Zabodl do mě oči a rozzářila se mu tvář. "Panebože. Je to možné?" zvolal radostně.

Těžko říct, pomyslel jsem si, ale nahlas jsem řekl: "No ano. Zdravím!"

Zastavil se a přátelsky mi stiskl rameno. Bylo zřejmé, že mě opravdu rád vidí. "Jak dlouho jsme se neviděli?"

"Musí to být docela dlouho!"

Přikývl, že to tedy ano. "A jinak? Všechno v pohodě?" zeptal se.

"Jasně," řekl jsem. Zeptal bych se ho, jak se má, ale nevěděl jsem jak. Tedy jak to udělat, aby nebylo zjevné, že nevím, jestli si vykáme, nebo tykáme.

Asi jste už pochopili, že jsem neměl nejmenší tušení, s kým mluvím. Jisté bylo jen to, že jde o milé setkání po letech.

Stává se mi to docela často. Mám nápadný zjev, takže si mě lidé snadno pamatují a díky výšce 205 centimetrů mě poznají i zdevastovaného nelítostným středním věkem. Já mám ale na tváře a lidi paměť mizernou.

Naštěstí jsem se v tom naučil chodit. Taktikou je vyčkávat. Dřív nebo později začnou padat otázky, na které sice zpočátku neznám odpovědi, ale jako ztracenou loď mě postupně navigují do přístavu. Dotazy jako "Pamatuješ na tu holku z béčka?", "Jak se má žena?" a "Šéfuje vám v práci pořád ten blb?" nepochybně pomůžou.

Někdy to nevyjde, nebo až vyloženě v poslední vteřině.

"Ty vole, že ty vůbec nevíš, kdo jsem?!" zeptal se mě, když jsme si vyměnili druhou nebo třetí sadu zdvořilých úsměvů. Až v tu chvíli se mi rozsvítilo: jasně, to je Karel, dávný kamarád z doby dospívání. "Prosím tě, myslíš, že jsem tě nepoznal?" řekl jsem s hranou dotčeností a nepředstíranou úlevou.

Asi nejvíc pomohlo to "ty vole". Byla v tom melodie i intimita, které v mozku najednou sepnuly příslušné spojení. A pak i sám fakt, že si tykáme.

Zase s tolika lidmi si netykám. Takže s těmi, se kterými si tykám, mám často opravdu blízký vztah. Anebo nás dohromady svedly okolnosti, kdy si člověk tykat začne: znali jsme se jako děti, chodili spolu do školy nebo dělali nějaký sport.

Když si i manželé vykají

Schválně udělejte pokus. Napište si na papír, nebo aspoň v duchu, seznam řekněme deseti lidí, se kterými během týdne strávíte nejvíc času. Nespěchejte, je důležité ten seznam mít. Zjistíte, že je překvapivý. Jsou na něm vaši nejbližší, partner či partnerka, děti − pokud s vámi ještě bydlí −, kolegové v práci. Ale může na něm být také barmanka v oblíbené vinárně nebo člověk, se kterým pravidelně jezdíte půlhodinu ve stejném autobusu každé ráno do práce. A naopak spousta lidí, které máte rádi a chtěli byste s nimi čas trávit, na seznamu nebude.

Takže seznam máte? A teď spočítejte, s kolika z nich si tykáte a s kolika vykáte. Mě to překvapilo, mám to skoro půl na půl. V průzkumu, který jsem dělal mezi známými, to ale zas tak odlišné nebylo. Tipuju, že v průměru si lidé asi s třetinou známých vykají a s ostatními tykají. Ale každý hned začne přemýšlet. Proč si s někým tykám a s jiným vykám? A hlavně, co od sebe ty lidi odlišuje?

Osobně mám vykání rád. Líbí se mi určitý odstup, který umožňuje. Když si s někým vykám, nic to neříká o tom, jak mi je sympatický nebo jestli s ním rád trávím čas. Mám ostatně dva celkem blízké přátele, nakladatele Alexandra Tomského a investora Ondřeje Bartoše, prvního znám třicet a druhého dvacet let, a s oběma si celou tu dobu vykám. Vždycky si s nimi rád popovídám.

Vykání příjemně udržuje tón konverzace. Zajišťuje, že nesklouznete do nežádoucího tónu, třeba moc familiárního nebo vulgárního. Vykání drží mluvené slovo na určité úrovni, aspoň z mé zkušenosti. A vůbec to neznamená, že ta úroveň je nějak oficiózní nebo bez emocí. Konverzace ve "vykacím módu" může být barvitá, vzrušující i intimní.

