Při bližším pohledu to má logiku. Kardiologie, maratony i psaní povídek. Přední český odborník na srdeční, ale též běžecké záležitosti, kardiolog Josef Veselka, si ke svým dvěma specializacím, z nichž ta profesionální před časem došla světového uznání − jako prvnímu Čechovi mu vyšel článek v prestižním světovém lékařském časopise Lancet −, přibral nového koníčka. Zvolil si činnost, v níž se lidé léta osmělují. Doufají, že je jejich talent přivede k literární věčnosti. Anebo aspoň k pochvale od někoho blízkého. Případně se nebudou stydět, až své řádky po sobě budou znovu číst…

Profesor Veselka, přednosta Kardiologické kliniky Fakultní nemocnice Motol, zvolil jinou metodu. Usedl a začal psát. Psal kdykoliv a kdekoliv mohl, a najednou měl hotovo. Povídková sbírka Překroč ten stín, jež v těchto dnech vychází v nakladatelství Labyrint, je výsledkem zájmu o novou disciplínu v životní situaci, kdy je člověk dobře obeznámený s tím, co umí, a tak by vlastně nemusel nic nového zkoušet. Jenže Josef Veselka se nových zadání nebojí, rád se učí spisovatelskému řemeslu, a navíc dokáže skvěle uplatnit pracovní postup s názvem "nemluv a dělej". Vychází mu to. Zbývá tedy otázka, co přijde na řadu po psaní. Jisté zatím je, že kreslení to nebude.

Jako lékař neustále o někom nebo o něčem rozhodujete. Nepřipadá vám někdy přitažlivá představa, že někdo chvíli rozhoduje za vás?

Ano, připadá.

Co tedy rád necháte na jiných?

Když mám za sebou těžký den v práci, je bezvadné přijít k přátelům a na jejich otázku, jestli chci to nebo ono, odpovědět "udělej to, jak myslíš". Lidé na to ode mě nejsou moc zvyklí a občas nevědí, jestli to myslím vážně. Ale já se rád přizpůsobím. Je to asi spíš výraz únavy než norma, každopádně jednou týdně se pocit, že už nechci nic rozhodovat, dostaví.

Je vaše rozhodnost daná povahou, nebo výchovou? Dočetla jsem se, že jste ze šesti dětí. Kde se v té sourozenecké řadě nacházíte?

Na konci. Jsem nejmladší.

Josef Veselka (52)

◼ Přednosta Kardiologické kliniky Fakultní nemocnice Motol, specialista na intervenční kardiologii, kardiomyopatie a zobrazovací metody v kardiologii.
◼ V roce 2009 byl členem konzilia lékařských expertů, kteří pečovali o zdraví Václava Havla, spoluzakládal Nadační fond Neuron, v němž šest let působil. Josef Veselka je autorem zhruba 330 odborných článků, několika českých i zahraničních monografií a učebnic, během své kariéry získal množství oborových ocenění.
◼ V roce 2010 se stal viceprezidentem americké International College of Angiology, dnes je také jejím generálním tajemníkem. Josef Veselka je otcem tří dcer, kromě běhu se zajímá také o basketbal.

Má představa o tom, jak mohou fungovat sourozenecké vztahy, bohužel končí u trojčat, jaké to je?

Je to celé ještě o trochu složitější. Mých pět sourozenců se narodilo během sedmi let a po dalších sedmi letech jsem se − tak trochu náhodou, jak už to bývá − narodil já. Takže jsem ze šesti dětí, ale ve specifické roli. Mí sourozenci jsou v průměru o deset let starší.

Co z toho pro vás plynulo, když jste byl dítě?

Chtěl jsem se podobat starším sourozencům, a tak jsem prakticky od mateřské školy něčemu šéfoval. Mí vrstevníci mi v mládí připadali trochu infantilní. Prostě to byl vliv staršího kolektivu, do nějž jsem se narodil. Takže když ostatní házeli houbou po třídě, já už proháněl holky.

S nápadem poslat vás na medicínu prý přišla vaše maminka. Rozdělila povolání i ostatním sourozencům? Jednomu architekta, druhému malíře?

Myslím, že ne − jsme dva lékaři, tři ekonomové, jedna učitelka. Já se jí nikdy neptal, proč to tak udělala, ale ona na nás byla sama a byla hodně energická, takže nebylo obvyklé jí příliš odporovat. A já jí tehdy odporoval hodně. Byly to dvě hodiny soustavného tlaku, dělal jsem scény. Maminka ovšem všechny mé argumenty smetla ze stolu. Tak jsem medicínu vystudoval.

