Začínal jako "sklepák" a rád točí parodie. Do cesty mu ale vstoupil příběh Zdeňka Tomana, který se podílel na převratu v roce 1948 a zároveň na vzniku státu Izrael. Uvažoval, že by do hlavní role obsadil bratra Ivana Trojana, ale nakonec to nevyšlo.

"Jednak neměl v době natáčení čas a taky jsem se bál určitého vzájemného ostychu," říká Ondřej Trojan. Momentálně připravuje další ročník festivalu ve Slavonicích a sní o tom, že se s filmem o Tomanovi ještě jednou podívá do Hollywoodu na udílení Oscarů.

Hrdina vašeho nového filmu Zdeněk Toman není příliš známou historickou postavou. Jak jste se o něm dozvěděl?

Náhodou. Na jeho příběh mě upozornila scenáristka a režisérka Zdeňka Šimandlová. Žije sice v Austrálii, ale když zjišťovala údaje o Tomanovi, strávila skoro čtyři roky v Praze. Původně o něm psala scénář na objednávku. Měl pojednávat o Tomanovi jako o osobě, která se výrazně zasloužila o stát Izrael, protože tak Izraelci Tomana vnímají, do jisté míry po právu. Jenže jak se autorka dozvídala, co byl hlavní "hrdina" vlastně zač, scénář jí začal ujíždět jinam, než si přáli zadavatelé. Nakonec měl snad 500 stran a dostal se do ruky mně. Vzal jsem si ho s sebou na dovolenou do Thajska a přečetl ho jedním dechem. Toman i všechny události okolo něj mě začaly fascinovat. Uvědomil jsem si, že třetí republika je téměř nezmapované období naší historie. Moc se o ní netočí, nepíše, nemluví. Přitom právě během těch několika let vznikly zárodky politiky, jejíž traumata si neseme dodneška. Byla to doba, kdy komunisti začali používat uzurpátorské putinovské metody a do republiky se sápali agenti KGB.

Ondřej Trojan (57)

◼ Pražský rodák pochází z herecké rodiny. Počátkem 80. let začal pravidelně účinkovat s pražským divadlem Sklep. V pátém ročníku na oboru filmová a televizní režie na FAMU natočil svůj celovečerní debut podle scénáře spolužáků Petra Jarchovského a Jana Hřebejka Pějme píseň dohola.

◼ O dva roky později založil s kolegy Tomášem Hanákem a Jiřím Burdou Filmovou a televizní společnost Total HelpArt T.H.A. S výjimkou Šakalích let a Nestydy spolupracovala na všech filmech Jana Hřebejka, snímek Musíme si pomáhat byl nominován na Oscara a získal několik Českých lvů. Na stejnou cenu bylo nominováno i historické drama Želary, které Ondřej Trojan režíroval.

◼ Film o Zdeňku Tomanovi, jenž v současnosti natáčí, by měl mít premiéru na jaře příštího roku.

◼ Ondřej Trojan je ženatý, má dva syny.

Jakou roli v tom hrál Toman?

Byl to šéf zahraniční rozvědky, Žid a zároveň oddaný komunista. Slánský a tehdejší mocenské špičky o něm věděli, že je dobrý kšeftař, a přes ministerstvo vnitra ho úkolovali, aby ve velkém šmelil a sháněl peníze na financování kampaně KSČ. Toman na šmelině vydělal obrovské sumy i pro sebe a svoji rodinu. Kšeftoval také s americkým velvyslancem Steinhardtem. V Německu nakupoval majetky a přepisoval je na svoji ženu, která o nich ani nevěděla. Je pozoruhodné, s kým vším udržoval styky. Třeba Jan Masaryk na něm byl chorobně závislý a skoro každý večer mu telefonoval. V té době byl už nemocný a Toman měl na něj obrovský vliv. Podepsal se na tom, že Jan Masaryk nepodal demisi a vlastně potopil demokraty, kteří nebyli schopni se domluvit na společném postupu, což umožnilo předčasné volby a nástup komunistů k moci.

Bylo na Tomanovi něco pozitivního? Sám jste říkal, že Židé ho tak vnímají.

