Fotografický blog Humans of Prague publikuje portréty lidí z pražských ulic. Snímky a doplňující texty jsou svědectvím letmých setkání mezi fotografem a neznámým člověkem. Cílem blogu je seznamovat čtenáře s rozmanitostí lidí, jejich myšlenek a příběhů v současné Praze.

1.

"Byla to jedna velká rána. Když vychováváte syna a on vám v dvaadvaceti umře, tak je to dost drsné. Už je to osm let, ale není dne, abych na toho kluka nemyslel. Hodně mě to změnilo. Jsem dnes uzavřenější, většinu času zamlklý. Mám úplně jiné priority. Už na ničem nelpím, už nejsem takový pedant a puntičkář. Do té doby jsem se v životě snažil být stoprocentní, ale zjistil jsem, že to nejde. Říká se, že člověk má zasadit strom, postavit dům a zplodit syna. Mně se to všechno povedlo. Jenže o syna jsem přišel a dnes vím, že strom může uschnout a barák že se jednou zbourá. Nevím, jestli je to dobře, anebo ne, ale pochopil jsem, že na sebe člověk nemusí být tak tvrdý."

2.

Bylo mi šest, sedm let, chodila jsem s maminkou ulicemi Prahy a všude visely plakáty, koho Němci popravili...

"Bylo mi šest sedm let, chodila jsem s maminkou ulicemi Prahy a všude visely plakáty, koho Němci popravili. Schválně to tiskli, aby to všichni viděli, aby se všichni báli. Já jsem měla tatínka důstojníka. Jednou v noci Němci přijeli a začali náš byt prohledávat. Pamatuji, že mě vzbudili – do pokoje vtrhl voják, v helmě a s kvérem, a rozsvítil. Já ležela v posteli, on se díval pod ni a bodal do oblečení ve skříni – jestli tam není někdo ukrytý.

Na konci války, to už mi bylo jedenáct, jsme si jednoho dne hrály s holkama v Bubenči v parku. Viděly jsme, jak na bubenečském nádraží zastavil vlak. Šly jsme blíž a uviděly, že to byl vlak s vězni – přijeli z koncentráku. Byly to dobytčáky, nákladní vagony, které měly jen malá zamřížovaná okýnka. V nich jsme viděly oholené hlavy těch šíleně hubených lidí, byli kost a kůže. Přišla jsem domů celá vyděšená a pamatuji, jak mi maminka říkala: ‚Víš, takového člověka kdybys někde potkala, tak mu nesmíš dát vůbec nic jíst. Protože on by umřel na to, že si vzal kousek chleba. Musel by začít s kaší.‘

Mně se tyhle věci pořád vrací. Když dnes vidím, co se děje v Sýrii, tak si říkám, že v těch dětech vzniká děs, který se z nich celý život nedostane. Mluvím s vámi o takových věcech, přestože já mám za sebou krásný život. S tím, co se za války stalo, jsem se ale nikdy nevyrovnala. Jely jsme s maminkou tramvají, já chtěla pustit starou paní, ale maminka mi řekla, že paní si sednout nemůže, že mi to doma vysvětlí. Řekla mi, že paní měla žlutou hvězdu. A tak jsme tehdy všechny stály a sedadlo zůstalo prázdné. Vedle v domě bydlela v přízemí jedna holčička, která vždy stála u okna, za záclonami, a ani na mě nesměla zamávat. Chodila jsem do školy a najednou nám ve třídě ubyly děti. Ti lidé v jeden moment zmizeli a mně bylo jako malé holce strašně divné, že do jejich bytů se nastěhovali Němci. Ptala jsem se mámy: ‚A to si tam ty jejich děti hrají s hračkami těch mých kamarádek?‘ Nedovedete si představit, jaké to bylo. My jsme pro Němce byli úplný póvl, ale Židé jim nestáli ani za to, aby si o ně ušpinili boty.

Dodnes to nemůžu pochopit. Když skončila válka, tak jsme stále čekali, že se ti naši známí a spolužáci vrátí. Ale oni se nevraceli. Jen asi před pěti lety jsem jela tramvají, uviděla z okna jednu paní a okamžitě mi bylo jasné, že to je ta holčička, co mi nemohla mávat. Chtěla jsem vystoupit a jít za ní, ale neudělala jsem to. Nevím proč, snad proto, že nejsem příliš pohotová. Dodnes mě to mrzí. Často si na ni vzpomenu a říkám si, že bych jí byla určitě udělala radost."

3.

"Vyměnili jsme si domácnosti - jsme zrovna v domě jedné místní rodiny a ona je v našem domě v Amsterdamu."

"Vyměnili jsme si domácnosti – jsme zrovna v domě jedné místní rodiny a ona je v našem domě v Amsterdamu. Už to takto děláme dlouho. Je to totiž dobrý způsob, jak se potkat s místními lidmi a objevit pěkná místa – nikdy bychom tuhle oblast Strašnic nenašli, pokud bychom bydleli v nějakém hotelu v centru města. A ta situace vás nutí mluvit s lidmi. Protože máte všechny možné otázky: Kde je nejbližší obchod? Kam máme vyhodit odpadky? Když otevřete lednici, tak některé věci nepoznáváte. Ale jelikož tam jsou, tak si řeknete: Dobře, tak copak to tady máme? Rozšiřujete si své obzory.

Je to také dobrý způsob, jak cestovat levně. Protože v tom nejsou žádné peníze, je to výměna. Bydlela jsem i v pětihvězdičkových hotelích, ale popravdě se mi tam moc nelíbilo. Jsou luxusní, ale zároveň velmi neosobní. Když bydlíte přes Airbnb, tak je vaše zkušenost mnohem osobnější, ale stále je to jen jednostranná záležitost – pronajmete si místo a pak za něj zaplatíte. To je obchod. Když si s někým vyměníte domov, je to zcela osobní věc.

Je to trochu zvláštní pocit, ale bydlíte u někoho doma a nahlížíte do jeho života. Celé je to postavené na důvěře. A já vždy lidem důvěřovala. Bývám vždy hodně naštvaná, když někdo mou důvěru zklame. Jak někdo může nedodržet své slovo? Je přece posvátné. Člověk má dělat to, co říká, a říkat to, co dělá. A myslím si, že obecně se dá říci, že 99 procent lidí udělá, co řekne. Existují i divní lidé, ale to jsou pouze výjimky. Proč se soustředit na 1 procento lidí, když si můžete užít tolik zábavy a mít tolik pěkných zážitků s těmi zbylími 99 procenty?

Pokaždé když zažívám výměnu domů, tak si uvědomím, že všichni jsme lidé. Žijeme v různých zemích, kde panují různá pravidla, ale naše životy jsou hodně podobné. A s těmi pravidly – ona místní rodina nám řekla, že když v Česku existuje nějaké pravidlo, tak pravděpodobně existuje i nějaký Čech, který na něj kašle a dělá si, co chce. Říkala jsem si: Ty jo, vždyť to je i typicky holandská věc!"