V pátek večer, když jsme přijeli, byla restaurace Krone plná lidí. A my hned věděli, že je to jeden z těch podniků, kde jakmile zasednete ke stolu, cítíte se dobře. Nečeká vás "souboj" s provokativní gastronomií ani ambiciózním personálem. Prostě se těšíte na dobré jídlo.

Což se potvrdilo. Moje žena měla "nejlepší tresku svého života", s asijskými nudličkami, já smažená telecí játra po berlínsku. K tomu dobré německé víno a na závěr famózní dezert. A když si k nám pak na chvíli v nažehleném rondonu sedl Pavel Pospíšil a vyslechl poklonu, řekl s úsměvem: "Tak víte, já jsem línej jako sviňa. Ale když lidem chutná, tak se přemůžu."

Není vám líto, že už nemáte michelinskou hvězdu?

Víte, že není? On je to strašný nervák.

Pavel Pospíšil (73)
jarvis_58d2962f498ef2e10a6ad502.jpeg

◼ Rodák ze Zlína. Chtěl být malířem, ale na uměleckou průmyslovku v Brně se nedostal. Vyučil se v hospodě Besední dům ve Vyškově, maturitu udělal na jedenáctiletce a vystudoval hotelovou školu v Piešťanech. Poté co se v československé soutěži kuchařů umístil na sedmém místě, odjel v druhé polovině šedesátých let na roční stáž do východního Berlína.
◼ Později získal práci v tehdejším Západním Berlíně, kde po roce 1969 zůstal jako emigrant. V roce 1972 si udělal u německého kuchařského cechu mistrovské zkoušky a nastoupil ve Frankfurtu do hotelu Frankfurter Hof jako zástupce kuchaře.
◼ Necelých pět let působil jako kuchař v restauraci v Baden­-Badenu, pak si založil za městem vlastní podnik. Tam získal michelinskou hvězdu.
◼ Jeho restaurace se několikrát dostala mezi 50 nejlepších v Německu. Nyní provozuje restauraci a hotel Krone.
◼ Je potřetí ženatý. Ve Slovenské televizi má vlastní pořad Tajemství mé kuchyně, píše také recenze restaurací pro slovenský list Hospodárske noviny.

Kdysi jste mi říkal, že mít hvězdu je pro majitele restaurace moc drahé.

Drahé to je. Ale je to hlavně zodpovědnost. Když jste kuchař, máte restauraci a přijdete o hvězdu, musíte se odstěhovat pryč. Nikdo už k vám nikdy nepřijde.

Teď mluvíte ze své zkušenosti?

U mě v tom hrály roli i různé privátní problémy. Rozvod a tak. Měl jsem dluh přes milion marek, který jsem nestačil splácet. Bylo mi padesát. A říkal jsem si, že než být úplně bankrot a nemít na stáří vůbec nic, to hospodu radši prodám. To se povedlo.

Takže ta restaurace stále existuje?

Kdepak. Nová majitelka si to přestavěla na soukromou vilu. Pár hospodských to chtělo koupit, ale měli podmínku, že tam zůstanu jako kuchař. Ale copak jsem nějaké rukojmí? Tak jsem to prodal té ženské, zaplatil dluhy a začal znovu.

V této restauraci, kde dnes sedíme?

Ano. Výhoda byla, že jsem si výbavu mohl vzít s sebou. Stoly, židle, talíře. Vinný sklep. A podařilo se mi tu s majitelem usmlouvat nízký nájem.

On bydlí taky tady ve vesnici?

Ne, bydlí daleko. Je to dům po jeho rodičích a drží si ho jako investici. Byl u mě na jídle v předešlé restauraci a hodně stál o to, abych se přestěhoval k němu. Takže jsme si plácli.

Restauraci jste měl včera plnou. To je běžné?

Musím zaklepat na dřevo, že ano. Počátkem roku má spousta podniků problémy, my ale ne. Ustálilo se to. Osmdesát procent klientely tvoří štamgasti, kteří se vracejí. Nejčastěji jsou to pánové nebo páry mezi padesáti a sedmdesáti roky. Často bývalí fabrikanti a soukromníci.

Takže byznys jde dobře?