Socha Vladimíra Iljiče Lenina v severočeském Chomutově byla odstraněna až 29. dubna 1990. Disident Václav Havel už čtyři měsíce úřadoval na Pražském hradě, když do parku před divadlem v tomto severočeském městě přijel jeřáb a čtyřmetrového zakladatele sovětského státu, ulitého z bronzu, sesadil z piedestalu. Revolucionář, jeden z iniciátorů gulagů a nejposvátnější guru minulého režimu, se tam tyčil 19 let. Jeho odstranění přihlížel dav lidí. Leninovo stěhování přišlo v Chomutově na řadu jako jedno z posledních v českých zemích.

Za časů normalizace byl výtvor sochaře Jana Kavana občas terčem vtípků, které v případě dopadení mohly skončit uvězněním aktérů. "V roce 1988 jsme se vraceli v noci domů z koncertu, na zastávce jsme našli prázdný batoh a hned nás napadlo, že jím ozdobíme Lenina. Kamarád mi udělal stoličku a já dal Leninovi ruksak na záda," vzpomíná Petr Ďurica, který tehdy patřil k severočeské alternativní mládeži. Naštěstí jej při akci s batohem žádný esenbák ani donašeč neviděl, takže se to u něj obešlo bez postihu.

Batoh na zádech největšího komunisty mu měl zřejmě vzkázat, aby se zabalil a šel pryč. Ruksaky se objevovaly na ramenou vůdce "Velké říjnové socialistické revoluce" (která podle západního kalendáře začala až 7. listopadu) i v jiných městech. Například v Mladé Boleslavi nebo v České Lípě, kde zavazadlo doplnil nápis "Ještě jedno zdražení, bude velké tažení". Historik Jan Šindelář, který se symboly totality zabývá, spočítal, že v českých městech stálo přibližně 120 velkých figurálních soch oslavujících komunismus. Zhruba 30 z toho bylo Leninů, následovali Gottwaldové, Zápotočtí, Fučíkové, Gagarinové, rudoarmějci či pohraničníci.

"Vlastně ani nevím, kde chomutovský Lenin skončil," poznamenává recesista Ďurica. Na podstavci před městským divadlem dnes stojí místo Lenina menší plastika tanečnice, někteří jí říkají socha Demokracie. Když v roce 2011 zemřel Václav Havel, lidé právě tady zapalovali svíčky.

Rozhodlo se, že Lenin se sejme v noci, aby to nevyvolalo rozruch," vzpomíná českolipský kronikář Ladislav Smejkal.

Pátráním po sochách Lenina na Ukrajině se v uplynulých dvou letech zabývali švýcarský fotograf Niels Ackermann a francouzský novinář Sébastien Gobert − vydali o tom knihu. V této bývalé sovětské republice začali sochy proklínaného i zbožňovaného Rusa definitivně likvidovat až po přijetí zákona o dekomunizaci v roce 2015. Reportérská dvojice, která svůj postup přirovnala k detektivní práci, nacházela odklizené pomníky na smetištích i ve skladech, přemalované ukrajinskými národními barvami či s uraženou hlavou. V Oděse přetvořili Lenina do podoby temné postavy Dartha Vadera z filmu Hvězdné války.

Rozhodli jsme se zjistit, jak dopadli Leninové v Česku.

Čelem ke zdi

V Oblastním muzeu v Chomutově si tím, co se po roce 1990 stalo s tahounem světového proletariátu, nejsou jisti. "Nějakou dobu ho měla u sebe místní KSČM a pak ho převzaly technické služby města," míní zástupce ředitelky muzea Jiří Kopica. "Mám pro vás špatnou zprávu: Lenin není. Ptala jsem se provozního náměstka i dalších chlapů a nikdo o něm neví," hlásí sekretářka ředitele chomutovských technických služeb.

