Nestane se a nezmění se nic. Změní se všechno. Jeden den první věta, druhý den ta druhá. Každý den trochu jiné informace a trochu jiná dávka optimismu či pesimismu. I takhle vnímá informace o brexitu odhadem 50 tisíc Čechů, kteří oficiálně i neoficiálně žijí a pracují v Británii.

Britové se shodují na jediném: rozhodnutí padlo a na odchodu země z EU se už nedá nic změnit. Bohužel však není jasné, jak ten odchod proběhne. Padají termíny jako "tvrdý brexit" a "měkký brexit", probíhají jednání mezi britskými a evropskými politiky. Dobrá vůle střídá vzájemné zlomyslnosti.

Vláda v Londýně podle všeho míří k politické krizi, země se možná dočká předčasných voleb. Když se procházíte po Londýně a třeba se zastavíte na pivo v jednom z pubů, na téma brexit nenarazíte. Lidé mají své každodenní starosti i radosti.

A proč by taky neměli, vždyť se nic neděje. Na letišti stále stačí jen letmo zamávat evropským pasem a i v Londýně sem tam narazíte na vlající vlajku EU. Ale pod zdvořile naleštěným anglickým povrchem tikají hodinky, jejich budík je nastavený na jedno jediné datum. 30. března 2019.

jarvis_5a0b165a498e34d8bdd59cbe.jpeg
Michaela a Erik Kopovi
Foto: Vladimír Piskáček

Ten den Británie z EU odejde. Ať bude, či nebude dojednáno cokoliv. A budou se s tím muset vyrovnat i Češi, kteří v Británii bydlí. Strávil jsem v Londýně prodloužený podzimní víkend a sešel se zhruba s dvacítkou Čechů a Češek.

Nikdo z nich nebyl "průměrný" v tom dobrém ani špatném smyslu tohoto slova. Jsou jiní a výjimeční už proto, že našli chuť a kuráž žít v cizí zemi. Pečlivě jsem vybral pět příběhů, o kterých si myslím, že pocity a myšlení Čechů v dnešní "předbrexitové" nejisté době nejlíp vystihují.

Líp se tady dýchá

Devítiletý Oliver a sedmiletá Emily jsou už na dopoledním vyučování v České škole v Islingtonu a já si povídám s jejich rodiči a čtyřletým bráškou v parku kousek od školy. Je sobota dopoledne, a i když už je podzim, slunce stále příjemně hřeje. Popíjíme kávu z kelímku, koupenou v nedaleké kavárně.

Manželé Kopovi se seznámili v Praze na střední hotelové škole, v Londýně žijí společně déle než deset let. Michaela Kopa Sieber dokonce už 15 let, přijela v roce 2002. V Praze ji "neudržel" ani rodinný butikový hotel na Vinohradech, který tehdy provozovali její rodiče a o necelé dva roky starší sestra. "Mě to nezajímalo. Chtěla jsem do ciziny," říká.

Česko tehdy ještě nebylo v EU, ale ona si vyřídila transfer z pražského hotelu InterContinental do londýnského Crowne Plaza na ­Heathrow. Oba patřily do stejné skupiny. Dnes je jako asistentka ředitelky v exekutivním týmu luxusního pětihvězdičkového hotelu Conrad.

Její manžel Erik pracuje pro německou firmu, lépe řečeno její britské zastoupení. "Tehdy po škole jsme se v Česku rozešli, ale když jsem v roce 2006 přijel do Londýna, dali jsme se zase dohromady," říká.

"Lépe se tu dýchá," slyšeli jsme během víkendu v Londýně od "tamních" Čechů hned několikrát. Prý je to pocit, který vás v Británii neopustí. Ať trávíte slunečné nedělní odpoledne v barech či hospodách v Soho, nebo se procházíte v Hyde Parku hrajícím všemi podzimními barvami. Pohodový životní styl, svoboda a tolerance, to jsou tři hodnoty, které Češi v Londýně podle svých slov na britské společnosti oceňují nejvíc.

Dnes se třemi dětmi a oba s dobrým zaměstnáním představují vlastně typickou rodinu z londýnské střední třídy. A jako takové se jich brexit moc nedotkl. "Žádnou změnu chování jsme od Angličanů nepocítili," říká Erik. A dodává: "Ale je pravda, že máme paní na úklid, která je Polka, a ta se občas s nějakými poznámkami o uprchlících setkává."

Když v létě pořádali pro sousedy ve čtvrti, kde bydlí, na zahradě grilování, došlo i na debatu o brexitu. Ukázalo se, že dva hlasovali pro odchod Británie z EU. "Trochu se pak na to téma rozjela debata, tak jsme ji museli trochu brzdit," usmívá se Erik.

