Fotografický blog Humans of Prague publikuje portréty lidí z pražských ulic. Snímky a doplňující texty jsou svědectvím letmých setkání mezi fotografem a neznámým člověkem. Cílem blogu je seznamovat čtenáře s rozmanitostí lidí, jejich myšlenek a příběhů v současné Praze.

1. 

"Žiji vzpomínkami. Všechno, co na mně vidíte, je z dob dávno minulých. Náhrdelník mám po mamince, ten je starší než já, šaty budou mít také pár desítek let. Víte, já si asi pořád nezvykla na ty dnešní ceny, takže nové oblečení si téměř nekupuji. Ale mám výhodu, že od mých osmnácti let prakticky neměním postavu.

Někdy jsem byla o trochu silnější, někdy o trochu hubenější, ale ještě dnes obléknu šaty, které mi ušila domácí švadlena do tanečních. Mám je doma uložené. Také mám schované šaty po mamince, dokonce i tatínkův svatební oblek. Je to takový můj fetišismus. Ten oblek tedy nenosím, ale jsou to pro mě vzpomínky – vím, že tohle je po tetě Lídě, tohle po tetě Máně, tohle nosila sestřenice, tohle maminka. Přibližuji se tak k lidem, které jsem měla ráda, ale kteří už tady nejsou. Říkám si, že by z toho snad měli radost."

2.

HOPRG 2056a

"Když se mi narodil první syn Jan, tak jsem si uvědomil, že bych rád změnil svůj život. Že už nechci být zaměřený jen sám na sebe, na svou spokojenost a na pouhé bezohledné vydělávání peněz. Už čtyři roky předtím jsem si prožil krizi. Podnikal jsem v oblasti mezinárodního obchodu a vzdělávání. Najednou jsem onemocněl a během týdne se mi zhroutilo vše, co jsem postavil. Auto mi sebrali, vilu mi sebrali – sesypalo se mi to jak domeček z karet.

Nevěděl jsem, co dělat, a tak jsem zavolal kamarádce, která mi řekla, že se tomu nemůžu divit. Že se chovám jako ‚prase‘, že musím změnit postoj ke svému životu. Zpočátku jsem se přirozeně bránil. První telefon jsem jí položil, nechtěl jsem to poslouchat, ale druhý den jsem volal znovu. Postupně jsem přišel na to, že to opravdu stojí na mém vlastním rozhodnutí – že buď budu nadále jen sobecky a bezohledně vydělávat peníze, anebo že budu vydělávat peníze, ale zároveň vědomě a prospěšně zasahovat do svého okolí. Snažit se svět změnit k lepšímu.

Celý život jsem se zabýval vzděláváním, a tak jsem si definoval nové postupy v oblasti vzdělávání a řízení lidí. Založil jsem startupový inkubátor, v němž lidem v podstatě předávám to, co já jsem pochopil, když jsem vzal poprvé do rukou své narozené dítě. Dnes se nejprve dívám, jaký má ten který produkt dopad na své okolí a jak to souvisí s člověkem jako takovým. Teprve následně řeším ekonomiku projektu a jeho business plán.

Pro mě osobně bylo zajímavé zjistit, že když to dělám tímhle způsobem, tak i ten zisk je významně větší. Ale začátek byl těžký. Zažili jsme si období, kdy jsem třeba i týden nejedl, aby měly co jíst děti. Tehdy jsem neustále přemýšlel, že budu chodit do práce, že se na to vykašlu.

Jednoho krásného dne jsme se ženou seděli doma a řešili, že už je to neúnosné. Byli jsme zaúvěrovaní, dva měsíce jsme nezaplatili nájem, začínalo to být až fyzicky nepříjemné. Ale manželka šla potom na nákup, a když se vrátila, tak říká: ‚Hele, já jsem našla miliardu.‘ Nechápavě jsem se na ni podíval a ona mi ukázala starou maďarskou bankovku, kde opravdu stálo: Jedna miliarda. Dodnes ji máme doma. Řekli jsme si: ‚Když teď máme miliardu, tak asi jdeme správnou cestou.‘

Rozhodli jsme se, že vydržíme. Že do té práce nepůjdu, že dál budeme pracovat na našem projektu. Začali jsme připravovat inkubátor na start-upy, pak jsme se potkali s Karlem Janečkem a dnes, po čtyřech letech, děláme globální projekty a ze mě je milionář. Už jsme totiž jako firma prošli takzvanou akcelerací, už do nás investovali poměrně velké peníze. Dodnes jsem z toho úplně hotový a pořád mi to přijde neuvěřitelné.

