Fotografický blog Humans of Prague publikuje portréty lidí z pražských ulic. Snímky a doplňující texty jsou svědectvím letmých setkání mezi fotografem a neznámým člověkem. Cílem blogu je seznamovat čtenáře s rozmanitostí lidí, jejich myšlenek a příběhů v současné Praze. Příběhy publikované na blogu vyšly 20. října 2017 také knižně.

1.

"Odmalička jsem byl hrozně soutěživý. Jedna z největších bolestí mého života bylo prohrát. Cokoliv. Jakékoliv závody, ať už to byla atletika nebo turnaj v ping-pongu – vždy když jsem prohrál, tak mě bolelo u srdce. Byly to opravdu dny bolesti. Ani nevím, kde se to ve mně vzalo, ale bral jsem to jako své osobní selhání, jako konec světa. Naprosto jsem se sžíval s přesvědčením, že nejdůležitější je dosáhnout toho, co chci. Urvat to za každou cenu.

Jeden čas jsem hrál tenis, pak několik let americký fotbal. Pamatuji, jak jsme jednou prohráli v semifinále juniorské ligy. Bylo to napínavé do posledního momentu, já měl kolem sebe dvacet nejlepších kamarádů, dali jsme do toho všechno, ale nestačilo to. A už jen tahle myšlenka, která mi tehdy blikala v hlavě – ‚nestačilo to!‘ – mě tehdy hrozně bolela. Vůbec jsem si neuvědomoval, že existuje nějaké zdraví, že existuje nějaká rodina, že to celé prožívám s dobrými kamarády, že ty kamarády vůbec mám – měl jsem klapky na očích, nic jiného než sport pro mě neexistovalo. Ale dnes vnímám, že jsem to nedělal proto, že by mi to přinášelo radost, ale jen kvůli neustálému hladu po pocitu, že jsem lepší než ostatní a že dokážu vyhrát.

Léta jsem tím zcela žil. Trénoval jsem pětkrát týdně, do toho chodil pětkrát týdně do posilovny. Byli jsme tým kluků, kteří všichni chtěli být silní, všichni chtěli vypadat dobře, všichni chtěli zapůsobit na holky. Skrze muskulaturu jsme chtěli působit víc drsně, než jací jsme uvnitř byli – vlastně docela citliví, chytří a fajn kluci. Ale posedlost svaly a tím vypadat v té šatně lépe než druhý, zvednout na bench víc než on, byla v tom našem týmu hodně přítomná. Bylo to takové kolektivní klima – být velký, být svalnatý. To byla naše životní priorita. Vládla mezi námi velmi přátelská atmosféra, ale ti menší a slabší neustále dostávali feedback, ať zamakaj: ‚Posuň se trošku vejš!‘

Do chvíle, kdy jsem to ztratil, jsem si neuvědomil, jak moc jsem na tom lpěl. Až obsesivně. Jakákoliv představa, že bych nebyl dokonalý, že bych nebyl nejlepší, že bych zklamal, pro mě byla tak silná a bolestivá, že se to všechno začalo dít. Protože mi přijde, že to, čeho se nejvíc bojíme, se dost často stane. Takže přišla různá zranění. Dostali jsme se do play-off a mně se natrhl ‚hamstring‘, zadní stehenní sval. Celý americký fotbal je o sprintování, o výbušnosti. Takže když se tímto způsobem zraníte, tak jste ze hry. Když mi tehdy doktor řekl, že nebudu moci tři měsíce nic dělat, tak se mi chtělo brečet. Měl jsem z toho úzkosti. Hlava chtěla, ale nešlo to. Dnes mi přijde, že takové momenty dělají člověka moudřejším – když něco chcete, ale ono je to jinak, a tak se na to musíte adaptovat. Ale tehdy jsem to dlouho nechtěl přijmout. Když jsem měl ten sval natržený potřetí levý a potřetí pravý, tak mi nic jiného nezbylo.

Chvíli to potom trvalo, ale pochopil jsem, že klíč ke spokojenosti je v mé hlavě. Uvědomil jsem si, že nemůžu jít celý život proti proudu a něco jen neustále chtít. A že musím přijmout tu svou realitu takovou, jaká je. Se sportem jsem skončil, později jsem začal dělat jógu, začal jsem meditovat, zdravěji jíst, víc spát. Ale moje ego si zpočátku hodně zakládalo na tom, jak vypadám, takže ta proměna byla těžká. Během prvních tří měsíců jsem zhubl snad deset kilo. Když mě tehdy někdo z kluků potkal, tak říkal: ‚Hele, co se děje? Ty jseš nemocnej?‘ Vnímal jsem ty lítostivé pohledy a bylo pro mě hrozně těžké obhájit si sám před sebou myšlenku, kvůli které jsem to celé dělal. Tedy to, že jsem chtěl zapracovat na svém vnitřku, na svém přístupu k věcem. Abych už nehledal štěstí v tom, že mám svaly, že chytím víc míčů, že vyhraju zápas. Protože i když toho dosáhnete, tak když se po letech ohlédnete zpátky, tak vidíte, že vás to stálo hrozně moc. Že jste tím jedním pitomým vítězstvím daleko víc ztratili než získali. Protože ta soutěž, o kterou vám tehdy šlo, je pouze zanedbatelnou součástí vašeho života."