A důvody, proč tak hlasovali? "Kvůli imigrantům prý ne. Jeden soused tvrdil, že mu vadí, že se v EU vytrácí britská identita. A druhý uvěřil slibům, že po odchodu získá víc peněz britské zdravotnictví. Pracuje jako radiolog, jeho manželka je lékařka a situace ve zdravotnictví jim připadá neúnosná."

Ptám se, zda nakonec letní grilování dopadlo dobře. "Samozřejmě, Britové rádi diskutují, ale jsou zároveň hrozně tolerantní. Nehledě na to, že když se griluje, dopadne to vždycky dobře!" říká Erik. Ještě dodá, že zatímco jeden ze sousedů považuje svůj hlas pro brexit za chybu, ten druhý by stejně volil i dnes.

Londýn je kosmopolitní a tolerantní, mimo něj však averze vůči cizincům někdy panuje. Pro populistické politiky jsou snadný terč a někteří lidé pak lehce uvěří, že jsou to právě imigranti, kteří mohou například za dlouhé fronty u lékaře nebo nezaměstnanost. Ale když dnes část cizinců z Británie odjíždí, ukazuje se, že na některou práci nejsou lidi.

"Máme v hotelu agenturu, která nám dodává každý den uklízečky. To je práce, kterou by Britové nikdy nedělali. A teď se najednou stává, že ráno prostě tihle zaměstnanci chybí," říká Michaela. Británie přitom paradoxně byla jednou z prvních zemí, která trh lidem z nových členských zemí otevřela.

"Možná to nebylo dobře," říká Erik. Příval lidí z východní Evropy, hlavně Poláků, představoval pro mnohé Brity problém. Odhaduje se, že neoficiálně žijí a pracují ve Spojeném království až dva miliony Poláků. Čechů jsou řádově desítky tisíc. "Ale pravda je, že většina Angličanů to asi nerozlišuje. Máme s Poláky podobně znějící jména i přízvuk," říká Erik.

Manželé Kopovi patří do té kategorie cizinců, kteří žijí v Británii déle než pět let, a brexit by se jich neměl nijak dotknout. Tak to aspoň dnes tvrdí politici. "Ale problém je, že oni každý den tvrdí něco jiného. A nikdo netuší, kdy a jak brexit proběhne. Byť my asi žádné reálné obavy opravdu nemáme," říká Erik.

Přesto už požádal o britský pas a jeho žena to prý udělá taky. "Musíte doložit, že tu žijete a pracujete pět let, což není úplně snadné. Dohledat výplatní pásky, bankovní výpisy," vyjmenovává Michaela. No a pak také udělat test. Z angličtiny, historie a politických reálií. "Já už ho udělal před třemi lety, ženu to ještě čeká. Není to nic těžkého, byť si myslím, že většina rodilých Britů by s tím bez přípravy asi měla problémy," říká Erik.

Proč se o britský pas rozhodli požádat? Zvlášť když to není úplně levné, protože se všemi poplatky to vyjde v přepočtu na necelých 50 tisíc korun na jednoho. "Děti už pasy mají. Dostaly je víceméně automaticky, protože se nám narodily poté, co jsme už v Británii žili víc než pět let," říká Michaela.

Pasy pro děti chtěli hlavně z praktických důvodů. Až třeba pojedou se školou na výlet do zahraničí, aby měly stejné doklady jako jejich spolužáci. Stačilo dát žádost a zaplatit 45 liber, což je stejný poplatek, jako platí i Britové.

Doufáme, že to Britové zvládnou a že se všem bude dařit líp. Vyloučené ale není ani to, že třeba Skotsko či Severní Irsko se budou chtít odtrhnout," říká Erik Kop.

A budoucnost? Vidí ji pro sebe Kopovi v Británii? "Nevíme. Jezdíme do Česka pravidelně dvakrát ročně, v létě a na Vánoce, a vždycky prožíváme určité dilema. Jsme doma tady, anebo tam? Děti v tom na rozdíl od nás mají jasno. Pro ně je doma v Londýně," říká Erik.

To je asi hlavní důvod, proč v Anglii v dohledné době zůstanou. "Děti mají lepší angličtinu než češtinu a cítí se tu dobře. Navíc za státní školu se neplatí, na rozdíl od školky, za kterou jsme platili tisíc liber na dítě měsíčně," říká Michaela.

Ona ani Erik si však neodvažují odhadnout, jak to s brexitem dopadne. "Doufáme, že to Britové zvládnou a že se všem bude dařit líp. Všichni v to doufají. Ale vyloučený není ani katastrofický scénář, že se například Skotsko nebo Severní Irsko budou chtít odtrhnout. Po vzoru Katalánska," říká Erik.