Toman měl po válce výsadní postavení. Statisíce Židů, kteří přežili druhou světovou válku a byli zavlečeni do východní Evropy, emigrovaly přes Československo do amerických zón v Rakousku a v Německu a posléze do Palestiny. Když československá vláda schválila, že židovští uprchlíci mohou přes naše území procházet, Toman měl pravomoci k tomu, aby hranice libovolně otvíral a zavíral. S každým uprchlíkem kšeftoval. Řekl bych, že účel světil prostředky. Židé a Američané mu za to rádi platili, protože Židům hrozily na některých místech pogromy, jako byl třeba ten v polských Kielcích, kde rok po válce bylo povražděno přes 40 lidí. Bez toho, že Toman nechával židovské navrátilce projít, by asi stát Izrael nevzniknul. Ostatně podílel se, opět zištně, i na prodeji zbraní Izraelitům. Penězi, které tak utržil, byla financována komunistická partaj.

Je zarážející, že Toman kšeftoval s židovskými uprchlíky a přitom sám byl židovského původu.

Ano, ale od toho se distancoval. Pocházel z maďarské židovské rodiny, která zahynula v koncentračních táborech. Kromě něj se zachránili jen jeho sourozenci − mladší sestra a starší bratr, který ještě před válkou odešel do Vene­zuely, kam za ním později utekl i Toman. Se svojí polskou ženou Peslou přečkal válku v Londýně, kde pracoval pro československou exilovou vládu, tehdy ještě jako Zoltán Goldberger. Toto židovské jméno mu ale bylo nepohodlné, protože antisemitismus byl rozšířen všude po Evropě, a tak se z něj už v Londýně stal Zoltán Toman a později opustil i Zoltána.

Ve filmu je obsazeno na 70 rolí. Nebylo by to spíš na minisérii nebo seriál?

O tom jsem neuvažoval, od začátku jsem chtěl natočit celovečerní film. Zásadních je třeba 18−20 postav, zbytek jsou spíš epizodní role a řadu figur jsem musel vyškrtnout. Želary měly 150 minut a nikomu to nevadilo, film o Tomanovi bude, myslím, hodně napínavý, má prvky gangsterky, je v něm láska, sex, vzestup, pád, vězení, útěk, zrada. Komunisti tohoto muže využili v době, kdy ho potřebovali, ale po únoru 48 už se jim nehodil, protože na každého věděl příliš mnoho.

Film končí jeho útěkem do Venezuely?

Víceméně, i když má časový přesah, protože Toman v Československu zanechal syna, kterého pak celý život ze zahraničí hledal.

Syn se našel? Žije, nebo už je mrtvý?

Na to nechť si diváci počkají do kina.

Po Želarech a Občanském průkazu jsem se už nechtěl do historie vracet, ale události třetí republiky mě uhranuly.

Scénář se opírá i o svědectví pamětníků. Setkal jste se s někým z Tomanových příbuzných?

Sešel jsem se se všemi, se kterými to šlo. Například s jeho neteří, které je přes sedmdesát.

Byli ochotní o něm mluvit?

Byli, ale opírali se o příběh, který o sobě šířil sám Toman, a on se neviděl jako bezohledný kariérista. Chtěl o sobě dokonce vydat biografii, ale nakonec od toho vždycky ustoupil, právě kvůli období, o němž točím film. Protože ať se lakoval na růžovo, jak chtěl, vždycky z něj vycházel jako pěkná svině.

Jednal z nějakého vnitřního přesvědčení, nebo čistě pro osobní prospěch?

To ve filmu neřeším. Toman je sice antihrdina, ale netočím ho jenom jako černou figuru, přistupuji k němu plasticky. Obrázek o něm ať si udělá divák sám i s ohledem na okolnosti, které ho obklopují. Já prošel všechny dostupné materiály a problém je v tom, že se na žádný z nich nedá úplně spolehnout. Existují dvě výpovědi, které o svém životě učinil sám Toman. Obě ho staví do růžového světla a jsou skoro identické, jak je měl navrčené. Druhým zdrojem informací, sesbíraných od různých poradců a historiků, jsou zápisy ze svazků STB. Ty mají zase tu nevýhodu, že někteří vypovídající se snažili sami sebe očistit a Tomana očerňovali víc, než jaká byla skutečnost. A pak jsem měl k dispozici relativně objektivní výpovědi lidí z humanitárních amerických organizací, kteří Židům pomáhali utíkat, a ti neměli důvod hrát ani na jednu stranu. Ve všech svědectvích jsem hledal průsečíky a stavěl na nich příběh. Fabuloval jsem jen v oblastech, které se týkaly Tomanova osobního života.