Rád vykám i ženám, které se mi líbí nebo s kterými nezávazně flirtuju (už jsem psal, že jsem ve středním věku). Kdysi jsem viděl jeden starý film, myslím francouzský, ve kterém si vykali manželé. Přišlo mi to velmi sexy. V dnešní době by to působilo spíš komicky, jako karikatura. Ale možná bych své milované ženě vyznával lásku častěji než dnes, co já vím?

Vykání rovněž umožňuje dát důraz na určité sdělení. Také rozčílení dává větší vážnost než tykání. Když někomu řekněte "Panebože, vy jste blb!", má to úplně jinou razanci než "Ty blbče!". Minimálně to působí promyšleně a opravdu upřímně.

Ceremoniál zvaný tykačka

Tykání mně nevadí, ale opravdu je u mě častěji důsledkem náhody nebo společenské "nehody". Pokusím se to vysvětlit. Když si s někým jdete zahrát tenis, a zrovna to není prezident, asi si nejpozději při prvním oddychovém čase mezi hrami nabídnete tykání. Byť by vykání možná kultivovalo konverzaci i na kurtu. "Nádherný servis, pane řediteli!" zní mnohem lépe než "Žádná čára, ty vole, jasnej aut!".

Nabídka tykání je společenský rituál, který má svá pravidla. Z dětství si asi všichni pamatujeme, že tykání nabízí starší mladšímu, nadřízený podřízenému a žena muži, byť to poslední pravidlo je v éře politické korektnosti zpochybňováno jako příliš sexistické. Situace je ale dost komplikovaná i tak, například když vám šéfuje nějaký mladý cápek.

Lidé si často začnou tykat pod vlivem alkoholu, třeba na nějakém večírku. "Tykačka" je nejen strašné slovo, ale také ceremoniál, zvlášť když obnáší následovné připíjení, objímání nebo líbání v podstatě cizích lidí.

Tykání tohoto typu je protivné i v tom, že si ho polovina lidí nepamatuje. Ano, ten proklatý alkohol! A byť si tyhle věci pamatuju bezpečně, ráno stejně nikdy nevím, kdo mi bude tykat a kdo vykat.

Zvláštním úkazem je asymetrické tykání, tedy když vám někdo tyká a vy jemu vykáte, anebo naopak. Například vykám přátelům svých rodičů, kteří mě znali ještě jako kluka, a tudíž oni mi tykají. Vykám samozřejmě taky bývalým učitelům. Až na výjimky.

Když nám na prvním srazu po základní škole naše bývalá třídní učitelka nabídla tykání, byl to v tehdejších patnácti letech šok. A trvalo mi tak dvacet, možná pětadvacet let, než jsem si zvykl. Dnes už jí, šarmantní a sympatické dámě v letech, tykám bravurně.

Dávám přednost vykání, ale několikrát v životě jsem nabídku tykání bral jako vyznamenání nebo čest. Nebo mi opravdu udělalo radost. Když mi nabídl tykání šéf laboratoře, ve které jsem koncem osmdesátých let dělal diplomku. Když mi tykání nabídl starší kolega v první redakci, kde jsem v životě pracoval. Nebo když mi hned při prvním setkání nabídli tykání rodiče mé tehdy nastávající ženy.

Tykací zóny na Facebooku

Tykání ovšem může být i zbraň nebo obranný postoj, zvlášť to asymetrické. Stažené okénko, "Neznáš pravidla?", druhé stažené okénko, "Komu tykáte, pane?", je začátek konverzace, který my účastníci silničního provozu známe důvěrně. Obojí, aktivně agresivní tykání i pasivně agresivní vykání, mi přijde hloupé. A nepředstavitelné, že bych se toho sám účastnil. Ovšem jsou situace, kdy se nás adrenalin na názor neptá.

Jsou také povolání, která mají tykání jako modus operandi. Samozřejmě sportovci, byť ne všichni. Jaromír Jágr zásadně tyká novinářům, a když jsou to novináři televizní, tak jejich prostřednictvím i fanouškům. Někde Jágr myslím vysvětloval, že je to projev určité nevážnosti, kterou k novinářské profesi cítí. Mnozí reportéři mu na oplátku taky tykají. Já s ním dělal rozhovor jen jednou, před pár lety ve Filadelfii, a samozřejmě mi tykal. Já jemu ne.

Tykání je časté i v dalších profesích, například mezi opraváři aut, výčepními v hospodách nebo ortopedy. Nevím, proč zrovna mezi nimi, ale asi to bude tím, že jde o specializaci kombinující intelekt s manuální práci, a to poměrně hrubého ražení. Když jsem si před dvanácti lety zlomil kotník a postarší ortoped mě v nemocnici v Krči vítal slovy: "Pěkně sis to zprasil, člověče, cos blbnul?", nebylo to přesně to, co jsem chtěl slyšet.

