bavit. Složitější to bývá na firemních akcích, kde jim máme přikrášlit večeři," vysvětluje trumpetista Jarda Kohoutek. "Snažíme se ale netlačit na pilu. Pokud se někdo nechce zúčastnit, respektujeme to, na to má každý právo," zdůrazňuje Tomáš Průša.

To je asi všechno

Za pár minut začne kapele workshop. Nejdříve zahrají společně španělský song a pak každý hudebník zanotuje jenom svůj part. Muzikanti také představují jednotlivé nástroje. Vzájemně se u toho hecují a pošťuchují, ušetřen nezůstane ani kapelník. Ten v jednu chvíli předvede, jak dokáže improvizovat. Když těsně nad námi začne burácet vlak a není slyšet vlastního slova, pokračuje jakoby nerušeně ve výkladu o saxofonu. Po tom, co projede poslední vagon a je zase ticho, pokrčí rameny a podobně jako majitel mlýna v komedii Na samotě u lesa pronese: "Tak to je asi všechno."

Možná nejsem sama, kdo si pomyslí, že bych si to o tom saxofonu a vůbec celou kapelu Lovesong Orchestra někdy poslechla znovu.