Dokáže producent Trojan krotit režiséra Trojana, nebo je to spíš naopak?

Tahle dvojrole je těžká. Točíme nákladný historický film, a když vidím, jak peníze stříkají, některé věci si jako režisér odříkám. To je běžný proces. Kdyby stejný film točil jiný režisér, také bych po něm chtěl, aby se vzdal třeba dvou aut nebo aby se některá lokace zrušila a nahradila jinou, protože stojí půlku. Takhle musím vytvářet tlak sám na sebe, ale mně to vlastně zas tak nevadí.

jarvis_593915bd498ef510986b82c1.jpeg
Foto: Matej Slávik

Do hlavní role jste obsadil Jiřího Macháčka, který se Tomanovi fyzicky podobá. Má za sebou hodně rolí, ale vystudovaný herec přece jenom není. Neměl jste obavy svěřit mu takovou "kládu", navíc skutečnou historickou postavu?

Jirka je můj kamarád a mám s ním dobrou zkušenost z filmů Medvídek nebo Horem pádem, kde je podle mě znamenitý. Už ho trochu znám a vím, jak na něj. I když je jeho výkon někdy trochu rozhoupaný, je velmi připravený a komunikativní. Je schopen zahrát několik verzí jedné scény tak, jak potřebuji, abych později ve střižně mohl vybrat tu nejvhodnější. Jeho postava má ve filmu nejsložitější oblouk, propadá se do různých sinusoid, kdy mu práce začíná přerůstat přes hlavu, kdy hodně chlastá, jindy zase kariérně roste strmě nahoru a leze mu to hlavy. Navíc má složitý vztah se svojí ženou a do toho si najde milenku.

Neuvažoval jste o tom, že byste do hlavní role obsadil svého bratra Ivana Trojana?

Uvažoval, ale jednak neměl v době natáčení čas a taky jsem se bál určitého vzájemného ostychu. Znám všechny Ivanovy finty a možná by se mi s ním hůř režijně pracovalo.

On sám měl o roli zájem?

Ano, ale aby ji mohl hrát, musel bych odložit natáčení o rok a půl a to se mi nechtělo.

Vy i bratr jste asi hodně vytížení. Kolikrát do roka jste schopni se sejít?

Celá naše rodina se schází kolem Vánoc a v létě, jinak se navštěvujeme i mimo. Je to vždycky především sraz samečků, protože já i Ivan máme samé kluky.

Poslední dobou u nás vzniká hodně historických filmů. Kde se tahle vlna vzala?

Možná je to tím, že na filmy je o něco víc peněz, než bývalo, a že máme od dějin 20. století o něco větší odstup. Asi je to dobře. Vzniká reflexe, která tu zůstane zaznamenaná pro naše děti. Po Želarech a Občanském průkazu jsem se už nechtěl do historie vracet, ale události třetí republiky mě uhranuly. Chtěl bych na pozadí hlavní dějové linky ukázat, jak demokrati zoufale podcenili celkovou situaci a zrovna tak Američané v čele s velvyslancem Steinhardtem. Velký "bratr" medvěd si nás uzurpoval, sice ne na věčné časy, ale vlastně si nás uzurpuje rafinovanějšími cestičkami dodnes. V tomto ohledu jsme jako národ nepoučitelní a v politice děláme pořád ty samé chyby. Jsem přesvědčen, že kořeny současné politiky sahají právě do poválečného období třetí republiky a že ten smrádek metod zastrašování a intrik dodnes nevyvanul, spíš naopak zesiluje.

Nemůže být zájem o historii způsobený tím, že je málo současných námětů?

Je málo opravdu dobrých. Nicméně já mám jeden vynikající v ruce a chci ho příští léto natočit. Je to černá hudební komedie ze současnosti krom jiného o třech vraždách a psovi zamordovaném luxem. Takový scénář jsem si přál deset let. Je to vlastně stylizovaná parodie, což mě jako sklepáka samozřejmě baví.

Nebylo dřív snazší točit parodie, když bylo jasné, co parodovat, zatímco dneska je všechno rozvolněné, relativní?

Je to dnes těžší, protože společnost je strašně atomizovaná. Není snadné udržet určitou laťku, aby legrace nesklouzávala k pitomým klišé, jako je zesměšňování boháčů nebo policajtů.

V producentském portfoliu z poslední doby máte mimo jiné animovaný snímek Lichožrouti. V čem se práce na něm lišila od práce na hraných filmech?

