Bývají talentované ženy chronicky skromné? Těžká úvaha, dokud se jich na jednom místě nesejde víc; pak je čím se zaobírat. Angličance Jane Austenové (1775−1817), jedné z nejslavnějších světových spisovatelek, nejspíš nic jiného nezbylo.

Byla předposledním z osmi dětí venkovského duchovního, který sice disponoval konexemi, ale hotovostí již méně, a její knihy se za jejího života uznání nedočkaly. Když zemřela, bylo jí 41 let, neměla manžela a o Sanditonu, jejím posledním, nedokončeném románu, slavný britský spisovatel E. M. Forster o 100 let později poznamenal: "S bolestí konstatujeme, že zde nasloucháme poněkud únavné staré panně."

Vypadá to jako dvojí porážka: autorská i osobní. Austenová však "vyhrála" za sebe a celé pokolení − ač se to bohužel nikdy nedozvěděla. Byla první ženou spisovatelkou, jíž za předchozí romány projevili uznání spisovatelé muži.

Britská spisovatelka Virginia Woolfová (1882−1941), představitelka literárního modernismu a hvězda londýnských intelektuálních kruhů, z nichž ji později vyhnala psychická choroba, respekt a chválu znalců okusila. Přesto ji čas od času zcela paralyzovaly pochyby o vlastních schopnostech. Mrazivá je v tomto ohledu například četba jejích Deníků: nejstrašnější soudy o jejím psaní nevynášeli kritikové, nýbrž ona sama.

Kateřina Hilská, překladatelka z angličtiny, nositelka tvůrčí prémie Ceny Josefa Jungmanna, dala oběma spisovatelkám český hlas. Pedagog, tlumočník a někdejší diplomat Jan Starý o ní prohlašuje, že je "jednou z posledních skutečných dam v Praze", což je pozorování, které se po osobním setkání nedá rozporovat. Její skromnost je úměrná jejímu talentu, a než by se sama za něco pochválila, raději poukáže na úspěch někoho jiného.

Přesně 200 let od smrti Jane Austenové pořídila Kateřina Hilská, manželka anglisty a mezinárodně uznávaného odborníka na dobu a dílo Williama Shakespeara Martina Hilského, nový český překlad Pýchy a předsudku.

Radostná událost, jíž bylo vydání knihy, se smutně střetlo s úmrtím první překladatelky Evy Kondrysové, která v minulých týdnech získala Státní cenu za literaturu in memoriam. Obálka této knihy je však růžová − a perspektivy Jane Austenové u českých čtenářů též.

Jako překladatelka máte na kontě množství klasiků, ale Pýcha a předsudek je, přece jen, základním dílem anglosaské literatury. Máte k němu jiný vztah než k ostatním knihám?

Austenovou jsem si vždycky přála překládat, ale dlouhou dobu existoval výborný překlad paní doktorky Kondrysové, již od roku 1967. Stále vycházela nová a nová vydání. Když mě z nakladatelství oslovili, byla jsem nejdřív trochu rozpačitá, protože mi to bylo kvůli paní Kondrysové nepříjemné − přišlo mi, jako bych jí lezla do zelí. Nicméně paní editorka mě přemluvila, protože po půlstoletí je nový překlad takřka nárokový; dokonce se říká, že je dobré jazyk knihy osvěžit už po 30 letech. To je ale výsada nás, co se s literaturou setkáváme zprostředkovaně, originál samozřejmě zůstává stejný.

Jak člověk nese, když ví, že na knize odvedl nejlepší možnou práci, ale jazyk se po letech obrátil proti němu?

K aktualizaci jednou musí dojít. A s ohledem na to, jak dlouho překládám, není vyloučené, že už někde nevzniká nová verze mého překladu. Na některých kolezích vidím, jak je takové střídání těžké; zvlášť tehdy, když má člověk pocit, že jeho překlad je lepší, ale přednost se dává jinému. Pak je to trochu trpké. Ale s tím se nedá nic dělat.

Viděla Eva Kondrysová nový překlad?

Neviděla. A tiše doufám, že o něm ani nevěděla, aby se tím nemusela trápit.

Kateřina Hilská (68)

◼ Překladatelka z angličtiny a vysokoškolská pedagožka, která kromě výuky jazyků vedla také překladatelské semináře, například na Filozofické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Její autorské portfolio zahrnuje velká jména světové literatury, mezi něž se řadí G. Eliot, J. Joyce, T. Hardy, D. H. Lawrence, G. Orwell, A. Miller či P. G. Wodehouse.

◼ Kromě knih Jane Austenové se systematicky věnuje dílu Virginie Woolfové, za překlad románu Orlando získala tvůrčí prémii Ceny Josefa Jungmanna.

