Podívejte se, jak jsem dopadl. Zrovna nedávno se mi do cesty postavil sloup. To byla taková rána, až se mi málem rozsvítilo," směje se a ukazuje na bouli na čele. Nejenže se se svou slepotou vyrovnal − navíc ji překonává během. Minulý rok na jaře zdolal populární maraton na Velké čínské zdi, letos v únoru pokořil jubilejní ročník Jizerské 50 a zdaleka nekončí.

Potíže se zrakem provázely šestadvacetiletého rodáka z Nového Telečkova nedaleko Třebíče odmalička. Narodil se totiž předčasně v sedmém měsíci těhotenství a následkem toho byl slepý na levé oko. "Na to pravé jsem sice viděl, ale stejně jsem v něm měl slabou sítnici, takže bylo pravděpodobné, že se něco stane. Do mých 19 let se ale nic nezměnilo a vedl jsem úplně normální život. Teď ho mám tedy také normální, akorát nevidím," vysvětluje s nadsázkou.

Ondřej Zmeškal se vyučil na střední zahradnické škole v Třešti a během studia tam také bydlel na internátu. "Věděl jsem, že bych neměl zvedat těžké věci, ale musel jsem si tehdy nějak přestěhovat nábytek. Zabral jsem a sítnice na pravém oku praskla," vypráví. Ještě ten den musel na sál.

Operace se zdařila, mladý muž dokončil školu a začal pracovat v zahradnictví Ladislava Molnára v nedalekém Budišově. Postupem času se mu však začal zvedat oční tlak, a tak musel podstoupit ještě několik dílčích zákroků. Zásadní okamžik však nastal onoho dne, kdy mu sítnice praskla natolik, že už pak nedokázala snímat žádný obraz. "Vnímám pouze světlo a tmu. Třeba když svítí slunce, tak to poznám. Jinak nic."

Mít dobrého traséra

Navzdory svým zdravotním komplikacím měl Ondřej Zmeškal vždy blízko ke sportu a od dětství hrál fotbal i florbal. Běhat však začal až po ztrátě zraku. "Nejdříve jsem zkoušel speciální futsal pro nevidomé, který se hraje s míčem s rolničkami. Protože ale také špatně slyším a nerozeznám, z které strany míč letí, nebylo to nic pro mě," vzpomíná. K běhu se prý dostal z vůle osudu.

"Přišel za mnou kamarád Lukáš Nožička, že bychom mohli začít běhat spolu a dostat se třeba i na olympiádu. Nejdřív jsem si doslova ťukal na čelo." Pak se to ale dnes již zdatnému maratonci rozleželo v hlavě a uvědomil si, že k běhu teoreticky nepotřebuje ani vidět, ani slyšet. Stačí mít dobrého traséra, kterého se může chytit, a potom už jen běží vedle něj. Tím prvním se později stal právě Lukáš Nožička.

"Sehnat lidi, kteří s vámi budou běhat ve městě, není problém, ale na vesnici ano." Vůbec poprvé proto vyběhl se svým vodicím psem Blackem cestou z domova na vlak do práce − do budišovského zahradnictví, do něhož se po ztrátě zraku po roce vrátil. "Tu trasu jsem v minulosti viděl nesčetněkrát a velmi dobře si ji kdykoliv vybavuji. Můžu tudy běžet poslepu klidně i sám," říká s jistotou. Že by však bez doprovodu zamířil někam do neznáma, nepřipadá v úvahu − všechno, co by mu stálo v cestě, by smetl. Nic vážnějšího se mu prý naštěstí dosud nestalo. "Když jsem sám, maximálně do něčeho narazím, jednou nebo dvakrát jsem spadl."

