1.

"Byla to moje první láska. Byl z vesnice, já byla z vedlejšího maloměsta, takže jsme o sobě v tom našem malém světě věděli. Potkali jsme se, klasicky, na diskotéce. Respektive na jednom festivalu, kde hrála hrozná hudba. Ale my na maloměstě chodíme na akce ne kvůli jejich kvalitě, ale abychom se viděli s lidmi. Já ho tam zahlédla a vzpomněla si, že jsme spolu jezdili vlakem. Přišla jsem za ním, šli jsme na tu diskotéku a celou cestu jsme si povídali. A on se za pár dní ozval.

Přestože jsem ho oslovila já, tak jsem byla ta, kdo to měl víc na háku. Na začátku furt psal a psal a psal, já furt nechtěla, nechtěla, nechtěla. Až jsem jednou řekla: ‚Tak dobře!‘ Šli jsme na rande a tak to celé začalo. Byli jsme spolu čtyři roky. Během té doby jsme se na čas i rozešli – myslela jsem, že chci mít větší svobodu –, ale pak mi bez něj bylo hrozně smutno. A on byl neuvěřitelné vytrvalý. I když jsem byla protivná – a sama věděla, že jsem protivná –, tak za mnou stejně přišel a snažil se mě rozveselit.

Chodila jsem na střední, bydlela na intru, byla vystresovaná, neustále řešila písemky a často neměla vůbec náladu na jeho povídání o tom, co během dne prožil. Ale on stejně povídal a usmíval se. Tehdy už pracoval – školy ho vůbec nezajímaly, chtěl vždy dělat rukama. V tom mě hodně vzdělal. Ukázal mi, jak vypadá vesnický život – poprvé jsem se s ním projela na traktoru, naučil mě, jak se králíci stahují z kůže, nebo že se dá všechno možné opravit. Také mi ukázal sílu rodiny. Oni se doma v jednu chvíli dokázali seštěkat jak psi, ale přitom věděli, že se strašně milují. A bylo to vidět. Kdykoliv se dostali do nějakého konfliktu, třeba i banálního, kdy do sebe s někým strčili někde na akci, tak se za sebe bráchové postavili. To pro mě byl strašně silný pocit."Snažila jsem se namluvit si různé věci. Po čase jsem si řekla: Dobře, jestli zemřel, tak ho ale chci vidět."

Poslední noc, co jsme spolu prožili, byla skvělá. Celou jsme ji propařili. Nad ránem jsme šli z diskotéky, svítalo. Byl tam i můj nejlepší kamarád z dětství se svojí holkou. Chodili jsme ulicemi, povídali o blbostech. Pak jsme došli domů a leželi vedle sebe. On když se opil, tak do mě hodně šil, ať se rozhoupu ohledně našeho budoucího života. Nebylo to tak, že by si přede mě kleknul a požádal mě o ruku, ale vlastně mi to tak připadalo. Mě ale za dva dny čekala maturita, takže jsem o budoucnosti zatím vůbec nechtěla přemýšlet.

Usnuli jsme a on v poledne odjížděl domů – odpoledne měl fotbalový zápas. Hrozně se mu nechtělo, já mu říkala, ať zůstane, ať jeden zápas vynechá. Ale nakonec nezůstal. Na zápas jeli odpoledne v dodávce – jedenáct chlapů, on seděl vedle řidiče. V jednom místě byla nezpevněná krajnice, kolo jim zapadlo do kanálu, převrátili se a on jako jediný zemřel.

Odpoledne mi to volala kamarádka. Nechtěla jsem tomu věřit. Říkala jsem si: Kde je? Furt jsem mu volala, říkala si, že je zraněný v nemocnici. Snažila jsem se namluvit si různé věci. Po čase jsem si řekla: Dobře, jestli zemřel, tak ho ale chci vidět. Potřebovala jsem vidět jeho tělo, vidět, že nedýchá. Bylo to poprvé, kdy jsem se setkala s mrtvým člověkem. Paradoxně mu to hrozně slušelo.

