Všemu, co se má vydařit, musí předcházet obřad. Rituálem je tedy potřeba začít každý nový den. Hinduističtí Balijci přiloží každé ráno sepnuté dlaně k čelu. Ve svých soukromých chrámech, které má na tomto indonéském ostrově bez přehánění každá rodina, zapalují vonné tyčinky. Kadidlo je do palmového nebo banánového listu zabalené společně s květinami, ovocem, kousky masa nebo i penězi. Tyto tiché ceremonie se odehrávají na rýžových políčkách, v přístavech, před obchody, restauracemi. Turisté, pokud se nedívají pod nohy, denně nechtěně rozšlapávají a rozkopávají statisíce obětin položených nenápadně na chodníku.

Za rok 2017 se na Bali očekává rekordní turistická záplava. Loni sem přijelo bezmála pět milionů návštěvníků, před devíti lety to nebyly ještě ani dva miliony. Ostrované však své zvyky nehodlají měnit a zde usazení cizinci se to snaží respektovat. Každá koupě nového člunu, motorky, auta nebo otevření hotelu musí být posvěceny neodbytým rituálem.

Otesánek staví chrámy

"Účastníme se všech větších ceremonií a naši zaměstnanci dávají obětiny každý den," říká Radka Malec, Češka, která spoluvlastní potápěčské centrum a hotel ve východobalijském městečku Padangbai. Když resort před několika lety otvírala, místní tu uspořádali velký obřad, který měl podniku přinést štěstí. A štěstí samozřejmě spočívá v tom, že bude dostatek klientů.

Zahraniční dovolenkáři Balijce živí, zároveň hordy konzumentů ostrov mění k obrazu svému. "Rybářské vesničky", jak je stále představují turističtí operátoři, dávno přerostly v kosmopolitní enklávy s hotely, restauracemi, diskotékami. Mění se i zdejší oceán, protože stoly turistů se musí každý den prohýbat pod mořskými pochoutkami. Před 17 lety, když paní Radka na Bali zakotvila, viděla prý coby nadšená potápěčka při každém ponoru spoustu ryb včetně těch největších − žraloků a tuňáků. Dnes prý má štěstí, když spatří jednoho. Její restaurace tedy jako jediná ve městě už několik let nenabízí ryby. "Já vím, je to jenom gesto, ale to drancování moře nám vadí," poznamenává k decimujícímu rybolovu posledních let.

Každá koupě nového člunu, motorky, auta nebo otevření hotelu musí být posvěcena neodbytým rituálem.

Nenasytnost je pro střídmé Balijce ostatně tradiční téma. Také oni mají svého Otesánka. Jmenuje se Kebo Iwa. Už v den, kdy se narodil, spořádal šest pytlů rýže a od té doby pořád jedl. Rodiče ho nemohli uživit, a tak ho vyhodili z domova. Děcko chodilo po ostrově , a aby bohy i smrtelníky usmířilo, stavělo chrámy. Na Bali je dnes půl milionu chrámů, nejvíc svatostánků na obyvatele na světě (na osm lidí připadá jedna sakrální stavba). Protože vesničané obra nestačili krmit, král ho rozkázal zabít. To se ale úplně nepodařilo a podle pověsti se Kebo Iwa po letech vrátil v pozměněné podobě − se světlými vlasy a očima. Jako Holanďan.