Každý je jiný a ve svých starých životech by se pravděpodobně nikdy nepotkali. První porůznu podnikal, staral se o nevlastního syna a pohyboval se v kruzích, kde se bydlelo ve vlastním a jezdilo slušnými vozy. Druhý se od mládí o práci příliš nestaral; po sérii větších i menších osobních neštěstí, jež vyvrcholila v 18 letech, kdy jeho přítelkyně přišla o nenarozené dítě − a on pak při rozchodu také o ni −, na běžné pořádky rezignoval úplně. Kradl, šel sedět, kradl znova.

Ve Valdicích se potkali, protože zabili člověka. "Zabil jsem člověka" je ostatně způsob, jak o této události mluví i dnes. Větě pronesené tlumeným hlasem, která zní jako kód, jejž člověk přijme na doporučení vězeňských psychologů, předchází pauza. Několikavteřinové ticho je i po ní, ačkoliv ji museli vyslovit už mnohokrát.