Jména tradičních velikonočních jídel se čtou jako poezie. Co se za nimi skrývá?

Podívejte se na malý přehled tradičních velikonočních jídel, o kterých jste možná ještě nikdy neslyšeli. Jednak proto, že jde o regionální speciality, ale také proto, že tradice mazance, nádivky a malovaných vajíček poslala řadu starších pojmenování velikonočních jídel i některé z dříve oblíbených receptů do zapomnění.

Hlavička: Jiný název pro velikonoční nádivku. Říká se jí také sekanice, sekanina, nebo velikonoční snítek. Bývávala typickým pokrmem Bílé soboty.

Jidáše: Kynuté sladké „houstičky“ sypané mandlemi. Podávají se nejlépe čerstvé, polité medem.

Kočičí tanec (nebo také kočičí svatba): Zapékaná směs z čočky a krup ochucená česnekem, majoránkou a osmaženou cibulkou.

Mazanec: Jeden z nejznámějších velikonočních pokrmů vypadal za našich praprababiček jinak než dnes. Už proto, že se nesladil cukrem, ale spíše jen sladkou smetanou, v některých regionech se do něj přidával tvaroh, jinde se namáčel do vína.

Pečený beránek: Tento symbol nevinnosti se dnes většinou peče ze sladkého těsta, dříve byl ale takový beránek spíše výsadou chudých. Ti, kdo na to měli, pekli skutečného beránka, šlo tedy o jehněčí maso pečené v celku.

Ptáčci: Pečivo z kynutého těsta. Nejprve se z něj vyválejí tenké „pramínky“, na nich se pak udělá uzel a delší konec těsta se zploští – vznikne tak „hlavička“, která se ozdobí rozinkou (okem).

Pučálka: Vyklíčený hrách zprudka opečený na másle, osolený a opepřený, ale také slazený nebo s rozinkami.

Šumajstr: Stejný princip jako u kočičího tance, jen místo čočky se používaly fazole.