Když jste loni na jaře vytočili jisté telefonní číslo, mohli jste si s člověkem na druhém konci popovídat o Švédsku. Jaké tam je zrovna počasí, zda je vhodná roční doba pro návštěvu nebo jak je to ve skutečnosti s tamní přistěhovaleckou krizí. Neměli jste zaručeno, že dostanete pravdivé informace. Ani informace oficiální. Vše jste se dozvěděli z první ruky od "náhodného Švéda".

Šlo o reklamní kampaň pro státní turistickou agenturu. "Náhodní Švédové" se rekrutovali zhruba z 35 tisíc lidí, kteří se on-line zaregistrovali coby národní ambasadoři. V podstatě kdykoli pak mohli očekávat hovor v angličtině z libovolného místa planety. Záleželo jen na nich, co volajícímu řeknou.

Byl to z mnoha důvodů riskantní projekt. Na začátku nebylo jasné, zda se o roli "náhodného Švéda" bude ucházet dost zájemců. Pak ani to, zda bude zájem z druhé strany, tedy od lidí, kteří se chtějí něco dozvědět o Švédsku. A samozřejmě nikdo netušil, jak vážně to všichni budou brát a kam se věc vyvine.

Ale byl to úspěch! Během kampaně trvající necelé tři měsíce se "náhodným Švédům" dovolalo zhruba 200 tisíc lidí z celého světa. Průměrná doba hovoru byla 2 minuty 41 sekund. Publicitu to přineslo skvělou. Mezi volajícími byly hollywoodské celebrity, u telefonu na druhém konci drátu několikrát seděl i švédský premiér Stefan Löfven. Tehdejší americký prezident Obama kampaň zmínil v jednom ze svých projevů.

A ať už si svět s "náhodnými Švédy" povídal o čemkoli, možná se nakonec dozvěděl to nejdůležitější. Že v téhle a několika okolních zemích žijí lidé se zvláštním darem, který je v jiných částech světa mnohem méně běžný, ne-li výjimečný. Totiž že umějí být v pohodě. Nebo, nebojíte-li se silných slov: umějí být šťastní.

Přimět muže čurat vsedě

Po přistání na letišti ve Stockholmu jsem se potřeboval jít vyčurat. Což obvykle není ten typ historky, kterou mám potřebu vyprávět. Obvykle. Ale ne ve Stockholmu. Před pánskými záchodky mě překvapilo něco, co tam obvykle nevidím: fronta.

Před ženskými ano. Obvykle bývá dlouhá a neútěšně vyhlížející. Přiznám se, že je to jeden z poměrně výjimečných momentů, kdy cítím sexistické uspokojení z toho, že jsem muž. Na potápějícím se Titaniku možná ženy měly při nastupování na záchranné čluny přednost, před záchody však musí čekat. Zatímco my kolem nich prokráčíme s nezúčastněným, až lehce unuděným výrazem. K nezaplacení!

Ale jak už jsem napsal, ne ve Stockholmu. Tam pán tvorstva spěchající k jednomu z dlouhé řady pisoárů za dveřmi s panáčkem ještě před záchodem narazí na další muže ve frontě. Zmateně se rozhlíží a vrtí hlavou, jak je to možné. Navíc se fronta, byť nijak dlouhá, skoro nehýbe. Odpověď na otázku čeká až uvnitř.

Žádné pisoáry totiž na toaletách nejsou. A v budovách postavených v posledních letech je nenajdete skoro nikde. Má to co dělat s hygienou (ano, my muži se ne vždy trefíme, to je třeba přiznat), se zdravotními benefity čurání vsedě (?) a samozřejmě i s pověstným skandinávským úsilím o rovné podmínky pro obě pohlaví. Či všechna pohlaví, abychom v dnešní pozoruhodné době byli zcela korektní.

A než ženy učit čurat vestoje, ukázalo se jednodušším přimět muže začít čurat vsedě. Když roku 2012 zařadila Levicová strana čurání mužů vsedě do svého programu a navrhla ho prosazovat na toaletách státních úřadů, byla to spíš kuriozita, které si povšimla světová média. Nikdo to nebral moc vážně. Ale dnes už o starý dobrý pisoár opravdu skoro nezavadíte. A když jedny stockholmské noviny loni dělaly průzkum, skoro tři čtvrtiny Švédů odpověděly, že čurají vždy nebo většinou vsedě.