"Žádného Lenina, my jsme měli na dvoře jenom Gottwalda," tvrdí předseda chomutovských komunistů Jaroslav Komínek. Za chvíli ale volá zpátky a předchozí tvrzení bere zpět. Starší soudruzi mu potvrdili, že muži původním jménem Uljanov jejich buňka přece jen v 90. letech poskytla azyl. Bronzový obr stál nejdříve na zahradě jednoho ze straníků a pak se dostal na dvůr budovy, kde KSČM sídlila. "Socha ale byla stále městským majetkem a úředníci chodili dvakrát ročně kontrolovat, jestli ji tam máme. Nabízeli nám ji k odprodeji za 380 tisíc korun, ale ty jsme neměli. Tak jsme ji městu vrátili zpátky," vypravuje Komínek, mimo jiné náměstek ústeckého hejtmana.

Volám tedy na chomutovský magistrát a dozvídám se, že Lenin je "u pana Bláhy". Ten mi do mobilu zanedlouho říká: "Přijeďte, máme ho tady."

Uljanov v dílnách magistrátu v Chomutově
Uljanov v dílnách magistrátu v Chomutově
Foto: Honza Mudra

Na kraji chomutovského sídliště stojí cosi připomínající garáž. Jsou to magistrátní dílny sloužící k opravám laviček či dalšího městského majetku. Plechová vrata se otvírají a 55letý Petr Bláha, vedoucí "pracovní skupiny" městského úřadu, nás vede do rohu místnosti.

A tam stojí. Čtyřmetrový kolos, čelem ne k masám, ale otočený ke zdi. Lenin má levou rukou zdviženou, jako kdyby klepal na stěnu, znaleckým okem si prohlíží trubky a hadice, které jsou položené vedle něj. Kousek dál visí na zdi plakáty skupin Bon Jovi a AC/DC a kulturistů. "Čelem ke zdi je tu proto, abychom ho neodřeli, v dílnách se pořád s něčím manipuluje," komentuje Petr Bláha diktátorovu pozici.

Muž, který Sovětský svaz poznal na vlastní kůži − jako "zakláďák" tam byl kdysi na vojenském cvičení  −, dodává, že Lenina osobně před pár lety z komunistického dvorku stěhoval. "Ležel tam zaházený prkny a podělanej od holubů," přibližuje překvapivé detaily. Už ani pro mnohé komunisty zřejmě není tím, čím býval.

Magistrát se pomník už několikrát pokoušel prodat. "Nabízená cena byla vždy nízká a zastupitelstva proto prodej neschválila. Socha tedy zůstává uskladněna i nadále. Má minimálně hodnotu materiálu, proto se s ní musí nakládat s péčí řádného hospodáře," informuje mluvčí chomutovské radnice Tomáš Branda.

Vůdcovy Vánoce

Poslední socha Lenina v Československu byla odhalena 31. října 1987 v České Lípě. Čtyřmetrovou figuru z bronzu podle vzpomínek místních nechali dělníci při instalaci viset na jeřábu za krk a odešli na oběd. Pár let předtím by takto necitlivý přístup nejspíš řešila StB. V době Gorbačovovy perestrojky vyvázla dělnická parta zřejmě bez následků − alespoň o žádných není nic známo.

Za dva a čtvrt roku šel Lenin zase dolů. Místní Občanské fórum ustanovilo komisi, která měla na starosti likvidaci komunistických symbolů. V severočeském městě se ještě v lednu 1990 k odstranění nejkřiklavější bolševické modly přistupovalo téměř jako k odbojové akci. "Rozhodlo se, že Lenin se sejme v noci, aby to nevyvolalo rozruch. Ani já a další členové komise jsme nevěděli datum, kdy se to stane," vzpomíná Ladislav Smejkal, historik a kronikář České Lípy. Jeden lednový večer Lenin před budovou okresního výboru komunistické strany ještě stál, ráno už tam zbyl jen prázdný podstavec. Ostatně je neosazený dodnes. "Nevíme, koho bychom tam dali. Není doba na monumentální sochy," podotýká Smejkal.

