Potkali jsme se u něj doma na Točné, v domě, kde před 80 lety přišel na svět. Za okny jeho pracovny už začíná les a člověk si připadá, jako by už ani nebyl v Praze.

Jiří Tichota má tohle místo velmi rád, umožňuje mu věnovat se i jiným zálibám než hudbě. Bez té si ale svůj život nedokáže představit.

Už více než půl století koncertujete se Spirituál kvintetem. Míváte ještě před představením trému?

Nevím, jestli se tomu dá říkat tréma. Já osobně mám určitý pocit zodpovědnosti, ten má před vystupováním asi každý, což je dobře. Není to ale něco, co by nás svazovalo, tohle období už je za námi. Přece jen už jsme zpívali jak pro stovku studentů na koleji, tak pro 200 tisíc lidí na Václavském náměstí, na Portě, pro pány prezidenty, dokonce i s pány prezidenty, takže jsme už v tomto ohledu profíci.

Václavské náměstí bylo výjimečná revoluční situace, ale třeba na Portách v 80. letech čítalo publikum Spirituál kvintetu celkem pravidelně i přes 30 tisíc lidí. Dá se s něčím srovnat ten pocit, když vám takové množství fanoušků tleská a volá "umíííí"?

Porty patří ke krásným vzpomínkám. Ať už kvůli možnosti tam účinkovat, odezvě publika nebo pocitu, že jsme tam všichni byli ze stejného důvodu. Na počtu lidí ale až tak nezáleží. Vždycky je důležitá atmosféra a to, jak posluchači reagují. Pokud mám dojem, že jsou spokojeni, že se zapojují, baví se, nejsou rozčarovaní a zklamaní, jsme spokojení i my. Nicméně samozřejmě jsem byl rád, když i letos na konci května přišlo na náš koncert v Tipsport Aréně na sedm tisíc lidí.

Ten koncert byl vzpomínkou na zlaté časy?

Vzpomínka na zlaté časy, které trvají. Před rokem a půl jsme měli s Kvintetem 55. výročí a vyprodali jsme pět koncertů v Lucerně. Máme to štěstí, že naše publikum bývá dnes složeno z nejrůznějších věkových kategorií. Občas se na nás jdou podívat lidé, kteří na nás chodili jako mladíci a dnes už mají vnoučata. Chodí na nás i mladé rodiny, často dokonce s dětmi, i s úplně malými nemluvňaty. Vidíme to hlavně při koncertech v kostelích. To máme vždycky radost, že nám vyrůstá další posluchačská generace.

Co vás na koncertování stále drží?

Na prvním místě je třeba jmenovat muziku. Kdyby mě nebavila, byl by trest se jí věnovat. Baví mě její naprostá nevyčerpatelnost. To, že si ji můžete dopřávat po celý život a že se vždycky najdou další a další pěkné skladby. Zrovna tak je krásné, když si vzpomenu třeba na Bachovu mši, kterou jsem objevil v patnácti letech, můžu se k ní vrátit a pořád bude stejně krásná. A to platí o jakékoli hudbě. Muzika je v tomto ohledu, jako každé umění, velkým potěšením a zážitkem.

Jiří Tichota (80)

◼ Pochází z muzikantské rodiny, jeho pradědečkem byl Antonín Liehman, učitel hudby Antonína Dvořáka. Hrál vážnou hudbu zejména na kytaru a loutnu, více než 20 let působil na muzikologické katedře Filozofické fakulty UK.

◼ V roce 1960 spolu s dalšími třemi členy Vysokoškolského uměleckého souboru založil skupinu Spirituál kvintet, kterou vede dodnes.

◼ Složení kapely se během let obměňovalo, působili v ní například Irena Budweiserová, bratři Nedvědové nebo Karel Zich.

V médiích se před časem objevila zpráva, že jste v rámci kapely řečeno vašimi slovy "v mírně chráněném režimu". Co přesně to znamená?

Původně jsem chtěl ubrat. Jsem dvacet let v důchodu a vlastně jsem ještě v žádném důchodu nebyl. Před časem jsem se tedy pokusil naordinovat si trochu volna, z toho období pochází právě ta zpráva v novinách, ale ve skutečnosti se to moc nezměnilo. Pravidelně se účastním všech zkoušek a vystoupení. Po dobu našeho koncertování v aktuálním složení jsem chyběl jen asi na třech představeních. Až tak mírný režim to tedy není. Zjistil jsem totiž, že si stejně moc neužívám toho, když nějaký koncert vynechám a jedu někam jinam. Stejně pak celou dobu přemýšlím, jak hrajou a jak to dopadlo. Můj režim je tedy spíš normální než speciální, i když se snažím utrhnout si i trochu času pro koníčky.

Koníčky? Stíháte ještě něco jiného než muziku?

