Prostory, kde v centru Prahy sídlí pobočka rakouské renomované aukční síně Dorotheum, jsou elegantní. Za každých okolností a v každé situaci je také elegantní Mária Gálová.

Během 15 let, co působí v ředitelské pozici, si české Dorotheum výrazně polepšilo v ekonomických výsledcích, a především získalo všeobecné uznání. "O důvěru jde v tomhle byznysu na prvním místě," říká žena, která kdysi ovšem mívala zcela odlišné ambice

Sbíráte také sama umění, anebo podle známého přísloví "chodíte bosa"?

Něco mezi tím, řekla bych. Ne že by mě to nechávalo chladnou, to ne. Stačí se projít naší prodejnou, co tam máme za nádherné šperky. Také v každé aukci je něco, co bych ráda měla. Ale už někdy na začátku, když jsem do Dorothea přišla, jsem si umínila, že bude lepší, když zůstanu rezistentní a naučím se odolávat tomuto pnutí.

Kdo se profesionálně zabývá obchodem s uměním, nemůže sám nakupovat?

Nikdo nám nepředepisuje, že musíme mít odstup. Ale já ho potřebuji. Chci si udržet nadhled nad materiálnem, za což předměty a díla, se kterými přicházím do kontaktu, přece jen musím považovat. Nechci přemýšlet, jestli si můžu koupit tenhle obraz, když výhodně prodám jiný, nechci tím být ovládána. Odstřihla jsem se.

A co to, mimochodem, máte za krásný prsten na ruce?

To jste mě načapala. Koupila jsem si ho asi před deseti lety. Nakupovali jsme tehdy šperky od současných klenotníků. Ten prsten mě okouzlil, nadělila jsem si ho. Výjimečně.

Tak přece jen kapka vášně.

Při obchodování se jí občas neubráníte. Ale snažím se odolávat.

Jak jste se vůbec k byznysu s uměním dostala? Pokud vím, studovala jste vysokou chemickou školu.

Studovala jsem organickou chemii na univerzitě v Košicích, jsem doktor přírodních věd. Ten obor byl do jisté míry únikem. Tatínka vyhodili po roce 1968 ze strany, proto mi bylo jasné, že uspět u přijímacích zkoušek na práva či dějiny umění nebude možné. Na přírodních vědách to nebylo tak svázané s ideologií. A pro chemii jsem se rozhodla díky skvělé profesorce ze střední. Do poslední chvíle jsem ale váhala − byla jsem přitahována i divadlem.

Divadlem? To je poměrně vzdálené chemii.

Divadlo jsem hrála od dětství, také jsem zpívala, tančila, recitovala. Ale chemie nakonec vyhrála, protože jsem měla v Košicích lásku a chtěla zůstat doma, kvůli studiu herectví bych musela do Bratislavy. Jak typicky ženské, že?

Pracovala jste pak v nějaké laboratoři?

"K čemu ti to pětileté studium bylo, když jsi chemii pak nedělala v praxi?" Tak se ptají i moje děti. A já odpovídám, že v roce 1984 jsem nenašla v oboru práci! Poslala jsem 40 žádostí, ale nikde neměli volné místo. Přesto toho studia nelituji. Škola mě nenaučila jen odborné poučky, ale dala mi spoustu jiných důležitých věcí.

Co přesně?

Osvojila jsem si základy exaktního myšlení. Dnes se pohybuji většinou v uměleckém prostředí, což jsou trošku až vágní, méně uchopitelné situace. A protože nutně potřebuji pevnou zem pod nohama, když je nejhůř, uchyluji se k číslům. Potřebuji, aby jedna a jedna byly dvě, a to za jakýchkoliv okolností. Na škole jsem se naučila být racionální, myslet analyticky a systematicky, což se mi dodnes velmi hodí.

A co jste tedy dělala, když vás jako chemičku nikde nezaměstnali?

V divadle v Košicích zrovna uspořádali konkurz, vyhrála jsem ho a zůstala tam deset let. Krásný čas. Samozřejmě šlo o legrační peníze, ale to bylo nepodstatné. Nemohla jsem každý den dospat, jak mě to bavilo.

Tak herečku bych tedy v manažerce aukčního domu nehledala. Stýská se vám dnes po divadle a Košicích?