Ale ani pak by s odjezdem z Anglie nespěchali. Michaela působí jako ta, která je v rodině životu na ostrovech nejvíc nakloněna. Její srdce bije pro Anglii, řeklo by se poeticky. "Mám to tu ráda. Lidé jsou tu příjemnější a velkorysejší než jinde, včetně Česka. Mně se tady prostě líp dýchá," říká.

Přistěhovalec? Ale ty jsi jiný!

Večer se v kavárně Subtitles v londýnské čtvrti Dalston bude promítat britsko-český film Anthropoid. Ale to až za několik hodin. Teď jsou dvě odpoledne. Zdá se skoro neuvěřitelné, že se do miniaturního prostoru vejde na promítání přes 20 lidí. "Bez problému, žádné strachy. Máme to vyzkoušené," usmívá se Lukáš Tvarda, spolumajitel kavárny.

Sympatický čtyřicátník je v Londýně deset let. "Vlastně to bylo celé velká náhoda," říká. "Přijel jsem do Británie na brigádu do skladu Amazonu ve Skotsku. To mi bylo 30 a já si chtěl vydělat nějaké peníze na Vánoce." Ale pak se rozešel s českou přítelkyní a najednou nebyl důvod zpátky do Česka spěchat.

"Napadlo mě, že si udělám výlet do Londýna za kamarády. Na pár dní. Ale po dvou týdnech jsem se tu cítil jako doma a rozhodl se, že tu zůstanu," říká.

Našel si práci v jedné italské restauraci v centru, kde myl příbory. Nebo dělal jiné podřadné práce. "Bylo to asi nejhorší zaměstnání v mém životě."

Ale netrvalo to dlouho. Začal pracovat u Francouze, který v Londýně zrovna rozjížděl firmu provozující pojízdné kavárny. Jmenovala se Bean About Town. Mimochodem, později firmu prodal a dnes žije za vydělané peníze na Havaji. "Byl to chytrý nápad. Nemusíte platit nájem, zaparkujete někde u chodníku a prodáváte kafe. V poledne máte vyděláno," říká Lukáš.

On sám měl tříkolku bez motoru, s kterou se muselo šlapat. "Bavilo mě to, ale začal jsem mít problémy se zápěstím. To mají baristé často. A já na ulici dělal někdy i sto kafí za hodinu. Doktorka mi řekla, že s tím musím přestat, nebo si ruku úplně zničím," říká.

Sedl si a začal psát životopis. "Ale při představě, že obíhám firmy a žádám o práci někde v kanceláři, jsem dostal depresi." Životopis ani nedopsal a s tehdejší přítelkyní se rozhodli založit kavárnu. Pronajali si malý prostor na rohu ulice, kde bylo předtím květinářství. Ale zkrachovalo, protože květinám se v tmavém prostoru nedařilo.

Co Lukáše překvapilo? "Jak je založení vlastního byznysu v Anglii jednoduché. Prostě jsme napsali na úřad, že otvíráme kavárnu. A to bylo všechno! Moje partnerka je Angličanka a já ji pořád stresoval obavami, že až přijdou všechny ty schvalovací komise, že nám kavárnu nedovolí otevřít. Vůbec nechápala, o čem mluvím. Jaké komise? Proč by měly chodit? A on opravdu nikdo nepřišel."

Jen asi po třech měsících se v kavárně zastavil někdo z hygieny. "Rozhlédl se, jestli máme všude čisto, pokýval hlavou a zase odešel. Jednou za rok sepíšeme daňové přiznání. Jiný kontakt jsme s úřady nikdy neměli."

Co nevyšlo, byl soukromý život. S přítelkyní Jade se rozešli, byť kavárnu provozují společně nadále. "Přestalo to fungovat. Byli jsme stále spolu. V práci i doma. Takže jestli můžu radit, založit kavárnu je v Londýně jednoduché. Ale nedělejte to s nikým blízkým," směje se.

O co je jednodušší podnikat v Londýně papírově, o to těžší je vyjít s penězi. Všechno, hlavně nájmy a energie, je strašně drahé. Nájem malého prostoru činí i s poplatky kolem tisícovky liber, obrat je pak něco přes pět tisíc měsíčně. Po odečtení nákladů a daní zbude na poměrně skromný příjem pro oba spolumajitele. "Dva roky jsem bydlel sám v malém bytě, ale pak už jsem to nedokázal utáhnout. Takže teď bydlím s kamarádkou a dělíme se o nájem," říká Lukáš.

Dalston je čtvrť relativně blízko centru, ale najdete tu ulice, kde to vypadá jako v nějakém malém městě v Pákistánu. A o kus dál třeba jako v Karibiku. Je tu slavné tržiště, kde se ještě před pár lety dalo koupit opičí maso. Ale pak o tom natočila dokument BBC. Opice "k večeři" se prý stále dají sehnat, ale už jen neoficiálně.

