Projekt Tomáše Prince lze brát jako autentickou zprávu o životě české metropole. Autor ji podává prostřednictvím fotografií a krátkých výpovědí lidí, které v jejích ulicích každý den potkává. Ptá se Pražanů, turistů i dalších návštěvníků města na to, čím se zrovna zabývají, na co myslí, co je těší a co trápí. Za čtyři roky nashromáždil na svém fotoblogu, jenž patří mezi velmi navštěvované na Facebooku i na webové stránce humansofprague.ihned.cz, skoro 1400 osobních příběhů, a jak říká, nemíní se svým "sběrem" zdaleka ještě přestat.

Unikátní projekt, který byl inspirován americkou verzí Humans of New York, v současné době dostává další rozměr. Kniha Humans of Prague vychází v nakladatelství Labyrint 13. listopadu.

Pro magazín ego! vybírá Tomáš Princ nejlepší snímky a příběhy za poslední dobu.

*

jarvis_5a033e31498e34d8727b029a.jpeg
Foto: Tomáš Princ

Můj táta je z Peru, máma z Nikaraguy. Potkali se tady při studiu na univerzitě a já se tu narodila. Pak ale každý z nich odjel zpátky domů, a já tedy vyrostla v Nikaragui. Ale vždy jsem se chtěla podívat na místo, kde jsem se narodila. Chtěla jsem tu studovat, stejně jako rodiče. Ale na rozdíl od nich jsem se tu rozhodla zůstat. Protože zatím jsem prostě nenašla město, které by bylo hezčí než Praha. Ale je to tady úplně jiný svět, než jaký jsem znala. Líbí se mi, že ženy tu mají mnohem lepší postavení než v Latinské Americe. Že se tady můžu oblékat, jak chci, a nikdo mě za to neodsuzuje. Že můžu pracovat a nikdo mi neříká, že bych měla být doma a starat se o domácnost. Že ve svém věku můžu bydlet sama a nikdo mi neříká, že bych měla bydlet u rodičů. Nebo že si můžu dovolit, že neumím vařit. Teda − teď už trochu umím. Protože se musím starat sama o sebe. A je to úžasné.

*

jarvis_5a033e30498e34d8727b0245.jpeg
Foto: Tomáš Princ

Žiji vzpomínkami. Všechno, co na mně vidíte, je z dob dávno minulých. Náhrdelník mám po mamince, ten je starší než já, šaty budou mít také pár desítek let. Víte, já si asi pořád nezvykla na ty dnešní ceny, takže nové oblečení si téměř nekupuji. Ale mám výhodu, že od mých 18 let prakticky neměním postavu. Někdy jsem byla o trochu silnější, někdy o trochu hubenější, ale ještě dnes obléknu šaty, které mi ušila domácí švadlena do tanečních. Mám je doma uložené. Také mám schované šaty po mamince, dokonce i tatínkův svatební oblek. Je to takový můj fetišismus. Ten oblek tedy nenosím, ale jsou to pro mě vzpomínky − vím, že tohle je po tetě Lídě, tohle po tetě Máně, tohle nosila sestřenice, tohle maminka. Přibližuji se tak k lidem, které jsem měla ráda, ale kteří už tady nejsou. Říkám si, že by z toho snad měli radost.

*

jarvis_5a033e30498e34d8727b024b.jpeg
Foto: Tomáš Princ

Jelikož vypadám trošku jinak než ostatní, byl jsem zvyklý, že si na mě lidé vždy ukazovali. Někdy vyloženě tak, že šel starý pár a babička ťukala dědečkovi na rameno: "Podívej na něj!" Ale nikdo se se mnou moc nebavil, zůstávalo to u těch pohledů. Za ten rok, co ji mám, se to úplně otočilo − všichni se dívají jen na ni a spoustu lidí si se mnou chce povídat. Ono se říká, že člověk má socializovat psa, ale tady je to spíš tak, že ona socializuje mě.