◼ S manželem Martinem Hilským mají tři děti.

Jane Austenová byla na svou dobu "výjimečná ženská". Zajímala vás také jako osobnost?

Jistě, oslovovala mě od samého začátku. A letos je 200. výročí od doby, co Austenová zemřela − k němu jsme s českým vydáním sklouzli také proto, že jsem překlad poněkud zdržela. V Anglii při té příležitosti vyšly různé rozhovory s literárními kritiky, dokonce se objevil autorčin nový nekrolog. Nekrolog se obvykle dělá, řekněme, začerstva, ale v tomto případě sehrál roli fakt, že Austenová se ve své době uznání nedočkala. Tehdy nebylo možné, aby se žena prosadila tímto způsobem, ženská literatura byla navíc poněkud jiného druhu. V nekrologu se autoři věnovali také jiným jejím dílům a přišlo mi zajímavé, že ačkoliv je Pýcha a předsudek u všech na prvním místě, na další knihy se názory rozcházejí. Pokud by se člověk na její dílo díval a priori kriticky, může nejspíš říct, že v jejích knihách se postavy i motivy opakují. Pevně doufám, že čtenáři se takto na nový Rozum a cit dívat nebudou.

Překládáte i Rozum a cit?

Ano, měl by být hotový do konce roku a začínám z toho být poněkud nervózní. Nedá se to uspěchat, pracovat na něm mechanicky − dát si třeba metu tří stran denně a pak zjistit, že je nutné přidat tempo.

Myslíte tři strany čistopisu, kdy text zredigujete sama po sobě?

Ano.

To se mi zdá hodně.

Je to dost a člověk by to ani neměl říkat nahlas. Je totiž jistý rozdíl mezi ambicí a nedbalostí.…

Austenová je první spisovatelkou, nad níž se přestali ošklíbat spisovatelé muži. Čím to u nich vyhrála?

To je poměrně jednoznačné. Jako první žena začala společnost nahlížet kriticky. Přestože její dílo má všechny dobové atributy a Austenová dodržuje konvence žánru, s jemnou ironií dokáže vyhmátnout špatné vlastnosti lidí a vhodně je pojednat. Její romány jsou v podstatě o tomtéž − žena hledá manžela, matka hledá manžely pro své dcery. Jenže to byl v její době základní problém. Ženy určitých vrstev se nemohly samy uživit, pokud nezískaly dědictví po rodičích nebo se dobře nevdaly. Mohly se stát třeba guvernantkami, ale o mnoho větší výběr pro ně nebyl. Ženy z nižších vrstev šly do služebného postavení, pracovaly na poli a podobně. Ale u nižší šlechty − čili v kruzích Jane Austenové − měli vždy přednost synové. A když se v rodině narodily samé dcery, byl to velký problém.

Překladatelka Kateřina Hilská
Foto: Libor Fojtík

Pět dcer z Pýchy a předsudku tedy musela být velká smůla.

Pokud do takové situace vstoupilo omezené dědictví, byla opravdu dokonalá. Austenová se však kriticky staví také k ženám, třeba ke snahám a způsobům matky v tomto románu. Její postavy místy zacházejí ke karikatuře, která je zejména patrná v některých filmových zpracováních. Austenová si všeho podrobně všímá, ale zároveň se nevzdává ironie. To se mi na ní líbí. Samozřejmě se mi líbí také příběh i to, že kniha dobře dopadne, to dnes v literatuře takřka neexistuje.

Myslíte, že jsme ve srovnatelném období měli autorku, která by podobným způsobem − tedy s nadhledem − komentovala život u nás? Třeba Karolinu Světlou?

Světlá by mohla být takovou autorkou. Ale její dílo neznám detailně.

Dochází v Británii po 203 letech, kdy kniha vyšla prvně, k jazykovým úpravám originálu?

Tohle je zajímavá věc. Dá se předpokládat, že se v něm postupem času objevily drobné editorské odchylky, ale na Austenové je pozoruhodné také to, že psala, ačkoliv neměla žádné formální vzdělání. Některá slova tedy píše "podle svého" − a tyto roztomilé pravopisné chyby v knihách zůstávají.

V češtině se ale žádná "babyčka" neobjeví, nebo ano?

Samozřejmě že ne, ale když to člověk vidí v angličtině, je to zvláštní.

Austenová je konverzačně zdatná, Britové mají silně rozvinutou kulturu zdvořilostního hovoru, takzvaného small talku. Jak se s ním popasovala čeština?

Místy to bylo náročné, protože Britům se ve small talku některá slova často opakují. V češtině před tím máme jistý stylistický ostych. Takže jsem se musela snažit, aby to znělo živě, ale jazyk překladu byl dostatečně bohatý.

