Fotografický blog Humans of Prague publikuje portréty lidí z pražských ulic. Snímky a doplňující texty jsou svědectvím letmých setkání mezi fotografem a neznámým člověkem. Cílem blogu je seznamovat čtenáře s rozmanitostí lidí, jejich myšlenek a příběhů v současné Praze.

1.

"Dvacet let jsme žili v jedné domácnosti jeden manžel a dvě manželky. Muž si rok po svatbě našel milenku, po půl roce mi to řekl. Zeptala jsem se ho: ‚Proč mi to říkáš? To je tvoje věc, vyřeš si to, já chci být s tebou. Jen s tebou.‘ Ale problém byl samozřejmě i ve mně. Spočíval v tom, že já jsem z takovéhle rodiny vzešla – můj otec měl dvě ženy. Říkal, že je potřebuje obě, že je má obě rád.

Moje máma byla milenka, žila sama a sama i vychovala dvě děti. Takže já když jsem se dostala do stejné situace, tak jsem si říkala: Tak ono je to takhle možná normální. Ale věděla jsem, že nechci, aby manžel přejížděl mezi dvěma domácnostmi. Ze svého dětství jsem si totiž pamatovala, že pro mě byl táta cizí člověk. Přestože jsme s ním byly v kontaktu a maminka proti němu neřekla křivého slova. Staral se o nás, vozil nám dárky, měl nás rád, já byla vedena k tomu, abych měla ráda jeho – ale neměla jsem ho ráda. Ze svého dětského pohledu jsem věděla, že on to zavinil.

Ještě jsme tehdy s manželem neměli děti, ale rozvést jsem se nechtěla. Bála jsem se, že zůstanu sama. A cítila jsem, že ona má jako milenka jiné postavení než já: Manželka pracuje, vaří, pere ponožky, stará se o domácnost, vychovává děti – to jsem byla já, a s milenkou se probírají zajímavá témata a chodí se s ní do kavárny. Byla o deset let mladší, na začátku jí bylo sotva osmnáct, takže nejprve měl děti se mnou. Ona studovala, jeden čas i v zahraničí, a my se s manželem odstěhovali z Prahy na venkov. Když jsme se po nějaké době vrátili, tak jsme začali bydlet všichni spolu.

Bylo to pro mě těžké, ale bylo to mé rozhodnutí. Vytvořily jsme si spolu diplomatický vztah. Všichni jsme se k sobě chovali slušně. Ale dnes si myslím, že v tomhle modelu soužití není možné vytvořit intimní partnerský vztah. Protože je tam vždy ten třetí, který je navíc. Například v momentech, kdy chcete projevit lásku. Nebo když třeba řešíte otázky spojené s výchovou dětí. To chcete řešit jen s partnerem, a ne aby vám do toho krafala nějaká další ženská. Ale nemůžu říct, že by to byl špatný život, na mnoho věcí vzpomínám ráda.

Může to být i tím, že dnes jsem spokojená ve svém současném vztahu – nakonec jsem si našla někoho jiného a s manželem se rozešla. Když se podívám okolo sebe, na to, kolik vztahů se rozpadá, tak si myslím, že jsme jednali tak, aby naše děti trpěly co nejméně. A neuměli jsme to udělat jinak. Já jsem tehdy v podstatě nevěděla, co znamená partnerství – maminka neměla nikoho druhého, s kým by řešila věci, s kým by se hádala a usmiřovala.

Neměla jsem v tomhle žádný vzor. A tak jsem to celá léta řešila rozhodnutím, že to řešit nebudu. Nikdy jsem mu neřekla: Vyber si – buď ona, nebo já. Byla jsem srab, bála jsem se, jak by na to manžel zareagoval. Chápala jsem, že moje životní role je vyvést děti do světa a dobře je vychovat. A tomu jsem vše podřídila. Dnes už jsou děti dospělé a já jsem se zbavila strachu ze samoty i strachu z toho, že jim rozbiju svět. A když zpětně hodnotím, jak jsme je s manželem vychovávali, tak si myslím, že jsme to dělali dobře.

Bála jsem se, že z toho vyjdou poškozené, protože tam samozřejmě byly různé tlaky a konflikty, ale připadá mi, že obě naše děti mají ke svému otci dobrý vztah a že si jsou vědomé toho, že o své partnerské vztahy musí pečovat. Že je musí budovat. A že ve chvíli, kdy se jim ve vztahu něco nelíbí, není vždy nejlepší řešení jít od toho."

2.

