S horskými výstupy máme zkušenosti. Prochodili jsme asi všechna česká pohoří, Vysoké a Nízké Tatry, Fatru, rumunský Parang a Retezat, slovinské a rakouské Alpy. Letos v červenci jsme se s kamarádem vydali na téměř dvoutýdenní cestu po bulharských pohořích Rila a Pirin.

Čekala nás zhruba stodvacetikilometrová cesta přes dvě nejvyšší hory Balkánského poloostrova – Musalu s nadmořskou výškou 2925 metrů a 2914 metrů vysoký Vichren. 

Den první a druhý: Výhledy

Do Bulharska jsme přiletěli, kvůli rychlejší dopravě a vyššímu pohodlí. Na poměrně malé sofijské letiště před pár lety na rozdíl od toho pražského přivedli metro, a tak jsme v centru rychle. Protože obchody otevírají až v 10 hodin, prohlížíme si novorenesanční architekturu, sakrální památky a vykopávky částí měst, která předcházela dnešní Sofii.

Svezeme se metrem do stanice Joliot-Curie. V obchodě Campingrocks kupujeme plynovou lahev. Tu jsme s sebou z pochopitelných důvodů nemohli vzít do letadla, takže je nutné sehnat ji na místě. Šroubovací 250gramová lahev tu vyjde na 9 leva (130 korun). Pak už se pěšky přesouváme na jižní autobusové nádraží. Jezdí odtud spoj, který nás přiblíží úpatí pohoří Rila.

Výhled na Ireček přes ledovcové jezírko po kupobití. Vpravo vykukuje Musala.

Výstup začínáme v Borovci. Díky sedačkové lanovce ušetříme nohám prvních zhruba 400 nadmořských metrů, kvůli špatně zavřenému batohu při tom ale přicházíme o plechovku bulharského piva. Z výšky 1750 metrů pak vyrážíme po svých. Vydáváme se po zelené značce, brodem přes dvě horské říčky k hlavní cestě. Ta vede pod místním lyžařským areálem. Postupně se nám otevírá pohled na Ireček (2852 m n. m.), Malou Musalu (2902 m n. m.) a Musalu samotnou (2925 m n. m.). Brzy ale začíná pršet.

V silném větru a prudkém dešti dobíháme do zimního vchodu nedostavěného hotelu, kde se převlékáme do suchého a teplého. V tu chvíli začínají padat kroupy a oblohu osvětlují blesky. Jeden z nich trefuje kámen zhruba 40 metrů od nás a vzduchem létají jeho úlomky. Déšť a krupobití vydrží něco přes hodinu, pak se mraky rozestupují. V jedné z místních chat nám starší paní za 15 leva nabízí přespání a my ho přijímáme, i když na postele skrz střechu trochu kape a nefunguje tu elektřina.

Den třetí: Musala

Výstup na Musalu jsme začínali brzy ráno za mlhy a mraků. Zde se již mraky trhají a tak ukazují další cestu.

Přes noc znovu sprchlo a ráno se probouzíme do mračen a mlhy. Horalským okem odhadujeme, že by pršet nemuselo, balíme a začínáme výstup na nejvyšší horu Rily Musalu (2925 m n. m.). Na vrchol to máme jen 500 metrů, to je jeden Ještěd. Cestou kolem nádherných ledovcových jezírek a přes potoky obkroužíme jeden z předvrcholů Irečku. 

Pokračujeme suťoviskem vzhůru a pár set metrů od vrcholu se mlha rozpouští. Z Musaly máme nádherný kruhový výhled na celé pohoří a jeho nejbližší okolí. Po krátké přestávce na focení vyrážíme dál, přecházíme hřebenovkou přes Malŭk Bliznak (2777 m n. m.), Golyam Bliznak (2779 m n. m.) a Ovcharec (2775 m n. m.). V sedle nad Grancharem (2330 m n. m.) si dáváme delší přestávku a oběd a rozmýšlíme se, jestli sejít dolů k jezeru a přespat tam, nebo pokračovat dál a nahnat čas a kilometry.

Počasí vypadá stále lépe, tak pokračujeme. Překonáváme Kovač (2646 m n. m.) a po odpočinku u malého jezírka scházíme do sedla Groni Kuki, kde si vybíráme místo na spaní u prameniště řeky. V nadmořské výšce kolem 2450 metrů nečekáme příliš komárů. Omyl!

Den čtvrtý: Vrch andělů

Další cesta před námi z Vrchu andělů.