Mnohem náročnější než samotný běh byla počáteční souhra se psem Blackem. Když s ním Ondřej Zmeškal po 14 dnech soužití vyrazil na procházku za dům na samotě u lesa, kde žije s rodiči i prarodiči a kde lišky dávají dobrou noc, myslel si, že se nemůže ztratit. "Tam to znám, půjdu rovně, zabočím doprava a budu doma, říkal jsem si. Paradoxně jsem se tam ztratil, protože dát po 14 dnech psovi povel 'domů' úplně nefunguje," vypráví pobaveně. Když mu pak začal křupat led pod nohama, už se prý tolik nesmál. Pes ho ale naštěstí včas zastavil. Nakonec je oba vystopoval dědeček díky šlépějím ve sněhu.

Co se týče smyslů, vždy měl nejvýraznější čich, a tak okolí vnímá především prostřednictvím vůní: pozná třeba čerstvě pokácené dřevo, květiny na louce, rybinu, bahno, ale i čistou vodu. Snaží se také vybavovat si místa, která předtím viděl. "Musím si je neustále oživovat v paměti. Vzpomínky se strašně rychle vytrácejí."

Nabídka, která se neodmítá

Nástrahy "tmavého světa" si Ondřej Zmeškal nechce připouštět a raději v něm neohroženě a stále lépe běhá. Při trénincích i závodech mu navíc dává jistotu speciální gumička, jež ho s trasérem pojí na vzdálenost přibližně 20 centimetrů. Každý ji drží v jedné ruce, trasér udává směr a zároveň říká pokyny. "Pořád spolu mluvíme. Trasér mě upozorňuje na překážky, to je důležité hlavně na závodech, nebo mi pošeptá, když jde kolem nějaká pěkná slečna," vtipkuje a dodává, že současně běhá s pěti různými lidmi.

Z počáteční rekreační úrovně se tak během dvou let vypracoval až na pozici závodníka. Poprvé závodil na trati dlouhé pět kilometrů, potom deset a následně pokořil půlmaraton. Jenže se rozhodl jít ještě dál a na podzim roku 2015 se začal intenzivně připravovat na maratonských 42,195 kilometru. A na jaře následujícího roku už vyrazil na Velkou čínskou zeď.

"Narazil jsem na článek o Jitce Křížové, která čínský maraton zdolala rok předtím a zároveň působí jako trasérka nevidomých. Věděl jsem, že by bylo skvělé se tam podívat. Napsal jsem jí, tenkrát však ještě ne s primární myšlenkou do Číny skutečně odjet. Chtěl jsem se hlavně dozvědět víc o samotném trasérství."

Nejdříve si spolu zaběhali na Vysočině, potom se sešli na kávě v Praze. "Mám pro tebe nabídku, která se neodmítá. Pojeď na Velkou čínskou zeď, řekla mi tenkrát. A já neodmítl. Šel jsem za Lukášem Nožičkou a zopakoval jsem tu větu: Mám pro tebe nabídku, která se neodmítá…" Prostřednictvím crowdfundingového portálu získali peníze na cestu do říše středu, a Ondřeji Zmeškalovi se tak splnil doposud nejvyšší cíl.

Běh si užívám

"Po maratonu jsem potřeboval trochu vypustit, a tak se nyní hodně věnuji přednáškám a vedlejším projektům, docházím na atletické tréninky a běhám po schodech doma i na rozhlednách − sice ne kvůli výhledu, ale s tím jsem se už smířil." Pravidelně monitoruje počet kilometrů, kalorie a tepovou frekvenci ale neřeší a při tréninku ani neposlouchá hudbu, užívá si běh jako takový.

Letos v únoru Ondřej Zmeškal absolvoval další velkou výzvu, legendární běžkařský závod Jizerská 50. V barvách Nadace Leontinka, s číslem 1146 a s trasérkou Ivanou doběhl v čase šest hodin pět minut a čtyři tisíciny sekundy. "Čas pro mě nehrál žádnou roli. Důležitější bylo si závod užít a velké díky patří právě Ivaně, protože bez ní bych to nikdy nedal. Ani na této metě ale nevidomý sportovec nezůstává a už se chystá na extrémní triatlonový závod Ironman: 3,8 kilometru plavání, 180 kilometrů jízdy na kole a 42 kilometrů běhu. Své síly ovšem ještě předtím prověří 3. června na polovičním závodě v Dolanech u Pardubic.