Existuje spoustu duchovní literatury, kde se říká, že se všechno děje z určitého důvodu. Mně bylo devatenáct a absolutně jsem nevěděla, co mi to má říct. Ani jsem nevěděla, jak se má člověk chovat, když o někoho přijde. Bylo to hrozně matoucí. Nejdřív jsem řvala, hulákala. Nevěděla jsem, co cítím. Pět dní v kuse jsem brečela, až mě z toho bolel mozek.

Lidé z mého okolí se ke mně začali chovat úplně jinak. Nevěděla jsem, jaký pocit v sobě chci upřednostnit. Jestli se mám pohroužit do sebe, nebo jestli bych měla být silná a jít dál. Od své rodiny jsem cítila podporu, ať jdu dál – snažili se mě odvádět od myšlenky, že jsem o něj přišla –, ale vnitřně jsem tehdy cítila, že chci být s jeho rodinou a ten smutek si prožít. Měla jsem potřebu si ho představovat. Hmotně, fyzicky. První měsíc jsem ho v mysli neustále objímala – pořád jsem si pamatovala ten pocit, to, jaké to bylo. Cítila jsem jeho vůni, celkově jsem hodně vnímala jeho přítomnost. Silně jsem cítila, že mě pozoruje. Byl to chlap, žárlil, takže vždy, když jsem potom byla v přítomnosti někoho, o kom jsem věděla, že ho neměl rád, tak mi bylo jasné, že se mu to nelíbí.

Pokud šlo o to, co bych měla dělat dál, tak jsem absolutně neměla vlastní úsudek. Lidé vám v takové situaci říkají různé věci, snaží se vám pomoci. Na mě nejvíc působilo, když mi někdo řekl: ‚Tak by to on chtěl.‘ A já věděla, že on chtěl, abych dál studovala. Nedávno jsem se vrátila z Holandska, z Erasmu.

Změnil se mi pohled na smrt. Nikdy jsem z ní neměla vyloženě strach, ale dnes mám pocit, že i kdyby se mi něco stalo, tak to bude v pořádku. Přestože teď už jeho přítomnost tolik nevnímám, tak vím, že už tam někde je. Takže vím, že mi tam nebude špatně."

2.

„Manžel se díval na televizi a najednou řekl: ‚Konec filmu.‘ Já jsem v kuchyni luštila sudoku a ještě nevěděla, že to byla jeho poslední slova."

"Manžel se díval na televizi a najednou řekl: ‚Konec filmu.‘ Já jsem v kuchyni luštila sudoku a ještě nevěděla, že to byla jeho poslední slova. Řekla jsem mu, že si půjdeme lehnout, šla jsem do koupelny a uslyšela ránu. Ležel na zemi. Měl mozkovou mrtvici.

Přijela záchranka, nahodili ho, ale jeho mozek už byl poškozený. Byl v podstatě v kómatu. Než zemřel, tak jsem za ním měsíc chodila do nemocnice, každý den jsme tam s dcerou byly. Myslím si, že se na mně ten stres podepsal. Zanedlouho potom někde psali, ať si jdou lidé zkontrolovat své pihy, mně se najednou jedna udělala uprostřed hrudi, a tak jsem šla do nemocnice a doktor mi řekl, že to je v prsu. Rakovina.

Poslal mě na mamograf, na cytologii a na různá další vyšetření. Zjistili, že v kostech to nemám. Nejdřív jsem chodila na chemoterapii, pak mi během operace vzali prso a pak jsem několik měsíců chodila každý všední den na ozařování. Nedovedla jsem si představit, že se to týká tolika lidí, i mnohem mladších, než jsem já. Bylo to jak procesí – jeden člověk za druhým. Takových lidí, co s tím bojuje!

I já bojuju, v srpnu jdu na kontrolu. Věřím, že to dopadne dobře, ale u rakoviny nikdy nevíte, jestli se vrátí. Je jako chapadla, která vás chytnou a nepustí. Ale snažím se tím nestresovat. Nikam nepospíchat. Přesto být pořád činná. Nechci se odkázat posteli, ta pro mě neexistuje – jak vstanu, tak ji hned ustelu. Hned začnu cvičit. Všichni mi říkají, že jsem statečná, že to beru tak, jak to je. Pokouším se o to. Dopředu mě táhne pocit, že se v září stanu prababičkou. Už žehlím košilky."

