Jana Počtová se do kavárny v centru Prahy probije na mopedu značky Vespa, omlouvá se za malé zpoždění a do rozhovoru jí občas vpadne anglické slovíčko. Světoběžnice, která v 17 letech odjela s batohem do Afriky, cestovala sama Jižní Amerikou a jeden ze svých prvních dokumentů natočila v Afghánistánu o tamních ženách, vysvětluje, že celý předchozí den konverzovala v cizím jazyce a ještě se úplně nepřepnula do češtiny.

Nepopírá, že její nový film je také tak trochu o ní. Jak 37letá plavovláska v úvodu snímku Nerodič sama říká, své dětství prožila v "průměrně nefunkční rodině". Do jejích 30 let ji ani nenapadlo, že by založila rodinu vlastní. "Zajímala mě mnohem víc spousta jiných věcí," směje se. O lidech bez stálých partnerských vztahů natočila film Generace singles, sama k nim stále patří. Od té doby se ale v jejím uvažování a prioritách leccos změnilo.

Má vnímat žena kolem 35 let otázku "A ty nechceš mít děti?" jako nevhodnou? "Pro mě je málo věcí vyloženě intimních, protože jsem extrovert. Pro ženy v tomhle věku je to pravděpodobně citlivé téma, protože ji teď slýchají čím dál častěji − ve 20 se jich na to nikdo neptal. Ale i já s tou otázkou bojuji. I já mám možná někde hluboko zakořeněný stud ze selhání: vždyť bych ty děti už dávno měla mít!"

Na rozdíl od období, kdy sotva překročila třicítku, by se prý teď potomkům nebránila. Od svých 35 let by je dokonce i docela chtěla. "Proč to nepřiznat, že děti řeším," říká ve filmu. Ale jak u horké vody s citronem, kterou si poručila v kavárně, s úsměvem poznamenává, "nepoznala dosud nikoho, s kým by se chtěla potkávat do padesáti".

Posloužil jí snad nový film, který bude mít premiéru 21. září, tak trochu jako terapie? "Začala jsem ho dělat proto, že jsem si chtěla sama v sobě některé věci vyjasnit a s dalšími se vyrovnat." Do dokumentu natočila šest příběhů, z nichž každého se "trochu bojí", protože za určité životní konstelace by mohl být i o ní. A nebo také o mnohých z nás.

Stanislava:
Hledám ideálního muže

"Neumím svůj život naplnit ničím jiným než dětmi. A věděla jsem, že když je nebudu mít, bude můj život beze smyslu. A protože jsem neměla partnera, požádala jsem o adopci," říká ve filmu žena s kratším zrzavým účesem. Vedle ní si na podlaze hrají dvě batolata − dvojčata. Kamera ji doprovází při stěhování z kojeneckého ústavu, kde trávila s dětmi kvůli zdlouhavému rozhodování soudu o osvojení pět měsíců, do domku na vesnici. Idyla končí zmínkami o nevraživosti souseda a samoživitelka říká, že se s dětmi bude zase stěhovat jinam.

jarvis_59b11f09498e27ac7136fd36.jpeg
Stanislava Hošková s Rubianou a Florianem
Foto: Matej Slávik

Stanislava Hošková je prvním ze tří protagonistů snímku Nerodič, které jsme navštívili. Pracuje jako filmová střihačka a skriptka, nyní tráví několik měsíců v severočeském Mostě, kde Česká televize natáčí nový seriál. Dům na vesnici už před delší dobou opustila. Pořídila si malý byt v Praze, ale dvojčata má s sebou v Mostě. Pronajala si tu garsonku, aby je měla co nejblíže a neutrácela dojížděním čas, který by mohla trávit s nimi.

"Jsem typ, který si zřejmě partnerství zidealizoval. Pokud vztah není stoprocentní, pokud dva do sebe nezapadnou jako ozubená kolečka, necítím v něm smysl," vypráví 42letá Stanislava, tentokrát už s blonďatým přelivem, na lavičce na mosteckém sídlišti v polední pauze mezi natáčením seriálu. Vedle na skluzavce si hrají její děti s chůvou.

Ne že by nikdy nezavadila o muže, jenž by byl v jejích očích přijatelný. Nejméně do třiceti ale založit rodinu nezamýšlela − na vysněnou FAMU se dostala až v 26 letech a soustředila se na studium. A pak na to, aby se uplatnila v oboru. Později měla vážný vztah, ale ten se asi před sedmi lety rozpadl. A potom se jí najít toho správného partnera nedařilo.