"Před deseti lety to tady bylo ještě docela divoké, ale teď je tu celkem bezpečno. Sem tam máme v baru nebo v hospodě nějaké pobodáníčko, protože lidé tu hodně berou drogy a pak se chovají jako magoři, ale jinak se tu dá žít velmi dobře," říká Lukáš.

O promítání českých filmů je zájem. Nejpopulárnější filmy jsou Postřižiny, Sedmikrásky a Marketa Lazarová. "Je legrační sledovat, jak lidé různých národností reagují různě. Například Američané vůbec nechápou film Hoří, má panenko. Jdou na něj, protože ho avizuju jako komedii, a jim to pak přijde jako smutné sociální drama."

Brexit Lukáše zaskočil, jako prý každého z okruhu jeho londýnských známých a kamarádů. "Když jsem si o tom den po referendu ráno přečetl na webu, vůbec jsem tomu nevěřil. Zákazníci pak celý den chodili a říkali to samé. Někteří dokonce brečeli a nechtěli o tom ani mluvit."

Brexit byl pro Lukáše studenou sprchou. "Bral jsem jako samozřejmé, že nás cizince tu v Anglii mají všichni rádi. A najednou jsem se dozvěděl, že u půlky země to neplatí." První člověk, který mu řekl, že volil brexit, byl opravář kávovaru. Přišel několik týdnů po referendu. "Když jsem se ho ptal, proč tak hlasoval, řekl, že nemá rád přistěhovalce. Že jsou s nimi jen problémy. Řekl jsem mu, že jsem přece taky přistěhovalec. Překvapeně se na mě podíval a odpověděl: To je něco jiného, ty máš práci."

Když provozujete kavárnu, hned poznáte, že se v zemi změnila atmosféra. Byť třeba jen nepatrně. "Lidé mi připadají méně otevření a méně tolerantní. Stále jsou hodně tolerantní, určitě třeba v porovnání s Českem, ale taková ta radostná a svobodná nálada, kvůli které jsem se do Londýna zamiloval, se vytrácí," říká Lukáš.

O britský pas žádat nebude. Ani o žádné jiné doklady. "Za celých deset let se mi nestalo, že by po mně kdokoli chtěl nějaký dokument nebo papír. Když jsem přijel, dostal jsem číslo povinného národního pojištění a v bance si založil účet. To bylo všechno," říká.

Nemyslí si, že se to s brexitem změní. Protože v Anglii pracuje už déle než pět let, je takzvaný rezident a také on by se měl vyhnout problémům spojeným s povolováním pobytu. A i kdyby, stejně uvažuje, že z Británie odjede. S brexitem to ale nesouvisí.

"Mám už starší rodiče a chci být blíž u nich, kdyby něco potřebovali. A jsem po deseti letech v Británii unavený. Život je tu moc rychlý a náročný. Když chcete přežít, musíte pořád pracovat. Že by se tu člověk v pátek sebral a jel někam do přírody na víkend? To neexistuje. Až nám příští rok vyprší smlouva, asi se seberu a odjedu zpátky do Česka. Ale otevřená vrátka pro případný návrat do Londýna si rozhodně nechám."

Brexitář hulící trávu

Usměje se a ukáže na drobnou tmavovlásku za barem kavárny Costa. "Vidíte ji? To je podle přízvuku holka z východní Evropy. Tipnul bych si z Bulharska. A její kolegyně je nejspíš z Turecka."

Pokrčím rameny, že je to klidně možné. On pokračuje: "Angličani tuhle práci dělat nebudou. Takže jsem zvědavý, co firmy jako Costa nebo Starbucks budou dělat, až cizinci odjedou," říká.

Pětačtyřicátník Mirek Dusbaba působí jako člověk, který je v pohodě a užívá si života. Do osmatřiceti byl spořádaným zaměstnancem velkých reklamních agentur v Praze, pak ho ale zřejmě napadlo, že je člověk na světě příliš krátkou dobu na to, aby ji trávil v kancelářích a zasedačkách.

Začal cvičit kung-fu a odletěl do Austrálie, kde chtěl toto bojové umění (a životní filozofii) studovat. Prodal auto i byt a z letadla vystoupil s jedním velkým kufrem. "Začínal jsem od nuly. Nejdřív v myčce aut, potom v pětihvězdičkovém hotelu. Ale vypracoval jsem se, pronajal si dům a koupil si auto. Dařilo se mi. Jenže získat v Austrálii povolení k trvalému pobytu je těžké," říká.

Navíc poznal dívku, s kterou se vrátil do Česka a krátce žili v Pardubicích. Ale ne dlouho. Nenašel tam pro sebe zajímavou práci a ani jejich vztah nevydržel. Takže? Další zastávka Londýn. To bylo v lednu 2015. Za dva měsíce to budou přesně tři roky. "A zase všechno od začátku," říká.