"Dlouho jsme hledali vhodné místo, aby co nejmíň překážel," říká správce pily v Březové Vladimír Pechman.

V České Lípě je pátrání po Leninovi celkem jednoduché. Na zdejší radnici se dozvídám, že Lenina uložili do městského skladu.

A velmi zaprášený vůdce dělníků a rolníků tady skutečně leží. Na konci plechového hangáru v dřevěné ohrádce, která připomíná venkovský chlívek. Vyčuhuje jen nos, kus bradky a klenuté čelo. Kolem jsou naskládané neonové vánoční hvězdy, které se už za pár týdnů rozsvítí v městských ulicích. Na polici nad Leninovýma nohama dlí sádrový Ježíšek a pana Marie, o kus dál tři králové, oslík a kravka. "Soudruh má téměř celý rok Vánoce, jen v prosinci si figury do Betlému půjčuje charita," usmívá se mluvčí českolipské radnice Václav Šámal.

Lenin v městském skladu v České Lípě
Lenin ve skladu Městského úřadu v České Lípě
Foto: Honza Mudra

Lenina si nepůjčuje nikdo. I když jeho velká chvíle má přece jen přijít příští rok. Radnice chce dílo manželů Kodymových předvést v místním muzeu na výstavě ke sto letům republiky. "Jako poslední záchvěv komunismu ve městě," říká Šámal. Mluvčí dodává, že město si sochu i 27 let po sametovém převratu ponechává, protože vlastně neví, co s ní. "Byly plány přetavit ji na sochu Jindřicha z Lipé, která by stála jinde než kdysi Lenin. Protože ale nemáme informace, z čeho přesně je složena litina, z níž pomník vznikl, nenašli jsme firmu, jež by chtěla tavení podstoupit," tvrdí Šámal.

Knihy také nepálíme

Voní tu čerstvě nařezané dřevo. Kulatinu ze smrků nabírají vysokozdvižné vozíky. Vedle sila na piliny stojí bronzový Lenin v nadživotní velikosti, jednu nohu lehce nakročenou, ruku na hrudi, kabátek rozepnutý až rozevlátý.

"Dlouho jsme hledali vhodné místo, aby co nejmíň překážel," říká Vladimír Pechman, správce pily Lázeňských lesů a. s. v Březové u Karlových Varů. Tato městská firma byla před lety pověřena karlovarskou radnicí, aby tady v závětří zaparkovala největšího revolucionáře, který stál v centru lázeňského města na někdejším Leninově, dnes Divadelním náměstí, od května 1966 do ledna 1990. Uljanov je i vedle zásobníku na piliny v důstojnější situaci než jeho český učeň Klement Gottwald, který se v areálu rovněž nachází. Horní polovina kamenného těla prvního dělnického prezidenta je otočena jako na hanbě k plotu, nos uražený, odříznuté nohy stojí vedle.

Karlovarský Lenin na pile v Březové
Karlovarský Lenin na pile v Březové
Foto: Honza Mudra

Lenin má na kalhotách skvrnu od barvy. "Občas ho někdo vyzdobí, na hlavě se mu třeba objeví čepice. Chodí sem dost ruských zákazníků, ale ti se tomu usmívají, nejsou to zrovna proletáři," glosuje Pechman. Občas si někdo přijede pro dřevo, ale nakonec si prý chce raději odvézt bronzovou sochu. Jacísi majitelé reklamní agentury ji zatoužili postavit před obchodní centrum v Plzni, jiní klienti jen chtěli několik tun cenného kovu prodat do sběrných surovin

"Odhadní cena je milion korun," podotýká Pechman. Přestože pomník lesníkům překáží, karlovarská radnice jej nechce zlikvidovat ani prodat. "Když skončí jedna éra, neznamená to, že se všechny památky na ni musí zničit, stejně jako se nepálí všechny knihy. Jde o to, aby se daly znovu využít. Ne pro případ, kdyby se změnil režim, což se snad nestane, ale pro poučení společnosti," prohlašuje náměstek karlovarského primátora Jiří Klsák (KOA).