"Když je žena po třicítce svobodná a bezdětná, chlapům vstanou hrůzou vlasy a zdrhnou. Pak je těžké najít partnera, který by chtěl založit rodinu. A když už máte nějaké zkušenosti, nejdete do vztahu, o němž dokážete odhadnout, že nedopadne," říká.

Protože toužila po dětech, jako nejpřijatelnější možnost viděla adopci. "Kamarádky mi často říkaly, ať si najdu chlapa 'jenom na to dítě', ať si prostě zajdu do baru a někoho sbalím," vzpomíná. Tvrdí ale, že v budoucnu by nechtěla čelit otázkám svého potomka, na něž by mohla těžko podle pravdy odpovědět. "Až by se mě zeptal, kdo byl jeho táta, přece bych mu nemohla říct, že jsem k němu přišla tímhle způsobem. A já v životě nechci lhát. Ani dítěti vybájit otce, který vyplul na moře a už se nevrátil. Adopce se mi proto zdála nejjednodušší."

Podle současných českých zákonů totiž adoptivní rodič musí své adoptované ratolesti ještě v předškolním věku nalít čistého vína a přiměřeným způsobem říct, že není jejím biologickým rodičem. Cílem je vyhnout se traumatům, která byla dříve běžná − adoptované děti se totiž dozvídaly pravdu třeba až během dospívání od "hodné" sousedky či známých.

Stanislava Hošková popisuje těžký život adoptivní matky samoživitelky. Přestože od dětství snila o venkově, nakonec z něj prchla, protože jí vadilo, že se na ni místní dívali s nedůvěrou, která ze strany jejího souseda přerostla v otevřené útoky.

"Házel mi třeba na zahradu dřevo a křičel na mě. Tvrdil, že jsem lhářka, když říkám, že jsem děti adoptovala. Prý jsem pěstounka a vydělávám na dětech velké peníze. Samotné ženě by prý dvě děti, navíc dvojčata, do adopce nikdy nesvěřili. A nejhorší bylo, že lidi se jeho machistickým vtipům smáli. Vydržela jsem to rok. Kdyby tam se mnou byl chlap, určitě by si tolik nedovolil," povzdechne si.

jarvis_59b11f0a498e27ac7136fd3a.jpeg
Stanislava Hošková s Rubianou a Florianem
Foto: Matej Slávik

Po skončení natáčení snímku Nerodič se přestěhovala na kraj Prahy, kde jí zase čáru přes rozpočet udělal pronajímatel bytu. Dva dny před zápisem dětí do školky ji odmítl přihlásit k trvalému pobytu, což je podmínka pro získání místa v předškolním zařízení. Hledala tedy další byt a našla ho v jiné části Prahy.

S větší podporou rodičů počítat nemůže. Její matka žije také sama a bydlí na jižní Moravě. Vídají se zhruba jednou za čtvrt roku. Stanislava se ale stýká s biologickou babičkou dvojčat, tedy matkou ženy, která podle Stanislavy žila "nestandardním životem" a dětí se vzdala.

"Největší strach mám z toho, že svoje děti neuživím, že nevydělám na nájem. Rozhodně bych byla radši, kdybych měla někoho po svém boku. Jenže teď jsou mé nároky ještě větší," říká. "Potřebovala bych člověka, který by se hodil nejen ke mně, ale i k mým dětem."

Marcela a Tobiáš:
Nevidíme důvod, proč mít dítě

"Já fakt nevím, proč mít dítě. Já to nepotřebuju. My jsme šťastní, jak jsme," prohlašuje ve filmu Jany Počtové čerstvá čtyřicátnice Marcela Linková. Její manžel Tobiáš Jirous ji doplňuje gestem, které opisuje půlkruh po obývacím pokoji: "Je důležitý, aby tady něco běhalo?"

jarvis_59b11f0a498e27ac7136fd3e.jpeg
Manželé Marcela Linková a Tobiáš Jirous
Foto: Michaela Danelová

Marcela Linková říká, že Tobiáš, jehož si vzala před deseti lety, byl prvním mužem, s nímž by byla "ochotná mít děti". "Bylo to vyjádření vzájemné důvěry, že kdyby se to stalo, bylo by to v pohodě," píše mi socioložka, která větší část minulého týdne trávila na konferenci v Řecku, a dohodli jsme se tedy na e-mailové komunikaci.