2.

"První muž, ač to byl doktor, pil, s tím jsem se rozvedla, ale s druhým jsem se měla moc dobře..."

"První muž, ač to byl doktor, pil, s tím jsem se rozvedla, ale s druhým jsem se měla moc dobře. Přestože jsem se o něj posledních třináct let starala, byl po mrtvici. Pracovala jsem ve zdravotnictví, věděla, co mě čeká, ale bylo to těžké. Nechtěla jsem se s tím jeho stavem smířit, a tak jsme ho znovu učili chodit, mluvit, dělat různé věci. Nepřipouštěla jsem si, že by to nešlo. Ale byla to ohromná změna. On předtím jezdil se sanitkou, a když stál na semaforu, tak byl schopný do mikrofonu říkat různé průpovídky: ‚Paní, ta zelená už zelenější nebude!‘ Také trénoval fotbal, byl hodně dynamický, neustále něco říkal, byl hlasitý, výrazný. Pak najednou nic.

Nemluvil. A zpočátku i odmítal chodit na ven na procházku dřív, než pracovníci léčebny, kde jsem s ním žila, odešli odpoledne domů. Styděl se. Ale po pár letech jsme oba tu situaci přijali a dnes už vnímám, že ta mrtvice přinesla i svá pozitiva. Do formuláře na konci jednoho rekondičního pobytu jsem z legrace napsala, že je výhoda, že mi nikam neutíká, že drobí na jednom místě a nehádá se se mnou.

Skrze ty pobyty jsme poznali velkou část republiky i různé lidi. Po čase už jsme byli ustálený kolektiv, dodnes se s těmi lidmi každý měsíc potkávám. A je to vždy strašně milé. Vidět, že si někdo dokáže z té nemoci nic nedělat, neupřednostňovat ji, ani neupozaďovat – brát to tak, jak to je. V té skupině jsou doktoři, architekti, inženýři, ale i úplně obyčejní lidé. Ta nemoc nás ale tak stmelila, že si nikdo nikdy před druhým nehrál na chytrého. Když jste si vědomi ceny života, tak nemáte nic takového zapotřebí."

3.

"Přemýšlím, že bych si měl dát zašít kapsu – učil jsem se brzdit. Na stará kolena jsem si pořídil skate. S třicetiletým zpožděním jsem si splnil svůj sen..."

"Přemýšlím, že bych si měl dát zašít kapsu – učil jsem se brzdit. Na stará kolena jsem si pořídil skate. S třicetiletým zpožděním jsem si splnil svůj sen. Vyrůstal jsem na Bruntálsku a v polovině 80. let, když mi bylo tak osm, deset, jednou přijel kluk z Prahy, který skate měl. Nechal mě, abych se na tom projel a mně se to strašně líbilo. Zaúkoloval jsem celé širší příbuzenstvo, ale prostě to tam u nás v kraji nešlo sehnat. Sice mě to mrzelo, ale byla to jen jedna z dalších asi pěti klukovských položek, po kterých jsem v určitou dobu toužil. Kolo s přehazovačkou se nakonec sehnat podařilo, meč ne, ale ten už mám slíbený od manželky k padesátinám. A na skate jsem si nakonec vzpomněl okolo čtyřicítky.

Já učím kybernetiku a robotiku na ČVUT, v jednu dobu jsem se ocitl pracovně v Kalifornii a dojížděl jsem na univerzitu na kole. Ale hned po dvou týdnech mi kolo ukradli. Viděl jsem, jak tam studenti jezdí na longboardech, řekl jsem si, že bych to mohl používat jako takové odrážedlo, a tak jsem si ten dávný sen nakonec splnil. A vlastně mám pocit, že to ani nebylo nic dávného – možná jsem zpomalený, ale všechno mi to běží strašně rychle. Přijde mi, jako by to bylo teď, kdy jsem ten skate chtěl. Teď jsem to chtěl, stalo se pár věcí – střední, vysoká, chvíli práce, šup, šup – a já to pořád nepřestal chtít. Nedávno jsem se potkal s kamarádem ze základní školy, chlubil jsem se mu, jak jsem začal blbnout, že na tom třeba jezdím i z kopce, a on mi říkal: ‚Ty vole, co si chceš dokazovat?‘ Říkám mu: ‚Takhle to ale vůbec není! Já si nepotřebuju namlouvat, že jsem mladej. Já totiž ještě jsem mladej!‘"