Myslel jsem si, že dělat animovaný film bude strašná pohodička. Že na něj seženu peníze, bude vznikat někde ve studiu a já se na něj občas přijdu podívat. Ale ukázalo se, že jeho výroba je stejně náročná jako u hraného filmu a ještě trvá šíleně dlouho. Byla to zkušenost, k níž se asi nebudu chtít dlouho vrátit. Přece jenom animovaný film není moje doména, já bych chtěl zůstat u hraných věcí, protože práce s živým hercem je překvapivější a zajímavější.

Jak moc jste do filmu Lichožrouti mluvil?

Inu docela dost. Ilustrátorka Galina Miklínová ani spisovatel Pavel Šrut neměli s celovečerním filmem a jeho stavbou prakticky žádné zkušenosti, takže jsem žvanil do všeho. Ale já to vlastně dělám pokaždé, filmy Honzy Hřebejka nevyjímaje. S ním a s Petrem Jarchovským to byly příjemné debaty, vzájemně jsme se přesvědčovali, kam se mají příběhy vyvíjet. Někteří jiní režiséři moje vměšování těžko snášeli a mysleli si, že jim chci dílo zkazit. Ale já si stejně stál za svým. Třeba když jsme dělali s Tomášem Vorlem Cestu z města, hodně jsem mu do natáčení zasahoval a je to jeden z jeho nejlepších porevolučních filmů. Diskuse vždycky stojí za to. Sám mám rád, když mi do filmů někdo mluví, vyhledávám to. A jsem nejraději, když o nich můžu diskutovat se ženami. Dokážou najít emotivní linky, které buď baví, nebo vadí, a já je potom posiluji, nebo potlačuji.

Když spolupracujete s režiséry, máte jako producent poslední slovo?

Kdybych si dupnul, tak ano, ale většinou to nedělám.

To říkají všichni producenti a já trochu pochybuji, jestli je to pravda.

Většinou opravdu nechám poslední slovo režisérovi, ale po velmi dlouhé debatě, kdy si prosadím to hlavní, co chci.

Aha. Mluvili jsme o Janu Hřebejkovi. Myslíte si, že ještě budete točit něco společně? Nerozešli jste se snad ve zlém?

Ve zlém ne, dokonce jsem měl na stole dva jeho projekty, jež jdou do kin nebo už v kinech jsou.

Zahradnictví?

Kupříkladu. Myslím si, že ještě něco společně natočíme. Ale musíme se vrátit do stavu, kdy mezi námi zase začne fungovat tvůrčí chemie. Je třeba najít látku, u níž se budeme vzájemně potřebovat.

Zahradnictví to nebylo?

Zahradnictví psal Petr pro Honzu a černou hudební komedii, o níž jsem se zmiňoval, nabídnul mně. Už kdysi jsem totiž po něm chtěl komedii ze současnosti a on přinesl Občanský průkaz. Nejdřív jsem se zděsil, že by měl Trojan točit Šabacha, když to byla výsada Honzy Hřebejka. Ta nová věc je ale úplně z jiného soudku.

S Janem Hřebejkem jste nicméně spolupráci prozatím ukončili?

Film o Tomanovi bude hodně napínavý, má prvky gangsterky, je v něm láska, sex, vzestup, pád, vězení, útěk, zrada.

Honza teď hodně točí a bere spoustu zakázek. Uvítal bych solitérní látku, s níž za mnou Hřebejk s Jarchovským přijdou. Pořád se přátelíme a bavíme se o filmech, spolupráci jsme nikdy úplně neutnuli, ale jejich tempo bylo šíleně rychlé, potřebovali víc producentů, kteří by byli schopni shánět peníze, já už jsem to nestíhal. A také mi vadilo, že některé věci vznikaly překotně, chtěl jsem, aby se dramaturgicky i režijně lépe připravily. Tak jsme se prozatím rozešli.

Letos při udílení cen Český lev způsobili producenti filmu Masaryk aféru, když využili možnosti promítat ho pouze týden v jednom kině. Prezident ČFTA Ivo Mathé poté prohlásil, že se prezidium zamyslí nad změnou pravidel. Vy jste jeho členem. Už padlo nějaké rozhodnutí?