S manželem, hudebníkem a spisovatelem Tobiášem Jirousem − jenž mimochodem pochází z devíti dětí −, se před svatbou domluvili, že potomky mít nebudou. Jsou jedním z mála párů, které o svém rozhodnutí nemít děti promluvily v médiích už dřív. I v ateistickém Česku jde téměř o tabuizované téma, většina dvojic se dobrovolným zřeknutím se rodičovství nechlubí.

"Zatím jsme žádnou negativní reakci nezaznamenali. Naopak, Marcela dostala několik mailů, kde jí lidi děkují, že o tom otevřeně hovoří," podotýká Tobiáš Jirous.

Sociologové sepsali už několik studií o tom, proč se ekonomicky dobře situovaní lidé dobrovolně zříkají rodičovství. Jako důvody uvádějí upřednostnění práce a vlastních zájmů, strach z budoucnosti (kvůli ničení životního prostředí a možnostem válek), psychické trauma například ze soužití s vlastními rodiči.

Podle názoru některých ekonomů mnozí "nerodiče" − přestože si to nejsou ochotni přiznat nebo o tom nahlas mluvit − vnímají dítě jako druh "zboží" a zvažují náklady a výnosy včetně "nákladů ztracených příležitostí".

Marcela s Tobiášem mi ale napsali, že takto "neuvažují o lidských bytostech, tím méně o dětech".

Ve filmu Nerodič o ztraceném čase a možnostech, o které by je případné dítě připravilo, ale hovoří. "Přišel bych o kontinuální čas. Když nahráváš desku, nechceš přemýšlet ani o tom, co budeš vařit k večeři, natož o dalších věcech. Citroník jsem schopen zalít tak, že mi 10 dní vydrží, ale co s dítětem? Nikdo ti ho nepohlídá 10 dnů, abys mohl třeba odjet na Maltu," argumentuje Tobiáš Jirous.

A jeho manželka dodává, že nevidí "jediný důvod", proč mít dítě. "Chtěla bych mít ještě víc času nebo svůj klon, abych zvládala dělat víc věcí ve světě a pro svět," říká pracovnice pražského Sociologického ústavu, kde se zabývá genderovou tematikou.

Jsou psychologové, kteří míní, že nechuť pořídit si děti může souviset s nízkým mateřským či rodičovským pudem, který některým lidem téměř chybí. Podobně jako jsou třeba jedinci, kteří postrádají puzení sexuální.

jarvis_59b11f0a498e27ac7136fd42.jpeg
Manželé Marcela Linková a Tobiáš Jirous
Foto: Michaela Danelová

"A vy víte, že něco jako mateřský pud existuje? Není to sociální konstrukt? V historii bylo vždycky hodně lidí, včetně žen, kdo děti neměli. Dokonce si myslím, že kdyby to nebylo tak ožehavé rozhodnutí, jak ostatně ukazují i vaše otázky, tak by se tak rozhodovalo víc lidí," napsala mi Marcela Linková.

Hana a Luboš:
Sešívaná rodina

Beranovi rodinu mají. Velmi početnou − šest dětí. A poněkud nekonvenční. "Dopřála jsem všem třem svým dětem luxus vlastního tatínka," parafrázuje Hana Beranová ve snímku Nerodič výrok komika Boleslava Polívky, který se kdysi chlubil tím, že každý z jeho potomků má "vlastní maminku". Paní Beranová se společně se svým manželem navíc stará ještě o tři jeho děti. Ty pocházejí z prvního z Lubošových dvou předchozích manželství.

"Říkala jsem si, že v tom filmu musím promluvit za opomíjené macechy," zdůrazňuje Hana Beranová, rázná 37letá blondýna, v kuchyni domku ve vsi Křivenice, stojícího pár set metrů od mělnické uhelné elektrárny. Právě vaří polívku pro tlupu dětí ve věku tři až patnáct let.

jarvis_59b11f09498e27ac7136fd2e.jpeg
Luboš a Hana Beranovi a jejich pět dětí. Šesté kvůli nemoci chybělo.
Foto: Matej Slávik

Ve filmu se jí její muž ptá: "Ženo, byl to tvůj plán mít tak početnou rodinu?" "Já děti nemám ráda," odvětí Hana, milovnice černého humoru. Další záběry jsou například ze sezení pro nevlastní rodiče, která pořádá platforma Třetí rodič. Hana i další "macechy" se tu vyznávají ze svých strachů: například z toho, že nevyhoví představám svých partnerů o všeobjímající lásce, kterou zahrnou nejen vlastní potomky, ale i děti nového životního druha z předchozích vztahů.