Vaši kariéru lékaře s novou kariérou spisovatele volně propojuje jeden nedávný úspěch. Vyšel vám článek v lékařském časopise Lancet, což je pro laika nenápadné, ale pro odborníka velké vítězství. Jak se to seběhlo?

Vyšla mi spousta odborných článků ve spoustě časopisů. Pracuji na tom přece jen čtvrt století, první článek jsem publikoval rok po medicíně. Ale Lancet je výjimečný svým nadoborovým postavením i takzvaným impakt faktorem. V kardiologii mají tři nejlepší tituly impakt faktor kolem 19. Tam jsem se už dostal, ačkoliv jsem si myslel, že se mi to nikdy nestane. Díky nim jsem nejspíš dostal pozvání přispět do Lancetu.

Tenhle časopis oslovuje vědce, a nikoliv naopak?

V mém případě to tak bylo. Do Lancetu z mého okolí nikdo nic neposílá, protože to prakticky nemá cenu. Jeho impakt faktor je 48, takže to pro mě bylo něco podobného, jako kdybych hrál tenis a vyhrál grandslam. Denně dostanu třeba deset pozvánek, abych někde publikoval, ale to je normální − většina je z takzvaných predátorských časopisů. Já e-mail z Lancetu nejdřív smazal. Pak jsem se pro jistotu podíval, co to bylo, ale myslel jsem si, že si ze mě střílí nějaký kamarád. Jenže on mi psal zástupce šéfredaktora. Vygoogloval jsem si ho a pak jsem si uvědomil, že ho znám z kongresů. Napsal jsem mu zpátky a čekal, co se bude dít. Vyšlo to.

Líčíte ten zážitek skoro bez emocí. Měl jste radost?

Měl jsem ohromnou radost. Ale má to i druhou stránku. Tahle zkušenost vás malinko ochudí o prožitek dalších případných úspěchů. Všechno se vám najednou zdá málo. Člověk by ten vrchol chtěl zažívat znova, ale ví, že už se mu to v životě nepodaří.

To už jste si říkal předtím.

Dobře. Tak "pravděpodobně" se mu to nepodaří.

Různá prostředí se s cizím úspěchem vyrovnávají různě. Fandí si lékaři navzájem?

Moc ne. Ale podrobněji bych to nerozváděl.

Situace, kdy si člověk osahá vlastní možnosti i limity prostředí, jsou zajímavé. Jak často se dostanete k hranicím oboru? Vloni jste jako první na světě publikoval případ, během nějž jste pomocí katetru − čili bez nutnosti otevřít pacientce hrudník − "vyspravil" tři defekty v srdeční přepážce, přičemž ten poslední byl na těžko přístupném místě.

Čím jste starší, tím je pravděpodobnost, že se dostanete tam, kde jste předtím nebyla, menší. Za 25 let máte cesty prošlapané a většina výkonů je rutinních. Můžete se na to ale dívat i tak, že někteří lidé podobné příležitosti přitahují, zatímco jiným se zdánlivě vyhýbají. Některé výzvy můžete přijmout, jindy ani nevíte, že existují. Není to tedy jen otázka štěstí, ale i odvahy a připravenosti. A také lidí ve vašem okolí.

Jak to myslíte? Aby vás neodrazovali od nových věcí?

Nejen to, kolegové vám hlavně musí pomáhat. Kardiologie je týmová záležitost, což není fráze. Nedávno se nám znova povedlo něco velmi výjimečného, přestože jsem si už v jednu chvíli nevěděl rady. Kdyby mi staniční sestra nepřinesla katetr, který vytáhla z nejspodnější přihrádky skříně, a neřekla "možná by se ti mohlo hodit tohle", k řešení bych nejspíš nedošel.

Pochopila jsem ze starších rozhovorů správně, že zákrok, při němž jste s týmem operoval onu srdeční přepážku, si na vás pacientka, s prominutím, vydupala?

Bylo to tak. Navíc to byla lékařka a maminka mého spolužáka z medicíny.

A byla ještě k tomu z oboru?

Ne, je to energická paní gynekoložka, která ovšem přesně věděla, co chce nebo nechce. Chirurgický uzávěr jsme jí nabízeli dávno, varovali jsme ji, že bez něj bude zle, ale nedala se přesvědčit. Když k nám přišla, byla už v nedobrém stavu. Dospěli jsme k závěru, že to riziko musíme přijmout a pustit se do toho.

A co opačná situace? Jak se vám vede hovor s pacientem, který toho moc neví, případně se dovzdělá na internetu? Lékaři se kvůli takovým vyčteninkám často chytají za hlavu.

