Fotografický blog Humans of Prague publikuje portréty lidí z pražských ulic. Snímky a doplňující texty jsou svědectvím letmých setkání mezi fotografem a neznámým člověkem. Cílem blogu je seznamovat čtenáře s rozmanitostí lidí, jejich myšlenek a příběhů v současné Praze.

1/1.

"Rok a půl jsem cítila bolest v noze. Podceňovala jsem ji a vždy jsem to rozchodila. Pak už to ale jednoho dne rozchodit nešlo, a tak jsem šla k doktorovi. Udělali mi rentgen a zjistili, že mám třícentimetrovou cystu ve stehenní kosti. Doktor řekl: ‚Jsou tři možnosti. Buď to je nádor kosti...‘ – říkám: ‚Aha, dobrý!‘ – ‚... nebo to je metastáza z jiné rakoviny...‘ – říkám: ‚Ještě lepší!‘ – ,... anebo to je prostě jen nějaká cysta.‘ – Říkám: ‚Díky, že jste si tu nejlepší verzi schoval až na konec!‘

Pak to jelo: MRI, CT, Bulovka, operace. Už před ní mi preventivně dali berle. Protože kdyby to byl nádor a kost se zlomila, tak by to byl konec. Chodila jsem s berlemi po městě a viděla, jak se na mě lidé dívají: Mladá, štíhlá holka, co jí je? Bylo mi to hrozně nepříjemné, na začátku jsem kvůli tomu i tři dny nevyšla z domu. Jednoho dne jsem viděla kluka, co měl na ruce ortézu, a řekla jsem si: Tohle přesně potřebuju! Abych vypadala, že jsem po úraze! Pak se na mě lidé podívají a řeknou si: Aha, ta někde spadla, sportovkyně!

Pán v obchodě ze mě byl úplně hotový, nedokázal pochopit, co a proč po něm chci. Nabízel mi různé možnosti a já jsem mu říkala: ‚To mám jen tak, naoko!‘ On: ‚Prosím?! Vám nic není?‘ ‚Je, ale…‘ – člověk jde dát devět set korun za ortézu, kterou nepotřebuje. Dnes už jsem ji odhodila, ale tehdy zafungovala. Opět jsem se díky ní stala neviditelnou, lidé mě přestali zkoumat a litovat. Myslím, že mi ta jejich lítost vadila hlavně proto, že já sama jsem tehdy ještě nevěděla, co mi je, a litovala sama sebe. Taky jsem se vinila. Říkala jsem si, že si tu rakovinu možná i zasloužím. Že jsem hodně dní promrhala, prolenošila. Že jsem se dostatečně netěšila ze života. Že jsem pořád jen čekala, že bude líp."

Humans of Prague

2/1.

"Nic to nebylo – hned po operaci, jak to bylo venku, jsem cítila, že to bude dobré. A něco se ve mně zlomilo. V nemocnici jsem na pokoji ležela s jednou ženskou, jen o pár let starší než jsem já, která se do nemocnice vrací už tři roky. Měla stejnou diagnózu – nezhoubnou cystu. Jen ji měla nejprve v koleni. Pak se jí vrátila znovu, pak znovu. Teď už ji má v plicích. Je to nezhoubný nádor. Ale nezhoubný nádor je zhoubný, když se dostane na špatné místo.

Já jsem si ale od začátku řekla, že se do nemocnice vracet nebudu. Lékaři léčí jen to, co už vzniklo, ne důvod, proč to vznikne. A cysty a nádory jsou znaky nerovnováhy v těle. Když jsem zjistila, že mám takhle napadenou kost, která mne drží ve vzpřímené poloze, která mne tedy tak trochu dělá člověkem, tak jsem začala hodně přemýšlet o tom, co v životě změnit. Přišlo mi, že musím něco dělat hodně špatně. Říkala jsem si, že to musím začít opravdu řešit. Já, ne doktoři.

Ta paní, co tam byla se mnou, ani jednou nevyšla ven z pokoje. Prý jí bolí noha. ‚Ale i mě bolí noha!‘ Bylo pár dní po operaci a už jsem lítala venku po parku, byla opálená, ptáčky krmila. Sestřičky ze mě byly hotové: ‚Vždyť vy se chodíte do pokoje jen najíst!‘ Cítila jsem, že jsem ožila. Té ženské jsem říkala: ‚Však pojď, dáme tě na vozík, chytnu berle a jedeme!‘ ‚Ne, díky.‘ Nevyšla ven. Doma má tři děti a v sobě ani kousek života. Říkala jsem si: Tohle není můj případ. Je to na mně, musím se vyléčit sama. Nesmím od toho utíkat. Na to jsem byla dříve zvyklá, utíkat od věcí.

Měla jsem těžké dětství – můj bratr je autista, matka to nedávala, jen se zašívala na zahrádce, ve svém světě, otec se oddával práci a penězům. A když jedno dítě bylo postižené, tak já jsem měla přinést Nobelovu cenu. Všechny naděje a očekávání vkládali do mě. A já to nezvládla. Jen jsem čekala, až mi bude osmnáct, a pak jsem utíkala tak daleko, že jsem došla až do Izraele. Vdala jsem se, několik let tam žila. A pak jsem lítala hore dole. Teď jsem si uvědomila, že se musím zastavit. Protože sebe samu jsem si vždy odnesla i do Izraele, i do Maroka, i do Indonésie. Vnímám, že to, co jsem prožila, je takové varování: Ty, ty, ty! A já tomu musím dát šanci, aby to tím varováním skutečně bylo.