Zatím ne. Sešli jsme se jako každý rok tři neděle po udílení cen, kde jsme vše velmi emotivně zhodnotili. Dohodli jsme se, že je potřeba zachovat si odstup a chladnou hlavu a že se znovu sejdeme 13. června. Akademie by měla být pro filmaře taková matka ochranitelka. Její pravidla umožňují vysílat film jenom týden v jednom kině proto, aby dostaly šanci i nekomerční projekty. To, co udělali producenti Masaryka, byl trošku podfuk, kterému bychom rádi předešli.

Je podle vás úprava pravidel nutná?

Myslím si, že aspoň drobná úprava potřeba je, ale v prezidiu je nás 15. Někteří členové jsou hodně umírnění a pravidla měnit nechtějí i s vědomím toho, co se letos odehrálo. Uvidíme, jak to teď v půlce června dopadne.

jarvis_593915bd498ef510986b82c5.jpeg
Foto: Matej Slávik

Film o Tomanovi je asi spíš pro české publikum. Nebo máte i mezinárodní ambice?

Mám obrovské ambice a rád bych se s ním ještě jednou podíval na vyhlášení Oscarů. Nemusel by být úplně bez šancí. V Česku přežívá určitá představa, že zahraniční filmy hodnotí američtí filmoví akademici optikou mainstreamových filmů, ale to je blbost. Členové Akademie, kteří vybírají zahraniční snímky, jsou "klubisti", střihači nebo zvukaři, často ze zahraničí, kteří v Americe pracují. Mohlo by je bavit, že film o Tomanovi má lokální charakter, ale přitom je to univerzální příběh. S filmem Musíme si pomáhat ani se Želary to tenkrát na Oscarech nevyšlo, myslím si, že o fous, tak třeba to vyjde teď. Ale to by chtěl určitě i Honza Svěrák. Zrovna letos natočil film, se kterým se mu návrat do Hollywoodu třeba povede. Tak jako tak bude mít hlavní slovo Akademie, bez její nominace jsou jakékoli ambice jen snem.

Máte na mysli snímek Po strništi bos, který se natáčel ve Slavonicích a na tamním letošním festivalu, který pořádáte, bude mít předpremiéru. To jste Janu Svěrákovi poradil vy, aby natáčel ve Slavonicích?

Ne, ale když tam dělal obhlídky, radil jsem mu, které další lokality by si měl ještě prohlédnout. Honza slíbil, že udělá projekci pro místní lidi, kteří se na jeho filmu podíleli, a na Slavonice Festu je k tomu skvělá příležitost. Mimochodem, teď se ve Slavonicích natáčí další film. Jsem rád, že se k tomuhle místu, snad i díky našemu festivalu, podařilo obrátit pozornost filmařů a nejen jich. Je to panenská, nedotčená lokalita, protože za časů renesance se změnila trasa z Vídně do Prahy a místo přes Slavonice vedla přes Znojmo. Význam Slavonic sice upadl, ale město díky tomu zůstalo zakonzervováno v renesanci na románských základech a sklepích.

Jak moc festival od svého prvního ročníku v roce 2014 vyrostl?

Ze tří a půl tisíce diváků na deset a půl tisíce. Letos budeme mít letní kino a sedm sálů. Bohužel to s sebou nese problémy s ubytováním. Zkoušíme je řešit. Už jsem i vymýšlel, že tam vypravíme lůžkový vlak z Prahy. Hledáme kapacity po okolí, máme vyjednané kempy, diváci si navíc zvykli jezdit třeba až z Dačic.

Jste s festivalem alespoň na nule?

Ne, jsme tři miliony v minusu. Kdysi jsme ho nazvali filmový a hudební, což se nám vymstilo, protože dotace se poskytují na festivaly ryze filmové, ačkoliv všechny mají hudbu jako doprovodný program. I na našem festivalu je poměr hudby a filmu dvacet procent ku osmdesáti. Původně jsme si mysleli, že uspořádáme velké koncerty, které nám pokryjí filmovou část, ale to nezafungovalo, protože Slavonice nemají žádnou spádovou oblast. Na druhou stranu právě to je na nich krásné.

Máte ve Slavonicích dům, který řadu let opravujete. Už se to blíží do finále?

Ne, a já ani nechci, aby bylo všechno hotové, protože nevím, co bych tam pak dělal. Hodně věcí si opravuji sám. Rád dělám se dřevem a troufám si i na různé patinérské úpravy. Fyzická práce mě nabíjí. Když dělám film, trvá hrozně dlouho, než vidím výsledek. Zatímco na chalupě si přitluču prkýnko a hned je tam polička.