Samozřejmě že mám koníčky! Hlavně lepidopterologii, což je nauka o motýlech. S tím je spojena i moje další záliba, makrofotografie. Fotografuji vývojová stadia motýlů. To je moje nejmilejší relaxace. Mám celkem bohaté uplatnění v odborných i popularizačních publikacích. Fotek mám už několik tisíc, často velmi vzácných druhů. Vyvěšuju je na svých webových stránkách, které jsem teď dostal od syna k narozeninám. A v zimě, když motýli nejdou fotografovat, poslouchám muziku, především tu vážnou.

Jakou máte nejraději?

Mám své oblíbené autory loutnové a kytarové hudby, to byl svého času můj obor. Není to běžně poslouchaný druh muziky, je proto obtížné se k těmto nahrávkám dostat. Miluju Bacha, mám celé jeho dílo na CD. Je to asi tisíc dvě stě kompozic, a ještě jsem ho celé neslyšel. Jediné, co poslouchám málo, jsou opery. Rád si pustím i lehkou hudbu − miloval jsem vždycky Voskovce a Wericha, písničky Osvobozeného divadla jsem znal zpaměti i s akordy. Hlavně má ale člověk na poslouchání v životě málo času, je to spíš pasivní záležitost, zatím mu utíká pod rukama čas na jiné věci. Je to asi normální úkaz, ale osobně to proti dřívějšku pociťuji jako určitý handicap. Předtím mi přišlo, že je čas na tohle, pak na támhleto a na tamto zase někdy příště… A to už si dneska moc říkat nemůžu.

Jaroslav Uhlíř jednou prohlásil, že největší pocta pro něj je, když jeho písnička zlidoví natolik, že se hraje u táboráků. Jak to máte vy? A máte přehled, kolik vašich písní se hraje u ohňů?

Poselství té věty spočívá v tom, že se žádný autor neofrňuje nad tím, když se dozví, že se jeho dílo hraje u táboráku. Je to znamení, že se písnička líbí a že mezi lidmi žije. A je jedno, jestli se hraje ve Smetanově síni nebo u ohně, je to stejná pocta. Našich písniček, které se hrají a zpívají mezi lidmi, je poměrně hodně. Kdybych to vzal chronologicky, od časů našich prvních nahrávek jsou to Zelený pláně, Doney Gal a Širý proud, v protestních 80. letech zase Až se k nám právo vrátí, Za svou pravdou stát, Jednou budem dál… Je jich celá řada a nás to samozřejmě těší. Ale nezjišťujeme to u táborových ohňů, tam hrajeme málokdy. Přirovnal bych to spíš k situaci, kdy danou písničku začneme na koncertě zpívat a připojí se lidé v hledišti. To máme stejnou radost jako pan Uhlíř, když slyší své písničky u táboráku.

Nechybělo vám po revoluci to, že publikum už nemusí číst mezi řádky vašich písniček?

S Kvintetem jsme nic takového nezažili, i když jsme si mysleli, že naše popularita byla podporována všeobecnou protirežimní náladou. Ukázalo se, že tam bylo něco víc, lidi na nás chodili dál. Dokonce jsme se o tom přesvědčili mnohem názorněji. Měli jsme to potěšení, že jsme s panem prezidentem Havlem jeli koncertovat do Chile, kde jsme pořádali koncert pro univerzitní studenty. Zpívali jsme české lidové i obrozenecké písničky, vlastní tvorbu, a oni pochopitelně ničemu nerozuměli. Po vystoupení nám proto vyrazilo dech, když na nás před šatnou čekal hlouček studentů s notýsky a chtěli si naše písničky opsat i s akordy. Viděli jsme v praxi, že muzika je mezinárodní jazyk a nepotřebuje žádné výklady. My jsme ale dělali totéž jako ti chilští studenti. Když jsme v 60. letech začínali se spirituály a s angloamerickým folklorem, napřed jsme slyšeli melodii a teprve pak jsme se pracně dostávali k tomu, o čem se tam zpívá.

Proč se na konci 80. let Kvintet zprofesionalizoval? A jak se změnilo vaše vnímání kapely, když se koncerty staly vaším hlavním zdrojem obživy?

Z filozofické fakulty, kde jsem dlouhá léta učil na muzikologické katedře, jsem odešel v roce 1986 a byl jsem jeden z posledních. Pak už jsme byli všichni na volné noze, protože jsme obojí nestíhali. Měli jsme i 23 koncertů do měsíce. Skoro každý den jsme tedy někde hráli! Na volné noze jsme pokračovali i po revoluci. Dnes je to těžší, koncertů už není tolik, protože pořadatelé dostávají méně peněz a je mnohem širší nabídka. Někdy se to ale sejde jako za starých časů. Minulý rok v listopadu a v prosinci jsme měli jen tři dny volné. My se Zdeničkou (manželka Jiřího Tichoty a dlouholetá členka Spirituál kvintetu; pozn. red.) máme děti už odrostlé, ale pro ty členy, kteří je mají malé, je to záběr. Jako každá činnost má muzicírování své stinné i příjemné stránky. Vážím si toho, že se moji kolegové shodují v tom, že převažují ty druhé. Proto jsme ochotni i trochu strádat. Ukazuje se, že jsme měli vždycky štěstí na rozumné lidi.