Přichází první nepříjemnosti. Přestože slunce svítilo jen pár hodin, spálilo mi obličej i krk a vše dokonaly komáří štípance. Ve snaze chránit kůži se převlékám do dlouhých kalhot a bundy, přestože nás čeká výstup za jasného počasí s teplotami kolem 30 stupňů ve stínu.

Slunce do nás praží celý den. Na okolních hřebenech je chvílemi stín od mraku, ale nám se za celý den nepoštěstí ani jednou. Nepříjemné pocity z úmorného počasí ale zcela zastiňují výhledy, které se nám nabízí. Na rozeklanou kamenitou střední a západní část Rily a krásná údolí plná jezer a travnatých ploch. Vše doplňuje horský hřeben, který zakončuje majestátní Musala. Úžasné.

Po překonání Bani (2527 m n. m.) vystoupáme do sedla vrcholu Kanarata, odkud je vynikající výhled na jezera střední části Rily. Překonáváme i Pavlev vrch (2690 m n. m.) a Aladža slap (2695 m n. m.) a míříme na poslední vrchol dneška, Anjelov vrch (2654 m n. m.). Pak už nás čeká jen sešup 500 metrů dolů k chatě Makedonia. Funguje tu elektřina a v televizi se dá podívat na předpověď počasí – v údolích hlásí 42 stupňů. Na horách snad bude trošku lépe!

Den pátý: Kapatnik

Kapatnik je poslední vrchol, který jsme v Rile překonali. Krásně nám otevřel pohled na náš další cíl, Pirin.

Hned na začátek nás čeká největší výstup dne. Loučíme se s pasteveckým psem a začínáme stoupat do 2470 nadmořských metrů. Odtud nám Rila nabízí zcela jiné výhledy. Kamenité a kosodřevinné kopce nahrazují rovinaté a travnaté pastviny. Potkáváme stádo pasoucích se koní, jejichž vůdce, grošák, se jde podívat, jestli neneseme něco k snědku.

Kilometry po rovinatých návrších utíkají rychle. Ale je na nás znát únava z předchozích dní a moří nás šílené teploty a pálící slunce. Při sestupu nastávají problémy, cesta není na rozdíl od vrcholových partií značená příliš dobře a velmi často se úplně ztrácí v suťovištích a mezi borovicemi. Navíc nás sestup jižními stěnami vystavuje slunci.

Překonáváme Kapatnik (2174 m n. m.), ignorujeme značku a vyrážíme vlastní cestou po lesnických silničkách. Pravděpodobně tak ujdeme několik kilometrů navíc, ale bude to pohodlnější a méně fyzicky náročné. U prvních obydlí o 1300 metrů níže využíváme příhodného mostku a koupeme se pod jezem. Na chatu Predel tak dorážíme trošku čilejší.

Den šestý: Odpočinek

Rozhodli jsme se udělat si odpočinkový den. Dáváme si k snídani omeletu a šopský salát, pro odvoz do Banska volíme autobus. Vyrážíme na zastávku, která má být podle majitele chaty jen 500 metrů daleko.

Ujdeme dva kilometry, než narazíme na odpočívadlo u silnice. Zjišťujeme, že autobus musíme stopnout, aby zastavil. Stojíme tedy, máváme na projíždějící autobusy a přejeme si být ve voze o to víc, že na zastávce je neskutečně cítit pohozená a rozkládající se mršina psa.

Po půlhodině nám zastavuje autobus, a tak můžeme v Bansku zařídit nezbytnosti – kupuji si krém s UV faktorem 50, vyměňuji eura za leva, dokupujeme zásoby a nakonec jdeme na oběd do místní restaurace. Chceme si dát bulharskou specialitu, musaku mi ale místní rozmluví – označují ji za přežitek minulého režimu, navíc nepříliš lokální. Číšník nám doporučuje kavarmu, pokrm z vepřového masa a zeleniny, dáváme si ji spolu s polévkou tarator z okurek, jogurtu a ořechů.

Den sedmý: Vichren

Z výstupu na Vichren. Je to turisticky snadno dostupný vrchol a mnoho Bulharů na něj jezdí jako na víkendovku.

Vyspali jsme se mizerně. Mirka rušily páry milenců, které se promenádovaly po betonové stavbě, již jsme si vybrali jako noční útočiště, mě rozčiloval vytrvale kokrhající kohout. Vyrážíme do centra a přemýšlíme, jak naložit s ušetřeným časem. Rozhodujeme se, že bude dobré nechat si rezervu na hory, protože mají přijít silné bouřky.