3.

„Celý život jsem dělal v knihách, nejprve v nakladatelství a nakonec jako knihkupec. Vedl jsem například prodejnu v ulici Na Příkopech."

"Celý život jsem dělal v knihách, nejprve v nakladatelství a nakonec jako knihkupec. Vedl jsem například prodejnu v ulici Na Příkopech. I proto jsem velice intenzivně prožíval události roku 1989. Pamatuji, že už v lednu, během takzvaného Palachova týdne, policie naháněla mladé lidi a ti běhali okolo naší výlohy.

Měli jsme tam mříž, kterou jsme v takových chvílích radši zavírali. Jednou kolem běžel nějaký student, té mříže se chytil a říkal: ‚Nemáte nějakou příručku sebeobrany?‘ To mi utkvělo. Jak to tak bývá, mladí lidé byli tehdy vůdčí silou té změny, a bylo hezké vidět, jak byli nebojácní. Já to celé sledoval a fandil jim.

Jakmile se na podzim daly do pohybu události na Albertově a na Národní třídě, tak za mnou do knihkupectví začali chodit různí lidé a říkali: ‚Konečně to přišlo!‘ Na začátku probíhala různá srocení na Václavském náměstí. Silný dojem na mě dělalo to, co se z balkonu Melantrichu přednášelo, jak se tam střídali řečníci, ale i třeba samotný fakt, že tam vedle sebe stáli a ty projevy s nadšením poslouchali lidé z různých skupin společnosti.

Byli tam studenti, byla tam ta takzvaná pracující inteligence, ale zároveň tam byli i dělníci. Vždy když přicházela nějaká větší skupina, tak to organizátoři ohlásili. Třeba: ‚Připojují se k nám i dělníci z ČKD!‘ A lidé propukali v jásot, hlasitě ty nově příchozí zdravili. Zažívali jsme tam úžasné pocity pospolitosti. Vnímal jsem, že celý ten svět socialismu byl v pohybu, že se pohne k demokracii a ke svobodě. Ne všechno se samozřejmě povedlo.

Tu určitou pospolitost jsem cítil ještě několik dalších let, pak to pomalinku uvadalo. Každý se začal hnát za svým a lidé na sebe přestali mít čas. Ale já vnímal především to, že se leccos uvolnilo – že se moje děti snáz dostaly na školy nebo že začaly vycházet různé knihy.

Knihy, o kterých jsem věděl, že existují, ale které tady nebyly k dostání. Některé knihy a filmy vyšly poprvé ve svém plném znění – za socialismu vycházely zkrácené. Existovala totiž takzvaná ‚Hlavní správa tiskového dohledu‘, která leccos zarazila. Ani nemuselo jít o nějaké ‚protirežimní kusy‘. Zažil jsem, že byla vytištěná tak nevinná kniha, jako je ‚Školák Kája Mařík‘, a někdo najednou rozhodl, že nesmí spatřit světlo světa. A tak šla do stoupy, celý obrovský náklad. Odvážel se na nádraží do Bubenče, rvaly se z toho desky a papír se házel na hromadu. Děly se zkrátka šílené věci.

Vím, že dnes je mnoho jiných problémů, že ten politický vývoj po revoluci mnoho lidí zklamal, ale já si myslím, že si tady nežijeme špatně. Je dobré si uvědomit, že ještě na začátku 90. let tady byla přítomná sovětská vojska. Obrovské množství vojáků, kteří nás tady v podstatě vyjídali. Já jsem ve svém životě nezažil žádný ‚přelomový okamžik‘, který by mě vrhnul někam úplně jinam, ale rok 1989 znamenal opravdový přelom pro nás pro všechny. Mě ten vývoj uspokojil v tom, že jsem si mohl říci, že druhou půlku života prožiji ve svobodě. V demokracii. Ono to zní jako takové klišé, ale když si pamatujete, že to někdy bylo jinak, tak ta slova mají svůj hluboký význam."