*

jarvis_5a033e31498e34d8727b02a0.jpeg
Foto: Tomáš Princ

Jsem jejich babička, ale zároveň pěstoun, mám je ve výchově. Celkem čtyři, na dvě další tu čekáme, až přijdou ze školy. Můj syn umřel a snacha to nezvládala, a tak je odevzdala do Klokánku, byly tam dva roky. Já o tom nevěděla − předtím jsem žila s nimi, piplala je od narození, ale snacha mi po smrti syna zakázala je vídat. A tak jsem hodně pracovala, abych přišla na jiné myšlenky. Často jsem myslela na syna. Odjela jsem na čas za dcerou, která se vdala v Německu a která mě k nim pozvala, když viděla, v jakém jsem byla psychickém stavu. Jejich máma se s nimi mezitím nastěhovala ke své mámě, která z ní ale jen tahala prachy. Nakonec skončili v sociálním bytě, ona ani tak neměla na nájem a děti tam spaly na zemi − to mi všechno později řekly. Dnes má novou rodinu, nového partnera. Ten se o ně nechtěl starat, a tak skončily v Klokánku. Když jsem se to dozvěděla, hned jsem je jela navštívit. Přišla jsem za ředitelkou toho zařízení a domluvily jsme se, že dorazím druhý den − aby je na to připravili. Ony si mě pamatovaly, prý říkávaly: "Najděte nám tu hodnou babičku, ona si nás vezme!" Ale nevěděly, kde mě hledat. Když jsem ten den za nimi přišla, skočily mi hned okolo krku: "Babi! Babi, zase budeme rodina!" Všichni jsme brečeli. Musela jsem pro nás najít byt − což pro "Romku se čtyřmi dětmi" nebylo vůbec snadné −, musela jsem si je vysoudit, ale nakonec to všechno dobře dopadlo.

Tahle je nejmladší, takže si mě už ani nepamatovala a zpočátku mě vůbec nechtěla poslouchat. Vůbec nejedla, bez dovolení šla a brala si bonbony. Chvíli trvalo, než se rozkoukala, než jsme si na sebe zvykly. Děti musí vidět, že je má někdo rád. A že to s nimi myslí dobře, i když jim zrovna něco zakazuje. Viď?

… a víte, že Spider-Man byl taky fotograf?!

*

jarvis_5a033e31498e34d8727b02a5.jpeg
Foto: Tomáš Princ

Jinak než v obleku už skoro nechodím. Máma vyprávěla, že když jsem byl ve školce a fotili jsme se, tak mě vždy hezky oblékla. Jednou jsem na sobě měl vyžehlenou bílou košili, vestičku a sako − všechny děti se mi vysmály. Takže jsem mámu seřval, řekl jsem, že příště chci jít oblečený tak jako ostatní. Jenže příště měly všechny děti šatičky a obleky. Protože mě na fotce viděly jejich maminky.

*

jarvis_5a033e31498e34d8727b02aa.jpeg
Foto: Tomáš Princ

Můj život se s dětmi krásně zpomalil. Sice se s nimi člověk nalítá, ale cítím se dnes daleko líp než dřív, kdy jsem pracovala. Dělala jsem v reklamě, bylo to hodně rychlé, bylo toho moc. Samé konference, schůzky, přípravy, termíny. Nejdřív mě to bavilo hodně, pak mě to bavilo míň a pak jsem zjistila, že přestože novinka střídá novinku, je to furt to samé dokolečka. A přestalo mi to dávat smysl. Teď naopak to naplnění cítím každý den. Sedím, koukám, jak si děti hrají, a najednou mám čas si uvědomit, že fouká příjemný vítr, že támhle v dálce kuňkají žáby a že vlastně i zpívají ptáci. Našla jsem se v tom. Z ničeho nemám stres, nic mě netlačí. Všechno je tak, jak má být.

