Fotografický blog Humans of Prague publikuje portréty lidí z pražských ulic. Snímky a doplňující texty jsou svědectvím letmých setkání mezi fotografem a neznámým člověkem. Cílem blogu je seznamovat čtenáře s rozmanitostí lidí, jejich myšlenek a příběhů v současné Praze.

1.

"Jednou jsem v obchodě platila koláček, který stál asi šest korun, dvoustovkou. Paní za pokladnou se vyděsila a ptala se: ‚Nemáte menší?‘ Než jsem stačila odpovědět, tak pán v řadě za mnou říká: ‚Menší klobouček? To už asi ne!‘ Už ho nosím rok, nevyjdu bez něj ven. Protože když ho nemám, tak si se mnou nikdo nepovídá, nikdo se na mě neusmívá. Myslím, že některým lidem, které potkám, zlepším den. Asi existují i takoví, kterým se to nelíbí, ale ti se na mě většinou jen podívají, jako bych jim zabila křečka, a jdou dál. A to mě netrápí, mám pocit, že už sama sebe neberu tak vážně.

Vlastně neberu celý tenhle svět tak vážně. Přijde mi, že lidé, kteří jsou hodně racionálně založení, mají občas pocit, že když budou brát všechno strašně vážně, tak že všechno bude super. Ale já myslím, že tak je všechno naopak nudné a fádní. Že z toho pramení stereotyp. Protože jakmile člověk bere věci moc vážně, tak má například pocit, že musí jít spát v tolik a tolik hodin, aby byl ráno čilý a mohl vše udělat správně a efektivně, tak, jak se má. Ale takhle nezažije žádnou změnu, žádné dobrodružství.

Já jsem dříve tímhle způsobem žila. Když jsem ale přišla do Prahy, tak jsem zjistila, že když nejdu spát moc brzo, tak zažiju mnohem víc věcí. A že to ničemu nevadí, protože stejně ráno vstanu, dám si kafe a jdu dál. Jednou jsem třeba dva dny v kuse nespala a nic se nestalo. No, dobře, skočila jsem do Vltavy. V březnu. Ve tři ráno. Nahatá. A nic se nestalo! Neumrzla jsem, nedostala zápal plic, dokonce ani rýmu. Zjistila jsem, že někdy se prostě nic nestane, když poruším nějaká nepsaná pravidla. Takže teď už rok porušuji nepsané pravidlo, že člověk nemá na hlavě nosit malé kloboučky. Rodiče se mě ptají: ‚Co to máš na hlavě?!‘ Říkám jim: ‚Klid, to přejde, já z toho vyrostu!‘"

2.

Humans of Prague

"Synové se odstěhovali, já zůstala sama s kocourem. Ten se mi ale ztratil, a tak jednoho dne přišel syn tady s Beníkem. Předtím jsem říkala: ‚Je vyloučeno, abych měla psa!‘ Dnes si nedovedu představit život bez něj. Když jsem před několika lety ještě prodávala v bytovém textilu v Nuslích, tak jsme tam ze Starého Města, kde bydlím, chodili s Beníkem každý den pěšky. Po Náplavce k železničnímu mostu, přes Fidlovačku až do Nuslí.

Jednou bylo mokro po dešti, já na chodníku špatně šlápla, uklouzla a spadla. Narazila jsem si žebra a nemohla vstát. Beník tam u mě seděl, koukal, nevěděl, co se děje. Říkala jsem mu, že musí chvíli počkat. On se mě ale začal snažit podebrat – čumákem lezl pode mě, aby mi pomohl se zvednout. To mě dostalo. Má úžasné srdce, to mi o něm říkají všichni pejskaři. Jednou jsme šli po Starém Městě kolem jedné hospody a stál tam nějaký Angličan. Beník k němu přišel, posadil se a koukal na něj. Ten pán se k němu sehnul a začal si ho hladit. Po chvíli jsem koukala, že mu po tvářích tekly slzy, Beník mu je olizoval. Pán na mě začal mluvit anglicky, já mu nerozuměla, a tak šel dovnitř pro číšníka, který mi to překládal. Říkal, že mu tři týdny předtím zajeli psa, který vypadal úplně stejně. Beník to musel vycítit. Jindy jsme šli a on zase přiběhl k jedné rodině japonských turistů a začal jim dávat ‚pac‘. Koukala jsem na ně a oni se mu najednou začali klanět. Zeptala jsem se na to pána, co tam prodával u stánku, kterému prý vysvětlili, že v něm viděli ducha své zesnulé babičky. Pořád s ním zažívám podobné věci, různá setkání s lidmi.

Úplně mi to změnilo život. Dříve jsem přišla domů a musela hned zapnout rádio. Dnes je tam on. Je to můj parťák, který mě nikdy nezradí. Jen se s ním v létě nemůžu jít ani vykoupat do rybníka, protože vždy skočí za mnou a ‚zachraňuje mě‘ – tlačí mě zpátky na břeh. A když jdu něco vyřizovat do města a trvá mi to déle než obvykle, tak on trucuje a přinese mi jen jednu bačkoru. Na druhou si lehne. Je s ním legrace. Když je mi naopak smutno, tak si mi lehne na nohy a hlavičkou se ke mně lísá. Víte, ono se říká, že štěstí se nedá koupit. Ale já jsem zjistila, že dá – koupíte si psa."