Nastoupil do agentury zprostředkovávající práci, dnes je "head concierge" (česky by se řeklo hlavní správce, ale to nezní tak dobře) v luxusním obytném domě v londýnské čtvrti Camden Town. "Je tam 46 bytů. Bydlí v nich Angličané, ale také cizinci. Napočítal jsem 24 různých národností," říká.

Překvapilo mě, jak je založení vlastního byznysu v Anglii jednoduché. Prostě jsme napsali na úřad, že otvíráme kavárnu. A to bylo všechno!" mluví o svých zkušenostech Lukáš Tvarda.

V kontaktu je také s opraváři nebo údržbáři, kteří do rezidence chodí pracovat. Většina z nich jsou Angličané. A prý se nikdy nesetkal s tím, že by se na něj někdo díval divně, protože má cizí přízvuk a je cizinec.

"Zrovna minulý týden přišel kluk na opravu dveří. Byl mulat, jeho rodiče pocházejí z Keni, ale on se už narodil v Londýně. A zničehonic mi řekl: Kámo, vítej v Anglii a na těch 52 procent, co volilo brexit, se vykašli. Chvíli jsme si povídali a on říkal, že i když je Brit, setkává se někdy mimo Londýn s divnými pohledy nebo i narážkami," vypráví Mirek.

Atmosféra se podle něj změnila. Útoky, naštěstí skoro výhradně verbální, jsou dnes častější. Ne v Londýně, ten je kosmopolitní a lidé tu hlasovali proti brexitu. Ale v malých městech hlavně na sever od Londýna to je často jiné.

I když ne všude. "Mám kamarádku, která žije s manželem a malým dítětem v malinké vesničce na pobřeží u Norfolku. Všichni jsou z Česka. A den po referendu o brexitu, kdy už byly známé výsledky, ji cestou s dítětem do školy zastavovali sousedi. Omlouvali se jí a prosili ji, ať nikam neodjíždějí, že je mají rádi. Legrační bylo, že ona vůbec netušila, co se děje, protože nesledovala zprávy a o referendu ani nevěděla," říká.

Potkal hodně lidí, kteří si přáli brexit? Mirek Dusbaba se zamyslí a pak zavrtí hlavou. "Nikoho," řekne. Pak se ještě jednou zamyslí. "Vlastně počkejte, máme tu takového kamaráda. On je rastaman, má dredy a pořád hulí trávu. Má víc kamarádů mezi Čechy než mezi Anglány. A on nám řekl, že volil brexit. Úplně nás to šokovalo."

Ptám se, jak to vysvětlil. "Mluvil o přistěhovalcích. Já mu povídám: Počkej, ale my jsme taky imigranti! On zavrtěl hlavou, že my jsme v pohodě, ale že je spousta přistěhovalců, kteří dělají problémy. Poláci a tak. A já mu říkám, že ti jsou stejní jako my. Jen se s nimi nikdy nesetkal a nezná je."

Hodně lidí, kteří pro brexit hlasovali, se dnes nestačí divit. V létě chyběli zaměstnanci na sezonní práce, například na sběr jahod, a začínají chybět i jinde. Libra, která byla před pár lety skoro za 40 korun, dnes stojí necelých 30.

I to je částečně důsledek brexitu. "V novinách byly legrační články o tom, jak britští turisté v letadle oslavili brexit, a když ve Španělsku vystoupili a zašli si k bankomatu pro peníze, tak se nestačili divit, proč dostali tak málo," říká Mirek.

Ale to jsou jen takové veselé historky z natáčení, řečeno s nadsázkou. Na brexitu je podle Mirka Dusbaby nejhorší nejistota. Jeden den vláda říká, že se pro cizince žijící a pracující v Británii nic nezmění, a druhý den je zase všechno jinak. "Kdybych to měl sledovat a plánovat si podle toho život, tak se z toho asi zblázním. Ale naštěstí nemám rodinu ani děti, takže mi je to v zásadě jedno. V nejhorším si zase zabalím kufr a pojedu jinam."

jarvis_5a0b165a498e34d8bdd59cc2.jpeg
Lukáš Tvarda s Angličankou Jade, s níž provozuje v Londýně kavárnu.
Foto: Vladimír Piskáček

Mirek má kamaráda, který se narodil v Polsku, ale v Londýně žije už 15 let. Domů do Polska jezdí jako turista. A takových jako on jsou možná statisíce. "Jsou víc Angličani než Poláci. Naučili se perfektně jazyk, mají hypotéky, splácejí půjčky na auta. Poláci jsou v tomhle mnohem důslednější než Češi. A těmhle lidem dnes někdo chce říct, že by měli z Británie odjet?"