Muzicírování má své stinné i příjemné stránky, ale převažují ty druhé. A vždycky jsme měli štěstí na rozumné lidi.

Máte nějaký recept na to, jak vycházet s partnerkou v manželství i jako kolegové?

Receptem posloužit nemůžu, na to si každý musí přijít sám. Nebudu zapírat, je to tu a tam dost komplikované. Nejde jen o to, jak my dva spolu nějakou situaci vyřešíme − já jsem navíc kapelník a musím působit nestranně. Snažím se prosazovat věci tak, aby ostatní neměli dojem, že svou ženu protežuju. A ona má − občas možná i oprávněně − dojem, že jsem příliš opatrný a že ji odstrkuji. Ale to jsou takové malicherné problémy. V mnoha ohledech je to pro oba spíš podpora než komplikace. Zdenička dlouhé roky, kdy jsme měli malé děti, stála na okraji Kvintetu. V té době si víc zazpívala u Brontosaurů, to jsem pohlídal děti já. Zatímco když jsme zpívali oba, měli jsme to vždy s hlídáním komplikovanější.

Koho ze současných písničkářů, tedy vlastně vašich konkurentů, si nejvíce ceníte?

U nás jsou písničkáři vskutku mimořádnou kategorií. Jediným aspektem, kterým mohli v začátcích oslovit lidi, byl jejich mimořádný talent. Neměli žádné obchodní zastoupení ani konexe. Tak se objevili skutečně ryzí autoři na neobyčejně vysoké úrovni jak po textařské, tak po skladatelské a interpretační stránce. Můžu jmenovat Dášu Voňkovou, Roberta Křesťana, Wabiho Daňka, bratry Ebenovy, Karla Plíhala, Jarka Nohavicu a spoustu dalších. Nerad bych v tomto ohledu na někoho zapomněl. Tihle autoři mají krásné, ryzí písničky, které se budou zpívat i za 50 let, zatímco mainstream umlkne za jednu dvě sezony. Abych se vrátil k otázce − cením si lidí, kteří přispěli do společného balíku naší populární hudby něčím ryzím a osobitým.

Pod nahrávkami vašich písniček na You­Tube jsou dnes z 99 procent pozitivní komentáře. Čím to je? Je folk žánr, který přitahuje pozitivně smýšlející lidi?

Nemyslím, že je to žánrem. Žánr je uměle vytvořená škatulka. Nemusíme tomu nijak speciálně říkat, všecko jsou to písničky. Název folk pochází, jak známo, z Ameriky, kde opravdu původně znamenal lidovou muziku. Když se po druhé světové válce začalo masově šířit rozhlasové vysílání, okamžitě se do toho obul obchod, naskytla se příležitost říkat lidem: "A teď vám pustíme písničky, které máte nejraději." Takhle mohli lidmi manipulovat a hrát jim to, co potřebovali prodat. Tenkrát američtí muzikanti v čele se Petem Seegrem pochopili, že je lidové muzicírování ohrožené. A že je proti tomu jediná obrana − lidé musí přestat být v muzice pasivní a to, co je těší, si mají umět zahrát sami. Tyhle písničky nepotřebují orchestr ani speciální aparaturu. Stačí kytara a dva hlasy.

Jak s tím souvisí obliba folku v Česku?

Na počátcích stála dovednost drnkat na kytaru, která přežívala hlavně v trampských osadách. Ten žánr se nemusel jmenovat folk, my Češi jsme na domácí lidovou písničku nenavazovali tak jako Američané. Na tu jsme navázali až později. Za totality byl folklor vězněm komunistické diktatury. Na každé škole musel být hudební soubor s modrými svazáckými košilemi, tahací harmonikou, kytarou a zpíval jakoby domácí folklor. Mezi lidové písničky byly ale pašovány všelijaké častušky a budovatelské písně. My jako Kvintet jsme přišli s podobnou myšlenkou jako Seeger − jak se tomu vyhnout. Začali jsme provozovat hudbu, která nebyla přímo domácí. Na náš americký vzor jsme navázali tím, že si lidé mohli sami zahrát, co je baví. Když už jsme měli svou pozici a jméno, začali jsme přemýšlet, co s domácí tradicí. Naše první album byly koneckonců Písničky z roku raz dva, kde jsou skladby z rudolfínské doby, moravské a české balady. Podstatná ale byla a je ona lidová inspirace v moderním slova smyslu. Dokud muzikanti umí navázat na tradici lidové tvorby, je záruka, že tenhle žánr přežije, ačkoliv nepatří k dotovaným a propagovaným žánrům − právě pro svou malou manipulovatelnost.