Připomínat zločiny komunismu chce například farmář Jan Soukup, který v Ležnicích na Sokolovsku vybudoval skanzen totality. Právě od karlovarského magistrátu získal sochy Stalina a pionýra, které stály také na pile v Březové. Měl zálusk i na Lenina, ale požadovaná cena za pronájem byla podle jeho slov příliš vysoká. Náměstek Klsák tvrdí, že u jednání se Soukupem nebyl a nemá k tomu žádné informace. "Navíc se ukázalo, že žije autor sochy a ten nedal souhlas s umístěním v našem skanzenu. Je to ortodoxní komunista," dodává Soukup.

Mohl mě zabít

Sochaři Vladimírovi Relichovi je 93 let. Byl to specialista na Leniny. Bydlí v karlovarském paneláku se svou družkou. Když přijde řeč na jeho první čtyřmetrovou Leninovu sochu, která byla odhalena před 51 lety právě v Karlových Varech, pomalu, ale s rozhodností se zvedá z lůžka, kde tráví odpoledne. Oči se mu lesknou dojetím. Práce na sovětském vůdci, jehož tvořil podle původního návrhu svého učitele Jana Laudy, ho málem stála život.

"Byl jsem z té práce tak nadšený, že jsem ho měl hotového za rok," vypráví. Jenže když obra dokončil, socha se v ateliéru zřítila − podle Relicha kvůli chybnému postupu jeho pomocníka − a sochař jen na poslední chvíli uskočil. "Mohl mě zabít! Byla to sabotáž!" vykřikne Relich. Dokončení stranického úkolu se tedy asi o dva roky odsunulo.

Rodák z Litoměřic vytvořil ještě Lenina pro Cheb, Mladou Boleslav, Neratovice a Sokolov, ten poslední se ale už v 80. letech nedočkal odhalení a skončil v soukromé sbírce ve Velké Británii. Relich dokonce dělal na žádost svého profesora Laudy coby začínající výtvarník sádrovou kopii posmrtné Leninovy masky. Tu Moskva v 50. letech zapůjčila do Prahy. Bílá Leninova tvář visí dodnes v Relichově obývacím pokoji. Před pěti lety ve svém textu na webu Socharstvi.info bývalý prominentní výtvarník básnil o "klenuté lebce, která jako by nenechala nikoho na pochybách o kapacitách a velkých myšlenkách".

Pan Relich líčí, jak se hroutící skulpturu pokoušel zadržet.
Pan Relich líčí, jak se hroutící skulpturu pokoušel zadržet.
Foto: Honza Mudra

Vladimír Relich tvrdí, že nikdy nevstoupil do KSČ, přitom komunisty dodnes volí. "Já jsem vždy cítil, že je to tak správné," říká. Jeho družka Eva Richterová vypráví, že když jeho Leniny z náměstí odstranili, uzavřel se do sebe a přestal tvořit. "Ale když toho ve Varech dávali dolů, přišli se za ním radit, jak to udělat, a on jim poradil," vzpomíná paní Richterová. V jejich bytě je vystaveno ještě několik modelů Leninů či rudoarmějců, ale také hlava T. G. Masaryka. "Tu zkoušel jen tak pro sebe," poznamenává penzistka.

