Cítí se doma všude po Evropě, pokud může něco dělat a zanechat smysluplnou stopu. Ale přiznává, že kořeny má na dvou místech. Ve Francii, kde vyrůstal, a ve Žďáru nad Sázavou, kde je rodové sídlo, které ma­ximálně zpřístupnil veřejnosti. "Aby byl člověk otevřený ostatním, měl pocit jistoty, potřebujete hluboké kořeny. Mám radost, že i manželka a děti se cítí doma ve Žďáře," říká Constantin Kinský.

Cestování je jeho přirozeností. Jednou za rok vyráží do Bretaně za sluníčkem, několikrát během roku po Evropě na inspirativní pracovně-soukromé cesty spojené s rozvojem venkova a ochranou památek, každý týden po D1 na trase Žďár nad Sázavou − Praha.

V paměti má ovšem dvě nezapomenutelné cesty. Tu první absolvoval jako 14letý do so­cialistického Československa. Ve vlaku na hranici prožil buzeraci s kulometem u břicha a vlčákem mezi nohama. "K otcovu příteli jsem přijel pěkně vystrašený a poprvé u něj na posilněnou vypil becherovku a sháněl se po hajzlíku," s úsměvem přiznává, že jeho tehdejší čeština byla poněkud zastaralá.

V lednu 1990 pak jel poprvé do Žďáru nad Sázavou s otcem Radslavem Kinským. Veselá nálada v autě prý s blížící se hranicí rychle skomírala. "Na hranici jsme předložili doklady a ten samý člověk, který by na nás dva měsíce předtím střílel, nás uvítal a otce oslovil − pane hrabě. Projeli jsme a asi tak za 300 metrů jsem zhodnotil, že to bylo úžasné. Otočil jsem auto a celou proceduru si ještě jednou zopakoval."

Žďár nad Sázavou: Meditační cestování lesem

jarvis_59a6aab5498e27ac15136a21.jpeg
Foto: archiv

Ve středu, nejpozději ve čtvrtek každý týden přijíždí Constantin Kinský na rodové sídlo do Žďáru nad Sázavou a zůstává přes víkend. Na zámku žije i jeho matka, původem gruzínská princezna. Ačkoliv tedy má i gruzínské kořeny, cestu do Gruzie Kinský zatím odkládá, až prý bude mít víc času. Zato ve Žďáru si užívá chvíle v lese. Charakterizuje je jako "malé cesty".

ekonom

Tento článek vznikl pro časopis Ekonom. Předplatit si ho můžete zde.

"Člověk nemusí cestovat jenom do zahraničí. Já mám třeba rád cesty lesem, pozoruji, jak roste, jak hospodaříme. A potom posedím na posedu a vůbec na nic nemyslím. Nechávám se okouzlit krásou kolem sebe."

Pracovní myšlenky v takových chvílích Kinský odhání, relaxuje po vzoru japonského učení zen, maximálně si v tom klidu vybavuje verše. "Třeba v jedné čínské básni se praví, že je dobré chodit až k místu, kde pramení řeky, kde prameny vysychají, a počkat, až začne pršet."

Někdy majitel žďárského panství, kte­ré představuje 5700 hektarů lesů, přes 50 rybníků, 200 hektarů orné půdy a 3,5 hektaru střech, v lese na posedu také zamíří. "Ale to není cíl. Kdo lovu rozumí, tak vám řekne, že není nic méně agresivního než lov. Když jste agresivní, tak chybíte, když jste v klidu, tak si to užijete."

Udine: Přitažlivý kousek Itálie bez turistických davů

jarvis_59a6aab5498e27ac15136a25.jpeg
Foto: Shutterstock

Nedávno se Constantin Kinský vrátil z kongresu evropského sdružení rodin, které vlastní nějaký zámek, panství, statek a tento majetek se snaží udržet, oživit, rekonstruovat. Místem setkání byl severovýchod Itálie, poblíž rakouských a slovinských hranic. Ten region se jmenuje Friuli a jeho centrem je město Udine, kde jednání probíhalo. "Je to krásné území, úžasná krajina. Krajina je pro mě místo, kde se spojí dějepis a zeměpis. A to bychom měli v Česku lépe chránit. Polochráníme budovy, ale nevěnujeme dostatek pozornosti krajině kolem. A to je škoda," míní Kinský.