Fronty před toaletami jim nevadí. Nebo to tak aspoň vypadá. Protože to je další věc, které si všimnete. Že Švédi umějí dělat fronty krásné, dlouhé a spořádané. Strčí do kapsy i Němce a to jsou nějací milovníci pořádku.

Je celkem jedno, na co se fronta stojí. Zda na toaletu, zmrzlinu, pivo či nástup na loď na stockholmském nábřeží. Pokud mají Švédi z něčeho stres, tak z toho, aby to snad nevypadalo, že se ve frontě tlačí nebo že by někoho chtěli předběhnout. Stojí v pohodlných odstupech a zeširoka se usmívají.

V celosvětových průzkumech "indexu štěstí" se Švédi pravidelně přetahují s Dány, Islanďany a dalšími Skandinávci o horní místa žebříčku. Vedou i v mnoha dalších kategoriích, které nějak souvisejí se spokojeným a vyrovnaným životem. Stručně řečeno jsou Švédi zdraví a bohatí, dožívají se vysokého věku, nepřehánějí to s prací, umějí si užívat volný čas a vyznávají toleranci. Švédsko jako jedna z prvních zemí dekriminalizovalo homosexuální pohlavní styk, povolilo změnu pohlaví a zakázalo fyzické trestání dětí.

Dívat se na věčně vyrovnané, spokojené a usmívající se lidi je nesmírně stresující. Dřív nebo později vám to zkazí náladu, to si buďte jisti. A ze rtů se vám vydere skoro až hysterická otázka: "Panebože, kde se ten podělaný klid a rozvaha v těch Švédech berou?"

Nechlubí se ani mezi přáteli

Jako odpovědi se vám nejpravděpodobněji dostane zdvořilého úsměvu a pokrčení ramen. Případně zmínky o "Jantelagen", dánsky "Janteloven", v českém překladu "zákonů Jante".

Míněny přitom byly ironicky. V roce 1933 je do románu Uprchlík kříží svou stopu napsal spisovatel Aksel Sandemose, narozený v Dánsku. Desatero zákonů, které tvoří právní řád fiktivního města, mělo kritizovat malé ambice a touhu po průměrnosti tehdejší společnosti. Šlo o pravidla typu "Nebudeš si myslet, že jsi chytřejší než my", "Nebudeš si myslet, že jsi víc než my", nebo "Nebudeš si myslet, že někoho zajímáš".

Pak ale opustily území satiry a dnes jsou považovány za určitý klíč ke švédské povaze. Je asi přehnané tvrdit, že by se Skandinávci v zákonech Jante našli a hrdě se k nim hlásili. Ale když se jich na ně zeptáte, rozhodně se neurazí. Není pravda, že by žili rezignované a neambiciózní životy. Ale nemají v nátuře to, co je v západní civilizaci naopak obvyklé: touhu být výjimečný a neustále o tom přesvědčovat ostatní.

Ani mezi přáteli se nechlubí svými úspěchy či úspěchy svých blízkých, třeba dětí. Neuslyšíte tu, že něčí dcera měla na vysvědčení samé jedničky nebo že syn kohosi jiného vyhrál atletické závody. Zdrojem stresu není, když si soused koupí lepší auto než vy. Spíš kdybyste vy měli výrazně lepší než on.

Psychologové říkají, že to asi opravdu bude důvod, proč jsou Skandinávci tak vyrovnaní a šťastní. Protože "bohatství" nebo "úspěch" nejsou absolutní kategorie. Nedá se říct, od jaké sumy člověk přestává být "chudý" a kdy už začne být "bohatý". V těchto kategoriích se lidé porovnávají s ostatními hlavně ve svém okolí. Jestli jsou bohatší či úspěšnější než jejich kolega, soused nebo třeba švagr.

