Volal jsem mámě.

"Ahoj mami!"

"Ty mně prosím tě nikdy nezavoláš!"

Zmlknu, zmatený. Zavrtím hlavou, podívám se nevěřícně na telefon.

"Mami, ale já ti právě teď volám!"

"Ty víš, jak to myslím!"

Podobné věty slyšíme od rodičů celý život. Bez ohledu na to, kolik nám je let.

"Já jsem ti to říkala, ale ty mě nikdy neposloucháš." "Nedělej ty obličeje, nebo ti to zůstane!" "Jednou mně za to poděkuješ." "Když on skočí z okna, tak ty skočíš taky?"

A samozřejmě věčné: "Nemáš hlad?"

Máma mi říká: "Mluvila jsem s holkami."

Vím, co přijde. Mluvila s některou ze svých kamarádek, která mě a) viděla v televizi, b) potkala ve městě nebo c) se jí o mně zdálo. Bůh suď, ale každopádně si na mě udělala jasný názor.

"Prý máš nějak moc dlouhé vlasy!"

"Mami, mně je osmačtyřicet!"

"No právě proto ti to říkám!"

Když tohle slyšíte od mámy, říkáte si, kdy pro své rodiče přestanete být dítětem. Kdy vás s nadsázkou řečeno "vyřadí z evidence" − jinými slovy vás přestanou "mít na starosti", a z původně komplikovaného vztahu zbude jen láska. Je to celoživotní otázka bez jasné odpovědi.

Je-li vám dvanáct, předpokládáte, že to bude v patnácti. Tehdy je legální mít sex, takže to v dětské logice znamená, že by se k vám rodiče mohli přestat chovat jako k dětem.

Haha!

V patnácti zjistíte: 1) že žádný sex nemáte, 2) že rodiče pořád máte a jejich vztah k vám se neposunul ani o píď.

"Tak až mi bude osmnáct."

Hm, taky ne.

"Až se od našich odstěhuju."

"Až se ožením."

(Je legrační si myslet, že si zrovna svatbou někdo pomůže.)

"Až budu mít vlastní děti."

To má logiku, ale opět jen zdánlivou. Když máte děti, neznamená to, že sami dětmi být přestanete. Jen budete zároveň rodiči, což rozhodně není změna k lepšímu.

Takže co s tím?

Máme své rodiče rádi, chceme jim splatit všechnu tu lásku a péči, kterou nás zahrnuli. Upřímně. Ale taky bychom ocenili, kdyby nás trochu nechali na pokoji. To ovšem nejde.

Rodiče jako autorizovaný servis

Mít rodiče je podobné jako jezdit s autem do autorizovaného servisu. Dokud je automobil v záruce (= dokud nejste plnoletí), jezdíte do autorizovaného servisu povinně. Pak si můžete vybrat. Buď u něj zůstanete, nebo půjdete jinam.

V autorizovaném servisu vám vedou servisní knížku a vědí o vašem autě všechno. Postarají se o něj nejlíp na světě. Ale je to drahé. A když se vám s autem něco stane, máte vždy pocit, že je to vlastně vaše vina.

"Zkontrolovali jsme vám zadní tlumiče a jsou opotřebené ze 76 procent."

"Vážně?"

"Jo. A to jsme je měnili před deseti tisíci kilometry. Vy máte… nějaký agresivnější styl jízdy?"

Muž v obleku se na vás pátravě zadívá a v očích má výčitku.

"Já? Ne, kdepak."

Muž pokrčí rameny. "No tak jsme ty tlumiče vyměnili. Bude to patnáct tisíc."

"Patnáct tisíc? Ale říkal jste, že jsou opotřebené… jak moc? Něco přes sedmdesát procent?"

"Sedmdesát šest procent. To už je podle našich tabulek na výměnu."

"A nemohli jste tam nechat ty staré? Stalo by se něco?"

"Pane, to jsme opravdu nemohli!" Podívá se na mě jako na potenciálního vraha. "Opotřebované tlumiče můžou snížit účinnost brzd!"

Aha.

V neautorizovaném servisu vám chlápek v montérkách podá klíčky a podrbe se v rozkroku. "Tak to máte hotový, šéfe!"

S napětím se zeptáte: "A?"

"Jo, v pohodě. Vyměnil jsem vám olej a seřídil převodovku. Jestli nepotřebujete účtenku, bude to za osm set."

"To je skvělý! Děkuju moc. A jinak je všechno v pořádku?"

"Jo, vždyť říkám. Teda… trochu vám teče olejová vana. Ale to je v pohodě."

"Teče olej?"

"Jo. Kdyžtak si to vždycky pod autem v garáži utřete, ať tam nikdo neuklouzne."