V rozhovoru se mnou se vystudovaná španělštinářka ohrazuje, že ve skutečnosti není tak drsná a radikální a že do filmu se po sestřihu nedostaly záběry, kde říká, že rodina je také "radostné prostředí a že má lidi kolem sebe ráda".

Své předchozí vztahy popisuje s vtipem sobě vlastním. "První byl z leknutí, podruhé jsem se nešikovně zamilovala a potřetí jsem potkala Luboše. Brala jsem to jako další pokus, ale ono to asi je to ono…" O osm let starší Luboš Beran, ochranář z CHKO Kokořínsko, je první muž, za nějž se vdala. Mají spolu tříletého syna.

Beranovi představují model soužití, kterému se říká patchworková rodina − podle názvu textilní techniky, v níž se ze starých použitých kusů látky sešívá nová. Žijí v ní páry dohromady s vlastními i nevlastními dětmi. Někdy jde o sezdané dvojice, přibývá ale párů žijících spolu bez posvěcení úřadu. Loni se mimo manželství v Česku narodilo už 49 procent dětí.

"Patchworková rodina je ideální mimo jiné pro osobnostní růst," poznamenává paní Hana. Oba manželé prý mají celkem odlišné názory na výchovu, musí ovšem vyjít nejen spolu, ale i s partnerovými dětmi. "Já chci ty moje brát do restaurace, aby se tam naučily chovat. Luboš to vidí jako ekolog: máme jíst, co si vypěstujeme na zahrádce. Po premiéře filmu v Praze, na kterou jdeme všichni, budou moje děti odpočívat, ale Lubošovy půjdou do školy, protože je vede k tomu, aby přežily všechno." Slyší nás jeden z Lubošových synů: "Tati, já bych chtěl taky zůstat doma!"

V dokumentu Nerodič Beranovi přiznávají, že své nezletilé svěřence jednou vystavili zásadní anketě. Zeptali se jich, zda by − kdyby ta hypotetická možnost byla − chtěli, aby se jejich biologičtí rodiče nerozešli a původní rodina zůstala i přes neshody pohromadě. "Všichni bez výjimky odpověděli, že by to tak chtěli," říká Hana Beranová. Nebere to jako své selhání "macechy", ale prostě jako fakt. Jako přání, které patří do kategorie nesplnitelných.

Kde se vzal ten mýtus

Padesátník, který vychovává dceru ve střídavé péči s bývalou přítelkyní. Svobodná matka, jež odmítla otce svého dítěte, který ji ještě před porodem opustil, uvést do rodného listu. A také lesbická dvojice, která právě počala třetí dítě − za přispění jejich kamaráda. To jsou další tři podoby "nerodičů", kteří ve filmu otevřeně líčí své osudy a divák může sledovat jejich další zápletky.

"Starší generace si stěžují, jak je rodina v úpadku. Vždyť ale oni vychovávali ty mladší, které teď kritizují. Kdyby jejich děti mohly odkoukat, jak fungovat v partnerských vztazích, vypadalo by to dnes třeba jinak, ne?" namítá při kavárenském rozhovoru režisérka Jana Počtová. Podle ní ale vztahy nebyly ideální ani v minulosti.

"Nevím, kde se vzal ten mýtus," říká a dodává, že lidé obvykle neuzavírali sňatky z lásky, ale kvůli majetku nebo z existenčních důvodů. "To, že spolu žijí dva, kteří se do sebe zamilovali, je relativní novinka. Nyní máme možnost volby, ale ta přináší také riziko, že volbu můžeme udělat špatnou. To je princip svobody."

Její film nechce tvrdit, že model "nukleární" rodiny je špatný, zdůrazňuje. "Naopak. Je pravděpodobně nejvýhodnější pro výchovu dětí a v dalších oblastech − od citové až po finanční − i pro rodiče. Dnes se ale do tohoto modelu hodně lidí nedokáže vtěsnat, a tak vznikají modely jiné. Lidé se nikdy nechovali podle toho, co je pro ně nejvýhodnější."