Nemám rád tykání cizincům. Když pokladní v supermarketu říká Američance s platební kartou v ruce: "Karty nám dneska nefungujou a nauč se česky, ty nádhero!", mám chuť jí na oplátku nacpat svou klubovou kartičku do pusy. Vadí mi i lidé, kteří tykají vietnamským prodavačům ve večerkách. Slyším v tom rasismus a pocit nadřazenosti pražských Pepíků.

Některá prostředí mají své "tykací" zóny. Třeba pověstné bubliny na Facebooku. Mnozí lidé tu automaticky tykají ostatním. Koneckonců se zde naše kontakty nazývají "přáteli", tak proč ne?

Dává to smysl v tom prapůvodním užití Facebooku coby komunikačního nástroje mezi známými a skutečnými přáteli. Ale když jde jejich počet do tisíců, smysl se vytrácí.

Nijak zvlášť mi tykání na Facebooku nevadí, ale protože já ostatním běžně vykám, vnáší mi to do komunikace na sociálních sítích zmatek. Snažím se držet pravidla, že kdo tyká mně, tomu recipročně tykám taky. Vykání by mohlo působit nabubřele a nepřátelsky. Nehledě na to, že když vás někdo svými názory a námitkami začne opravdu otravovat, skoro vždycky vám vyká.

Tykání na Facebooku přináší ještě jeden problém: někteří ho berou jen jako dočasné. Takže si s nimi přes telefon nebo počítač tykáte, a když je potkáte osobně, najednou vám vykají. To neberu. Nechápu ani lidi, kteří si tykají na hřišti, a když pak vylezou ze šatny oblečení, najednou si zase začnou vykat. Ze stejného důvodu jsem si nikdy netykal se svými studenty, na rozdíl od jiných učitelů, a to ani tehdy, když jsem s nimi chodil do hospody.

Tykání beru jako nevratný proces, svého druhu amputaci. Je to jednou provždy. Vykání je orgán, o který jsme "potykáním" přišli. Copak jsme ještěrky, aby nám vykání znovu narostlo jako ufiknutý ocas?

Tykat Bohovi a panovníkovi

Je ještě tykání jednoho odpudivého typu a tím je tykání institucionální. Ještě chápu, že si tykají například v Sokole, jsou to přece jen sportovci. My pamětníci − společně s mladšími diváky filmů ze socialistické éry − asi nezapomeneme na tykání komunistické, typu "Soudružko, a teď tě popravíme!". Za normalizace už naštěstí zas tak obvyklé nebylo, ale i tak ve mně zanechalo vrcholně podezřelou pachuť.

Někdy se tyká i ve firmách. Když těsně po roce 1990 žena nastoupila do čerstvě zřízené pobočky americké firmy, překvapilo ji, že se normou stalo tykání. Na večírcích a dalších akcích se to přenášelo i na partnery, a musím říct, že jsem z toho měl docela nervy. Tykali i lidé navrátivší se z emigrace a expati, kteří se v Česku načas usadili a snažili se naučit česky. Ale těm to moc vyčítat nelze.

Koneckonců angličtina a další jazyky to v tomto ohledu mají jednodušší. Sem tam někdo tvrdí, že se přece v angličtině pouze tyká, ale to není pravda. V angličtině se vyká, historicky naopak zaniklo staroanglické, dnes už archaické tykání: "ty" se řekne "thou". A líbí se mi pravidlo, že se v Anglii tyká pouze Bohovi a panovníkovi. To by mi celkem vyhovovalo, za předpokladu, že se to nepřenese obecně na hlavu státu. To by v Česku bylo nemilé.

Nechci, aby tento text vyzněl jako vášnivá obhajoba vykání. Ostatně asi s většinou lidí ve svém okolí si dnes tykám. A nehodlám to měnit. Amputace je amputace. Ale vzhlížím k vykání s tichým, lehce sentimentálním smutkem. A nenechám se zviklat ani historkou, kterou si pamatuju ze středoškolské hodiny dějepisu.

Jak nám vyprávěla tehdy ještě soudružka učitelka, jinak ovšem přísná noblesní dáma na úrovni, vykání se do jazyka dostalo omylem. To když měl padající Řím více císařů, a panovník se tudíž oslovoval v množném čísle. V dalších stoletích se to zalíbilo dalším autokratům, a v jazyce množné "vy", či dokonce "oni", zůstalo jako formální zdvořilé oslovení.

Pro lidi jako já. Pro zpovykané netýkavky. A až se potkáme, budeme si vykat, ano?