Už v roce 1979 adresoval prezident Jimmy Carter Američanům vážný projev o škodlivosti posilujícího konzumerismu a požitkářství pro uspokojení vlastního ega. Kritizoval například skutečnost, že lidská identita už se nedefinuje tím, co člověk dělá, ale tím, co vlastní. "Přitom zjišťujeme, že věci ve finále neuspokojují naši touhu po nalezení smyslu a nezaplňují prázdno v našich životech," promlouval Carter k národu.

Prezident si, pravda, tehdy zahrával s popularitou. Země navyklá žít svůj americký sen o levných hypotékách, autech a benzinu zrovna čelila druhému ropnému šoku a vzpamatovávala se z recese a inflace zároveň. Američané si zvykli bez hranic "konzumovat", zatímco hlava státu jim kázala opak.

Carterovo morální pokárání ale bylo nadčasové. Dnes, téměř čtyřicet let po projevu, se stalo mantrou "minimalistů" − hnutí jakési životní střídmosti, z níž se u části společnosti stává životní styl.

Jeho zakladateli jsou dva třicátníci z amerického Ohia − Ryan Nicodemus a Joshua Fields Millburn, kteří se znají od základní školy. V podstatě průměrní Američané. Oba vystudovali, měli slušnou práci s šesticifernou roční výplatou a vedli standardní život po boku svých žen a přítelkyň. Auto, hypotéka, druhé auto, další věci, sem tam dovolená. Pak najednou utrpěli ztrátu − jednoho nečekaně vyhodili z korporace, která mu roky udávala životní rytmus, druhý přišel o matku a během jediného měsíce ho opustila také manželka.

Ve snaze najít nové uspokojení začali poté žít jinak, stroze. Za necelé dva roky už k tomu inspirovali kolem dvaceti milionů stoupenců, kteří se rekrutují z převážně bohatého světa. Joshua a Ryan objíždějí Ameriku, dávají rozhovory, přednášejí, vydávají knížky. S režisérem Mattem D'Avellou natočili dokument s jak jinak než jednoduchým názvem "Minimalism".

A ten motivuje další a další lidi k provětrání šatníku či bydlení. Velká vlna zájmu o takzvaný minimalismus se zvedla letos na jaře poté, co byl dva roky starý dokument zpřístupněn na internetové televizi Netflix. Pár lidí zasáhl i v Česku.

Let go!

"Byl jsem zaměřený na úspěch, cíle a majetek, než jsem si uvědomil, že mě za tím nikdy nehnala osobní touha," popisuje Joshua Fields Millburn. Že věci jsou spíš na obtíž a nepřinášejí člověku žádné zásadní uspokojení, mu došlo ve chvíli, kdy musel nějak naložit s pozůstalostí po zesnulé matce. Musel se zbavit předmětů z třípokojového bytu od ložního prádla po kožichy. Jen těch prý měla ve skříni čtrnáct, ačkoliv žila po většinu roku na rozpálené Floridě.

Joshua si pronajal kamion, hledal pro věci sklad a teprve při absurdní otázce, zda si přeje klimatizovaný, nebo běžný prostor, mu došlo, že je to celé hloupost. Mimo jiné proto, že už se většiny věcí pravděpodobně v životě nedotkne. Jako památku si nechal několik obrazů a fotek a zbytku se zbavil. Získané peníze použil na podporu charity, která pomáhala jeho matce během nakonec prohraného boje s rakovinou.

Celý krok pro něj byl tak úlevný, že se začal zbavovat věcí i ze svého soukromí. Řekl si, že každý den po dobu jednoho měsíce vybere ve svém bezprostředním okolí jednu věc, bez níž může žít. "Ve finále jsem jich samozřejmě nashromáždil více než třicet," vzpomíná. Dnes tvrdí, že nežije asketicky, ale že má prostě v bytě víc místa a má tu jen věci, které skutečně přinášejí užitek a smysl.