Humans of Prague

"Po válce do Československa přijeli na dva roky jugoslávští učni. Můj tatínek byl jednou v nemocnici a s jedním z nich se seznámil. Byl to tehdy asi patnáctiletý chlapec, můj vrstevník, který pocházel ze srbochorvatské části. Říkal, že mu ustašovci, to byli chorvatští fašisté, před očima zastřelili rodiče. Na něm samotném byly vidět stopy různých zranění.

Začal k nám chodit na obědy – přestože jsme měli málo, tak pro něj maminka vždy něco našla. Říkal: ‚Našel jsem novou mámu a nového tátu!‘ Po dvou letech se ale rozhádal Stalin a Tito, a tak se musel vrátit domů. Ale neustále jsme si psali a on sem později ještě mnohokrát přijel. I se svou manželkou a se svými dětmi. Dokud moji rodiče žili, tak je vždy přijali ve svém domku.

Pro mě byla radost prožívat s ním události jeho života. Později jsem ho s manželem také navštívila. Oni žili v Bělehradu, ale oba byli učitelé, a tak léto vždy trávili v Prokike, kousek od chorvatského pobřeží. On tam pro ně postavil chatu. Tehdy nám ji ukazoval a říkal: ‚Mám dvě dcery. Půlka domu bude patřit jedné, půlka druhé.‘ Představoval nám svého souseda: ‚To je můj přítel, Chorvat. Já jsem Srb, ale to nevadí.‘

Jenže v 90. letech v Jugoslávii vypukla občanská válka. Po těch událostech sem přijel a říkal: ‚Všechno nám rozstříleli. Už žádnou chatu nemám.‘ Celou jeho rodinu to období těžce zasáhlo. Po válce sem samostatně přijela i jedna jeho dcera. Můj manžel tehdy už zemřel a já jsem ji ubytovala v mém bytě v Libni. Měla jsem tam na stěně bicí hodiny a ona říkala: ‚Všechny hodiny prosím odneste pryč, já nemůžu slyšet žádné odbíjení, žádný tikot.‘ Měla nervy na pochodu. Později mi její otec napsal, že zemřela.

Představte si to – on prožil dvě války, takovéhle tragédie. Už ovdověl, už je starý, už sem nepřijede. Ale neustále si píšeme. Říká, že musí používat slovník, ale dodnes si píšeme česky. On na Čechy hrozně rád vzpomíná, na to, s jakou láskou byl přijat. Říká, že tady našel druhý domov."

3.

Humans of Prague

"Doma jsme nikdy nestrádali, ale rozhodně jsme neměli na rozhazování. Léta trvalo, než jsme mohli jet na dovolenou k moři. Zní to sice banálně, ale já to v dětství silně vnímala. A v jednu chvíli jsem si řekla, že bych si v životě chtěla dovolit to, co budu chtít. Tehdy jsem i přemýšlela, že bych šla studovat a později v životě dělala i to, co by mě nebavilo, ale z čeho bych měla víc peněz.

Nakonec jsem se rozhodla jít studovat obor, o kterém jsem si myslela, že má budoucnost, a jsem ráda, že se časem ukázalo, že mě to i baví. Můj táta je technik, já jsem v lecčem po něm, a tak dnes studuji obor ‚Jaderná energetická zařízení‘. Jsem tam jediná ženská. Ale cítím se hrozně příjemně, já si s klukama vždy rozuměla. Jen na bakaláři, kdy bylo holek o trochu víc, jsem někdy cítila, že někteří starší vyučující nám nebyli moc nakloněni. Že jim asi přišlo, že na ten obor nepatříme. Nebo tam naopak byli lidé, kteří si ty své studentky hýčkali a dávali jim různé úlevy.

Já si vždy říkala, že to je to poslední, co bych chtěla – aby mi někdo něco dal jen proto, že jsem ženská. Všechno, co jsem v životě dokázala, jsem dokázala svojí pílí. Když lidem říkám o tom, co studuji, tak většinou vytřeští oči, ale mně to přijde jako jakékoliv jiné studium. Příští semestr dokončím školu a chtěla bych jít pracovat do jaderné elektrárny. V Česku máme dvě. Zároveň ale miluji cestování, a tak máme s přítelem plán nejprve jet do Anglie. Tam sice mají elektrárny trochu jiné, ale ty rozdíly se dají doučit. Chtěla bych získat co nejvíc zkušeností. A až se jednou vrátím, tak je chci zaprvé předat dál a zadruhé se prostě chci mít dobře."