Uljanov utíká na vlak

Lenin z dílny Vladimíra Relicha stojí v Chebu dokonce dodnes. Je zřejmě jedinou velkou sochou tohoto vůdce bolševiků, která je v Česku k vidění veřejně (pokud nepočítáme pár muzeí, například v Brně nebo v Berouně). Třímetrové monstrum instalované v roce 1979 naproti chebskému nádraží se po revoluci ocitlo na dvoře zdejšího Oblastního archivu, hned vedle kostela. Dodnes tam převyšuje svého nového souseda, mnohem menšího Julia Fučíka (v životní velikosti) a také robustního pohraničníka se psem, který stojí naproti. Zpoza plotu mohou tuto svatou čtveřici bolševismu spatřit návštěvníci sousední klášterní zahrady. "Protesty proti nim jsme žádné nezaznamenali. Tyhle sochy by se měly rozhodně zachovat. Jsou to pomníky doby. Ať byla, jaká byla, sochy za ni nemůžou," míní ředitel chebského archivu Karel Halla.

Předposlední velký Lenin, kterého jsme objevili, je ukryt ve sběrném dvoře v Neratovicích. Firma, v jejímž areálu našel místo svého zatím posledního odpočinku, nechce být v článku jmenována. Fotografování ale její vedení umožnilo. Slavný ruský pučista stál původně mezi lety 1972 a 1990 na zdejším Leninově náměstí před kulturním domem. Třímetrový Uljanov se ve čtvrtečním dešti válí na zemi vedle kontejnerů na odpad. Vypadá, jako kdyby zakopl o dřevěné klády, jež ho zčásti zakrývají. Přes náměstí, kde kdysi stál a které se dnes jmenuje Republiky, vede železniční trať a místní se nakročenému Leninovi posmívali, že utíká na vlak. Teď doběhl.

Sovtský guru ve sbrném dvoe v Neratovicích
Sovětský guru ve sběrném dvoře v Neratovicích
Foto: Honza Mudra

"Připadalo nám blbé ho tady postavit. Předtím ležel pod střechou, ale tam jsme potřebovali skladovat papír. Bronzu nevadí, když na něj prší a padá sníh," říká muž, který nás areálem provádí. I v podzimním nečase má zahozený Lenin z dílny Vladimíra Relicha rozepnutý kabát. "Říkalo se, že až si ho zapne, přijde pořádná zima," poznamenává pracovník sběrného dvora a vzpomíná, že k soše, která je stále majetkem města, chodil v prvomájovém průvodu jako pionýr.

Při naší pouti za Leninem jsme narazili ještě na obří kamennou bustu ve Františkových Lázních v zarezlém skladu místní lázeňské společnosti. Má uražený nos a zátiší s ní tvoří vyřazená vana a hadice. "Stála v garáži, ale některé lidi provokovala, tak jsme ji schovali sem," vysvětluje správce Petr Kunert.

To je krásný trpaslík!

Zřejmě nejvýše položený Lenin v Česku se nachází v 1010 metrech nad mořem. Skulptura má asi metr výšky a dlí na špalku před chalupou manželů Hauserových v šumavské osadě Svatý Tomáš jižně od Lipna. Hlava bolševika je podle nálady majitelů ozdobena buď šaškovskou čepicí, přilbou nebo bekovkou, v rukou dřevěný samopal. Je nepřehlédnutelnou atrakcí u jejich malé hospůdky. "Syn jel v 90. roce v Českých Budějovicích kolem budovy ROH, odkud Lenina právě vyhazovali. Tak ho naložil na káru a dovezl k nám. Zastavili ho policajti a on jim řekl, že ho vyhrál v tombole," vypráví penzistka Anna Hauserová.

Nedávno jí prý nějaká starší Češka vynadala, že zostouzí strůjce socialismu. "Víte, kolik stály za komunistů rohlíky, křičela na mě," líčí paní Hauserová. Lenin se nejvíc líbí rakouským turistům a dětem. "To je krásný trpaslík, volají," usmívá se šumavská patriotka. Podobných soch, bust střední a menší velikosti jsou po celé zemi možná stovky. Přestože podle historika Šindeláře v 50. a 60. letech existovala komise, která hlídala, aby soch komunistického boha nevzniklo příliš, a nedevalvovala se tak jejich hodnota. Později, v 70. letech, se však výroba a kopírování rozjely ve velkém.