Měsíc po inkubaci jsem jenom tak chodil a snažil se pochopit, co se to stalo. Ani jsem najednou nevěděl, jak se mám oblékat. A začalo se dít všechno to, co čtete v knihách. Protřídili se mi kamarádi – jak se dostanete do takového extrému, vypadnete z davu ostatních lidí, tak zjistíte, že někteří tu vaši novou situaci, ten váš úspěch, neunesou a že o jiné se opravdu můžete opřít. Vidíte, úplně mě to dojalo.

Zjistil jsem skrze to, že když člověk začne hledat hodnotu sám v sobě, tak se to dříve či později projeví. Každý týden teď zažívám úžasné momenty. Andy ze Shipvio zažívá globální úspěch, kluci ze SENS food, Dan a Radek, kteří propagují myšlenku ‚pojďme jíst hmyz namísto krav‘, se dostali do světového finále start-upů pozitivně ovlivňujících zdraví planety.

Dnes jsem přišel do kanceláře a podíval se na svého sedmiměsíčního syna Olivera – jak tam se mnou je, jak se směje, jaká je tam pohoda. Někdy mívám až takové momenty jak z Pána prstenů, takových těch dojemných scén, kdy si všichni navzájem pomáhají a o něco jim společně jde. Rozhlédnu se okolo sebe a vidím, že to ty lidi baví, že věří tomu, co dělají. Že jim všem svítí oči."

3.

HOPRG 2057a

"Mám pocit, že se ta naše společnost na zeměkouli začala chovat tak, jako by to mělo všechno brzy skončit. Vy žijete ve městě, kde to není tolik vidět. Já trávím hodně času v přírodě, v krajině, a tak přemýšlím o tom, co se to děje. Jsem ornitolog a dívám se na to, co se děje s ptáky, u nich je ta změna zcela markantní.

Ptáci reagují na podněty, které jim člověk dává, musí s ním určitým způsobem koexistovat. A výsledek je takový, že tu máme změny v tradičním chování různých druhů a velký úbytek ptačí populace. Řada druhů zcela vymizela. Třeba chřástal polní, zvonek, strnad, ten dříve býval v obrovských hejnech. A dnes nic. Přijdete do přírody a je tam ticho.

Komunistický režim, protože to byla samovýroba, nespoléhal na globální interakci, převoz zboží z druhého konce planety, a tak musel pěstovat vše. Zemědělská krajina se tehdy zas tolik nedevastovala – komunisté věděli, že ji budou potřebovat. Hospodářství se chovalo tak, že je potřeba vše. Rozdělili si to, aby ten národ uživili. Na začátku 90. let ale přišli úderníci, kteří začali masově skupovat pozemky a pěstovat na nich to, co je dobře prodejné. A mladí lidé se s globalizací začali věnovat globálním problémům.

Mysleli si, že se ty globální problémy vyřeší skrze globální interakci. Ale ono to tak není. Protože my se musíme chovat především tak, že chceme zůstat tam, kde jsme. A my jsme ve střední Evropě, kde není ani horko, ani zima, kde jsou přírodní katastrofy v běžném normálu. Máme krásnou zemi, ve které můžeme žít naprosto bez problémů. Ale to bychom se na tu naši krajinu museli přestat dívat jen jako na výrobní nástroj. Museli bychom ji začít vnímat v první řadě jako něco, co potřebujeme pro život.

Není nic cennějšího než půda. Máme výkonnou krajinu, kterou můžeme dobře exploatovat a přitom ji nezničit. Takových krajin ve světě moc není. Tři čtvrtě Itálie je kamení, v Holandsku neustále bojují s mořem a obtížně z něj získávají další a další zemi. Aby mohli přežít. My tu půdu máme, ale není vzácné, že v polích dnes najdeme hromadu odpadků.

Můj problém už to není. Já už jsem starý člověk, už jen mohu říkat, co vidím. A ti mladí si s tím nějak musí poradit. Ale mladí žijí ve městech a mají jiné problémy. Nejde jim počítač, tramvaj jim jede o deset minut později, nemají signál. Skoro nikdo z nich nemá zkušenost se zahradničením, s prací na poli. Schválně – jestli někde máte pole, tak si v sobotu vemte kolo a jeďte se podívat, jak vypadá. Kde vlastně je a co se na něm děje.

Možná zjistíte, že to pole máte uprostřed obrovských lánů řepky nebo kukuřice. To jsou plodiny, které nevytváří dostatečný půdní kryt – sklidíte je, přijde vítr a přijde eroze. Tím pádem se ta naše krajina mění v poušť. Teď zrovna řepka kvete, a když začne foukat vítr, tak vznikají obrovské mraky pylu, jako když se práší za autem. Je to poušť. Může to být zelené, může to být krásné, ale je to poušť. Zvířata v tom mohou žít měsíc. Jak dlouho v tom může žít člověk?"