V supermarketu si koupíme fantastické sendviče a já pomocí internetu v mobilu hledám, jestli se dá výstup nějak usnadnit. Najdu přímé spojení z Banska na chatu Vihren, které jede ve dvě hodiny odpoledne a stojí šest leva na osobu. Autobus nás vysazuje u chaty v 1950 výškových metrech, naprosto přeplněné turisty. Přesto se ubytováváme a s úlevou zjišťujeme, že elektřina funguje, voda je v potoce a toalety jsou k dispozici.

V pět hodin odpoledne vyrážíme na Vichren (2914 m n. m.). Někteří Bulhaři na nás koukají jako na šílence, že to chceme dnes stihnout, nechápeme ale proč, v červenci se stmívá až chvíli po desáté. Počasí vypadá dobře a zátěž necháváme na chatě, takže se nenecháme zviklat. Výstup je nakonec pohodový, i když prudký, cestou potkáváme kamzíky. Tisícimetrový výstup máme za sebou za dvě hodiny. Po focení a příjemném popovídání s dvěma Bulhary vyrážíme zpět na chatu a jsme dole ještě před západem slunce.

Den osmý: TodorkaDolné Vasilaškovo jezero je jedno z nejhezčích jezer Pirinu. Kazí ho jen velmi otravní komáři.

Po ránu se vykoupeme v jednom z ledovcových jezírek. V sedle stavíme z pláštěnky přístřešek pro ochranu před sluncem a vaříme oběd. Potkáváme také závodníky, kteří běží na vrchol Todorky (2746 m n. m.). Většina z nich vypadá, že jim horské počasí k výkonu příliš nepomáhá.

Ze sedla Todorky scházíme kolem jezer a krajina se začíná rychle měnit. Ze skalnatého pohoří se stává zelená oáza. Procházíme kolem Dolného Vasilaškova jezera, podle nás nejkrásnějšího jezera v Pirinu, a otevírá se nám údolí řeky Demjanice, plné rašeliny, stromů, květin – a komárů. Scházíme do údolí ke stejnojmenné chatě a ubytováváme se, k dispozici je elektřina, voda i toaleta.

Den devátý: Tevno jezero

Hora Kamenica je od Tevneho jezera vskutku majestátní.

Počasí vypadá lépe, než hlásila předpověď, podle které měly přijít velké bouřky s blesky a kroupami. Vyrážíme tedy k Tevnému jezeru. Údolí Demjanice je nádherné, les se rychle mění v rašelinné louky a o kousek výš v travnaté pastviny s občasnou kosodřevinou. Stromy a kosodřeviny pokrývají prudší stěny až k hranici lesa, kde začínají obrovská suťová pole. Od 2200 metrů dávají pokoj komáři, a tak si můžeme užít úchvatnou přírodní rezervaci.

Za kopci hřmí a nebe se kaboní. V sedle si dopřáváme jen krátký odpočinek a pokračujeme k Tevnému jezeru. Jakmile zahlédneme chatu, začíná pršet. Sedíme tedy na zápraží, vaříme, povídáme si s přátelským Bulharem a pozorujeme déšť a obrovskou bouři, která běsní za vrcholem Kamenica (2823 m n. m.). Chvíli po bouřce k jezeru dorazí čtyři studenti botaniky z Olomouce, kteří už mají svou balkánskou cestu za sebou a tudy pouze prochází na sestupu.

Po večeři padá rozhodnutí vyrazit dnes ještě na vrchol Momin dvor (2722 m n. m.). Z něj se nám otevírá nádherný kruhový výhled do několika údolí Pirinu. Zjišťujeme, že velký déšť, který řádil za Kamenicí, byla ve skutečnosti sněhová bouře. Hora Kambartaš je kompletně pokrytá sněhem.

Den desátý: Popovo jezero

Popovo jezero. Největší a nejhlubší z Pirinských jezer. A také jedno z nejhezčích.

Po snídani vyrážíme na Kralev dvor (2684 m n. m.), kopec hned vedle Momina dvora. Kamenici bohužel z časových důvodů nezvládáme. Mrzí nás to, scházíme ale ke Kralevdvorským jezerům a shodujeme se, že Popovo jezero (2240 m n. m.) je jedno z nejhezčích, které jsme na cestě viděli. Pomáhám členovi horské služby Peterovi připevnit ceduli na rozcestník, fotím ji a slibuji, že mu snímek pošlu.