Já jsem rád, když se pacient snaží informovat. Když ví, o čem se bavíme, a místo Digoxinu neříká "didoxín", "kardinál" místo Cardilanu (rozšířené léky na srdeční obtíže, pozn. red.), případně místo stentu "sten".

jarvis_59e76d3a498e2987e1c5a019.jpeg
Foto: Libor Fojtík

Daří se vám tedy pacientům vysvětlovat, co je čeká?

To je v medicíně obsáhlé téma. Odpovím oklikou. V Česku jsou očekávání pacientů malá. Myslí si, že lékař v bílém plášti přijde a vyřeší jejich problémy. Štve mě, že nepřijímají odpovědnost. Nezajímá je, kdo je bude operovat, ačkoliv to je zásadní informace. Dneska se mi to stalo znova: ptám se pacienta, kterého před pěti lety někdo skvěle odoperoval a zachránil mu život, kdo to byl. Nepamatoval se. Ale podle mě to zřejmě nikdy nevěděl. Jak se lidé mohou svěřovat do rukou absolutní náhody? To nepochopím. Za toho kardiochirurga by se měl dávat na modlení každý den.

Nemohou mít pacienti podezření, že i kdyby si skvělého odborníka našli, dostanou se u něj na řadu za rok a čtvrt?

Ne. To, co popisujete, je konkrétní situace, nikoliv plošný stav. Někdo skutečně může mít čekací dobu dlouhou rok, protože v systému českého zdravotnictví nehrají roli peníze. Ty by to vyřešily. Ale to je na jinou debatu. Většina pacientů ke svým problémům výběrově nepřistupuje.

Tak zpět k vašim výzvám. Ta poslední je čerstvá − ještě před rokem jste nepsal prózu, teď vám vychází sbírka povídek. Je pravda, že první text vznikl proto, že jste chtěl něco vysvětlit své dceři?

První povídka vznikla tak, že jsem seděl na jakési nudné schůzi a začal si něco ťukat do telefonu. Sám jsem byl překvapený, co to píšu. Vznikla z toho kratičká povídka s názvem To byl začátek. O tři dny později má dcera u snídaně sebrala odvahu a svěřila se mi s tím, co jí o mně někdo pověděl. Já vůbec nevěděl, co jí na to mám říct. Byla to naprostá lež, ovšem z věrohodného zdroje. Dceři bylo vloni 22, je dospělá, a já tápal, jak jí to vysvětlit. Takže povídka byla projevem mého zoufalství − říkal jsem si, že s podobnou pomluvou se skoro nedá bojovat. Sedl jsem si proto k počítači a začal líčit, jak se to celé seběhlo. Změnil jsem klíčové okolnosti i některé detaily, ale dcera to, co jsem chtěl říct, pochopila. Povídka je dnes v mé knížce, jmenuje se Litvínov.

To je sympatická metoda. Rodičovská i autorská. Pomáhá vám při psaní soustředění, na jaké jste zvyklý na sále?

Vůbec. To je úplně jiná disciplína.

Jak vám to tedy odsýpalo?

Radili mi, abych neříkal, jak dlouho jsem tu knihu psal…

Jeden český literát vystřihne román i za dva měsíce. Čili − byly to dva měsíce?

Tak to ne. Mně knížka trvala čtyři měsíce, zato jsem nashromáždil přes 30 textů. Psal jsem na nějaké divné vlně. Některé povídky jsem napsal na mobilu. Jednou i dvě za den.

Oceňuji vaše odhodlání, na psaní snad nic nepohodlnějšího než mobil není.

Třeba na horách jsem u sebe nic lepšího neměl. A já se bál, že to zapomenu. Puzení psát bylo v té době takové, že jsem někdy odbíhal mezi výkony na sále, abych si napsal odstavec. V psaní mi, jak jsem zjistil, docela pomáhá, že je mi 52. Kdykoliv jsem začal líčit něco, co má reálný základ, text se rozeběhl a žil si svým životem. Když jsem se snažil všechno vymýšlet, drhlo to.

To je odvěká otázka, zdali spisovatelé píší nejlíp o tom, co důvěrně znají, anebo jsou opravdu dobří jen tehdy, když vynaleznou celý svět a všechno v něm.

Já si ve většině případů sedl a vůbec jsem netušil, co budu psát. Jen jsem si představil nějakou situaci, která se pak začala košatit. To, co mi čas od času dělalo problém, bylo, jak povídku ukončit. Přestala mě bavit nebo jsem nevěděl, jak z ní ven.

Budete na sobě testovat nějaké nové tvůrčí postupy?

Spoustu experimentů jsem už udělal. Třeba jsem si jako hlavní postavu vybral jedenáctiletého kluka, snažil se pochopit jeho vnímání i vyjadřovací schopnosti. Pak zase starou paní, po ní muže, jako jsem já, anebo ženu jako jste vy. Střídal jsem časové roviny a podobné věci. Moc mě to bavilo.

