Až po setkání s Donaldem Trumpem v Bílém domě, vzkázali mi na jaře z kanceláře Rudolfa Jindráka, když jsem jej žádal o rozhovor. V březnu nahradil na Hradě Hynka Kmoníčka ve vypjaté pozici po boku prezidenta Zemana a dal se do příprav státní návštěvy ve Washingtonu, ale záhy poznal, že se v dohledné době neuskuteční. Nyní chystá podzimní cestu hlavy státu za Vladimirem Putinem do Moskvy a té vzhledem k vynikajícím vztahům obou státníků nejspíš nestojí nic v cestě.

Možná ještě zajímavější než diplomatická kariéra vystudovaného právníka je příběh jeho rodičů, který zřejmě předurčil jeho zájem o Německo a další středoevropské země.

Na nedávném setkání s německými novináři v Praze jste vyprávěl, že vaši rodiče pocházeli z rodin se zcela rozdílnými osudy.

Ano, máma byla Němka ze slovenské Spiše a byla odtamtud po roce 1945 s rodinou vyhnána, a to dokonce dvakrát. Táta byl z české vlastenecké, až národovecké rodiny od Tábora, z níž bylo několik lidí za druhé světové války popraveno.

Jak se lidé s tak odlišným původem dali dohromady?

Potkali se v 50. letech v Uhříněvsi u Prahy, kde šestnáctiletá máma pracovala jako ošetřovatelka krav a táta se učil na řezníka. Otec byl ročník 1934, máma o tři roky mladší. Když se brali, bylo jí sedmnáct.

Odkud maminka přesně pocházela?

Byla z Kežmarku, z rodu Stenczelů, kteří dostali šlechtický titul za rozvoj hornictví na Spiši, kam přišli někdy ve 12. nebo 13. století.

Rudolf Jindrák (53)

◼ Narodil se v Praze. Po studiích práv nastoupil v roce 1987 na ministerstvo zahraničních věcí. Předtím jako 20letý vstoupil do KSČ. Působil jako generální konzul v Mnichově (1993–1995), stal se velvyslancem v Maďarsku (1998–2001), Rakousku (2004–2006) a Německu (2006–2014). Několikrát byl ve funkci náměstka ministra zahraničních věcí a byl také poradcem premiéra Bohuslava Sobotky.

◼ Prezident Miloš Zeman mu na začátku roku 2017 nabídl místo šéfa svého zahraničního odboru.

◼ Manželka Rudolfa Jindráka Lenka pracuje jako programátorka na ministerstvu zahraničí. Mají dvě dcery.

Takže měla modrou krev?

Měla. V rodině byla celá řada významných osobností, například její pradědeček Hugo Stenczel byl dlouholetým ředitelem kežmarského lycea. A v roce 1944, když z Berlína přišel pokyn, aby se ženy a děti etnických Němců evakuovaly do Říše, lidé v jedné vesnici ve Slovenském ráji zastřelili jejího otce, tedy mého dědečka. Bylo mu 42 let. Musel si předtím, než ho zastřelili, vykopat hrob. Ten jsme dodneška nenašli.

Přidal se k nacistům?

Myslím, že ne. Samozřejmě byl Němec. Moje máma jako dítě slovensky neuměla a prý se ani nechtěla učit. Tři malé děti s babičkou a svou matkou tehdy ve 44. roce odešly přes Polsko až do Mariánských Lázní. Takhle obloukem putovaly převážně pěšky. Mámě bylo osm, mladšímu strejdovi dva a staršímu jedenáct. Pak se v létě 1945 zase všichni vrátili na Slovensko. Ten majetek, který tam zůstal, nebyl zanedbatelný. Babička usilovala o to, aby nebyl zkonfiskovaný podle Benešových dekretů, což se jí částečně povedlo. Ale do toho přišel únor 1948, po němž byli znova odsunuti. Tentokrát do Maďarska, protože mluvili také maďarsky a byli označeni za Maďary.