Řekli jim, že jdou na lékařskou prohlídku. V místnosti se museli postavit zády k výškoměru u zdi. Ve stěně se ale nacházel i otvor, kterým byli střeleni do týla. Dopoledne nacisti zavraždili ženy včetně 14leté dívky Jindřišky Novákové a 15leté Evy Faltové. Poté co se naobědvali, likvidovali muže. Smrti neunikli ani dva 15letí chlapci Miroslav Piskáček a Karel Svěrák. Celkem šlo o 262 lidí.

Za devět hodin bylo během dne 24. října 1942 v koncentračním táboře Mauthausen hotovo. Těla zavražděných Němci spálili a popel rozmetali na smetišti. Dalších 31 Čechů v souvislosti s atentátem na říšského protektora popravili 26. ledna 1943.

Nacisté kladli důraz na to, aby se o hrdinství lidí, již s nasazením života pomáhali parašutistům vyslaným z Velké Británie zpět do vlasti, nikdy nikdo nedozvěděl.

Výsadkáři, kteří plnili svůj vojenský úkol, jímž bylo odstranění kata Čechů a iniciátora holokaustu, znamenali pro okupanty smrtelné nebezpečí. Ti měli ovšem možná ještě větší hrůzu z obyčejných lidí, kteří, přestože mohli pomoc budoucím atentátníkům bez následků odmítnout,  otevřeli jim dveře svých bytů nebo jinak pomohli. Museli tušit, co je čeká. Bez nich by Jozef Gabčík s Janem Kubišem svého záměru těžko dosáhli. Kolik z nás by se v podobné situaci takhle zachovalo?

Několik desek na památku do té doby bezejmenných hrdinů vyvěsili do roku 1948 zejména sokoli. Komunisté pak ale nekomunistický odboj připomínat nechtěli, jeho aktéry dokonce sami věznili a popravovali, takže pár dalších cedulí se objevilo v ulicích až ke konci 60. let. Po roce 1989 se doba protektorátu zdála příliš vzdálená, navíc památníčky z domů spíše mizely − například kvůli zlodějům kovů. Dlouho neměl nikdo energii dávné události více připomínat.

Zbělely jí vlasy

V přízemí činžáku na pražském Žižkově nedaleko rodného domu básníka Jaroslava Seiferta drnčí jeden telefon za druhým. Šestapadesátiletý Karel Polata vyřizuje záležitosti kolem oprav v jednom z 15 domů, které vlastní firma Real, v níž je jednatelem. V jeho kanceláři to přitom vypadá spíš jako v muzeu. Na stěnách visí plakáty filmů o druhé světové válce nebo přímo autentické cedule z protektorátní doby. Třeba ta v němčině s nápisem Politické hovory zakázány nebo v angličtině s karikaturou německého, italského a japonského vůdce s textem "Nepřítel naslouchá". Je tu i kopie aktovky, z níž Kubiš vytáhl granát, jejž pak vrhl na nenáviděného Heydricha, a imitace samopalu Sten, který v Gabčíkových rukou chvíli předtím selhal.

Bohuslav a Marie Strnadovi

"Když jsem si v létě 2014 pročítal Průvodce protektorátní Prahou od Jiřího Padevěta, zjistil jsem, že v jednom domě naší firmy, v Pivovarnické 15, bydleli spolupracovníci výsadku Anthropoid, manželé Strnadovi. Od dětství se zajímám o tuto část naší historie, doma jsme měli spoustu knížek o té době, které vyšly před únorem 48 nebo na konci 60. let, takže mě to ihned zaujalo," vypráví pan Polata, štíhlý černovlasý muž v brýlích. Říká, že i jeho vzdálený prastrýc, Karel Vlášek, zemřel ve svých 18 letech v německé věznici. Stalo se to v Terezíně, kam se dostal v roce 1944 kvůli udání, že chtěl odjet na Slovensko pomoct tamnímu povstání.

Pan Polata pátral po dostupných informacích o rodině Strnadových. Zjistil, že Bohuslav Strnad byl náčelníkem Sokola v Libni a s ženou Marií vychovávali dceru Janu. Pan Strnad od ledna 1942 sháněl mezi sokoly pro parašutisty peníze a potravinové lístky. Zatčen byl i se ženou až téměř měsíc a půl po květnovém atentátu na zahrádce nedaleko svého bytu. Přes kruté mučení on ani jeho žena, které podle svědků během několika dnů výslechů zbělely vlasy, neprozradili nacistům žádné další odbojáře a spoustu životů tak zachránili. Třiačtyřicetiletá Marie Strnadová byla v Mauthausenu zastřelena 24. října 1942 v 9.10 ráno, její o šest let mladší muž podle precizních německých záznamů ve 14.16.

Mezi zavražděnými byli vysokoškoláci i sotva vyučení nebo mámy od plotny. Byli to ale zcela výjimeční lidé, ne šedá masa, kterou chtěli z Čechů mít nacisté," říká historik Čvančara.

Karel Polata se rozhodl, že jejich hrdinství na domě připomene pamětní deskou. "Záměrně jsem pominul městskou část i ostatní orgány, to by bylo na měsíce," říká absolvent strojnické fakulty, který se věnoval tiskařině a od roku 2005 podniká v realitách. Sám zadal výrobu cedule, pozval lidi, o kterých věděl, že se o téma zajímají, a třetí říjnovou sobotu 2014 uspořádal slavnostní odhalení pamětní desky.