"A to nevadí? Že teče olej?"

"Ne, to je v pohodě. Leda by to teda prdlo úplně. Ale pak si přijedete a já vám to vyměním. Mám tu skoro novou olejovou vanu z fiata za dva litry."

"Z fiata? Ale tohle je audi!!?"

"Šéfe, to je skoro stejný. Možná je ta z fiatu dokonce lepší. To se jen trochu pošteluje a padne tam jak ulitá."

Možná ano, možná ne. Klidně s olejovou vanou z fiatu najedete desetitisíce kilometrů. Anebo to nebude poštelované úplně dobře, vana se urve a zablokuje vám přední nápravu.

Sedíte na krajnici vedle nepojízdného auta a s pláčem vzpomínáte na autorizovaný servis.

Základní údržba dětí

Ale je tu ještě něco horšího: jak stárnete, postupně zjišťujete, že se k vlastním dětem začínáte chovat jako vaši rodiče k vám. Třeba se dětí ptáte, jestli nemají hlad. To je univerzální otázka rodiče provádějícího základní údržbu svých dětí.

"Nemáš hlad?"

Ve skutečnosti se chcete zeptat například:

"Necítíš se sám a nechybí ti něco?"

"Neusínáš se strachem, že v životě neuspěješ?"

"Nepadáš pod váhou světa? Nepotřebuješ s něčím pomoct?"

Tohle všechno vás napadá a vy umíráte úzkostí, ale nahlas se svých dětí zeptáte: "Nemáte hlad?"

Protože to je něco, co umíte vyřešit.

Dítě: "Mám hlad."

Vy: "Tak fajn, pojď si sednout do kuchyně a dáme si párky s hořčicí."

Avšak kdyby vám syn nebo dcera řekli, že je drtí tíha světa, nevěděli byste, co odpovědět. Nejspíš byste jen něco zakoktali… a pak úlevně vydechli: "Tak víš co? Pojď si sednout do kuchyně a dáme si párky s hořčicí."

"Máš hlad?" ptá se mě máma v osmačtyřiceti pokaždé, když ji a tátu navštívím.

Někdy jsem o něco hubenější, někdy o něco tlustší, ale v zásadě vážím třicet let stejně. Jenže máma má permanentní pocit, že NIKDY nemám ideální váhu. NIKDY nejsem tak akorát. Vždycky se s mou váhou něco děje, jen se nedá odhadnout, co to je.

"Ty jsi hrozně hubenej. Nejsi nemocnej?"

"Ne."

"Nemáš hlad?"

"Nemám."

"Já ti osmažím řízek, co říkáš?"

"Ne, já nemám hlad."

"Tak víš co? Vytáhnu z mrazáku svíčkovou, kterou táta minulý víkend nedojedl."

"Opravdu nemám hlad."

"Ach jo, ty jsi tvrdohlavej." A začne mi mazat dva rohlíky s paštikou, které musím sníst. Usmlouvám to aspoň tak, že jeden sním hned a druhý si vezmu s sebou na cestu.

Za dva týdny vidím mámu zase.

"Nepřibral jsi trochu?"

"Myslím, že ne."

"Podle mě trochu jo."

"Hm."

"Víš, ale ono ti to víc sluší, když jsi štíhlej."

"Já vím, mami."

"A nemáš hlad? Mohla bych ti osmažit řízek."

"Mami?! Vždyť teď říkáš, že jsem přibral?!"

Zatváří se výrazem člověka, který si jen tak nenechá něco nakukat. "Protože jíš nepravidelně. To je známá věc, že lidi se špatnou životosprávou snadno přiberou. Nemám ti ohřát segedín?"

Nakonec odcházím s rohlíkem namazaným paštikou a jsem rád, že to dopadlo aspoň tak.

Ale nestěžuju si.

Kdo ví, možná kdyby takovému Hitlerovi neumřela maminka v jeho osmnácti, bylo by všechno jinak.

"Adolfe, co ty tvoje vlasy. Nemáš tu patku moc dlouhou?" "Koukej si oholit ten knírek." "Nejsi nějak hubenej, nemám ti ohřát bratwurst a trochu zelí?" "A když mluvíš k lidem, neřvi tolik. Ještě si budou myslet, že jsi nějaký psychopat."

Někdy stačí málo, abychom v lidech probudili to dobré.

"Adolfe, proč nezdravíš pana Rubinsteina?"

"Přece nebudu zdravit Žida?!"

"Mám ti vlepit pohlavek? Koukej se k panu Rubinsteinovi chovat slušně. Je to starší člověk!"

Mateřská láska, co naděláte. Kde by svět bez ní byl?