V dokumentu, který ukazuje životy dalších minimalistů, jsou ale větší extremisté. Někteří rozprodali šatník a nábytek a jejich život se materiálně smrsknul na sedmnáct položek od několika triček po MacBook, které se dají sbalit do jediného kufru. Bez toho se dotyční neobejdou − nemají totiž ani stálé místo k žití.

Očistný proces, který je vlastně úvodní etapou života v duchu minimalismu, pojmenoval Joshua F. Millburn srozumitelným heslem "Let go, move on" (Nechej jít a posuň se). Zdůrazňuje, že život ve větší jednoduchosti ho prostě udělal šťastnějším, o čemž ostatně mluví i jeho parťák Ryan Nicodemus.

Nespadli jste taky do pasti?

Když tohle duo člověk poslouchá, dojde mu, že minimalisté velmi chytře operují s marketingem. Kritiku impulzivního nakupování halí do velmi citlivé manipulace, když mluví o pocitech štěstí, úlevy a nabytí osobní rovnováhy.

Ve své podstatě neupozorňují na nic nového, než čeho se v minulosti dotkl třeba americký dokumentarista Michael Moore. Jen tihle dva ve své "agitaci" podtrhují spíše to pozitivní a straní se pohrůžek. "My se nutně nezaměřujeme na to, že člověk toho musí vlastnit co nejméně. Spíš vytváříme větší životní prostor, více času, více vášně a místa pro zážitky, prostě voláme po větší svobodě," líčí duo v dokumentu.

Alarmující fakta přesto dokážou nenásilně zahrnout do svých projevů a výrazně je nekomentují. Tak třeba onen pověstný americký konzum: "V průměrné americké domácnosti se najde asi tak 300 tisíc věcí a položek. Wow. Věřili byste tomu?" diví se na jednom videu Ryan Nicodemus. Zbytek už jen stroze odříkává jako Pythagorovu větu. "Průměrný Američan má v peněžence čtyři kreditní karty. Jeden z deseti Američanů má zaktivováno víc než deset kreditek. V průměru na nich dluží šestnáct tisíc dolarů. V Americe je celkem rozpůjčováno dvanáct bilionů dolarů na spotřebitelských úvěrech." A za krátkou pauzou následuje pouhá výzva: "Tak si to představte."

Hryzlo vás teď svědomí? Upřímně, není divu. I Češi podle statistik dospěli do fáze, kdy zuřivě konzumují, ale nečiní je to šťastnějšími. Společnost KPMG zveřejnila už loni velkou studii Češi 1990−2015, v níž využívá data agentur STEM a CVVM. Jedním z klíčových zjištění je, že si sice vážíme demokracie a svobody o něco více než v polovině devadesátých let, při hodnocení stavu vládnutí i osobního "štěstí" je ale pro většinu Čechů důležitější materiální situace.

Lidé mají od revoluce větší domy a platy a taky větší dluhy. V porovnání s rokem 1993 vzrostly české reálné platy skoro dvojnásobně. Zadlužení jsme asi pětkrát víc než před 25 lety. Domácnosti ke konci loňského roku dlužily jeden a půl bilionu korun. Měli jsme na to kratší dobu než zaoceánští kolegové, Češi ale také propadli kouzlu nákupů na dosah a pocitu, že všechno mohou a musí mít.

"Když jsem měl pocit, že nezapadám do společnosti, prostě jsem klikal a klikal na Amazonu a nakupoval věci, které mi přišly skvělé a měly mi v tom pomoct," vzpomíná v dokumentu Minimalism válečný reportér na dobu, kdy se vracel z Afghánistánu a necítil se v Americe dobře. Věci mu "překvapivě" situaci neulehčily. Nakonec to byli hlavně jeho blízcí. Dnes je z něj další stoupenec minimalismu, který spolu s ostatními hlásá lehce dalajlamistické heslo: "Miluj lidi a věci využívej, naopak to nikdy nefunguje." Nováčkům radí, že stačí život odlehčit měsíčně o jednu věc nebo jít jedenkrát méně nakupovat.

Bojíte se, že prošvihnete "sezonu" nebo slevovou akci? Omyl. Ty se třeba konkrétně u módy v dnešní době vyhlašují až padesátkrát za rok.