Za čtyři měsíce jsem měl přes 30 textů. Puzení psát bylo takové, že jsem někdy odbíhal mezi výkony na sále, abych si napsal odstavec.

Myslíte, že vás na psaní přitahuje i to, že jste mohl s něčím začínat od začátku? V medicíně jste se, zdá se mi, tak trochu dotkl stropu.

Určitě mě to přitahuje. Ale je to taky zábava. Díky psaní můžete s lecčím ve své mysli zúčtovat. Podobně jako při běhání, kterému se trochu věnuji posledních 15 let.

Myslíte své čtyři maratony?

Ano. Běhat je dobré. Ale běhat a k tomu psát je ještě lepší. Toho negativního, co jste během života nasbírala, pak ze sebe dostanete ještě víc.

Mimochodem, je pravda, že běh pomáhá člověku myslet "dopředu"? Člověku se prý pod vlivem hormonů jinak naladí mozek.

Při běhu mě přemýšlení o povídkách ohromně bavilo. Ale jde to jen k určité hranici. Jakmile začnete být fyzicky unavená, tělo začne šetřit energií a přestane vám to pálit. Když ale běžím na vzdálenost do 10 kilometrů, tak mi to ještě myslí dobře.

V jedné z vašich povídek je pasáž, která líčí zážitky z maratonského běhu. Některé obrazy byly tak živé, že na mě šla arytmie. Ten text je zčásti o vás, že ano?

Ano, ale zároveň jde o jeden z mých experimentů. Maraton v mé povídce běží žena, vlastně by vám mohla být podobná. Nejdřív řeší něco složitého s bankéřem, kterého potřebuje přimět ke spolupráci, ale pak na něj vymyslí ženskou lest.

Že by byl maraton ženská lest?

Sama o sobě asi ne. Ale chtěl jsem hrdinku ukázat jako silnou ženu, která si stojí za svým slovem.

Ocenila jsem, že se nezapomněla před závodem nalíčit.

Ano. Na startu byla namalovaná a v cíli pozvracená.

Až kniha vyjde, budou se vaši kolegové nervózně rozhlížet po klinice, aby si ujasnili, kdo je kdo?

Myslím, že nebudou. Navíc, s nikým jsem nezúčtoval jinak než ve své mysli.

V medicíně máte doklad o tom, jestli se vám něco povedlo, okamžitě. V psaní ne. Navíc hrozí, že vaši práci budou veřejně hodnotit lidé, s nimiž byste si třeba nerozuměl. Jste na to připravený?

Odpovím další odbočkou. Když jsem začal mezi nejbližšími zveřejňovat, že možná vydám knihu, sondoval jsem, co oni na to. Dostal jsem tři typy odpovědí. Některým lidem to bylo upřímně jedno. Jindy mě kamarád upozorňoval, že když si mě teď člověk vygoogluje, jsem takzvaně pozitivní heslo. "Uvědomuješ si, že když tam bude napsáno, že jsi špatný autor, nikdo už to nesmaže?" ptal se mě. V té chvíli mi to došlo, měl pravdu. Největší skupina lidí mě ale povzbuzovala. Těm jsem do knížky napsal věnování. Takže k vaší otázce: říkám, že na to jsem připravený, ale ve skutečnosti…

O té možnosti spíš víte.

Tak.

Kdybyste za knížku nesklidil pochvalu, budete psát dál?

Nevím. Ani teď si nejsem si jistý, jestli budu psát dál. Ale spíš budu. V mém životě to většinou bylo tak, že největším požehnáním pro mě byl protitlak. Bez něj bych se možná v 38 letech nestal přednostou kliniky a ve 42 letech profesorem. Jistý druh odporu ve mně vyvolává chuť nedat se.

To je šťastná dispozice.

V té situaci ale moc šťastný nejsem.

To už by možná bylo moc šťastných dispozic najednou.

Prostě jsem vzpurný. Ale pokud jde o psaní, stát se může všechno.

Zajímalo by mě, jestli si vedle kardiologie, maratonů a psaní pěstujete nějakého koníčka, který vám nejde. Je činnost, kterou máte rád, ale ona jaksi dře?

Mám vypočítat věci, které neumím? Tak počkejte… Třeba neumím psát rukou. Lidé, kteří mé písmo neviděli, nevěří, jak je hrozné.

Pardon, ale to je málo. Na psaní máme stroje. Představuji si něco jako snahu o bel canto, ovšem bez hudebního sluchu.

Zpívat docela umím, já chodil do sboru… Ale vůbec třeba neumím kreslit!