Ta možnost tady prý je. "Poláky láká domů i jejich současná vláda. Umějí jazyky, jsou zkušení a vzdělaní, místa v Polsku určitě najdou. A rozdíly v platech už nejsou zdaleka takové jako před deseti nebo patnácti lety, když odjížděli," vysvětluje.

Nedá se vyloučit ani možnost, že Británie pravidla pro udílení trvalého pobytu zpřísní. Třeba jako Austrálie. Ta každý rok vydává seznam vysoce kvalifikovaných profesí, o které má zájem. Ostatní jsou bez šance.

"Marketing nebo reklamu tam nenajdete, to může dělat každý," usmívá se český Londýňan. A dodává, že to jde samozřejmě obejít, jako všechno. Ale stojí to spoustu času a úsilí. "Měl jsem kamaráda, Němce, kterému získání trvalého pobytu v Austrálii trvalo 12 let."

A jaké jsou Mirkovy další plány? "Chtěl bych získat britský pas. V lednu tu budu tři roky, za další tři roky bych si mohl zažádat. Netvrdím, že tu chci zůstat celý život. Necítím se jako Brit. A necítím se vlastně ani jako Čech. Ale mám pocit, že mít britský a evropský pas by byla docela dobrá kombinace," říká.

S tím se nedá nesouhlasit.

Sen o staré dobré Anglii

Pokrčí rameny a oba se napijeme piva. Jsme v Soho, v centru Londýna. Je neděle odpoledne a ještě se dá sedět venku na chodníku před hospodou, v paprscích zapadajícího slunce. "Asi jsem neobjektivní, ale já mám Anglii prostě rád. Od první chvíle, co jsem tady," říká.

Martin Jakl tu žije od roku 1999. A mezi Čechy, s nimiž jsem se v Londýně setkal, je tak trochu raritou. Brexit nekritizuje, ba podporuje. Kdyby v referendu loni v červnu mohl volit, bylo by to LEAVE. A když v roce 2004 volil v referendu v Česku o vstupu do EU, bylo to PROTI.

Sjednocená Evropa má podle něj dvě roviny, ekonomickou a politickou. "Tu ekonomickou asi nikdo rozumný nerozporuje. Dává smysl, když bude existovat volný trh a budou minimální obchodní bariéry. Co mi vadí, je politická nadstavba. Já prostě nechci, aby z Británie bylo další Německo nebo Francie," říká.

Vystudoval kybernetiku na pražském ČVUT. Vlastně jsme skoro spolužáci, inženýrský diplom dostal o jeden rok později než já, v roce 1992. Po škole nastoupil do Tesly Pardubice, protože ho zajímal legendární radiolokátor Tamara. Později pracoval pro Siemens i další firmy.

A zároveň hledal možnost, jak získat práci v zahraničí. Původně toužil po Americe. "Miloval jsem Reagana, fascinovalo mě to, čemu se říká americký sen," usmívá se. "Týdně jsem do amerických firem posílal desítky e-mailů. Ale na žádný jsem nedostal odpověď. Bylo to frustrující."

Pak ho napadlo, že zkusí napsat do Anglie. To byla druhá volba. "Napsal jsem pár e-mailů a hned se mi ozvali. Dostal jsem nabídku pracovat pro Nortel. Tak jsem to vzal a přistěhoval se do Londýna," říká. "Nebylo to kvůli penězům. Vlastně jsem nastupoval na nižší plat, než jsem měl tehdy v Česku. Ale chtěl jsem pryč. A dodneška jsem toho ani jednou nezalitoval."

Později přes internetovou Seznamku poznal jednu slovenskou au-pair pracující v Londýně. Nakonec se vzali, dnes mají dvě děti. Bydlí v přímořském Brightonu na jihu, vlakem necelou hodinu cesty od metropole. "Ještě za svobodna a pak s prvním dítětem jsme bydleli v malém bytě v Londýně. A když jsme si pak měli vybrat, jestli mít za stejné peníze o trochu větší byt, nebo domek v Brightonu, byla volba celkem jasná."

Vypráví, že měl smůlu na bydlení a hned dvakrát se usadil ve čtvrtích, které neměly moc dobrou pověst. Žili tam Angličané s nízkými příjmy, na ulicích bylo více nepořádku než v jiných městských částech. Sem tam mu někdo poškrábal auto. Ale stejně se mu nejhůř bydlelo ve čtvrti, kam se začali stěhovat Poláci. "Asi jsem zaujatý, ale prostě mi vadí. Když jdu v centru Londýna a vrazím do Angličana, řekne mi 'Sorry!'. Ale když do mě v Hammersmithu vrazí Polák, tak zařve 'Kurva!'. Na to nejsem zvědavý."

jarvis_5a0b165b498e34d8bdd59cc6.jpeg
Martin Jakl
Foto: Vladimír Piskáček

Kromě Nortelu pracoval i pro další firmy, mimo jiné byl jedním z vývojářů operačního systému Symbian, který používaly telefony Nokia. Dnes má svou vlastní malou společnost, která pracuje skoro výlučně pro Sony.

