Před 25 lety přistála ve Štrasburku doslova s prázdnýma rukama. Letecká společnost totiž zašantročila na pár dní její kufr. Přijela ve svých 23 letech jako čerstvá absolventka práv se znalostí francouzštiny na stáž do Rady Evropy.  "Začaly sem chodit první dopisy v divném jazyce, kterému nikdo nerozuměl. Byla to čeština. Tak jsem byla požádána, jestli bych je nepřekládala," usmívá se Eva Hubálková při rozhovoru ve svém domě nacházejícím se pár minut jízdy od Evropského soudu pro lidská práva, kde pracuje. Československo v roce 1992 krátce po jejím příjezdu ratifikovalo evropskou úmluvu o lidských právech a Češi a Slováci získali možnost ve Štrasburku žalovat vlastní stát.

Protože u tehdejší Evropské komise pro lidská práva v té době nebyl žádný jiný český právník, nabídli slečně Hubálkové po skončení tříměsíční stáže krátkodobý kontrakt, který byl postupně prodlužován. Dva roky poté vyhrála konkurz na stálé místo a dostala na starost české případy. Od roku 2006 vede jedno z oddělení kanceláře Evropského soudu pro lidská práva, které připravuje podklady pro soudní projednávání kauz z Česka, Slovenska a Polska.Právnička Eva Hubálková žije ve Štrasburku už čtvrtstoletí.

Češi už nejsou tak pilnými stěžovateli jako dřív. Zatímco třeba v roce 2004 zavalili Štrasburk 1370 stížnostmi, vloni Evropský soud projednal 346 podání proti České republice. "Dřív bylo víc těch, která byla nepřijatelná, a tedy odmítnutá. Veřejnost už dokáže odhadnout, v jakých případech má smysl se na soud obracet," říká Hubálková. Před lety dominovaly restituční kauzy, z mladších případů se do médií dostaly například spory o domácí porody.

Když nespokojení lidé neuspějí, obrací se někdy jejich kritika na doktorku Hubálkovou, kterou podezřívají ze spolčení se žalovaným českým státem. "To je nesmysl. Složili jsme slib nezávislosti. V dopisech stěžovatelům mohu být podepsaná já, takže si občas svůj neúspěch spojují se mnou. Ale mohu vás ubezpečit, že o stížnostech nikdy nerozhoduje právník kanceláře soudu, ale příslušní soudci," zdůrazňuje Hubálková.

O víkendu za kefírem

První roky ve Štrasburku střídala pronájmy, poté si koupila vlastní byt a před 11 lety i patrovou vilku v klidné čtvrti. "Mým snem bylo vždycky mít vlastní dům se zahradou a čtyřmi kavalíry," vypráví, zatímco kolem ní pobíhá smečka malých psů. Jinak žije sama, několikrát za rok navštěvuje maminku v Praze, také právničku.

Doma se rozhodně nenudím. Hodinu a půl denně běhám, cvičím nebo plavu. Teď se učím čínsky a persky.

"Doma se rozhodně nenudím. Hodinu a půl denně běhám, cvičím nebo plavu. Teď se učím čínsky a persky. Mám spoustu práce s domem a se zahradou. A občas pořádám pro kolegy a přátele zahradní party." Její soused je Slovák, kolega ze soudu. Nyní česko‑slovenská komunita připravuje mikulášskou nadílku a doktorka Hubálková půjde
tradičně za čerta. Postraší mimo jiné i děti europoslankyně Dity Charanzové.

K Štrasburku s 270 tisíci obyvateli si rychle vytvořila láskyplný vztah. "Z každé strany má jedny hory, francouzské Vogézy a německý Schwarzwald, podobně jako můj rodný Liberec Lužické hory a Jizerky. Alsasané jsou milí, i když jejich dialektu, kterým někdy mluví starší lidé, nerozumím."

S přáteli o víkendu právnička často vyráží do německého města Kehl, které od Štrasburku odděluje jen řeka Rýn. "Mají tam potraviny, na které jsme zvyklí z Česka, ale ve Francii je nevedou: třeba kefír nebo různé klobásy," podotýká. Na přeshraničním mostě bývá zácpa. Němci zase v pátek jedou na opačnou stranu přes Rýn nakupovat sýry
a vína.

S přestěhováním z "druhého hlavního města Evropy" zpátky do Česka už Eva Hubálková nepočítá. "Za to čtvrtstoletí jsem si tu přece jen něco vybudovala a věřím, že u soudu mě ještě spousta výzev čeká. A Alsasko je skutečně
pěkné místo k životu."Právnička Eva Hubálková žije ve Štrasburku už čtvrtstoletí.