Do Košic se stále vracím, po divadle se mi stýská. Ale na druhou stranu − to, co na mě čekalo v Praze, bylo tak krásné a silné, že bych to rozhodnutí nikdy nevzala zpět.

Ředitelka aukčního domu Dorotheum pro Českou republiku Mária Gálová
Foto: Tomáš Nosil

Patřila jste k prvním Slovákům, kteří po rozpadu ČSR zažádali o české občanství. Uprchla jste prý před Mečiarem. Spousta vašich spoluobčanů se tehdy ale radovala.

To je ta záhada. Statistiky dokazují, že Me­čiarových příznivců vůbec nebylo málo, ale já je neznala. V mém okolí byli jen lidé, kteří ho nepodporovali. Jenže jsme prohráli. A to bylo frustrující: sotva jsme se po letech totality nadechli a už se zase vše pokazilo. Zemi měl vládnout někdo, komu nerozumím a nechci rozumět. S mužem jsme si řekli, že je čas odejít.

Tak to bylo jednoduché?

No, neodcházeli jsme zase tak daleko. A situaci nám zjednodušil fakt, že můj někdejší muž je po matce Čech a po otci Slovák. A i když vyrůstal v Košicích, měl české občanství. K našemu odchodu pak jistě přispěly i další změny. Košické divadlo se po revoluci značně proměnilo, mně se v roce 1990 narodilo druhé dítě, a když jsem se vrátila po mateřské, už jsem se tam necítila dobře. A protože i v životě mého muže se cosi uzavřelo, byl to ideální čas. Proč nezačít jinde? Máme vzdělání, schopnosti, říkala jsem si.

Chcete říct, že jste se chtěla vrátit k chemii?

To už bylo samozřejmě passé, ale nabízely se jiné cesty. Dnes se tomu směju, jak jsem byla naivní. Vydala jsem se jako první z rodiny do Prahy, ubytovala se u kamarádů a obvolávala divadla a agentury. Bez výsledku. Po týdnu jsem se musela vrátit domů, a tak kamarádi uspořádali večírek, abychom tu neslavně začínající emigraci zapili. Při tom se kdosi zmínil, že jeho známá − asistentka na Hradě − otěhotněla a hledají za ni náhradu. "Nechceš tam zavolat?" Dívala jsem se na ně jako na blázny. Já mám volat na Pražský hrad? Nakonec jsem to udělala a šla k pohovoru.

Nová země, první zaměstnání a hned na Pražském hradě. To jste to vzala útokem.

Nestala jsem se tam ale asistentkou. Po úvodním pohovoru mi Martin Mařan nabídl, abych se starala o dlouhodobé pronájmy. A když sám po pár letech odešel pracovat jinam, stala jsem se po něm ředitelkou divize.

Vzpomínám si, že jste organizovala řadu výstav, koncertů, také spoluzakládala festival Struny podzimu.

Práce na Hradě byla zajímavá. A bylo jí hodně. Měla jsem dvě malé děti a ještě − tehdy jako jediná ze státní správy − jsem studovala MBA. Nenudila jsem se. Řídila jsem celý návštěvnický provoz, oddělení výstavní, divadelní, ediční i hudební. A do toho přišel třeba projekt Deset století architektury, což byly tři roky přípravy a bezesných nocí. Ten považuji za svůj největší manažerský úspěch.

Hrad je úplně jiné prostředí, než v jakém působíte dnes. Nebylo to tam těžkopádné?

Hrad je kolos, spousta lidí a pravidel, neměnná hierarchie, zavedené postupy. Když si vymyslíte něco nového, musíte obejít všechny odbory a složky, včetně těch bezpečnostních. Je to zdlouhavé kolečko, ale nikdy jsem neměla pocit marnosti. Ono je i pochopitelné, že v takové instituci, kde se archivuje každý dokument už od roku 1918, je třeba dodržovat štábní kulturu. Nakonec se ale vše, co jsme si umínili, povedlo.

Z Hradu jste odešla hned poté, co tam skončil Václav Havel. Proč?

Zase nazrál čas. A když jsem si ujasnila, že nechci čekat, jak se to bude dál vyvíjet s novým prezidentem, přišla nabídka, zda se nechci ucházet o místo ředitelky Dorothea. Kdyby se to stalo rok předtím, určitě bych do komerční sféry nešla. Na Hradě to bylo tehdy ještě velmi naplňující. Vládla tam otevřená atmosféra a pocit sounáležitosti. To mi připadalo zásadní.

