Loňský snímek Skrytá čísla nakonec na Oskara za nejlepší film nedosáhl, získal ale celou řadu jiných ocenění. Příběh o třech afroamerických matematičkách, které se v 60. letech významně zasloužily o vyslání astronauta Johna Glenna na oběžnou dráhu, zjevně ve společnosti zarezonoval.

Dnes jsme o půl století dál. S rasovou diskriminací se podařilo pohnout, ženy se ovšem kolem kosmických misí pohybují stále spíš okrajově. Možná si dost nevěří, možná vesmír pořád automaticky považují za mužské teritorium. Příběhy tří Češek ale ukazují, že kosmem je možné se zaobírat z nejrůznějších úhlů pohledu a každý si přitom může najít "svůj vlastní vesmír". V případě Ivany Kolmašové jím jsou družicové měřicí přístroje a blesky všeho druhu, Karolína Rybářová je právničkou na kosmodromu ve Francouzské Guyaně a mladá studentka Lucie Davidová se zas snaží, aby se kosmonauti během mise navzájem nepobili.

Holky na techniku patří

Ve dva roky starém sci-fi filmu uvízne kosmonaut na planetě Mars. Hned na začátku se musí potýkat s prachovou bouří, v níž kmitají blesky. Na Marsu? Nesmysl, tvrdí část vědecké obce. Jenže to není tak jisté. Možná mají hollywoodští producenti pravdu a blesky, což jsou vlastně elektrické výboje, na rudé planetě skutečně jsou. "Podle výpočtů a laboratorních simulací by v prachových vírech na Marsu blesky být mohly. Navíc známe ze Země vulkanické blesky vyvolané třením částic sopečného popela," říká Ivana Kolmašová z Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd ČR.

K téhle otázce se může vyjádřit opravdu zasvěceně. Je odbornicí nejen na blesky, ale i na vývoj družicových měřicích přístrojů. Jako je ten, který by měl za tři roky letět na rudou planetu v rámci evropské mise ExoMars 2020. Jejím základním cílem je zjistit, jestli byl na Marsu někdy život. Vrtat do půdy a sbírat vzorky má speciální vozítko. Detekce elektromagnetických vln od blesků i těch, které dorazí z meziplanetárního prostoru, je přidruženým výzkumem. Na starosti ho má šestičlenná česká skupina. "Dodáme přístroj, který by měl měřit tyto vlny na povrchu Marsu. Bohužel máme smůlu, pokud jde o přistávací místo. To se vybíralo s ohledem na hledání známek života. Pro naše zkoumání bychom potřebovali být jinde, tam, kde jsou magnetické anomálie. Ale třeba budeme mít štěstí a něco zajímavého naměříme," vysvětluje badatelka.

Česká legenda Magion

◼ První česká družice vznikla díky tomu, že si domácí inženýři v roce 1970 všimli kusu hmoty, který vyvažoval ruskou geofyzikální družici Interkosmos 5. Ta zkoumala magnetosféru.

◼ Vznikl nápad nahradit ono závaží "oddělitelným blokem C". Rusové souhlasili a čeští inženýři a vědci se pustili do návrhu vlastní družice, která by se posléze od ruské oddělila a magnetosféru sledovala společně s ní z jiného bodu. Vývoj trval několik let. První Magion vzlétl do vesmíru v roce 1978.

◼ Následovaly další tři, pak přišlo vyvrcholení práce inženýrů a vědců v podobě Magionu 5. To už se psal rok 1996. Jenže pětka se krátce po oddělení od mateřské družice na dva roky odmlčela. Nevysunuly se na ní sluneční panely, takže se nemohly dobíjet baterie. Spravilo se to, až když se Magion dostal na sluneční dráhu, takže měl víc energie ze Slunce. Podařilo se dobít baterky a správně rozložit panely i některé špatně namířené antény.

◼ Že Magion funguje, se zjistilo díky neúnavné snaze jednoho z operátorů observatoře Ústavu fyziky atmosféry AV v Panské Vsi. Občas to zkusil, zapnul vysílač a jednoho dne družice kupodivu zareagovala. Nakonec družice posílala údaje na zem až do roku 2002.

Stačí s ní strávit chvilku a člověk získá dojem, že málokdy podléhá panice či zoufalství. "To byste se divila. Kolikrát jsem brečela, když se něco nedařilo," přiznává a při těch slovech se jí pusa roztáhne ještě více doširoka.

Coby gymnazistka byla šikovná na kdeco, proto při výběru budoucího povolání uvažovala o medicíně, učitelství i módním návrhářství. Nakonec to vyhrála elektrotechnická fakulta ČVUT. "Matika a fyzika mi vždycky šly, táta je fyzik. Lákalo mě, že se měl pro studenty posledních ročníků otevřít obor lékařská elektronika."

To se nakonec nestalo a Ivana Kolmašová vystudovala obecnější radioelektroniku. Těsně po škole se nicméně ucházela na urologické klinice o místo inženýra, který by ovládal přístroj na rozbíjení ledvinových kamenů. "Tehdy mi rovnou řekli, že tam ženu nechtějí. To byla ale asi jediná otevřená diskriminace, se kterou jsem se setkala," přemýšlí vědkyně a pak připustí, že inženýři v Rusku, s nimiž dříve Češi na vesmírných misích převážně spolupracovali, si museli na přítomnost ženy v českém týmu zvykat. "Chvilku jim trvalo, než pochopili, že jim nebudu vařit čaj. Nakonec mi ale společně s českými kolegy uspořádali oslavu pětadvacátých narozenin přímo na kosmodromu Pleseck."