Když žijete ve společnosti, kde tenhle tlak neexistuje, cítíte se spokojenější a vyrovnanější. Protože pokud chce člověk stále všeho víc, stejně nikdy nemá dost. Švédi nalezli kouzlo toho, když máte všeho "tak akorát". Čímž se dostáváme k dalšímu důležitému švédskému slovu.

"Lagom" znamená právě to. Ani málo, ani moc, prostě tak akorát. Je to označení kvantity, ale také kvality, konkrétně přístupu k životu. Švédům to tak vyhovuje. Jako anekdota se někdy uvádí, že "tak akorát" mají rádi i svou kávu a mléko. A když přijdete do supermarketu, s údivem zjistíte, že v regálech opravdu dominují "mellanbrygg", středně silná káva, nebo "mellanmjölk", polotučné mléko.

20 tisíc start-upů

Kdyby ještě fungovalo telefonní číslo na "náhodného Švéda" a vy jste se mu dovolali, asi by nesouhlasil, že jeho země je nějak výjimečná. "Ale to se mi nezdá," zaznělo by ze sluchátka. "Podle mě jsme celkem průměrní a obyčejní." Jenže opak je pravdou.

V přepočtu na obyvatele Švédi patří k těm s největším počtem úspěšných sportovců, vědců či hudebníků, ale také s jednou z nejvyšších konzumací zmrzliny či hamburgerů. Švédsko je mezi zeměmi s nejlepší infrastrukturou, nejlepším zdravotnictvím, s nejlepší péčí o seniory a s nejlepšími podmínkami pro vychovávání dětí. Má silný průmysl a na to, že v něm žije něco přes osm milionů lidí, dalo vzniknout řadě významných světových korporací. Ano, Švédsko je známo vysokými daněmi. Ale pozor, to zároveň přináší určitou záhadu. Copak neplatí, že vysoké zdanění, navíc v kombinaci s mentalitou "tak akorát", musí být zabijákem inovací a podnikatelské kultury?

Neplatí. Aspoň ne ve Švédsku. Stockholm je dnes po Londýně druhým městem v Evropě s největším množstvím start-upů. Jejich počet se odhaduje na 20 tisíc. A ještě úspěšnější je v počtu takzvaných unicornů, "jednorožců", tedy nových společností s kapitalizací přes miliardu dolarů. V tom je Stockholm druhý na světě, za americkým Silicon Valley a před izraelským Tel Avivem.

Ve Švédsku roku 2003 Niklas Zennström založil firmu Skype a v roce 2007 Martin Lorentzon a Daniel Ek odstartovali působení Spotify. Ze Švédska pocházejí firmy, které na trh uvedly dvě celosvětově úspěšné hry: Candy Crush a Minecraft. Švédsko bude možná první zemí světa, která se rozloučí s hotovostními platbami, a to díky silnému takzvanému fin-tech sektoru, který zavádí inovace do finančnictví. Podle Global Innovation Indexu za rok 2016 je Švédsko druhou nejinovativnější zemí světa.

A znovu ta samá otázka. Jak je to možné? Například proto, že nemusí platit poučka "co nejmenší angažmá státu je to nejlepší". Švédská vláda v devadesátých letech minulého století jako jedna z mála nabídla možnost daňového odpisu při nákupu počítače. Dotovala výstavbu infrastruktury pro rychlé internetové připojení. Dodnes stát podporuje startupové inkubátory a akcelerátory. I díky tomu Švédsko patří k nejdigitalizovanějším zemím světa s velmi konkurenceschopnou ekonomikou.

Být jako Švédové

Desátý zákon Jante říká: "Nebudeš si myslet, že nás něco můžeš naučit." Takže se nemá cenu ptát Švédů na to, jak být jako oni. Ne že by nám to nechtěli říct. Oni nevědí, že by nám mohli sdělit něco užitečného.

Berme jako paradox, že země, jejíž obyvatelé se děsí výjimečnosti, je v mnoha ohledech tak výjimečná. Ale být jako Švédové? Znamenalo by to odložit naše neurózy a nejistoty, ale také touhy a sny. A postavit se do fronty, na jejímž konci čeká možná prchavý polibek štěstí. Tedy pokud se nepřestanete usmívat a… pánové se vyčurají vsedě.