Skoky na lyžích nebo biatlon. Kde se v Češích vzala láska k "bizarním" sportům?

Nyní je naším národním sportem biatlon," napsal nedávno Jindřich Šídlo ve svém sloupku ve slovenském deníku Sme. Myslil to ironicky. "Ano, sport, který ze všeho nejvíc připomíná sokolovské závody branné zdatnosti nebo rusko-finskou válku. Avšak Češi ho právě teď milují až bláznivým způsobem." A připomíná, že v roce 2002 se stejnou vášní řešili v hospodě otáčky vítězného skoku Aleše Valenty.

Dovolím si oponovat. Tohle srovnání je hodně kulhá, skok Aleše Valenty byl považován vždycky za zvláštnost, za jakýsi výstřel do tmy patřící spíše do cirkusu nebo na exhibice. Považte, je to zimní sport, který se trénuje v létě, kdy se skáče do bazénu, protože jinak by hrozilo zmrzačení. Pro Čechy měl Aleš Valenta kouzlo v tom, že šlo o teprve druhou zlatou medaili, kterou kdy našinec na zimní olympiádě jako jednotlivec získal: tím prvním byl Jiří Raška v osmašedesátém, když v Grenoblu zvítězil ve skocích na lyžích. V roce 1970 se přišlo na Rašku do Vysokých Tater, kde se konalo mistrovství světa, podívat 100 tisíc diváků, Ota Pavel pak v roce 1974 napsal slavnou Pohádku o Raškovi.

Drama do poslední rány

Za to, že je biatlon u nás tak populární − přitom ještě před deseti lety zajímal jenom opravdové sportovní fajnšmekry, kteří se stejnou vášní sledují na sportovních kanálech šipky nebo americký fotbal nebo cokoliv, co zrovna dávají −, může shoda několika okolností. Každá z nich je však stejně důležitá.

Biatlon má přehledná pravidla, zajímavou skladbu závodů a jeho velkou předností je jeho dramatičnost, neboť výsledek se nedá předpovídat, dokud se neodstřílí poslední zásobník. Triumf i prohra jsou neustále ve hře. Kamery nám názorně ukazují v detailech terčů, jak blízko či daleko byl úspěch. Můžeme to považovat za metaforu naší existence. Jako každý moderní sport je biatlon produkt, který se musí umět naservírovat, aby byl lehce poživatelný, stravitelný, atraktivní.

V Česku jej popostrčil dopředu zájmu Jiří Hamza, manažer, o němž jsem přesvědčen, že když se pustí do jakéhokoliv sportu, tak vystoupá nahoru. Když se věnoval ženskému basketbalu, Česká republika zvítězila na mistrovství Evropy a brněnské Žabovřesky, klub, který založil, vyhrály Euroligu, nejprestižnější soutěž v Evropě.

Vzpomínáte si na kolovou? Jeden z nejdivnějších sportů − kříženec cyklistiky a halového fotbalu − byl v normalizačním Českoslo­­vensku každou chvíli v televizi.

Jako šéf biatlonového svazu přivedl do Nového Města, kde vybudoval arénu, jaká nemá jinde obdoby, Světový pohár i mistrovství světa. Hlavně se mu povedlo do ní přivést fanoušky, kteří svým entuziasmem předčí i ty německé, kteří donedávna neměli v biatlonovém světě co do zanícení konkurenci.

Fandí jich i 35 tisíc, což je víc, než u nás přijde na hokej nebo na fotbal: jednak tyhle sporty tak velký stadion nemají, jednak by jej prostě svými fanoušky nenaplnili, protože hokej ani fotbal už moc netáhnou (když hrála vloni na podzim fotbalová reprezentace v Mladé Boleslavi, remízu s Dánskem vidělo na vlastní oči 1763 lidí).

Souboje na divadelní scéně