*

jarvis_5a033e32498e34d8727b02af.jpeg
Foto: Tomáš Princ

Když mi bylo pětačtyřicet, tak jsem dostala atraktivní nabídku pracovat na jednom západním velvyslanectví. S radostí jsem souhlasila a těšila se, až nastoupím. Ale bylo to ještě za totality a za týden se na mě někdo pověsil. Volal mi, mluvil na mě, jako kdyby mě znal, a pozval mě na kafe. Říkal, že by bylo fajn, kdybych tu práci vzala, že by po mně jen chtěli, abych jim hlásila, kdyby se něco zajímavého dělo. Nějak takhle šikovně to řekl. Odpověděla jsem mu, že si to rozmyslím. Za týden se ozval znovu, zase mě pozval na kafe. Oznámila jsem mu, že se řídím vyšším principem mravním − že jsem celý život prožila slušně, že jsem nikdy na nikoho nic nedonášela, že o jeho nabídku nemám zájem. Že tu práci odmítnu. Pracovala jsem potom až do 80 let, ráda jsem si přivydělala peníze, nikdy jsem nebyla ráda chudá. Ale jestli mě dnes něco z mého života těší, tak je to právě to, že jsem tehdy tu výhodnou nabídku odmítla. Protože když léta odejdou, tak to jsou právě takové momenty, ze kterých má člověk ze sebe radost.

*

jarvis_5a033e32498e34d8727b02b5.jpeg
Foto: Tomáš Princ

Byla to jedna velká rána. Když vychováváte syna a on vám v 22 umře, tak je to dost drsné. Už je to osm let, ale není dne, abych na toho kluka nemyslel. Hodně mě to změnilo. Jsem dnes uzavřenější, většinu času zamlklý. Mám úplně jiné priority. Už na ničem nelpím, už nejsem takový pedant a puntičkář. Do té doby jsem se v životě snažil být stoprocentní, ale zjistil jsem, že to nejde. Říká se, že člověk má zasadit strom, postavit dům a zplodit syna. Mně se to všechno povedlo. Jenže o syna jsem přišel a dnes vím, že strom může uschnout a barák že se jednou zbourá. Nevím, jestli je to dobře, anebo ne, ale pochopil jsem, že na sebe člověk nemusí být tak tvrdý.

*

jarvis_5a033e33498e34d8727b02ba.jpeg
Foto: Tomáš Princ

Jsem v Praze sedm měsíců, ale plánuji tu zůstat napořád. Protože se mi tu fakt líbí. Vnímám, že místní jsou poměrně ostražití k cizincům − především, když nemluví česky −, ale nikdy jsem nepocítil, že bych sem nepatřil. Vím, že si u lidí nejprve musím získat důvěru. A opravdu se mi líbí, jak jsou tady lidé upřímní. V Holandsku, odkud jsem, jdete do supermarketu a všichni se na vás usmívají. Jste jejich zákazník, a tak vědí, že se na vás musí usmívat. Jejich vedoucí jim říkají: Nezáleží na tom, jak se cítíte, musíte být přátelští! Ale člověk vidí, že to je všechno falešné. Tady je to jiné, lidé jsou sami sebou. Když zrovna nemají den, tak to poznáte. Jdete nakoupit a je to v podstatě: Tady máš to jídlo a teď běž do hajzlu! Mně se to líbí.

*

jarvis_5a033e33498e34d8727b02be.jpeg
Foto: Tomáš Princ

Musíte mluvit nahlas, já nedoslýchám. Což je nepříjemné, poněvadž já jsem klavírista. To byla náplň mého života, začal jsem hrát už jako chlapec. Míval jsem koncerty všude po světě, ale před 11 lety jsem toho musel nechat. Už jsem neměl dobrou zvukovou kontrolu, nebylo by zodpovědné pokračovat. Poněvadž já jsem hrál hlavně komorní muziku, při které se člověk musí dokonale přizpůsobit svým partnerům. Poslední koncert jsem odehrál v Tokiu, s jednou místní houslistkou. Z toho mi doma zůstala nahrávka japonské státní televize. Ale jak se mi ten sluch stále zhoršuje, tak si ji dnes už ani neposlechnu. Ale to se nedá nic dělat − musím říct, že já se s tím vším vyrovnal poměrně brzy. Protože jsem si řekl, že v minulosti mi štěstí vždy přálo. Že jednou to skončit muselo. Po tom Tokiu jsem měl pozvánky na další koncerty, ale všechno jsem to tehdy stornoval. Možná jsem mohl ještě nějaký čas pokračovat, dále koncertovat, a publikum by to možná ani nepoznalo. Ale já bych to poznal. A to jsem nechtěl prožít.