Podniká se mu dobře, zkrátka proto, že je to v Británii jednoduché a férové. Žádné velké papírování a spousta smluv se stále uzavírá prostě tak, že si dva lidé podají ruku. Podrazy a korupce jsou minimální. "V tom je ten největší rozdíl oproti Česku. Tam se nehnete bez toho, abyste někde měli kamarády nebo byli s někým domluvení. Tady to samozřejmě funguje taky, ale v řádově mnohem menší míře."

I to je důvod, proč podporuje odchod Británie z EU. "Přichází sem spousta lidí, kteří tenhle systém chtějí zneužívat. Příklad? Třeba tu dnes nemůžu jezdit s českým autem. Změnil se zákon. A důvodem byli Poláci, kteří si sem auta přihlášená v Polsku vozili ve velkém. Protože v Polsku je nižší povinné ručení. Dělali v nich byznys. Anglické nápisy, polské espézetky."

Východoevropská imigrace podle Martina Jakla začala proměňovat "starou dobrou" Anglii k horšímu. A Češi nejsou o nic lepší, jen nejsou tolik vidět, protože jich je výrazně míň než Poláků.

"Když jsem ještě sledoval československá internetová fóra, stále se tam řešilo, jak britský systém přečúrat. Například: Jedu do Anglie, co mám udělat, abych dostal podporu? Nebo: Co mám vyplnit do formuláře, abych získal sociální bydlení? Jasně, že to dělají i Angličané, ale jen velmi malá část společnosti. U lidí z východní Evropy je to skoro většinová záležitost," připomíná Martin Jakl.

Rozčilují ho ale i Češi, kteří prohlašují, že se Západ za posledních 20 let změnil k horšímu a že v Česku je dnes větší svoboda než v tradičních západních zemích. "Jasně, tak například v Londýně je na každém kroku CCTV kamera, to je pravda. Ale stejně se tu cítím mnohem víc svobodně než v Praze. To je o atmosféře a chování lidí, ne o kamerách," říká.

On osobně změnil názor i na tvrzení, že lidi ze Západu jsou pokrytečtí v tom, že se na cizince usmívají, ale v duchu si myslí svoje. Říká se to hlavně o Američanech. "Možná to tak je, ale já zjistil, že je mi to jedno. A že je mi mnohem sympatičtější, když se na mě po výstupu z letadla v Americe všichni usmívají, než když v Praze narazím na štrúdl naštvaných lidí."

Anglie mu v něčem připomíná Slovensko, kam často jezdí, protože tam žije manželčina rodina. "Tam když jdete do obchodu, tak jste ujo nebo teta. A tady vás zase oslovují darling nebo love. Je v tom něco starosvětského, ale hrozně příjemného."

Odchod z Británie neplánuje. Brexit nevidí jako překážku, přesně naopak. Přiměl ho však k tomu, že si konečně požádá o britský pas. "Rozhodně tu chci zůstat. Toho, že jsem do Anglie před 18 lety přijel, jsem za celou tu dobu ani jednou nezalitoval."

Mít dobře vsazeno

Číšník v restauraci Jamie's Italian je cizinec, podle přízvuku asi zrovna Ital. Po dvouchodovém poledním menu si objednáme malé espresso a latte. Milá blondýnka sedící vedle mě chvíli přemýšlí a pak řekne: "Co mám na Anglii ráda? Asi že se mi tu líp dýchá."

Ha! Je to už poněkolikáté, co tuhle odpověď během londýnského prodlouženého víkendu slyším. A nemyslí se tím kvalita ovzduší, to je asi zřejmé. Jak se příběhy jednotlivých lidí skládají dohromady, dává mi to docela dobrý smysl.

Veronika Friedelová žije v Londýně od roku 2010. Přijela sem za partnerem. Oba původně v Česku pracovali v kasinech. On pak dělal krupiéra nejdřív v Birminghamu a potom v Londýně. Dnes je manažerem kasina v londýnské čtvrti Chelsea.

Veronika byla krupiérkou v Jaltě na Václavském náměstí, v Londýně si našla práci v kasinu na Tottenham Court Road v centru. "Je to kousek od Chinatownu, takže klienty máme hodně Číňany," říká. Bydlí v londýnských Docklands u Temže, což je čtvrť, která v poslední dekádě a hlavně po londýnské olympiádě zažívá strmý vzestup. "Mám to tam ráda. Je to kousek k řece a je tam dobré prostředí i pro děti." S manželem vychovávají dvě: pětiletou dceru, která už chodí do školy, a dvouletého syna.