Socha ze sídla ROH v eských Budjovicích nyní stojí v Źumavské osad Svatý TomáŹ.
Socha ze sídla ROH v Českých Budějovicích nyní stojí v šumavské osadě Svatý Tomáš.
Foto: Honza Mudra

Jednoho z monumentálních Leninů původem z Česka nabízí prodejce z rakouského Waidhofenu an der Thaya na internetovém portálu eBay. Dvoumetrová socha z bronzu třímající v rukou tužku a notýsek a vytvořená Vladimírem Kýnem podle údajů na webu pochází nejspíše z Hořovic na Berounsku. Může jít prý ale také o její kopii ze sovětské posádky v Zákupech. Neznámý majitel za ni požaduje v přepočtu 1 300 000 korun. Na otázku, jak k dílu přišel, Rakušan novináři neodpovídá.

Kameník Josef Kurz z bavorského Gundelfingenu zase letos v červnu uspořádal aukci soch šesti komunistických tyranů, které se asi čtvrtstoletí vyjímaly na pozemku jeho firmy. V 90. letech je shromáždil jeho otec. Většinu kusů tehdy Josef Kurz starší koupil v Česku: Gottwalda, Zápotockého, Stalina a Lenina. "Stalin byl z Rýmařova, ale odkud pocházel Lenin, to už nevím," říká Kurz mladší po telefonu. "Českého" Lenina se mu nicméně podařilo udat do muzea Haus der Geschichte v Bonnu.

Bolševik za trafikou

Řada Leninů z českých měst zmizela neznámo kam. Historik Jan Šindelář marně pátral třeba po Leninovi z Prostějova, který přišel v roce 1977 na místo, kde do roku 1953 stávala socha T. G. Masaryka. Její odstranění tehdy ve městě vyvolalo bouři nevole, pomník prvního československého prezidenta se na náměstí T. G. Masaryka vrátil po roce 1989. Lenina brzy poté město prodalo, není ale jasné, kde skončil. Štěpán Kotrba mladší, syn autora raritního sedícího Lenina, jenž zamyšleně hleděl do dáli v centru Pardubic, se zase marně pídil po stopách této sochy. Pravděpodobně zamířila do zahraničí.

Velký reliéf s Leninem v 70. letech vyšperkoval pražskou stanici metra Leninovu, dnes Dejvickou. Dílo je podle mluvčí dopravního podniku stále na svém místě, není ale vidět. Brání tomu sádrokartonová stěna, před níž stojí trafika.

Zamračený Lenin z tehdejšího náměstí 1. máje (dnes Senovážného) v Českých Budějovicích se dostal do areálu firmy JS Group v Mříči u jihočeské Kremže. Ta dílo koupila společně s pomníkem českobudějovického Gottwalda. Sochy na pozemku firmy dlouhá léta budily pozornost kolemjdoucích.

Společnost pak převzala i s diktátory firma Agrio a od ní sochy koupil podnikatel Josef Bílý ze Zlínska. Prý do skanzenu totality, který chystá. "O žádném podobném skanzenu ani podnikateli Bílém jsme nikdy neslyšeli," říká Silvie Lečíková ze zlínského muzea. Po českobudějovickém Leninovi se i s Gottwaldem slehla zem.

"Sochy byly vidět z cesty a někteří lidi nám za to nadávali," vzpomíná Jan Maroušek z firmy Agrio. "Tak jsme je zahalili plachtami. Pak šli kolem nějací cizinci a stěžovali si starostovi, že cenzurujeme dějiny. Tak jsme je zase odhalili. Jsme rádi, že už jsou pryč."

Historik Jan Šindelář, který dospíval až po roce 1989, si myslí, že sochy komunistických diktátorů by neměly být ničeny či rozprodávány, ale využívány třeba při výstavách. "Pro mě je demokracie něco samozřejmého, a tak by mohly sloužit jako memento, že tomu vždycky tak nebylo a v budoucnu ani být nemusí."