Po posledním velkém výstupu do sedla Dzhengalska porta (2470 m n. m.) se dostáváme zpět do údolí říčky Demjanice. Jeho vyšším polohám vévodí nádherné Golemo Valjadvištko jezero. Zdravíme krávy, které se pasou o kousek níž, a užíváme si pohledy, které údolí nabízí. Včerejší bouřka navíc ve vyšších polohách vyčistila vzduch od hmyzu. To se ale nedá říct o chatě, která už je příliš nízko. Tam nás navíc "vítá" starý pastevec, který vypadá, že ho naše přítomnost otravuje.

Den jedenáctý: Sestup

Údolí říčky Demjanice je vskutku úchvatné. Nabízí pastvu místním zvířatům (pastevci sem honí krávy a koně). A skladba flóry se co kilometr zcela změní díky rostoucí nadmořské výšce.

Dnes je v plánu pouze sestup do Banska. Ještě nás velmi lákal výstup na Poležan (2851 m n. m.) vnitřní stranou, ale na ten se už necítím, a navíc nevíme, jak bude cesta do Banska vypadat.

Třináct kilometrů dolů zvládáme za čtyři hodiny. Plánovali jsme vyrazit v 10 hodin, nakonec jsme si ale pospíšili a vyrazili už v 8, a tak jsme dole příliš brzy. Happy market nás tentokrát zklame, nemají ty skvělé sendviče jako minule. Nakoupíme suvenýry a pohledy a na pěší zóně poté zkusíme bulharské červené víno – těžké, ale dobré.

Den dvanáctý: Konec jedné cesty

Cesta autobusem na hlavní nádraží v Sofii je nevšední zážitek. Nejdřív potkáváme ohořelý autobus a poté najedeme na jednu z hlavních magistrál, která není asfaltová, ale celá dlážděná. Ani v autobuse to není zrovna pohodlná jízda, nedokážu si představit kodrcání v osobáku.

Přístřeší nám poskytl hostel v centru. Recepční hrozí, že by měl ještě někdo dorazit, v pokoji pro šest lidí ale nakonec zůstáváme sami. Ráno vyrážíme na letiště, kde naše bulharská cesta končí.

Panorama výhledu z Kralova Dvora. Vlevo Je úchvatná Kamenica, vpravo uprostřed Tevno jezero a turistická chata stejného jména a zcela vpravo vrchol Momin Dvor.

Máme za sebou úspěšnou výpravu, zvládli jsme vše, co jsme chtěli. Objevili jsme místa, na která bychom se chtěli vrátit, i ta, která jsme prozkoumat nestihli. V plánu tak ještě máme výstup na Kamenici, na Poležan, monastýry v Rile a celkově její západní část.

Obě pohoří nabízí mnoho všem druhům turistů. Od lidí, kteří rádi lezou na kamenité štíty, po lidi, kteří mají raději rovinaté kopce a toulky rozkvetlými loukami. Už teď vím, že se do Rily a Pirinu v budoucnu vrátím.

Účet

Doprava

■ Letenka zpáteční Praha–Sofia: 5500 Kč
■ Metro 1 cesta: 1,60 leva / 24 Kč
■ Bus Sofia–Samokov: 7 leva / 105 Kč
■ Bus Samokov–Borovec: 1,20 leva / 18 Kč
■ Lanovka sedačková nad Borovec: 12 leva / 180 Kč
■ Bus Predel–Bansko: 3 leva / 45 Kč
■ Bus na Vihren hut: 6 leva / 90 Kč
■ Bus Bansko–Sofia: 16 leva / 240 Kč

Ubytování

■ Elegance hostel Sofia: 16–18 leva / 240 Kč (záleží na času rezervace)
■ Chata Musala: 15 leva / 225 Kč (bez elektřiny a vody)
■ Chata Makedonia: 15 leva / 225 Kč (elektřina, možnost stravy, voda, záchod)
■ Chata Predel: 20 leva / 300 Kč (elektřina, možnost stravy, voda, záchod)
■ Chata Vihren: 12 leva / 180 Kč (možnost stravy, záchod)
■ Chata Demjanica: 14 leva / 210 Kč (elektřina, možnost stravy, voda, záchod)
■ Chata Tevno jezero: 15 leva / 225 Kč (možnost stravy, nejlepší obsluha)

Jídlo

■ Omeleta se sýrem: 3–4 leva / 45–60 Kč
■ Šopský salát: 2,50–4 leva / 35–60 Kč
■ Polévka: 2–4 leva / 30–60 Kč
■ Pivo na chatách (plechovky): 2–3 leva / 30–45 Kč
■ Fanta: 2–2,50 leva / 30–35 Kč
■ Káva: 0,40–0,80 leva / 6–12 Kč
■ Oběd v restauraci (jídlo, polévka, chléb, pití): 20–25 leva / 300–400 Kč