Při něm se seznámil s historikem Jaroslavem Čvančarou a badatelem Vlastislavem Janíkem, kteří se heydrichiádou dlouhodobě zabývají, a také třeba s nadšenci z Československé obce legionářské. "Polata je vášnivý znalec historie. Když jsme dělali vycházky po stopách Anthropoidu, vždycky se rozčiloval, že v těch ulicích nejsou žádné desky. Začal tedy tím, že ji dal na svůj dům," říká Vlastislav Janík.

Podnikatel se tedy stal hnacím motorem nové neformální iniciativy, jejímž přičiněním se za dva roky objevilo na domech v Praze a Plzni už celkem 14 cedulí připomínajících heroické i tragické osudy občanů pomáhajících skupinám Anthropoid, Out Distance nebo Silver A. Do chodeb domů Polata a spol. dávají také informační tabule s fotografiemi zavražděných a s jejich příběhem. Náklady platí sám nebo s přispěním majitelů domů, radnic či okruhu zájemců.

"Pouze v jednom případě se nám stalo, že majitel domu si desku nepřál. Říkal, že se nechce do minulosti vracet," podotýká Polata. "Jinak se dobýváme spíše do otevřených dveří," dodává.

Jsem na ně hrdý

"Nebýt aktivit pana Polaty, možná by se dnes o manželích Bradáčových nevědělo," prohlásila před dvěma týdny při odhalení další pamětní desky, tentokrát na domě v Záhřebské ulici, starostka Prahy 2 Jana Černochová. Vedle ní v té chvíli stál před hloučkem přihlížejících a čestné stráže z legionářské obce nejen Karel Polata, ale i vnuk popravených Miloslav Kubrycht. "Jsem na ně hrdý," řekl o svých prarodičích 57letý zedník z Hostomic pod Brdy, odkud pocházela také jeho nacisty zavražděná babička.

Adolf Bradáč byl zatčen ve své krejčovské dílně v Záhřebské ulici 22. června 1942. Pro jeho ženu Marii si gestapo přišlo ve chvíli, kdy prala. Bradáčovi ve svém bytě dva týdny ukrývali Adolfa Opálku z paraskupiny Out Distance. Krejčí ze Záhřebské se znal také s pravoslavnými duchovními Vladimírem Petřekem a Václavem Čiklem, kteří poskytli vojákům z Anglie útočiště v kryptě chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Čtyři měsíce a dva dny po zatčení byli Bradáčovi popraveni v Mauthausenu. Šestatřicetiletá Marie v 8.40 ráno, její 41letý manžel zemřel v 17.34.

Adolf a Marie Bradáčovi

Jejich 17letá dcera Jarmila měla navzdory tragédii rodiny vlastně štěstí. Ještě před zatčením ji rodiče poslali k babičce do Hostomic a tam ušla pozornosti Němců až do listopadu téhož roku. Jiné děti odbojářů pozatýkané rovnou s rodiči i někteří její vrstevníci zahynuli v Mauthausenu. Už zmíněná Jindřiška Nováková například proto, že ukryla kolo, na němž prchal Jan Kubiš.

Jarmila Bradáčová byla na konci roku nacisty vypátrána a poslána za zbylými dětmi zatčených do internace v zámečku Jenerálka v Šáreckém údolí, poté do Svatobořic a pak do Plané nad Lužnicí, kde se děti, jejichž poprava byla odložena až do doby po skončení "vítězné války", dočkaly míru. Jarmila Bradáčová, později provdaná Kubrychtová, se po válce vyučila kadeřnicí a v Hostomicích žila až do roku 2015. Odhalení pamětní desky jejím rodičům se tedy dožil už jen její syn.

Není pozdě

Při návštěvách domů s protektorátními příběhy Karel Polata někdy narazí na další neznámé osudy nebo objeví fotografie odbojářů, kteří byli v historických sbornících dosud vyobrazeni jen černou siluetou. "Ve Vysočanech mi jeden pán řekl: Moje teta byla taky popravená za heydrichiády." Ukázalo se, že šlo o Marii Sobkovou, která zemřela se svým mužem rovněž 24. října 1942 v Mauthausenu, protože její manžel, lékař Soběslav Sobek, mimo jiné zprostředkoval ošetření Jana Kubiše, zraněného střepinou granátu. Deska manželům Sobkovým byla odhalena letos v dubnu v Italské ulici.

Kromě již jmenovaných pan Polata a přátelé uctili pamětními deskami rodinu Piskáčkových a Annu Hruškovou, rodinu Khodlových, Smržových, Králových, Hrdličkových, Kučerových, manžele Bergauerovy, Bejblovy, Ryšavé, Loudovy a Zdeňku Pakovou.

"Radnice jsou většinou překvapené, že po nich nechceme žádné peníze," podotýká Polata, mimo jiné místopředseda Občanského sdružení majitelů domů. Podnikatelského ducha osvědčil při přípravě putovní výstavy k 75. výročí operace Anthropoid, kterou navrhl a vytvořil s obcí legionářů. "Jedna firma půjčovala magistrátu výstavní panely na půl roku za 600 tisíc korun, my zakoupili vlastní, upravili je a i s vytištěním a umístěním fotografií a textů v češtině a angličtině to přišlo na třetinu," přibližuje Karel Polata výstavu, která prošla různými místy v Praze a v současné době je k vidění v Kostelci nad Labem. Polata a spol. nyní domlouvají umístění této výstavy také v Mauthausenu.

"Někdo může říct, že po 75 letech se s tím přichází pozdě. Ale zaplaťpánbůh za to. Pan Polata si zasluhuje obdiv," říká historik Jaroslav Čvančara. "Ti zavraždění byli vysokoškoláci i sotva vyučení nebo mámy od plotny. Byli to ale zcela výjimeční lidé, ne šedá masa, kterou chtěli z Čechů mít nacisté."