Kniha Pýcha a předsudek začíná větou, kterou Angličané znají zpaměti − "Světem panuje skálopevné přesvědčení, že svobodný muž, který má slušné jmění, se neobejde bez ženušky" (překlad E. Kondrysové). Umění první věty bývá v literatuře, zvláště anglosaské, samostatnou disciplínou. Vyšel vám její nový překlad jinak?

Ano, je trochu jiný: "Všeobecně se má za to, že svobodný muž s jistým jměním by se neměl životem ubírat bez manželky." Začátek knihy − i každé kapitoly − je vždy důležitý. Musíte se vyjádřit co nejlíp a zároveň, pokud je to možné, jinak. Lidé si často myslí, že když překládáte knihu, která už přeložená byla, máte snazší práci. Můžete se do ní kouknout a pomoct si. To ovšem není můj případ, zdá se mi to mnohem obtížnější. Já se do českého textu dívám až tehdy, kdy mám hotovou svou verzi. Věřím, že kdybych je četla souběžně − anebo dokonce předtím −, podvědomě mě to ovlivní. Naskakovaly by mi cizí formulace a výrazy. Samozřejmě jsou okamžiky, kdy se těším, až se přesvědčím, nač geniálního jsem nepřišla, a pak to ve starším překladu najdu taky. Člověk nesmí být křečovitý. Pokoušet se najít jiné slovo jen pro jeho odlišnost je zbytečné.

jarvis_59fb0289498e089684fa1abe.jpeg
Devět variací na klasické téma, uprostřed je nové české vydání.
Foto: archiv

Překlad si, zdá se mi, vyžaduje citlivou práci s egem.

Ano, člověk se musí umět upozadit, když je to potřeba.

Když jsme u ega − není to dlouho, co se začala jména překladatelů uvádět na obálkách knih. Dělá vám to radost?

Mně se to s Austenovou stalo teprve podruhé. Nevím, co to dělá u možných čtenářů. Jestli to něco dělá. Ale je to milé.

Někteří kolegové se domnívají, že je to téměř nárokové, což při objemu práce, jenž si umělecký překlad vyžaduje, zní pochopitelně.

Nárokové… Člověk se v té knize vždycky někde najde.

Ale opravdu malinkým písmem!

To víte, že je to pěkné, překladatel se příliš na vědomí nebere. Spoustu lidí nezajímá, kdo tu práci odvedl. Přitom se skutečně nejedná o přesouvání slov ze strany na stranu. Je to časově i odborně náročná práce, která, popravdě řečeno, není moc dobře placená. Člověk ji musí mít moc rád, aby ji dělal.

Nemrzí vás někdy, že na vaši práci není příliš vidět, byť je sebelepší?

Mrzí, ale asi se s tím nedá moc dělat. Z Čech můžeme srovnávat třeba se situací v Anglii. Po kulturní stránce je angličtina světový jazyk číslo jedna, většina literatury pro ně existuje v rodné řeči, ale světová literatura se pro ně také překládá. A pokud vím, tak tam je překladatel v popředí zájmu. Ale tím se nemá cenu zabývat.

Přejděme k Virginii Woolfové, další zásadní spisovatelce, jíž jste se věnovala. U vašich překladů mám pocit, že ji vidím a slyším. Byla to nejspíš chytrá, rychlá, sarkastická osoba. Dokážete si představit, že byste se s ní přátelila?

Víte, že asi ne? Upřímně řečeno, myslím si, že to byla dost hrozná ženská. Tím samozřejmě nechci říct, že ji neobdivuji, ale je také vcelku možné, že ona by se nechtěla přátelit se mnou. Okruh jejích přátel by mi nejspíš nesedl. Ve svém odhadu vycházím hlavně z jejích deníků − z těch jsem přeložila výbor, který připravil její manžel Leonard poté, co zemřela. Později vyšly všechny v pěti svazcích a najdou se v nich poznámky, které by člověk asi těžko nesl, kdyby se týkaly jeho.

Nedošlo mi, že jsem díky vašemu výboru dostala spisovatelčinu sympatičtější verzi. Líbilo se mi na ní, že sice tu a tam dokázala přijít s nějakým hrozným předsudkem, ale vzápětí se sama umravnila.

Leonard se v tom výboru soustředil především na její práci − titul vlastně zní Deník spisovatelky. Byla úžasně sečtělou intelektuálkou, která na rozdíl od mužů neměla možnost získat standardní univerzitní vzdělání. Byla také nesmírně citlivá − viděla krásu a zajímavost v maličkostech. Když se paní Dallowayová prochází po Londýně, člověk cítí všechny vůně i pachy. Její cit pro impresi se mi moc líbí. Myslím také, že občas litovala, že nikdy neměla děti. Takto se sice mohla plně věnovat svému dílu, ale ve vztahu k okolí by ji mateřství nejspíš trochu proměnilo. Jisté je, že ji velmi poznamenala její psychická choroba. Řekla bych, že to byla dost složitá osoba.