Jaká vládne atmosféra v Dorotheu?

Přátelská. Ale nelze to srovnávat s Hradem.

A jak si tedy stojí česká pobočka v rámci celého Dorothea?

Dorotheum má dnes kolem 20 poboček, ale my jediní fungujeme samostatně. To znamená, že v Česku vyhledáváme a oceňujeme umělecké předměty a tady je také prodáváme. Ostatní pobočky se zabývají pouze akvizicí, prodává se ve Vídni. Nepořádají ani aukce.

Proč zrovna Praha má výjimečné postavení?

Byla to vůbec první pobočka Dorothea mimo Rakousko. Nejprve se tady dělaly také jen akvizice, ale postupně se to rozrostlo.

A proč si Dorotheum vůbec první pobočku zřídilo v Praze?

Přesně tuto otázku jsem před lety položila někdejšímu řediteli. A on to definoval jako revoluční gesto. "Cítili jsme, že bychom se měli vůči nejbližším sousedům otevřít, máme přece společnou historii, umělecký svět byl také v minulosti propojený. Proto jsme se rozhodli to v roce 1992 zkusit právě v Praze," řekl mi. A já dnes dodávám, že to bylo možná i politické gesto. Dorotheum bylo v té době státní podnik.

Kdy došlo k jeho privatizaci?

V roce 2001 a musím říct, že to byla docela revoluce. Dorotheum je v Rakousku pojem asi jako Národní divadlo nebo Národní galerie. Založil ho Josef II. v roce 1707, posléze ho převzal stát a Rakušané k němu vždy měli vlastnický vztah. Privatizace otřásla zemí.

Mária Gálová (56)

◼ Pochází z Košic, kde vystudovala na univerzitě obor organická chemie a pak deset let působila jako herečka v tamním divadle.

◼ V roce 1994 se přestěhovala s rodinou do Prahy a získala místo ve Správě Pražského hradu – poslední čtyři roky tam řídila Programovou divizi, přitom vystudovala MBA na Sheffield Hallam University v Británii. Od roku 2003 je ředitelkou české pobočky aukčního domu Dorotheum.

◼ Žije v Praze, má dvě děti a vnoučka. Ve volném čase ráda cestuje, přičemž vyhledává náročnější destinace, jako jsou třeba Borneo, Aljaška nebo Papua-Nová Guinea.

◼ A ráda jezdí na kole či běhá, jednou za rok také absolvuje triatlon.

Bylo to dobré rozhodnutí?

Dorotheum je dnes akciová společnost, dobře fungující a moderní společnost, podstatně dynamičtější, než byl státní model.

Jsou Rakušané tvrdí šéfové?

Jsou to vlastníci, takže chtějí dobrá čísla. Jsou však velkorysí. Nikdy se mi nestalo, že by mě tlačili do něčeho, co nevyhovuje našim podmínkám, nebo že by něco nařídili silou. Je to vždy partnerská komunikace.

Od roku 1992 vám vyrostla početná konkurence. Je to asi bitva, ne?

Čím dál větší. Jde o větší peníze, takže je i větší konkurence. Tento byznys také přitahuje různé typy podnikatelů. A ne všichni mají auditované společnosti, abych to řekla kulantně.

Při aukcích se také málokdy setkáme se skutečným dražitelem. To je posun od doby, kdy často dražil třeba Vladimír Železný.

Myslím si, že pan Železný byl vždy výjimka. Bavilo ho to a baví, ještě i teď někdy přijde a zůstane až do konce, a já s obdivem smekám. Mnozí klienti draží v zastoupení, ale my, kteří se v branži známe, samozřejmě víme, kdo ke komu patří. A ti další draží po telefonu.

Takže v aukčních síních ubývá lidí.

Dražba se přesouvá hodně do segmentu telefonů a písemných limitů. Takže v sále je méně lidí, ale celkově se obchodům s uměním a starožitnostmi věnuje více lidí.

A ceny stoupají.