Zrovna dnes jsem si došla k poznatku, že mě berle naučily chodit. Předtím jsem pořád jen jezdila metrem a tramvají – z práce, do práce, za někým. Ale jak jsem teď už několik měsíců na neschopence a mám volno, tak chodím. Dnes jsem už byla na Bastioně, na Ztracence a teď jsem se vyškrábala sem na Vyšehrad. A je to super! Jak musím chodit pomalu, tak si také všímám daleko více věcí. A méně kouřím! S alkoholem už jsem přestala úplně. Na začátku to tak nevypadalo, ale ukázalo se, že je to celkem dobrá část mého života, s berličkami. Jsem fakt nadšená. Už ráno, když se probudím, je to jiné než dřív. Jsem dnes zvědavá, co zas vymyslím, kam půjdu, ne kam se zas zašiju.

Je to, jako bych znovu byla dítě, kdy jsem se vzbudila u nás, na dědině, byla sobota a já přemýšlela, jaké vylomeniny zas vymyslím. Bolest už téměř necítím, jen ještě chvilku musím tu nohu odlehčovat. Berle mám do konce léta, pak zase začne realita. Ale do té doby se nemusím o nic strachovat. Jsem nadšená z lékařského i sociálního systému, který tady v Česku je. Já se tu nenarodila, žila jsem všude možně, ale až teď se tu cítím jako občan. Platím daně, zdravotku, sociálku, bylo o mě postaráno, viděla jsem, jak to všechno funguje. Všichni známí mi dnes říkají, že vypadám daleko spokojenější a pozitivnější než dřív. Jestli se takhle řeší životní problémy, tak si nemůžu stěžovat."

2. 

Humans of Prague

"V jednu chvíli jsem se rozhodl, že tady v Čechách nějaký čas žít nebudu. Odjel jsem a osm let žil v Portugalsku a ve Španělsku. Ocitl jsem se v úplně jiném kulturním a jazykovém prostoru, všechno pro mě bylo nové. Přijedete a umíte říct dvě slova. Je to, jako když se z vás znovu stane dítě. Ale pro mě to bylo příjemné. Rád se učím, rád poznávám nové věci. Objevujete, jak co funguje, a máte radost, když se vám něco poprvé povede. Třeba říct vtip, podle toho nejlépe poznáte, jestli vám už lidé rozumí."

"S odstupem jsem si uvědomil, že se mi v té době tak trochu zastavil čas. Běžela paralelní linie mého života. Protože můj život tam a můj život tady nešly dost dobře propojit. Potkával jsem úplně jiné lidi, dělal úplně jiné věci. Na začátku jsem si udělal dva roky prázdnin, to byl také takový dětský přístup. Pak jsem začal pracovat a bylo to úžasné v tom, že jsem pochopil, že vždy můžete začít úplně od začátku. Že to je těžké – uvědomíte si, co prožívali lidé, kteří emigrovali –, ale že když to zvládnete, tak vám to dodá hodně víry v sebe sama."

"Po těch osmi letech mi přišlo, že jsem si tady nějaké věci nedořešil, a tak jsem se vrátil. Nevím, jak to mají jiní lidé, ale já zjistil, že mám v životě různé cykly. Čtyřletá, pětiletá, osmiletá období, po kterých se něco láme. Dnes jsem v Praze už osm let a zas přemýšlím o změně. Ale díky tomu, co mám za sebou, nemám strach z nového. Možná bych chtěl žít kočovněji, možná blíž přírodě, nevím. Nedávno jsem o tom někomu říkal a on se mě ptal: ‚A co budeš dělat?‘ Říkám: ‚No, nevím.‘ ‚To je blbý, co?‘ Ale mně přijde, že je to naopak super, že nevím. Protože kdybych to věděl, tak už to nebude nic nového. Takové věci jdou těžko naplánovat. Vždy musíte nejdřív něco opustit, aby to nové mohlo přijít."

3.

Humans of Prague

"Původně jsem chtěl být strojvedoucím, ale nakonec jsem po vyučení vystudoval i elektrotechnickou průmyslovku a celý život pak projektoval elektriku na železnici. Do Prahy jsem se dostal hned po škole, na umístěnku. Vždy jsem dostal nějaký úkol, třeba vyprojektovat veškerou elektriku v železniční stanici Česká Třebová. Což není jen nástupiště a výpravní budova, ta stanice je sedm kilometrů dlouhá, pět set metrů široká.

Všude jsem musel udělat rozvody, vyprojektovat transformovnu a navrhoval a vypočítával jsem i osvětlení. Když nás tam roky předtím vzal náš profesor na prohlídku, tak tam byly dvě malé osvětlovací věže. Já jich tam navrhl sedmadvacet, čtyřicetimetrových. Projektoval jsem po celé republice. Teď jezdím vlakem na chalupu do Jeseníků a vidím to – projektoval jsem celý Kolín, celé Pardubice. Většinou si ve vlaku čtu, ale znám to zpaměti. A říkám si: Je to dobrý. Funguje to, nespadlo to, svítí to; stále to lidem slouží. To je bezvadný pocit."