Obě už mají britský pas. "My zatím ne. Zatím nebyl důvod o něj požádat. A já asi ani žádat nebudu. Jednak je to docela drahé, ale i těžké. Vůbec nevím, jestli bych ten test zvládla," směje se. A dodává: "Jestli se pro pasy rozhodneme, ať si hezky požádá manžel. Mně ho pak dají snadno jako jeho manželce."

Jak se vyrovnávala s brexitem? "Byla jsem shodou okolností zrovna v Česku. A hrozně jsem to prožívala. Když jsem se ráno probudila a četla výsledek ve zprávách, málem jsem se rozbrečela. Bylo mi to strašně líto," vzpomíná.

Podle ní se i změnila atmosféra. "My v Londýně to zas tak moc necítíme. Ale i tak se setkáváme se spoustou Anglánů, na kterých vidíte, jak je brexit těší. U kamarádky v práci se stalo, že k ní o referendu přišel jeden z kolegů a zeptal se: Tak co, holčičko, už máš sbaleno?" popisuje Veronika. Šéf firmy pak vydal pro zaměstnance nařízení, že se v práci o brexitu zakazuje mluvit.

jarvis_5a0b165b498e34d8bdd59cca.jpeg
Veronika Friedelová
Foto: Vladimír Piskáček

"Angličané jsou velmi korektní a 'over­polite', protože se to od nich očekává a jsou tak vychovaní. Ale ukazuje se, že s cizinci mají ve skutečnosti docela problém. Paradoxně ne třeba s Indy, Pákistánci nebo i Afričany, ale hlavně s lidmi z východní Evropy," říká.

Důvod může být ten, že jsou zdatnější než ostatní cizinci − a možná i než samotní Angličané − v získávání a využívání (ne-li zneužívání) nejrůznějších benefitů. Ty se proto už za Cameronovy vlády hodně zpřísnily a Britové to kladou za vinu imigraci.

Triků jsou prý spousty. "Třeba ze sebe na krátký čas udělají bezdomovce. Neplatí nájem, soud je nechá vystěhovat a oni se nahlásí na úřad. Na přechodnou dobu pak získají místo na ubytovně, a když to vydrží, dostanou pak přidělený městský byt. A bydlí často líp než my, kteří si za to platíme."

Friedelovi žádné benefity neberou, s výjimkou rodičovského příspěvku. Ten na obě děti činí 120 liber měsíčně a mají na něj v Británii nárok všichni s rodinným příjmem do 80 tisíc liber ročně. "Východoevropané jsou však mistři v tom, jak využívat všechny benefity, které jsou k dispozici. Mistři v tom jsou Poláci a Litevci," směje se Veronika.

Práce je podle ní dost. Kdo chce pracovat, ten si něco najde. "Bereme i u nás v kasinu. Také proto je tam docela dost Čechů a Slováku. Příjem na začátku sice není moc slavný, kolem deseti liber na hodinu, ale můžou si přivydělat i na spropitném."

Když to jde, stýká se i s Čechy. Na jihu Londýna je česko-slovenská škola, kde se vyučuje o víkendu a která pořádá nejrůznější akce, například Mikuláše a další. Kolem je docela početná komunita matek s dětmi. Několik českých kamarádek má i Veronika. "Je fajn si popovídat a dobré je to i pro děti. I když ty mrchy spolu pak stejně mluví anglicky," směje se.

Její děti umí česky? "Dcera dlouho česky mluvit nechtěla. My na ni doma mluvili česky a ona odpovídala anglicky. Ale pak jsme dvakrát na několik týdnů odjeli do Česka. To když jsem byla těhotná. A tam se rozmluvila. Takže mluví česky docela dobře. Ale jak to bude se čtením a psaním, to nevím."

Friedelovi chtějí v Británii zůstat, tedy hlavně Veroničin manžel. Ona není zásadně proti, tvrdí, že tu mají lepší životní úroveň, než by měli při stejné práci v Česku. A brexit? Toho se nebojí.

Říká: "Co by se nám tak mohlo stát? Maximálně budeme muset požádat o pracovní povolení. No a co? Tak požádáme. Nepříjemné by bylo jen to, kdybychom měli třeba pojištění dražší než Britové. Ale to se snad nestane."

A pak ještě skoro rozverně dodá: "V Británii žili cizinci odjakživa. Byli tu před brexitem a budou tu i po něm. A když bude nejhůř, můžeme se vždycky sbalit a vrátit se do Česka."

Ještě o dvě hodiny později, když už jedu vlakem na letiště, mi ta věta zní v uších.