Jak čeho. V některých položkách klesají, třeba u historického nábytku. Na druhé straně se ale dostávají na trh kvalitnější předměty, než tomu bylo před 20 lety, a jsou tedy dražší. V 90. letech skoro každý "něco" doma měl na zdi nebo to objevil na půdě. Dnes se takové příběhy odehrávají minimálně, téměř vše už bylo objeveno. A kdo tehdy své "dědictví po dědovi" neprodal, samozřejmě dnes jedná o podstatně zajímavější ceně. Dalším symptomem doby je takzvaný sekundární cyklus. Což znamená, že ti, kteří kupovali umělecká díla a starožitnosti v 90. letech, je dnes už zase prodávají, a to za několikanásobky tehdejších cen.

Setkáváte se také už s větším počtem informovaných investorů?

Jsou informovanější, poučenější, kultivovanější. To je velký rozdíl oproti 90. letům. A otázka investice či neinvestice? Každý sběratel je investor, neznám nikoho, komu by byla cena lhostejná. U jednoho předmětu možná občas na peníze nehledí, protože ho chce mít za každou cenu, ale v globálu mu to jedno není. Každý nakupuje tak, aby věděl, že peníze minimálně uchová nebo v lepším případě zhodnotí. A "primárních" investorů také přibývá, zvláště od roku 2008, od finanční krize. Řada lidí tehdy začala přemýšlet o umění jako o další formě investice. A kdo přijde jednou na aukci a začne, už ho to nepustí. Je to vášeň. A vztah.

V Česku se ale stále prodává především české umění, že.

Lokální charakter byznysu přetrvává − ve všech zemích. Výjimkou je francouzské umění, které se prodává všude na světě. Co naplat, že třeba Filla v některých svých obdobích vytvářel lepší věci než jeho francouzští souputníci, když o něm celé roky nikdo ve světě nevěděl? Nekonaly se žádné mezinárodní výstavy, nevydávaly se cizojazyčné publikace.

Ale to se snad už změnilo.

Mucha, Kubín, Toyen či Kupka. Žili ve Francii, a tak tato jména fungují spolehlivě, ale ostatní už jen sporadicky. Chce to mít otevřenější výstavní politiku a udělat spoustu edukativní práce, aby se české umění dostalo do světového povědomí. K tomu přispívá také to, když se obraz stane součástí soukromé sbírky v zahraničí. Bohužel ještě nedávno platilo, že dostat dílo ven znamenalo podat skoro nadlidský výkon. To mi přijde absurdní.

A "primárních" investorů přibývá, zvláště od roku 2008, od krize. A kdo přijde jednou na aukci, už ho to nepustí. Je to vášeň. A vztah.

Myslela jsem, že se legislativa už změnila a pravidla hry jsou benevolentnější.

Zákon se nezměnil, jen některé odborné instituce a jejich zaměstnanci už tohle pochopili, a tak se s nimi jedná lépe než před lety. Nezapomenu třeba na jednu z prvních aukcí, které jsem v Dorotheu pořádala: sběratel ze Španělska koupil dílo malíře Foltýna a pak se dozvěděl, že si plátno nemůže odvézt domů. Slíbila jsem, že zjistím, v čem je zakopaný pes. Trvalo to čtyři roky, až jsme docílili revidování původního rozhodnutí komise. Takovým zadržováním jsme sami proti sobě. Když má totiž španělský sběratel Foltýna pověšeného v obýváku a pozve hosty, může dílo někoho zaujmout: "Co to tady máš? Foltýn? Z Prahy? No to se pojedu podívat." To někdy funguje víc než výstava.

A co tedy v současné době vyhledávají zahraniční sběratelé v Česku?

Cizinci, kteří se zajímají o české umění a budují si z něho sbírky, jsou naprosté výjimky. Na rozdíl od výtvarného umění však to, co v zahraničí frčí a vždycky frčelo, je české ateliérové sklo.

Takže do skla se dnes vyplatí investovat? Co byste mi vlastně doporučila, kdybych se rozhodla zhodnotit své úspory?

Záleží na tom, kolik máte peněz a na jak dlouhou dobu je chcete vázat. Záleží také na tom, jestli si dovolíte i jisté riziko, a tedy mladé autory, anebo zda sázíte na jistotu − klasiky. Taková Špálova Kytice bude i za 50 let mít svou cenu, i když už asi moc nestoupne. Všechny tyto faktory hrají roli, přičemž já bych vám na závěr řekla, že se vyplatí jít proti proudu. Najít něco jiného, co se ještě neprodává za mnoho peněz, ale tím pádem to má větší potenciál.