Na osobnější notu: jak se vám sdílí domácnost s mužem, s nímž máte stejné řemeslo?

Pokud jde o domácnost jako prostor, bývaly doby, kdy to bylo dost hrozné, a divím se, že jsme to mohli vydržet. Sedávali jsme proti sobě u jednoho stolu a každý ťukal do svého psacího stroje. Ale tehdy jsme byli mladí a jiná možnost nebyla. Po příchodu počítačů se naše domácnost výrazně ztišila, teď už navíc máme každý vlastní pracovnu. Myslím, že můj muž by dnes nesnesl, kdybych vedle něj pracovala − musí si taky leccos říkat nahlas. A jak se mi pracuje s tím, že je velice uznávaný a lidé si ho žádají? Inu, má zpětná vazba je daleko skromnější a hubenější.

Není to trochu demotivující? Talentovaní lidé žijící v páru mívají dvě možnosti: buď spolu bojují, anebo jeden z nich ustoupí.

Já nebojuji. A mé pole působnosti je naštěstí trochu jiné. Věnuji se románům, které mám moc ráda, a v poslední době také esejům. S mužem jdeme každý svým směrem. Často se mě ptají, jestli se spolu radíme − řekla bych, že minimálně. Radím se s ním, pokud jde o Shakespeara a věci s ním související.

Máte tři děti. Možnost dělat, co má člověk rád, bývá v rodině otázka šachování s praktickými povinnostmi. Bylo to u vás vyrovnané?

Ne tak úplně, řekla bych. Můj muž ale v poslední době i veřejně párkrát zmínil, že je rád, že mu dělám zázemí. Na druhé straně, on zase vydělává víc peněz, takže se to nějak vyrovnává. Když byly děti malé, učila jsem v jazykové škole, kam jsem docházela dvakrát týdně na večerní kurz. Tehdy děti hlídal Martin. Bylo to takové legrační. "Tatí? Můžu si vzít do vany angličáky?" "To víš, že můžeš…" Pak nám autíčka zrezivěla. Vtipy o tatíncích, kteří hlídají děti, u nás svým způsobem platily. Ale všechny naše děti se samozřejmě dostaly v pořádku do postýlek.

Člověk nesmí být křečovitý. Pokoušet se najít jiné slovo jen pro jeho odlišnost je zbytečné.

Má váš muž radost, když vám vyjde nový překlad?

Ano, určitě má.

A na čem dalším teď pracujete? Věnujete se také divadelním hrám?

Ano, přeložila jsem jich asi 15, ačkoliv ne všechny se hrály. Divadlo na Vinohradech teď chystá Čarodějky ze Salemu, z toho mám radost, a stejný titul si vybralo Městské divadlo v Brně. Slyšet svůj překlad z jeviště je příjemné. A z drobnějších věcí − u Uherského Hradiště žije jeden Angličan, který má velkou ambici psát, a bohužel se nějak doslechl o mně. Nejdřív mi předložil kus divadelní hry a ptal se, co já na to. Přečetla jsem ji a řekla mu, ať na ní pracuje dál.

Vy jste v hodnocení taková laskavá, viďte? Člověk se nemusí bát, že byste ho zdrtila.

Nejspíš ano. Teď začal psát dětské příběhy, tak jsem mu přeložila dalších 30 stran. Je to trochu dobrodružství: záleží na tom, jestli a kdy mu to někdo vydá. Snad se to podaří na jaře.

Pardon, že se ptám, ale váš honorář není vázaný na to, jestli si pán najde nakladatele, že ne?

Je. Ale jak říkám, to bylo jen 30 stran. Má péči mě nějak honorovat, možná dostanu nějaké autorské výtisky. Je to drobnost…

S ohledem na vaše řemeslo se mi to zdá symptomatické. Lidé − a někdy i nakladatelé − chodí za špičkovými překladateli s tím, že jim za jejich práci "možná někdy něco dají".

Překládám taky do angličtiny a tam jsou sazby o něco lepší. Možná dokonce dvojnásobné. Spolupracuji s Národní galerií a to je moc milá práce. O lecčem jsem se poučila, mám ráda starší umění, třeba barokní období.

Nač se teď těšíte?

Těším se, až dodělám překlad Rozumu a citu. Je to krásná práce, ale taky břemeno. Jinak máme vnučku, které bude v únoru devět let. Je to moc milá a chytrá holčička. Jednou týdně ji vozím do výtvarky, popovídáme si, občas tady bývá o víkendech. To je fajn.