Ovšem to je velmi těžké rozeznat, odhadnout.

To máte pravdu. Musíte mít prostě správnou intuici.

Anebo dobrého poradce. Co mi tedy doporučíte?

Třeba právě zmíněné ateliérové sklo, protože díla našich sklářů se v zahraničí prodávají za desítky tisíc dolarů, ale tady zatím jen za zlomek této ceny. Nebo česká fotografie, to je další nadějný segment. Anebo české umění druhé poloviny 20. století. Je již prověřené dobou a ještě se neprodává v tak vysokých částkách jako první polovina století.

Těší vás i po těch letech tahle práce?

Jsem teď hodně vytížená a zvládám to jedině proto, že mi to dělá radost. Kromě čtyř velkých standardních aukcí jsme na podzim měli ještě dvě mimořádné. Na jedné se dražilo ateliérové sklo, na druhé jsme zrovna minulý týden vydražili celou kolekci grafik Bohuslava Reynka. Naprosto mimořádná věc. Stojíte nad ní a uvědomujete si, jak je to silné. Je třeba, aby se to dobře prodalo a aby to získali osvícení sběratelé. A zároveň si uvědomíte, že jakmile se to vydraží, už to asi nikdo nikdy neuvidí pohromadě. A tak jsme před aukcí uspořádali výstavu pro veřejnost a vydali katalog. Samotná aukce měla nakonec fenomenální úspěch, prodaly se všechny položky a mnohonásobně jsme překročili dosavadní cenovou hladinu Reynkových děl. To bylo velké zadostiučinění. A pak jsou ještě hezké momenty, když máme šanci sledovat další osud artefaktů.

Sběratelé vás pustí k sobě do obýváku?

Někdy. Je to velmi zajímavé, stejně jako když vidíme, jak se soukromá sbírka stává postupně veřejnou. Anebo je také skvělé, když naši kurátoři objeví zapomenutý poklad. Je jich stále méně, ale ještě jsou.

Co považujete za váš největší objev?

Možná to ani nebylo tak objevné, jako spíš osobně jímavé. Přišla za mnou starší dáma a přinesla krásný mnohabriliantový diadém s úmyslem ho prodat. Už jen domluvit se na vyvolávací ceně je v takových situacích obtížné. Na té dámě se mi líbilo, že nakonec řekla: "Já vám věřím, udělejte to, jak myslíte. Ten diadém celý život opatruji a teď jsem si řekla, že bych si ještě s manželem chtěla dopřát cestu kolem světa. Když se to povede prodat dobře, budu mít radost, když ne, tak co se dá dělat."

Taková důvěra zavazuje, že.

Byl to nervák. Pro mě i pro ni. Dokonce ani nepřišla na aukci, poslala manžela. Naštěstí se to prodalo ještě lépe, než jsme obě doufaly. To byla úleva. I když děláme maximum, nikdy nemůžeme přesně vědět, jak to dopadne. Může to být i nula.

To si užíváte poměrně slušnou dávku adrenalinu.

Za většinou našich obchodů vidím konkrétní lidi. Léta jsem dostávala třeba zprávy od jedné paní z New Yorku. Psala mi, že díky nám má krásné stáří. Samozřejmě, nebylo to díky nám, ale díky jejímu tatínkovi, který předvídavě pořídil uměleckého dílo, jež se jí stalo skvělou životní pojistkou, a my jsme ho pak dobře prodali.

Máte také takovou životní pojistku?

Lidé k nám přicházejí a naříkají: "Celý život jsem budoval sbírku, vymazlil si ji. A teď děti nemají zájem. Musím to prodat?" A já jim říkám, ať se netrápí. To je život a není žádný hřích prodávat umění. Peníze k němu vždy patřily, a ne že ne, jak se nám snad svého času snažili namluvit. A mohou-li peníze utržené za krásný artefakt zachránit rodinu, vyřešit nějakou krizi nebo zpříjemnit stáří, tak je to přece skvělé.

Hezky jste se vyhnula odpovědi. Ale já tu otázku zopakuji: Máte také nějaký šperk nebo obraz jako rezervu na penzi?

No, něco takového mám. Pevně věřím, že to spíš zůstane dětem. Ale člověk nikdy neví.